English
Ledová voda, skály, křik ptáků, parta geologů zkoumajících pohyby skal až do nedávna pevně sevřených a stlačených ledovcovou masou, z níž se v důsledku tání ledovců vymanily, aby se staly objektem unikátních výzkumů. Samota, jen omezený kontakt s civilizací, nutnost spoléhat sám na sebe a také ostražitost před ledními medvědy – to vše patří k dojmům, které si odnášejí diváci dokumentárního filmu Pohyby.
Všechna fota: Filip Hartvich, Archiv autora
V premiéře se dokument z produkce Střediska společných činností AV ČR představil 16. dubna 2015 na festivalu Academia film v Olomouci a hned následující pondělí 20. dubna v pražském kině Ponrepo za přítomnosti hlavních protagonistů z Ústavu struktury a mechaniky hornin AV ČR. Čeští vědci přijali nabídku a pohostinství kolegů z Polské akademie věd k využívání jejich polární stanice, díky čemuž už šest let monitorují daleko za polárním kruhem v nejjižnější zátoce ostrova Západní Špicberky, v místě zvaném Hornsund, pomocí unikátního přístroje pohyby země a mapují dosud neprozkoumaný terén. Loni s sebou vzali na expedici do Špicberk i filmaře, aby dali společně vzniknout pozoruhodnému materiálu, který nabízí vyvážený pohled na cíle polární expedice, její lidskou i technickou bázi. Dokument oproštěný od „průvodcovských“ slov doprovázejí sami vědci v místech, kde vysvětlují, co, jak a proč dělají, co vše dokáží trpělivým pozorováním přírody vyčíst z terénu, z jednotlivých kamenů i z těch nejmenších, neznatelných a doposud nepředvídatelných tektonických pohybů země.
Arktická příroda je ve filmu úchvatná, byť přeci jen strohá – spousta kamenů, zeleně nepatrně. Taková krajina asi není pro každého, proto jsem se zeptala režisérky filmu Martiny Spurné, jak jí na Špicberkách bylo.
Na důvěrné osobní spojení člověka s nedotčenou přírodou nebylo v průběhu natáčení moc času, ale přesto mi bylo moc hezky. Expedice dr. Josefa Stemberka je složená z opravdu výborných lidí: dr. Filipa Hartvicha, dr. Jana Blahůta a Miloše Briestenského. Každý si přál, aby film vznikl a aby byl co nejlepší. Všichni nám pomáhali a dali nám zároveň velkou důvěru. Byla to krásná a smysluplná práce.
Na polskou polární základnu se my, diváci, s vámi dostáváme po moři, poté už se cestuje pěšmo. Natáčení v suťových stráních, ve skalách a při pochodech bylo jistě fyzicky náročné. Co pro tebe bylo nejhorší?
Nejhorší, byť zajímavé, bylo natáčení na houpající se lodi. Když je vám nevolno, film se špatně točí, ale jde to, i když ne vždy…
Celá natáčecí frekvence byla náročná. S kameramanem Tomášem Kopeckým jsme pracovali 18 až 20 hodin denně. Celé dny jsme sledovali vědce, natáčeli jsme i jejich volné večery a teprve když šli spát, kontrolovali jsme naše denní práce. Když takto pracujete téměř tři týdny v oblasti, kde nezapadá Slunce, a vyvíjíte při tom ještě i fyzickou aktivitu, únava se dostaví. Ale to je při natáčení větších projektů běžné.
Jak dlouho expedice trvala, nelezli jste časem vědcům na nervy?
Expedice trvala i s cestou tři týdny. Zda jsme vědcům nelezli na nervy, nevím, to je spíš otázka pro samy členy expedice; myslím, že jsme si jako parta dost sedli. Ale samozřejmě natáčení bylo náročné i pro vědce. Všichni si přáli, aby se ten film povedl. Bez důvěry a trpělivosti na obou stranách by nebylo možné film vůbec realizovat.
Geologové s sebou nosí do terénu pušku, v dokumentu vidíme starší záběr medvěda, kterak zkoumá kameru i okénko v chatě, kudy se pokoušel vlámat dovnitř, než ho členové jiné expedice zastřelili. Vám se ale medvěda natočit nepodařilo – nepotkali jste ho?
Nepotkali. Na jednu stranu je to štěstí, na druhou stranu možná škoda… Vynikající střihač Adam Brothánek o medvěda ve filmu dost stál. Tudíž i přes to, že jsme při natáčení medvěda přímo nepotkali, je ve filmu nablízku neustále. A je tomu tak vlastně na Špicberkách i ve skutečnosti.
Ocenila jsem také jemnou melodii hudebního skladatele Michala Rataje i animace Martina Búřila. Počítali jste s nimi hned zpočátku, nebo vás natočený materiál inspiroval tímto směrem?
Animace i hudbu jsme plánovali od začátku. Michal Rataj se rád inspiruje zvuky, ruchy a atmosférou míst, v nichž se film odehrává. Jako zkušený a citlivý tvůrce přesně pochopil téma filmu i rytmus jeho hlavních postav a hudbu složil přímo na míru. Jsem ráda, že se rozhodl s námi spolupracovat. Představu o vizuální podobě animací jsem měla už v průběhu natáčení; lehce mě inspirovaly nákresy z terénů, které si badatelé občas dělávají. Animátor Martin Búřil vše vytvořil speciální technikou a zasadil přímo do konkrétních záběrů. Byla to náročná práce a jsem opravdu vděčná, že jsme mohli pracovat s takovými tvůrci a že s námi na projektu pracovat chtěli.
Dokument o terénní práci vědců by nevznikl bez hlavních představitelů filmu, a tak jsem několik otázek položila i dr. Josefu Stemberkovi, který expedici vedl.
Přestože jste spolupráci sami iniciovali, nezdržovala a nerozptylovala vás neustálá přítomnost kamery a dalších lidí?
V průběhu pobytu jsme si na přítomnost kamery skoro zvykli – alespoň co se týká natáčení při pracovních činnostech. Samozřejmě, pokud nás Martina Spurná požádala, abychom vypovídali přímo na kameru, chvílemi jsme si ji uvědomovali až moc.
Nakolik jste museli na filmaře brát ohledy?
Jelikož byl filmový štáb (Martina Spurná a Tomáš Kopecký) fyzicky i psychicky výborně připravený na zdejší podmínky, nemuseli jsme na ně brát žádné ohledy – ani na souši ani na vodě.
Přinesla vám přítomnost filmařů jiný vhled na vaši práci (mimo toho, že byste medvědovi případně obětovali nevědeckou část expedice)?
Vhled snad ani ne. Když ale bylo nutné podrobně zdůvodnit například principy používaných metod, zjišťovali jsme, jak mnohé věci bereme jako samozřejmost a automaticky předpokládáme, že to ví i naše okolí.
Pracujete s unikátním přístrojem české provenience, jehož princip ani po čtyřiceti letech nezestárnul…
Protože doposud nikdo nepřišel s lepším nápadem jak měřit přímo vektory posunu v takové citlivosti, jakou poskytuje prostorový dilatometr TM71. Zároveň tento přístroj prokázal úžasnou odolnost proti vnějším vlivům, jako jsou voda, mráz apod. Pro představu, přístroj je instalován a spolehlivě měří v Andách, v nadmořské výšce skoro 3500 metrů n. m., v našem nejhlubším dole na uranovou rudu u Dolní Rožínky v hloubce 1200 metrů pod povrchem, v mnoha jeskyních po celé Evropě, poušti u jihokalifornského města El Centro; v Arktidě na Špicberkách už „přežil“ šest mrazivých polárních nocí. Těžko hledat jiný podobný přístroj, jímž bychom dokázali měřit v tak rozdílných a extrémních podmínkách. Samozřejmě, elektronizací pro automatická snímání dat tyto přednosti ztrácí, nicméně se snažíme, aby zůstal i tak co nejspolehlivější.
Ve filmu zaznělo vaše překvapení z přímé souvislosti naměřených pohybů a zemětřesení úplně jinde ve světě. Domníváte se, že budete schopni takto seizmickou aktivitu predikovat?
Je důležité zmínit, že náš záměr z počátku nebyl na zemětřesení vůbec zaměřený. Šlo nám o to, pokusit se sledovat vývoj deformačních procesů. I proto jsme začali monitorovat pohyby i v oblastech, kde žádná zemětřesení nejsou nebo jsou velmi malá – zachytitelná pouze přístroji. O to větší překvapení bylo a je, že pohyby měříme i v těchto neseizmických oblastech a zemětřesení, podotýkám velká, se tam objevují stále. Nezbývá nám tedy nic jiného, než se o ně začít vážně zajímat. Již jsme publikovali několik výsledků, v nichž ukazujeme, že před lokálními silnými zemětřeseními sledujeme asi s půlročním předstihem „anomální“ posuny. Rovněž jsme se již o předpověď zemětřesení i pokusili (viz Vesmír 2007/3; vyhodnocení předpovědi Vesmír 2008/11). K zemětřesení v daném čase i místě došlo (Hornorýnský příkop v Německu), nicméně se to zkomplikovalo tím, že se tehdy uskutečňovaly přípravné práce týkající se hydrotermální elektrárny u Basileje. Co se týká současnosti, poslední „anomální“ posuny jsme zaznamenali na konci loňského roku, v listopadu a prosinci. Z tohoto pohledu se aktuální události v Nepálu mohou jevit jako potvrzující výsledky našich pozorování, byť cesta ke spolehlivým předpovědím zůstává stále dlouhá…
Předmětem bádání vědců na Špicberkách jsou pohyby zemské kůry a jmenuje se tak i nový dokumentární film, který vzešel ze spolupráce filmařů SSČ AV ČR a geologů ÚSMH AV ČR. A proč by Pohyby nemohly třeba také předznamenávat začátek nového cyklu dokumentů o práci vědců v terénu? Bližší informace naleznete na http://www.pohyby-film.cz/.
MARINA HUŽVÁROVÁ