English
Letos na podzim uplynulo čtvrtstoletí od roku 1989, který ve vývoji zemí střední a východní Evropy představoval významný mezník. U příležitosti tohoto výročí uspořádalo počátkem října oddělení pozdního socialismu a postsocialismu Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a oddělení pro studium moderní české filosofie Filosofického ústavu AV ČR mezinárodní vědeckou konferenci „1989: Thinking Revolution in East-Central Europe“.
Všechna fota: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Padraic Kenney (Indiana University, USA) přednášel na téma ideje a generace 1989.
Sympozium v Lannově vile v pražské Bubenči chtělo otevřít nové a netradiční pohledy na zánik režimů „reálného socialismu“, poskytnout prostor mezioborové diskusi zahraničních i domácích politologů, historiků, filozofů, ekonomů či sociologů a kriticky zhodnotit nejen události roku 1989 a následný vývoj, ale i teoretické koncepty, jimiž a z nichž se tyto události teoreticky reflektují.
Kromě připomenutí historických souvislostí účastníci tyto teoretické koncepty historizovali, historicky situovali. Užití určitého teoretického aparátu s sebou vždy nese riziko, že jisté skutečnosti jsou v daném teoretickém systému spíše upozaděny, jiné zase příliš vyzdvihnuty. Reflexe teoretických konceptů a analýza jejich nedostatků tak není samoúčelná – má totiž umožnit lepší náhled na události samé. Jelikož lze empirické zmapování událostí roku 1989 již považovat za dostatečné, nabývá na významu především otázka jejich interpretace. Konference Promýšlet revoluci roku 1989 ve střední a východní Evropě proto měla otevřít prostor k dalším interpretacím a k odhalování nových souvislostí. Vysoká zahraniční účast přitom poskytla reprezentativní obraz, jak je rok 1989 a následný vývoj směřující k liberální demokracii nahlížen mimo země, jichž se tyto změny bezprostředně týkaly. V pěti tematicky rozdělených panelech odborníci analyzovali témata, jež souvisejí nejen s tehdejšími společenskými změnami, ale i se současnou společností.
V prvním panelu se účastníci tázali po charakteru tehdejší revoluce a následných změnách; konkrétně, co vlastně mělo být jejím zamýšleným cílem v myšlení jejích tehdejších účastníků. Diskutovalo se proto například o významu liberalismu a neoliberalismu a jakou roli tyto doktríny sehrály v transformačním procesu. Tématem se zabýval Jan Drahokoupil (European Trade Union Institute, Belgie; česky nedávno vyšel překlad knihy, kterou napsal spolu s Martinem Myantem Tranzitivní ekonomiky. Politická ekonomie Ruska, východní Evropy a střední Asie), jenž analyzoval problémy konkrétní implementace globální politické strategie vycházející z tzv. Washingtonského konsensu do reálné politiky. Dále se zabýval tím, jaké měla tato implementace v zemích někdejšího východního bloku důsledky.
Americká socioložka Johanna Bockman (George Mason University, USA) v poněkud provokativně nazvaném příspěvku 1989: Překažený přechod k socialismu přiblížila debatu ekonomů vycházejících z neoklasické ekonomie o možnosti transformace direktivně řízeného plánového hospodářství směrem k určité formě „tržního, decentralizovaného socialismu“ jako alternativy vůči privatizaci a kapitalismu. Přesvědčivě dokumentovala, že neoklasické ekonomii nebyla představa tržního, ale nekapitalistického hospodářství zdaleka cizí; jak J. Bockman dále argumentovala, neoklasická ekonomie nezaměňovala „trh“ a „kapitalismus“. K této záměně pojmů, a tím k vyřazení určitých vývojových možností, došlo až později. Zmíněné příspěvky doplnily koreferáty socioložky Terezy Stöckelové (Sociologický ústav AV ČR), která přiblížila (a problematizovala) některé sociologické statistiky dokumentující veřejné mínění na konci roku 1989, maďarského historika Luky L. Gabrielcice a Jana Komárka (London School of Economics, Velká Británie).
Další okruh představovala role a význam disentu a postdisentu a analýza politického a ideového východiska dominantní části jeho představitelů. Téma liberalismu plodně propojil s analýzou myšlení disentu Michal Kopeček (ÚSD), který se tázal po úloze a obsahu myšlení někdejšího disentu při určování směru polistopadového vývoje; dále jej zajímalo, co na začátku devadesátých let 20. století umožnilo obrat od revoluce za demokracii a samosprávnou společnost spojenou s občanskou angažovaností a rozvojem občanské společnosti směrem k liberální hegemonii zdůrazňující privatizaci a „trh bez přívlastků“. V příspěvku sledoval i organickou linii ve vývoji myšlení disidentů, jež bylo silně spojeno s legalismem a ideou vlády zákona, a ukázal, jak tato linie postupně vedla k tomu, že byť se v roce 1989 mnozí z disentu nepovažovali za představitele liberalismu, postupně liberalistickou perspektivu přijali.
Další referáty se zabývaly rovněž otázkou, jakým způsobem se konceptualizovala budoucnost po zhroucení „východního bloku“, kdy měl podle Francise Fukuyamy nastat tzv. „konec dějin“. Diskutovalo se však i na téma, jakým způsobem se v roce 1989 proměňovaly diskurz a předmět bádání při zkoumání zemí tzv. východního bloku; touto otázkou se zabýval německý teoretik Dieter Segert, který rozebral i vliv aktuální politiky na společenskovědní zkoumání – podrobněji se věnoval situaci v někdejší Německé demokratické republice.
Otázky po charakteru minulého režimu tvořily další část sympozia. Například Hillel Ticktin analyzoval některé rozpory sovětského systému a zároveň oponoval, že by bylo možné nazývat společnosti sovětského typu v jakémkoli smyslu socialistickými. Odmítl rovněž možnost dlouhodobé existence tzv. „tržního socialismu“ (otázka, jež byla zmíněna předchozí den konference) s tím, že „trh“ a „socialismus“ jsou vzájemně neslučitelné a „tržní socialismus“ je antagonistická ekonomická forma, která z dlouhodobého hlediska může směřovat buď k trhu, nebo k socialismu. H. Ticktin dále zmínil význam pádu zemí východního bloku pro kapitalistický systém, neboť pomohl oddálit ekonomickou krizi.
Na Ticktinův příspěvek navázal ruský sociolog a disident ruské, resp. sovětské i postsovětské éry Boris Kagarlitsky, který zdůraznil rozporný charakter revolucí a mj. provedl provokativní komparaci událostí roku 1989 s „barevnými revolucemi“ i současnými událostmi na Ukrajině.
Závěrečný panel se týkal druhého života pražského jara 1968 a jeho dědictví v roce 1989; mapovány byly snahy z roku 1989 o určitý návrat před 21. srpen 1968 a „dokončení“ projektu „socialismu s lidskou tváří“. Tématem se zabývali Alessandro Catalano, James Krapfl, Kacper Szulecki, Juraj Marušiak a Tomáš Zahradníček.
Italský bohemista A. Catalano rozebral význam dědictví pražského jara u vyloučených komunistů a zaměřil se zejména na otázku, nakolik toto dědictví ovlivňovalo politické snahy vymezující se vůči tehdejšímu režimu „reálného socialismu“. A. Catalano zmínil i určitý paradox, kdy na jedné straně ztrácely socialistické opoziční politické síly na významu, přičemž na straně druhé existovala, pokud jde o pražské jaro, silná poptávka ze strany evropských a komunistických stran. Dále reflektoval postupné opouštění strategie exkomunistů podněcovat reformy prostřednictvím společného tlaku hlavních evropských levicových sil na špičky KSČ a její nahrazování strategií tlaku „zdola“, mimo socialistickou perspektivu.
Historik J. Krapfl (McGill University, Kanada) přiblížil na základě analýz veřejného mínění z listopadu, prosince a ledna 1989–1990 preference tehdejšího obyvatelstva. Mapoval posun a analyzoval příčiny postupného odvratu veřejnosti od určité „třetí cesty“, která by byla na pomezí mezi kapitalismem západního střihu a autentickým socialismem, a příklon ke klausovskému „trhu bez přívlastků“.
Zahraniční zájem a podnětná diskuse prokázaly, že problematika demokratických revolucí z roku 1989 není zdaleka uzavřená a že neustále vzbuzuje provokující otázky. Odhalila ovšem také, že zájem zahraničních teoretiků se týká nejen roku 1989, ale také roku 1968, který představoval pokus o alternativu vůči nedemokratickému centrálnímu dirigismu i liberálnímu kapitalismu, a přinesl tak nové politické ideje a politický emancipační projekt. Tím vzbuzuje, jak se vyjádřil například A. Catalano, na Západě stále pozornost. Jak ovšem ukázala i nedávná návštěva francouzského filozofa Alaina Badioua, který vystoupil v Praze koncem října na jiné konferenci, otázka a promýšlení událostí roku 1968 a 1989 má význam nejen jako událost historická, ale může mít význam také jako inspirativní zdroj pro hledání alternativ v současném světě.
PETR KUŽEL,
Filosofický ústav AV ČR, v. v. i.