English
Jednou z posledních akcí Týdne vědy a techniky AV ČR se 14. listopadu 2014 stala konference Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR u příležitosti 25. výročí rozpadu východního bloku. Jejím prostřednictvím vyslechli zájemci z řad laické i odborné veřejnosti, kteří navštívili velký sál v budově Akademie věd na Národní třídě v Praze (nebo sledovali online vysílání na webových stránkách TVT), 15 podnětných příspěvků významných domácích i zahraničních historiků a historiček na téma proměny české soudobé historiografie za uplynulé čtvrtstoletí.
Všechna fota: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Konferenci zahájili ředitel Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Oldřich Tůma a vedoucí Centra orální historie ÚSD AV ČR Miroslav Vaněk.
Revoluce na přelomu roku 1989–1990 představuje jedno z nejvýznamnějších období našich nedávných dějin, a tak není divu, že letošní výročí získalo nebývale velkou pozornost. V záplavě různých shromáždění, oslav, festivalů, koncertů a konferencí zvolil ÚSD poněkud netradiční formu prezentace, když se rozhodl uspořádat sympozium v podobě debatních bloků, jejichž záměrem nebylo přinést nová (dosud nezveřejněná) fakta o průběhu demonstrací na Národní třídě 17. listopadu 1989, ale spíše reflektovat, bilancovat a především diskutovat otázky spojené s vývojem české soudobé historiografie po roce 1989.
Program konference sestával ze tří tematických bloků. Po úvodu ředitele ÚSD Oldřicha Tůmy následoval blok věnovaný významu roku 1989 ve středoevropském kontextu, v němž vystoupili Christianne Brenner, Muriel Blaive, Tomáš Vilímek a opět Oldřich Tůma. Ch. Brenner z Collegia Carolinum označila za problém současné historiografie absenci komparativních výzkumů, které by umožnily lépe pochopit transformační procesy po roce 1989 v zemích bývalého východního bloku i na Západě. M. Blaive upozornila na nebezpečí tzv. ,,jamesbondizace historie“, tj. na převládající mediální obraz pádu komunistického režimu jako vítězství dobra nad zlem. Uvedený obraz je v rozporu s individuální pamětí většiny obyvatelstva, což demonstrovala na příkladu vlastního regionálního výzkumu z českého pohraničí. Studovat vztah lidí ke komunismu před rokem 1989 je podle M. Blaive jediný způsob, jak pochopit jejich současný postoj ke komunistické minulosti. Rovněž T. Vilímek poukázal na skutečnost, že ve světle současné napjaté mezinárodní politické situace utrpěl původní narativ o úspěšném polistopadovém vývoji mnohé trhliny. O. Tůma vyzdvihl význam umírněného Gorbačova ve vedení Sovětského svazu na konci roku 1989. Zásadní roli sehrál fakt, že Sovětský svaz nebyl na konci roku 1989 ochoten vojensky potlačit nepokoje, a zopakovat tak scénář z roku 1968. Jako přínosná se ukázala diskuse o současném stavu české historiografie. Zmíněn byl počáteční odpor k teoretickým rámcům v raných devadesátých letech 20. století, stejně jako určité zpoždění v oblasti výzkumů dějin každodennosti, které se však v posledních 10 letech podařilo dohnat.
Druhý panel, který moderovala Adéla Gjuričová, se zaměřil na otázku vývoje a proměny institucionální a badatelské základny po roce 1989. V bloku referovali Lukáš Valeš, Bohumil Jiroušek, Petr Šimíček, James Krapfl a Martin Franc. Uvedení badatelé věnovali pozornost dosavadním regionálním výzkumům sametové revoluce, jejichž výsledky a možnosti reflektovali zejména L. Valeš a B. Jiroušek, kteří přitom upozornili na dlouhodobé upozaďování regionů v listopadových událostech, ačkoli byl jejich význam pro pád komunismu klíčový, protože teprve rozšíření revoluce mimo Prahu vedlo k definitivnímu kolapsu režimu. J. Krapfl z Kanady představil výzkum k roku 1989 v regionálních archivech na území bývalého Československa a poukázal na skutečnost, že čeští historici dlouhodobě opomíjí slovenský faktor. Varoval také před některými zjednodušujícími pohledy na minulost, jež smršťují revoluci pouze do několika týdnů na konci roku 1989, přičemž zapomínají, že ve skutečnosti šlo o dlouhodobý proces přeměny společnosti, který trval několik let. P. Šimíček využil prostor k prezentaci internetového portálu Moderní dějiny.cz, jenž zprostředkovává didaktické materiály pro výuku dějepisu; dále konstatoval, že po 25 letech od pádu komunistického režimu představuje hlavní problém právě absence kvalitních výukových materiálů a pracovních sešitů pro střední školy. Velký ohlas vyvolalo závěrečné vystoupení M. France, který charakterizoval současnou proměnu společenského postavení historika. Upozornil na nebezpečí opětovné ideologizace historické profese a na její využívání k legitimizaci stávajícího politického režimu. Soudobý historik se navíc v posledních 10 letech musel vyrovnávat s průnikem obrovského množství laiků do historiografie (zejména v důsledku zpřístupnění archivů veřejnosti, digitalizace a možnosti publikovat v mediálním prostoru), přičemž dopady tohoto jevu na společenský status historika jsou podle M. France značně ambivalentní – na jedné straně přináší nové podněty pro výzkum a také cenné zdroje informací, zároveň však vedou některé lidi k domněnce, že o soudobých dějinách se může fundovaně vyjadřovat prakticky kdokoli a existence profesionálních historiků tak pro společnost vlastně není důležitá.
Zleva: Jaroslav Cuhra s ÚSD AV ČR, Christianne Brenner z výzkumného institutu pro české země Collegium Carolinum v Mnichově, francouzská historička Muriel Blaive, Tomáš Vilímek a Oldřich Tůma z ÚSD AV ČR
V posledním, třetím konferenčním bloku přednesli příspěvky na téma proměny tematického zaměření a metod historiografického výzkumu po roce 1989 Michal Pullmann, Miroslav Vaněk, Peter Bugge, Jiří Suk a Jaroslav Cuhra. M. Pullmann otevřel otázku, zda se již prosadila nová, kritická distance k nedávné minulosti, která by namísto vytěsňování prostorů společenské „normality“ v minulosti nebo pouhého doplňování kriminálních aspektů režimu těmi nekriminálními („normálními“) osvětlila také jejich vnitřní spojitost. P. Bugge z univerzity v dánském Aarhusu v mnohém navázal na vystoupení J. Krapfla a M. France, když mj. uvedl, že české historiografii chybí určitý transnacionalismus. Podle P. Buggeho s rozpadem československého státu v roce 1993 nepochopitelně zmizeli z českých dějin Slováci. Dále upozornil na nedostatek žen v historické obci a celkově jakousi konzervativnost („poslušnost“) české historiografie vůči politice (Ústav pro studium totalitních režimů). M. Vaněk prezentoval dosavadní výzkumy realizované metodou orální historie, naznačil tematický posun od zkoumání klíčových událostí a jejich aktérů (politické elity a disent) k dějinám každodennosti („obyčejní lidé“) a lidských hodnot. Na závěr zmínil některé nové výzvy a etické problémy, jež přináší digitalizace rozhovorů a využívání osobních vzpomínek pamětníků v médiích. Podle M. Vaňka prošla česká orální historie za posledních 20 let významnou proměnou – je analyzující a interpretující, více akademická a bez fascinace archivací a digitalizací. J. Suk se kriticky zamyslel nad mýtem a antimýtem 17. listopadu 1989. Upřednostňování konspiračních teorií o „řízeném převratu“ může být podle jeho názoru důsledkem dlouhodobého přesvědčení Čechů, že nejsou subjekty vlastních dějin. J. Cuhra zmínil význam přístupnosti archivů, zvláště pak dopady digitalizace a zpřístupňování sbírek přes internet. Součástí laicizace historie je podle J. Cuhry i „odkouzlení“ archivu jako místa vyhrazeného specialistům, což zároveň skýtá mnohá interpretační úskalí. Historici by se proto měli více věnovat tzv. novým médiím a hledat způsoby, jak těmito prostředky oslovit veřejnost.
Závěrečné slovo pronesl Jan Pauer z Výzkumného ústavu východní Evropy na univerzitě v Brémách. V pěti krátkých poznámkách shrnul současný stav bádání o listopadu 1989 včetně jeho silných (teoretická a interpretační schémata, faktografické znalosti) a slabých stránek (absence syntetické práce, která by shrnula domácí a mezinárodní situaci v roce 1989; nedostatečná kritika role disentu v roce 1989 i po něm). Konference, kterou navštívilo přes 80 návštěvníků, nepochybně přinesla cenné náměty pro zamyšlení nad dalším směřováním české historiografie soudobých dějin v 21. století.
JIŘÍ HLAVÁČEK,
Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i.
ODKAZY: