English
Nobelovští laureáti a mladí vědci z celého světa se setkali v Lindau, malebném městečku na ostrově v Bodamském jezeře, letos již po šedesáté páté. Nápad pořádat setkání s držiteli nejprestižnějšího vědeckého ocenění se zrodil v roce 1951 z niterné pohnutky hraběte Lennarta Bernadotteho, člena švédské královské rodiny, aby se vybudovaly mosty mezi generacemi, kulturami, konfesemi a národy a znovu se ve světové vědecké komunitě navázaly vztahy zpřetrhané válkou.
Foto: Kateřina Váňová, Archiv autorky
Lindau se rozkládá na ostrově v Bodamském jezeře. Lodě vplouvají do místního přístavu pomyslnou branou.
Od té doby se mnoho změnilo, avšak původní étos přetrval. Setkání se proto zásadně liší od běžných mezinárodních sympozií. Důležité zde totiž nejsou jen referáty a prezentace vědeckých poznatků, ale též osobní rozhovor, neformální výměna názorů a hledání odpovědí na výzvy, které klade současný svět. Vědci na vrcholu a na začátku kariéry hledají kulturní a hodnotové přesahy a vpravdě intelektuální dimenzi vzdělávání. Vedení takto široce pojatého dialogu ovšem není možné bez dávky empatie a respektu k odlišnému názoru. Vědců, jejichž objev „nejvíce prospěl lidstvu“, se zkrátka můžete zeptat na cokoli.
Prestižního sympozia se od roku 2006 zúčastnilo 59 nejnadanějších českých mladých vědců působících v ústavech Akademie věd i na fakultách vysokých škol. Kdybychom se však podívali dále do historie, dopočítali bychom se od roku 1981 jednoho sta našich účastníků. A i letos na přelomu června a července nechyběli mezi lidmi z přibližně 70 zemí čtyři vynikající mladí vědci z České republiky. Počet zvaných nobelistů kolísá, oborového setkání, tedy v disciplínách, za které se udílí Nobelova cena (fyzika, chemie, fyziologie a medicína a ekonomie), se účastní okolo 20 laureátů. Tento rok uspořádal organizační výbor čtvrté mezioborové setkání s rekordním počtem 65 laureátů a více než 650 studentů. Sympozia se zúčastňují i zástupci průmyslu, členové vlád a vydavatelé vědeckých časopisů. Akci podporují bavorská a německá spolková vláda a mnozí mecenáši z významných univerzit, velkých bankovních domů a koncernů. Podrobnější informace naleznete na http://www.lindau-nobel.org/.
Setkání v Lindau organizuje rada, jíž předsedá dcera zakladatele hraběnka Bettina Bernadotte af Wisborg. Program se skládá ze slavnostního zahájení, plenárních, většinou půlhodinových přednášek laureátů a následných 1,5hodinových diskusí pořádaných v několika paralelních skupinách. Někdy bývá potíž si z pestré nabídky témat vybrat a při vyšším počtu účastníků i položit v plénu otázku. Nejintenzivnější jsou proto diskuse mimo přednáškové sály. Ráno mohou účastníci začít debatovat „u vědecké snídaně“ a večer bývá připraven bohatý kulturní program. Debaty v kuloárech se často stáčí k filozofickým tématům, což někteří přírodovědci, kteří si zakládají na čistě exaktním uvažování, hůře nesou. I během závěrečného společného výletu lodí po Bodamském jezeře a procházky parkem na nedalekém ostrově Mainau, který je součástí města Kostnice, mají účastníci prostor pro neformální rozhovory.
Foto: C. Flemming/Lindau
Hraběnka Bettina Bernadotte přivádí do sálu nositele Nobelových cen.
Laureáti v přednáškách volí nejrůznější přístupy. Podle Jiřího Houšky ze Západočeské univerzity v Plzni, který se setkání zúčastnil v roce 2010, nově jmenovaní nositelé Nobelovy ceny obvykle popisují objev, za který jim byla cena udělena. Pokud ji dostali před delší dobou, většinou popisují současnou práci, přičemž mnozí z nich kompletně změnili obor. Někteří, obvykle fyzikové, ve vystoupeních předvídali budoucnost a jejich prognózy se pohybovaly v celé stupnici od optimismu po pesimismus. Diskuse se odvíjely v závislosti na oboru, jemuž se diskutující věnují, například budoucí zdroje a přeprava energie, paranormální jevy, urychlovače nanočástic, temná hmota, robotika, inteligentní počítače, kvantová fyzika, standardní model a kosmologie, genetika a další dynamicky se rozvíjející disciplíny.
Přednášky nobelistů na 64. setkání byly častokrát velice vtipné, vzpomíná Kateřina Váňová z 1. lékařské fakulty UK; například Olivera Smithiese, amerického genetika britského původu, který v roce 2007 získal Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu za výzkum v oblasti embryonálních kmenových buněk a DNA savců. Zároveň podotýká, že většina jich byla až příliš specifická – ocenila by více laboratorní přístup, tj. pojednání o použité metodice, optimalizaci metod a výzkumném projektu. Pozoruhodné bylo zažít, jak laureáti přednášejí, jak vedou diskusi nebo jak se museli vyrovnat s ranami osudu. Silný dojem zanechal americký biochemik čínského původu Roger Tsien, který získal Nobelovu cenu v roce 2004, ale poté se musel vypořádat s mrtvicí, než se posléze znovu vrátil k výzkumu. Švýcarsko-americký biochemik Edmond H. Fischer, který cenu obdržel v roce 1992 za fyziologii a medicínu, mladým vědcům pro změnu radil, jak se vyhýbat frustracím, které jejich práce přináší.
Kupodivu nejsou pro účastníky inspirativní jen největší vědecké objevy. Podle Richarda Řezníčka z Matematicko-fyzikální fakulty UK, jenž se setkání zúčastnil v roce 2012, jsou přínosné názory laureátů na obecnější odborné problémy a životní situace, s nimiž se vědec musí vypořádat. I Filipa Moučku z ústecké Přírodovědecké fakulty UJEP zaujalo líčení překážek, které vědci překonávají v cestě za uznáním výsledků své práce, jako například v případě krystalografického výzkumu laureáta Nobelovy ceny za chemii v roce 2011 Dana Shechtmana. V Janě Hroudové z 1. LF UK loni zanechaly největší dojem životní osudy těch nobelistů, kteří se nenechali odradit a přes odpor vědecké komunity zpochybnili některá vědecká dogmata nebo se věnovali výzkumu v opomíjené oblasti. Ondřej Havránek, jehož v roce 2007 nominoval Fyziologický ústav AV ČR, vzpomíná na setkání s americkým molekulárním biologem Craigem Mello, čerstvým laureátem (2006) za objev RNA interference, a s izraelským biochemikem Aaronem Ciechanoverem (2004), který přednášel o degradaci proteinů zprostředkované ubiqutinem. Po letech shrnul úvahy laureátů do kréda: „Zabývám se tím, co osobně považuji za důležité a čemu se prostě musím věnovat. Je mi to blízké, zejména v protikladu ke competitive science vnímané doslova jako závody mezi jednotlivými vědeckými týmy, kdy jde spíše o rychlost než o inovaci.“
Jak se vlastně člověk dopracuje k nejprestižnějšímu vědeckému ocenění? Již zemřelý Christian René de Duve, belgický biochemik, jemuž byla Nobelova cena udělena v roce 1974, mladým vědcům na setkání v roce 2011 kladl na srdce následující: „Věda není soutěž o nějakou cenu. Nejde v ní o to vyhrát jako ve fotbale nebo tenise, nýbrž o to vyřešit problém, který před nás klade příroda nebo praktické aplikace.“
Nobelisté vnímají svůj úkol na sympoziu jako svého druhu pastoraci. Jejich role v Lindau je mentorská – starší kolegové předávají zkušenosti následovníkům, radí jim, jak překonat nástrahy, které před ně vědecká životní dráha klade. Alespoň tak svou úlohu chápe Ada E. Jonath, izraelská laureátka Nobelovy ceny za chemii (2009), kterou jsme měli spolu s dalším izraelskými laureáty čest přivítat v roce 2012 i v naší Akademii (viz AB 7–8/2012).
Možná někoho překvapí, že špičkoví vědci ověnčení mimořádným oceněním nemají další cestu umetenou. Jak poznamenal J. Houška z Fakulty aplikovaných věd ZČU v Plzni, v Lindau panovala shoda v názoru, že Nobelova cena laureátům automaticky nezaručuje ani snazší financování dalšího výzkumu, ani snazší přijímání jejich prací v nejprestižnějších vědeckých časopisech.
Setkání v Lindau většinou všichni hodnotí jako nezapomenutelné, vždyť na něj mohou být mladí vědci nominováni jen jedenkrát v životě, tedy pokud sami Nobelovu cenu nezískají. Neocenitelnou hodnotu účastníkům přináší, že je nobelisté vedou k přemýšlení nejen o ambicích, výzkumných projektech, ale také o spojení kariéry s rodinným životem, o odpovědnosti za věci veřejné a o možnostech vědce ovlivňovat vývoj světového dění a vytvářet novou kvalitu života. Dík patří Nadaci zřízené k podpoře sympozia, že mladým českým badatelům každoročně umožňuje účast a hradí veškeré náklady spojené s pobytem, a Kanceláři AV ČR za to, že mladým vědcům z ústavů AV ČR přispívá na cestovné.
ROBERT ZIKA,
Kancelář Akademie věd ČR