English
Stejnojmennou konferenci k 70. výročí osvobození Československa uspořádal 19. května 2015 Senát Parlamentu ČR společně s Masarykovou demokratickou akademií, zastoupením Ebertovy nadace v ČR a SR a Historickým ústavem AV ČR, který ji připravil jako součást akcí k výročí osvobození – dvou konferencí, výstavy a 42dílného seriálu v Lidových novinách. Sympozium se uskutečnilo jako další z aktivit vzájemné spolupráce Akademie věd ČR se Senátem PČR.
Všechna fota: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Zleva: Eva Semotanová, Pavel Baran, Jiří Dienstbier, Ivo Bárek, Jan Hamáček a Milan Štěch
S úvodními slovy vystoupili ústavní představitelé České republiky, jakož i Akademie věd. Řečníci z řad politiků a historiků se vyslovili jednoznačně: v roce 1945 šlo o záchranu evropských národů, v květnu 1945 jsme byli osvobozeni. Předseda Senátu Milan Štěch zdůraznil, že je třeba si v diskusích o druhé světové válce stále pokládat základní otázky: proč k válce došlo, jaké byly její příčiny a jak zajistit, aby se již nikdy nic podobného neopakovalo. Z úcty k žijícím pamětníkům a účastníkům, a nejen proto, jak poznamenal, si musíme historii druhé světové války stále připomínat a být v současné situaci zdrženlivými. „Kdo tvrdí, že nikoli, měl by se vrátit do školy,“ uvedl předseda Poslanecké sněmovny Jan Hamáček, neboť „nelze přepisovat již jednou napsanou historii“. Českou vládu zastupoval ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier, který mj. připomněl tragický osud odbojové skupiny mladých lidí Předvoj hlásících se ke komunistickému programu; její představitelé byli popraveni ještě 2. května 1945 v terezínské Malé pevnosti. Místopředseda Akademie věd Pavel Baran ve filozoficky laděném příspěvku vyzdvihl vítězství spojenců nad fašismem a připomněl, že Československo patřilo mezi členy protihitlerovské koalice. Nejde však jen o připomenutí minulosti a vyjádření úcty obětem, ale i o jakési memento mori pro současnost a budoucnost. Zdůraznil, že „dnes je představitelné totální zničení civilizace, proto je odpovědnost politiků vysoká“. Stejně jako ostatní řečníci varoval i před dezinterpretacemi průběhu a výsledků druhé světové války. Ředitelka HÚ AV ČR Eva Semotanová se zaměřila hlouběji na otázku účelových interpretací nejnovějších dějin. Připomněla, že „jsou tendence vyložit minulost dle hesla, že přání je otcem myšlenky“. Na závěr úvodních vystoupení otevřela ředitelka Památníku Karla Čapka ve Strži u Dobříše Kristina Váňová výstavu Josef Čapek, malíř, básník, spisovatel.
Stříbrná medaile Senátu PČR byla udělena šesti aktivním účastníkům II. odboje.
Následovalo ocenění šesti aktivních účastníků II. odboje, jimž Milan Štěch udělil stříbrné medaile Senátu. Jmenovitě byli oceněni členka partyzánské brigády Mistr Jan Hus Růžena Borská, tiskař s neuvěřitelným životním příběhem Adolf Burger, který musel jako vězeň v Sachsenhausenu padělat pro nacisty bankovky, účastník Slovenského národního povstání Ladislav Havrišák, Bořivoj Sedláček, jenž spolupracoval s jugoslávskými partyzány, Juraj Strauss bojující v československých jednotkách na Středním východě a Josef Henek, jehož rodina skrývala české i sovětské organizátory partyzánského hnutí, když v důsledku nacistických represí přežil z rodiny jen on; slavnostního aktu se bohužel nemohli někteří ocenění ze zdravotních důvodů zúčastnit. Úvodní část zarámovalo mistrovské vystoupení čelného českého houslisty Jaroslava Svěceného.
Odborná část konference prostřednictvím referátů zaměřených na klíčové problémy nejen přiblížila a zpřehlednila finále osvobození Československa v dubnu až květnu 1945, ale také zpřístupnila výsledky nejnovějších výzkumů a poskytla prostor různým metodologickým přístupům. Jejich podstatným rysem se stalo úsilí zařadit československou problematiku do evropských souvislostí.
Jednání tvořily tři bloky, přičemž celková struktura pokryla hlavní procesy podstatné pro osvobození Československa a mezinárodní souvislosti včetně problémů spojených se začátky poválečné obnovy. Přednášející nechtěli opakovat již známé výsledky výzkumu, nýbrž zhodnotit nové poznatky a v tomto kontextu přinést nová či oživit nepříliš probádaná, opomíjená témata; s tím souvisela též otázka interpretací a dezinterpretací, kterou reflektovali politici i historici.
První, mezinárodní blok byl zaměřen především diskurzivně. Jan Němeček z HÚ AV ČR a Jan Kuklík z Právnické fakulty UK jej otevřeli zhodnocením základních rysů a problémů československého zahraničního a domácího odboje a obnovy samostatného státu Čechů a Slováků. Pro československé vedení bylo zřejmé, že v poválečné Evropě, zvláště v její střední a východní části, sehraje dominantní úlohu Sovětský svaz. Současně se však také rychle rozplývaly naděje, že se spolupráce Československa a Sovětského svazu uskuteční bez vměšování do vnitřních poměrů obnovovaného státu. Nešlo jen o ztrátu východní části republiky, Podkarpatské Rusi, ale zejména o poválečné směrování země. Nesporné bylo, že jak v Evropě, tak i v Československu byl pro politický prostor signifikantní nástup politické levice a levicových konceptů poválečné obnovy včetně hospodářských přeměn.
Na tomto pozadí vystoupili zahraniční hosté s nejednoduchým úkolem: pojednat, jakým způsobem vnímají konec druhé světové války, osvobození od fašismu tehdejší spojenci a jak tehdejší poražení. K tématu se vyjádřili Paul Vincent z Centra pro studium holocaustu a genocidy (Keene State College, New Hampshire, USA), v současnosti pedagogicky činný na Jagellonské univerzitě v Krakově), germanista Alexej Filitov z Ústavu všeobecných dějin Ruské akademie věd a Thomas Oellermann, vědecký pracovník v zastoupení Ebertovy nadace v České a Slovenské republice. Jejich přístupy se odlišovaly zejména v rovině vnímání, ale i v akcentech. Oba představitelé spojenců, ruský i americký historik se zaměřili zejména na zhodnocení válečných událostí v závěru války. P. Vincent dodal varovný pohled na oběti druhé světové války, obraz bídy a utrpení, holocaust a nezměrné ztráty národů Sovětského svazu, připomněl také americkou společností podstatně rozdílné vnímání situace po první a po druhé světové válce. A. Filitov, jehož životní téma představují nejnovější dějiny Německa a především kritické zhodnocení doby nacismu, se soustředil více na otázku tvorby strategických koncepcí v SSSR ohledně poválečného vývoje Německa a následného střetávání zájmů spojenců. Zdůraznil nesmírný význam shody antihitlerovské koalice při rozhodování o poválečném uspořádání Evropy. T. Oellermann se vyrovnával s nesnadným úkolem, který pojednal výrazně diskurzivně – a sice jako reflexi důsledků druhé světové války pro Německo (zejména západní Německo), tj. vyrovnávání se s minulostí, jak se rozvíjely a kam směřovaly odborné a politické diskuse v německé společnosti; dvě z nich měly zásadní význam – otázka zpracování komunismu ve východním Německu a zpracování nacismu, včetně známého Historikerstreit. Ve věcné, nekonfrontační atmosféře se rozvinula intenzivní diskuse.
V druhém bloku shrnul Stanislav Kokoška z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR základní etapy květnového povstání českého lidu – opět pojatého diskurzivně s ohledem na proměny pohledu na dříve tabuizovaná témata: mj. úlohu Ruské osvobozenecké armády generála Vlasova či různé projevy „revolučního“ násilí páchaného na německém lidu. Zabýval se otázkou příprav povstání v zahraničním a domácím odboji z pohledu zájmů spojenců. Připomněl hradbu mlčení, na kterou narážely připravované projekty povstání, jednání náčelníka Čs. vojenské mise v SSSR generála Heliodora Píky ze strany sovětských činitelů, jimž politika Edvarda Beneše, vycházející z vyrovnaných vztahů mezi Západem a Východem, již nevyhovovala. Zlatica Zudová-Lešková z HÚ AV ČR se důkladně zabývala slovenskou otázkou ve vztahu k osvobození Československa. K tématu přistoupila z hlediska historiosofie, vyrovnávala se se současnými názory slovenských historiků a intelektuálů na období společné československé státnosti (1918–1992), v němž hraje velkou roli „prožívání nedokončeného národně-emancipačního zápasu slovenského národa“. Zdůraznila, že koncem války, když se válečné strádání týkalo Slovenska jen necelých devět měsíců, bylo hospodářsky, sociálně i demograficky rozvrácené. Nové řešení „slovenské otázky“ nastolené ve Slovenském národním povstání otevřelo pro Slovensko a Slováky zásadní zápas o demokracii.
Foto: Archiv HÚ AV ČR
Účastníci vstupního panelu: (zleva) moderátor Emil Voráček, Jan Němeček, Jan Kuklík, Paul Vincent, Alexej Filitov, Thomas Oellermann
Nejmladší generaci badatelů reprezentovali Vojtěch Kyncl z HÚ AV ČR a Daniela Němečková z Právnické fakulty UK. V. Kyncl vyšel z nově prováděných výzkumů; podal přehled nacistických válečných zločinů a zejména masakrů civilního obyvatelstva v českých zemích, kterých se dopouštěli nacisté. Podstatnou pozornost věnoval zpřesněné rekonstrukci pochodů smrti, respektive nacistického vyklizování koncentračních táborů, respektive věznic, dosud ne detailně provedené. D. Němečková pojednala z právnického hlediska, současně však s citem pro historický pohled, nejdříve význam termínu „retribuce“, aby posléze zhodnotila jednotlivé etapy odplaty, počínaje revoluční lidovou spravedlností až po nastolování spravedlnosti prostřednictvím mimořádných lidových soudů podle dekretu č. 16/1945 Sb., zřízeného 19. června 1945. Připomněla, že retribuční soudnictví tzv. třetí republiky nebylo jednotné, mezi českými zeměmi a Slovenskem došlo ke vzniku právního dualismu.
Závěrečný blok se zaměřil na okruhy poněkud opomíjené, respektive prakticky dosud minimálně v české historiografii zastoupené. Emil Voráček z HÚ AV ČR se zabýval hospodářskými důsledky okupace a těžkostmi obnovy. Nejdříve stručně zhodnotil dosažené výsledky výzkumu, zejména pak jeho mezery. Následovně se prostřednictvím několika dílčích sond (věnovaných mezerám v bádání) zasazených do širšího kontextu pokusil o zhodnocení klíčových momentů. Vycházel z politickoekonomického přístupu, který umožnil spojovat několik zkoumaných rovin včetně politického rozhodování o hospodářských procesech v okamžicích, kdy se reálnou situaci dařilo jen s námahou zjišťovat.
Implementace původních programů obnovy připravených exilovou vládou nebyla plně reálná, v poválečné situaci blízké chaosu bylo nutno reagovat dostatečně rychle, bez prodlení, kdy každé rozhodnutí mělo pochopitelně i odpovídající politický dopad. Jindřich Dejmek z HÚ AV ČR přišel v závěrečném vystoupení Mezinárodní postavení menších států střední a severní Evropy koncem druhé světové války a v prvním období míru – pokus o komparatistickou skicu se značně heuristicky i metodologicky náročným tématem, především však prakticky novým, kterým významně obohatil historiografický pohled na sledované období. Vzhledem k vymezenému prostoru srozumitelně provedl komparaci základních momentů vývoje uvedených zemí v souvislosti s geopolitickou realitou doby, která zásadně ovlivnila jejich osudy v příštích desetiletích.
Závěrečná hodnotící slova připadla váženému, na výsost povolanému kolegovi Robertu Kvačkovi z Filozofické fakulty UK. Zdůraznil nezpochybnitelnou potřebu „důsledné rekonstrukce válečné každodennosti a jejího prožitku jako věcí, které s přibývajícími lety zůstávají stále zřejměji mimo dosah bezprostředního poznání zejména mladé generace“. Z tohoto úhlu také nahlížel současné diskuse i staronové interpretace, včetně účelových, jakož i naše vlastní vyrovnávání se s minulostí, dnes již starou 70 let.
Konference rozhodně nebyla jednosměrná, naopak, organizátoři se snažili poskytnout dostatečný prostor pro diskusi a myšlenkově inspirovat k novým výzkumům. Přítomnost válečných veteránů, bojovníků za československou samostatnost, za přežití, možnost se s nimi setkat a hovořit vytvářela podivuhodnou a neopakovatelnou atmosféru – tím spíše, že jejich řady jsou již značně prořídlé, takže si musíme vážit každého slova jejich poselství.
EMIL VORÁČEK,
Historický ústav AV ČR, v. v. i.