English
MARINA HUŽVÁROVÁ
Akademický bulletin si letos připomíná čtvrtstoletí existence, která přímo souvisí s událostmí spjatými s demokratizačním procesem v Akademii věd. Redakce původního „oběžníku“ z předinternetové doby i jeho pozdější časopisecké podoby náležela po většinu času do tehdejšího Tiskového odboru ČSAV. A právě k tiskovému oddělení – ovšem v šedesátých letech minulého století – těsně spjatému s počátky popularizace vědy – se váží vzpomínky dr. Ivana Klimeše, jednoho ze zakladatelů popularizace vědy v bývalém Československu a po emigraci v roce 1969 úspěšného britského vydavatele, s nímž Akademie věd navázala kontakt hned, jak to uvolnění ostře střežené hranice mezi Východem a Západem před čtvrt stoletím umožnilo.
Foto: Barbora Odstrčilová, Akademický buletin
„Vydrž v redakci, je tu Ivan Klimeš (na snímku vpravo), ale vrací se do Oxfordu, tak bychom se rádi stavili,“ ozval se jednoho pátečního odpoledne v telefonu hlas Karla Pacnera.
Ivan Klimeš vystudoval na pražské Filozofické fakultě UK žurnalistiku, ale profesní kariéra mu s totalitním režimem poněkud skřípala. V šedesátých letech, kdy se etabloval v Tiskovém odboru ČSAV, se podílel na založení prvního Klubu vědecko-technických novinářů. V nadějných měsících pražského jara se ve vedení Československého svazu novinářů snažil o demokratickou obrodu, než ji zatrhla „spřátelená“ vojska. Ze zahraniční stáže, kam ho roku 1969 vyslala tehdejší ČSAV, se už za železnou oponu nevrátil, i když jako spousta Čechoslováků ani on původně neplánoval, že by zůstal v cizině. Jenže s cejchem předchozích politických aktivit by svou dynamickou osobnost v prostředí normalizace rozvíjet nemohl. A tak jeho emigrace dala světu jednoho z nejvýznamnějších vydavatelů vědeckých časopisů ve Velké Británii.
Pane doktore, byť jste se pohyboval na poli vědy, profesně jste začínal v kultuře – kde se vám prolnula s vědeckými tématy?
Jako elév jsem psal kritiky na divadelní a literární kluby a články o tvůrčím procesu, který je v umění tak individuální. Přitahovala mě ale i tvůrčí stránka vědy; jak přicházejí nápady, zda vznikají v kolektivu nebo se tvoří individuálně. Začal jsem o tom přemýšlet a psát. A věda poskytovala i další výhodu: zatímco v kultuře, o politice nemluvě, se mohlo občas něco připsat maximálně mezi řádky nebo oklikou, ve „vědeckém politickém systému“ si mocipáni netroufali hledat v textech o vědě ještě jiný smysl. V šedesátých letech se začínalo mluvit svobodněji o genetice nebo kybernetice. A některé reportáže byly jak z barona Prášila – třeba o polském ústavu kybernetiky, kde nám pyšně ukazovali, jak se v jakémsi hangáru snaží pomocí asi 20 milionů elektronek jako jediní na světě vytvořit elektrickou formu mozkového neuronu. O fantastickém procesu se dobře psalo a navíc šlo téma proti dogmatickému marxismu, kde se věci neměnily. To byla moje cesta k vědě vnitřní i vnější.
V bývalém Československu vám poskytla azyl tehdejší ČSAV. Proč vaši novinářskou odyseu provázely restrikce?
Začínal jsem jako novinářský elév v týdeníku Kultura a měl jsem tam po dokončení FF UK nastoupit. Časopis se tiskl v Orbisu a vždy ve čtvrtek večer, v tzv. tiskový den, musel někdo z redakce asistovat při tvorbě čísla. Jednou za mnou přišel produkční redaktor Antonín Kodeda, že potřebuje zaplnit „okno“, a abych mu něco nadiktoval přímo do linotypu. V Times, které nám chodily s jedno- až dvoudenním zpožděním, jsem četl pochvalnou recenzi světové premiéry nového nastudování Janáčkovy Její Pastorkyně v Covent Garden pod taktovkou Rafaela Kubelíka. Tak jsem napsal krátkou zprávu s radostí, že obsahuje i český faktor, nadiktoval ji sazeči, který ji v linotypu hned upravil a zkorigoval. Zpráva pochopitelně ještě musela projít cenzurou estébáka sedícího v kukani nad rotačkou. Ten zamžoural do textu, oštemploval ho, podepsal se a noviny šly do tisku. Ráno volal šéfredaktor: „Ivane, cos to provedl? Zabavili dnešní vydání Kultury, po trafikách shání zbytky. Ale dobrá zpráva je, že se všech 90 000 výtisků natotata vyprodalo (což by se normálně nestalo). Okamžitě přijeď, musíme k Františku Kahudovi!“ (Ministr školství a kultury v letech 1956–1963, pozn. red.) Kultura sice oficiálně pod nikoho nepatřila, ale Ministerstvo školství a kultury ji dozorovalo. Už jsem věděl, že za vším pozdvižením stojí můj sloupek, ale s bezstarostností 22letého mladíka jsem pobaveně kráčel Valdštejnskou ulicí do Pálffyho paláce za Kahudou. „Jak jsi nám to, soudruhu, mohl udělat?“ vyskočil na vzdáleném konci prostorné kanceláře, původně snad tanečního sálu. Po mé obraně, že přeci měla slavná česká opera dirigovaná naším velikým muzikantem fantastický úspěch v největší evropské opeře hned po La Scale a na tom není nic špatného, Kahuda zbrunátněl: „Soudruhu, to jsi musel udělat záměrně, protože Kubelíka předevčírem zvolili místopředsedou Společnosti pro vědy a umění (organizace založená československými intelektuály ve Washingtonu). Bylo to v monitorech!“ Vyvalil jsem oči, o jakém monitoru mluví? Ministr hřímal, že to vysílala i Svobodná Evropa. Odvětil jsem, že ji neposlouchám, a tudíž jsem to, na rozdíl od něj, nemohl vědět. S mávnutím ruky mě vyhodil. Ale zanedlouho přišlo oznámení, že mě v Kultuře nemohou zaměstnat.
Zpráva o premiéře Její Pastorkyně v Covent Garden pod taktovkou Rafaela Kubelíka, která vyšla v týdeníku Kultura (r. 1958).
Taky jsem musel k pohovoru na partaj. U Prašné brány, v budově nynější banky, jsem prvně viděl kulometná hnízda, vybudovaná na každém patře vedle páternosterů zřejmě po maďarské revoluci, kdyby se pracující lid vzbouřil. Jen kulomety chyběly. S fasciklem k mé osobě mi chlapík, pod kterého spadalo tiskové oddělení, předal nevratnou umístěnku do českého vydání sovětského týdeníku Nová doba – abych prý byl politicky lépe informovaný.
Cizojazyčné publikace vydával už od první republiky Orbis. Jak se vám podařilo z nového působiště v budově prvního Benešova nakladatelství na Vinohradské třídě utéci?
Naštěstí pomohli kamarádi – v Novinářském studijním ústavu se totiž otevíralo oddělení pro výzkum svobody tisku. Ačkoli jsem nesměl pracovat v žádných hromadných sdělovacích prostředcích, nabídli mi, abych nové oddělení vedl. V té bizarní situaci jsem se ani pořádně nerozkoukal, když jsem potkal tehdejšího šéfa Tiskového oddělení ČSAV Jaromíra Kubíčka. Nabídl mi místo a tím se obešly veškeré restrikce.
Jak v onom roce 1961 Tiskové oddělení ČSAV vypadalo?
Šéfoval mu již zmíněný tajemník Kubíček, muž světového formátu fyzicky i duševně, ohromně žoviální člověk s neobyčejně zajímavou historií. Hned po válce vstoupil jako asi 17letý do KSČ a od té doby kariérně stoupal. Hovořil plynně francouzsky a německy a ničeho se nebál. Kdysi se na něj obrátila moje známá, manželka Aluna Hughese, člena komunistické strany Velké Británie, který emigroval do Československa. Odborník na pacifické jazyky A. Hughes neměl v Praze mimo překládání projevů Antonína Novotného pro ČTK a rádio práci, tak se zajímal o místo v Orientálním ústavu. Mirek s Alunem se sešli, vedli dlouhou politickou a filozofickou rozpravu, když Alun pravil, že ač je ve východních zemích dost dlouho, nepotkal ještě pravého komunistu. „Teď ho vidíte,“ napřímil se Kubíček se zlatými rolexkami na ruce a v obleku od Armaniho v koženém křesle. Zanedlouho žádal Alun Britské velvyslanectví o povolení návratu. Tak to chodilo.
V kanceláři Tiskového oddělení jsme byli čtyři, paní Vejvodová měla na starosti cyklostylovaný bulletin. Zaměstnání tu našel také „odsunutý“ významný novinář, bývalý lidovkář Ladislav Khás, a tak jsem měl možnost vyslechnout spoustu pozoruhodných příběhů o předválečných a válečných Lidových novinách nebo o poválečném období a lidech. Také jsem se tam setkal s výborným popularizátorem vědy Miroslavem Smetanou, Václavem Kotkem a Alenou Čechovou. Jaroslav Hájek dělal Věstník. V ČSAV jsem měl privilegovanou pozici, volný přístup k novým a zajímavým objevům s úkolem propagovat je „navenek“. Buď tím, co jsem napsal sám, ale častěji ve skupině novinářů, dnes by se řeklo networku. Založili jsme také Cenu AV ČR za nejlepší články o vědě.
Zmíněná žurnalistická síť dala vzniknout Klubu vědecko-technických novinářů, jehož zrod jste s Karlem Pacnerem určili na rok 1964. Točila se činnost Klubu převážně kolem ČSAV?
V Klubu bylo na 50 členů z celé republiky, tudíž měl sídla v Praze a Bratislavě. Akademie věd zprostředkovávala cesty na vědecká pracoviště a novinářům představovala velké objevy. Vzpomenu například tiskovou konferenci ke kontaktním čočkám, kde otevřeně zaznělo, že existují jen díky možnostem Otty Wichterle dostat je oficiálně do zahraničí, protože socialistický systém nebyl schopen je komercializovat.
Foto: Archiv I. Klimeše
Schůzka Klubu vědecko-technických novinářů. Zprava: Jaromír Kubíček, Ivan Klimeš, redaktorka Lidové demokracie pro vědu a techniku Helena Bláhová, aktivní členka Klubu, překladatelka pro ČSAV a Václav Kotek, který pracoval v Tiskovém odboru ČSAV, odkud přešel do ČTK.
Rovněž současný Klub vědeckých novinářů vznikl do jisté míry při někdejším Tiskovém odboru AV ČR, a to zejména kvůli členství České republiky v evropské, respektive celosvětové profesní asociaci. Však i vy jste měli nakročeno do světa…
V roce 1966 jsme spoluzakládali asociaci vědecko-technických novinářů (původně evropskou, ale přidali se i Američané, tak světovou). Kontakty se mi pak dobře hodily, když jsem zůstal na druhé straně hranic: např. Anthony Michaelis mi v Anglii pomohl získat sebedůvěru, že se znovu profesionálně postavím na nohy…
V uvolněné atmosféře druhé poloviny šedesátých let jste se naplno zapojil do politického dění. Ovšem ruku na srdce, bez členství v KSČ by to asi nešlo…
Vstupu do partaje se mi dařilo odolávat dlouho, organizace v Akademii se sice pokoušela, ale velmi jemně. Vstoupil jsem v roce 1967, protože už tam byli lidé, kterých jsem si vážil a věřil jim – v podstatě ti, co dělali pražské jaro. Koncem r. 1967 mě zvolili do předsednictva Svazu československých novinářů. Stejně jako Akademie věd samozřejmě procházel obdobím, kdy si lidé začali leccos vyříkávat a mnozí museli rezignovat. Pohlcen událostmi jsem ale nestíhal podílet se na vnitřním dění v Akademii věd. Usilovali jsme totiž o zrušení cenzury, tak mi většinu času zabírala politická jednání. Bojovali jsme se setrvačností, lidé se pořád báli vyjadřovat. Nakonec jsem byl delegován do jednoho z výborů v Národním shromáždění, kde se připravovala novela tiskového zákona, ale pořád se nic nehýbalo, tak jsem začal psát draft novely, který byl de facto zrušením cenzury. Poté, co většina poslanců Národního shromáždění Novelu tiskového zákona schválila, byť byla část proti, psali v sovětských médiích, že jsem SČN svedl na scestí a rozvrátil. Dostal jsem se na černou listinu.
V Akademii jsme měli potyčku se Šormem. Ukřivděně mi vytýkal, jak můžu tvořit zákon, v němž se nepamatuje na nactiutrhání. Když začaly velké prověrky ve Svazu novinářů a vyhazovali jednoho člověka za druhým, byl už jsem v Anglii. Někdo mi tam tajně poslal spis, kde bylo u mého jména poznamenáno: „Dr. Klimeše jsme nemohli vyloučit, protože se nedostavil k prověrkám.“ Podle stanov totiž člověk musel být při svém vyloučení osobně přítomen.
Foto: Jiří Plechatý, Archiv AB
Momentka z reportáže na archeologickém pracovišti, Ivan Klimeš uprostřed
Normalizační režim by s vámi bezesporu zatočil. Jak jste vnímal emigraci?
I když se šrouby pomalu utahovaly, odejít jsem vůbec neplánoval. V roce 1969 mi tehdejší místopředseda vlády ČSSR Josef Kempný „důvěrně“ řekl, že jsem pro Rusy nepřijatelný, a protože je nutno s nimi vycházet, mám rezignovat na funkci v předsednictvu Svazu novinářů. To jsem nehodlal bez rozhodnutí členů, kteří mě zvolili. Ačkoli bylo následně svoláno mimořádné zasedání ÚV Svazu novinářů k projednání nucené rezignace řady členů předsednictva, členstvo nás ve funkcích potvrdilo. A tak byl Svaz úředně rozpuštěn. Za pár dní mě povolal člen korespondent Jaroslav Pluhař: prý se krátce sešli se soudruhem Šormem a Ivanem Málkem a dohodli, že musím odjet na služební cestu, veškeré prostředky dostanu od Akademie. Zamířil jsem do Helsinek za svou budoucí ženou, která tam byla na výměnném pobytu. Cestou zpět v říjnu 69 jsme byli zrovna v Hamburku, když Československo uzavřelo hranice. Telefonoval jsem Mirkovi Kubíčkovi. „Studijní cesta je zrušena a máš se okamžitě vrátit. Nedostal jsi telegram?“ divil se a dodal: „Mám tu dopis s příkazem, že tě ČSAV musí okamžitě propustit a nikdy už nesmíš být zaměstnaný ve sdělovacích prostředcích.“ Požádal jsem tedy rovnou o dovolenou a zamířili jsme za rodiči mé dívky, kteří emigrovali do Anglie. Přestože nikdo nevěděl, že tam míříme, už na lodi přišel člověk z „Home office“ s papíry, prý určitě zažádám o politický azyl, tak stačí podepsat. Byl jsem otřesený, politický azyl a emigraci jsem vnímal velmi negativně a trvalo mi, než jsem se s tím smířil.
Pak přišla zpráva od Miroslava Šmidáka z ČSAV, že dovolenou nedostanu a mám ukončit pracovní poměr. V odpovědi na mou výpověď mi přišel oficiální děkovný dopis podepsaný členem předsednictva Jaroslavem Kožešníkem: „Věříme, že někdy bude příležitost, aby ses vrátil.“
Na novinařinu jste nedisponoval dostatečnou angličtinou, přesto vám nabídky chodily. Jak jste začínal?
Zásluhou kontaktů z Klubu vědecko-technických novinářů mi v Londýně hned nabídli místo v New Scientist, které jsem ale kvůli své angličtině odmítl. Také mě po příjezdu pozvali na interview do Československé redakce BBC. Redakci vedl pan Hugh Lunghi, za války tlumočil u W. Churchilla, pracovali tam lidé jako Zdeněk Mastník, Karel Brušák a další. Dokonce mě vyzvali, abych napsal pravidelný vánoční pořad pro zahraniční vysílání BBC Reith lectures (Reith byl zakladatelem BBC). Až poté mi ostatní prozradili, že je to vyznamenání a každý rok je jím pověřen někdo slavný – spisovatel, vědec apod.
Potvrzujete, že štěstí přeje připraveným…
Z Reith lectures jsem udělal výtah pro české i slovenské vysílání a odtud vzešla i myšlenka na pořad Věda v dnešním světě. Po technické stránce mi pomáhal Karel Brušák, který pracoval v Cambridgi a pro BBC. Tyto pořady se vysílaly nejprve týdně, později v delším cyklu tři roky. Přitom jsem pro malou londýnskou firmu Science Information Consultants vydávající překlady ruských vědeckých žurnálů, která patřila absolventu brněnské techniky a veteránu československé armády v Británii Ing. Grossovi, dal do pořádku distribuci, subskripce a navrhoval obálky – časopisy dodnes vycházejí s mnou navrženými obálkami.
Koncem roku 1972 se objevila pozice subeditora časopisu Futures, přesně to, k čemu jsem měl vztah! V začínající STM divizi firmy IPC – Science and Technology Press, tehdy největšího světového nakladatele časopisů, jsem záhy povýšil na šéfredaktora skupiny časopisů stejného obchodního modelu. Nový koncept tehdy velmi drahého akademického multidisciplinárního časopisu Futures s plně recenzovanými příspěvky od akademiků určený pro tzv. decision makers, tedy plánovače, strategické ředitele, ředitele velkých společností a šéfekonomy byl neuvěřitelně výnosný, takže si nás IPC považovalo. Zanedlouho po čtvrtletníku Energy Policy soustředěným na kritický bod světového hospodářství, jímž je energie, jsme přišli s Food Policy a Resources Policy, později ještě Tourism Policy, Science Policy, Marine Policy a Telecommunication Policy. Všechny tyto časopisy se orientovaly na předpokládané následky rozhodnutí, činěných v danou dobu, tedy na dlouhodobý výhled. Z této myšlenky vzešla také známá kniha Limits to Growth.
Foto: Archiv I. Klimeše
Astrofyzik Jiří Mrázek s Ivanem Klimešem na letišti před cestou do Antarktidy
Dosáhl jste významného postavení, leč život šel dál – toužil jste po změně?
Ve velké, přátelské IPC mi vadilo, že nešlo operativně rozhodovat, vše zpomalovaly různé rady. Ale byl bych tam spokojeně zůstal, kdyby mě nezlanařil Robert Maxvell, abych přešel do jeho Pergamonu. Nabídl mi výsadní postavení a místo ve správní radě. V IPC můj odchod všechny šokoval. Když se mne později někdo ptal, jaké to je u Maxwella, napadlo mne: „Jako by mě hodili znova za železnou oponu, až na to, že jsem se ocitl na úrovni politbyra.“ Maxwell byl nesnesitelný, arogantní, dokázal lidi psychicky ničit, i když tomu jsem alespoň ze začátku vystaven nebyl. A současně uměl geniálně nacházet příležitosti a lidi, kteří pak vytvořili hodnoty. Postupně mě zmáhal jeho autokratický styl vedení i srážky s členy jeho rodiny, až nastal po sedmi letech tvrdý konec a já se tak v r. 1988 připojil k dlouhé řadě akademických nakladatelských pracovníků s minulostí poznamenanou Maxwellem.
Zanedlouho se objevila úžasná nabídka Thomson Corporation (nyní Thomson – Reuters), abych v Oxfordu založil nové nakladatelství vědeckých časopisů, tzv. start-up. S vědeckými přáteli jsme už nějaký čas diskutovali o tom, že se pro vědecké časopisy nehodí tradiční vydavatelská praxe, kde nehraje roli doba od zaslání referátu k eventuální publikaci, a tudíž neodpovídá dynamice výzkumu například v neurovědách nebo biomedicíně. Navrhli jsme model vědeckých kompaktních referátů k jednomu tématu s rozsahem čtyř tiskových stran včetně obrázků. Publikační proces se zkrátil na šest týdnů od zaslání příspěvku k eventuální publikaci, peer review muselo být hotové do 14 dnů, autoři se zavázali k opravám do jednoho týdne, jinak vypadli z pořadí. Tak se v r. 1990 zrodilo Rapid Communicaton of Oxford, později Rapid Science s vlajkovou publikací měsíčníku Neuroreport redigovaného prof. Davidem Ottosonem z Karolinska Institutet ve Stockholmu, šéfem International Brain Research Organization (IBRO) v Paříži. Jako jeden z prvních časopisů byl publikován on-line. O rok později se v úvodníku speciálu Nature o publikování vědy psalo, že v Neuroreportu vznikla nová forma vědeckého periodika. Když jsem šel do důchodu, měl podnik, který jsem vytvořil, obrat 26 milionů liber ročně.
První „expres“ Rapid Science vyjel z rotaček pár týdnů před listopadem 1989. Jakmile se sesypal režim, nedalo na sebe pozvání do obrozující se Československé akademie věd dlouho čekat?
Po převratu mi volal dr. Miroslav Šmidák, jestli se vracím do Československa, že by mi nabídli místo ředitele Kanceláře Akademie věd. Jenže my už jsme byli usazeni v Anglii, narodily se nám tam děti, šéfoval jsem velké nakladatelské firmě, která do mě investovala, a já jí to vracel. Nicméně jsem zkraje r. 1990 přijel a M. Šmidák s Hanou Kvasničkovou operativně zorganizovali besedu pro tajemníky různých oborových sekcí, a to v zasedačce, která předtím patřila Ivanu Málkovi. Když ve dveřích zahalekal šéf knihovny Zahradil: „Ivane, jsi tady! Mám dokumenty, které by tě mohly zajímat,“ prozradily reakce ostatních lidí, že situace ještě zdaleka není jasná…
Říkal jste mi, že první kontakt ale přišel už počátkem listopadu, o dění v Praze jste byl informován prostřednictvím BBC…
Jednou dopoledne na začátku listopadu 1989 mi sekretářka přepojila hovor z Prahy. Po česku – napřed příjmení, pak jméno – se představil mladý muž, že dostal číslo od profesora Otáhala (mého kamaráda) z katedry biomechaniky v Tyršově domě. Prý pracuje ve studentském výboru a hledá pomoc: „Potřebujeme zákonnou ochranu proti vstupu policie na vysoké školy, jako má Oxford.“ Hlavou mi běželo, že univerzita jako církev historicky nespadala pod světské zákony, což se zvykově, ale nikoli legálně přeneslo až do moderní doby. V Oxfordu a kdekoli jinde ovšem žádné omezení vstupu pro policii do univerzitních prostor neexistuje. Zprostředkoval jsem jim pomoc právníků pro ochranu lidských práv při Evropské radě.
V lednu 1990 jsem se v Anglii setkal i s čerstvě jmenovaným ministrem zahraničí Jiřím Dienstbierem při jeho přednášce. Řka „Co tu děláš, potřebujeme tě v Praze“ hned uložil velvyslanci, aby mi vystavili nový československý pas. Celý zkoprnělý velvyslanec pravil: „Ano, soudruhu ministře.“
S někdejším předsedou AV ČR Rudolfem Zahradníkem a Miroslavem Šmidákem jste jednali o mezinárodní vizi Nakladatelství Academia. V čem spočívala?
Profesor Zahradník měl se ztrátovým nakladatelstvím značné starosti. Ředitelé se střídali, Academia znamenala pro AV ČR finanční problém; tím spíš, že tou dobou začaly útoky na financování vědy a vysokých škol. Nabídl jsem rozvahu z hlediska šéfa světového nakladatelství vědeckých časopisů s tím, že bych svou případnou pomoc považoval za komerční příležitost pro Thomson Corporation. S anglickým kolegou jsme přemýšleli o vytvoření mezinárodního střediska v Praze pro odborné časopisy v oborech, které byly v Československu na světové úrovni. Ty by pod určitým vedením vydávala Academia. Na takový byznys model na celosvětové úrovni tu ale ještě nenazrál čas.
Když se naplnil onen páteční večer, kdy poprvé navštívil naši redakci dr. Ivan Klimeš, zbyla spousta nahraných vzpomínek. Náš host se tehdy ještě rozhlédl po redakci, prošel potemnělými chodbami budovy Akademie, než se vydal domů, do Oxfordu. Nečekali jsme, kolik vody uplyne v Temži i ve Vltavě, než se náš rozhovor objeví v tisku. I když nás už dnes naštěstí nerozděluje železná opona, neuškodí si tu dobu občas připomenout.
(Rozhovor o vydávání vědecké literatury pořídil s dr. Ivanem Klimešem též Masarykův ústav a Archiv AV ČR – pozn. red.)