Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Z historie vědecké spolupráce s Polskem

Geograficky i jazykově blízké země prošly odlišným politickým, ekonomickým a společenským vývojem, během něhož je ovlivňovaly jiné politické síly a kulturní vzorce, aby se v posledním století opět setkaly a sdílely stejný osud. V obou zemích, jež se po první světové válce vrátily na mapu Evropy jako samostatné státy navzdory potížím souvisejícím s obnovou fungování státu a společnosti, nezůstaly vzdělávání, věda a výzkum stranou.

09_1.jpg
Foto: Dorothea Bylica, Archiv Akademický bulletin
Protokol o vědecké spolupráci mezi AV ČR a PAN v letech 2006–2008 podepsali předsedové obou akademií Václav Pačes a Andrzej Legocki.


Příležitostnou spolupráci po druhé světové válce, jež vycházela z osobních kontaktů, nahradila soustavná mezinárodní kooperace institucí provozujících vědu, výzkum a zabezpečujících technologický rozvoj. K těmto institucím patří i akademie věd obou zemí, jejichž spolupráce má dlouholetou tradicí.
Spolupráce AV ČR s polskou vědeckou obcí se uskutečňuje přinejmenším ve třech rovinách. První tvoří přímé kontakty s partnery v Polské akademii věd (Polska Akademia Nauk – PAN) a univerzitách; druhou naplňuje spolupráce, jež se zakládá na dohodách mezi ústavy; třetí se odvíjí od dvoustranných meziakademických dohod (zahrnuje studijní pobyty v partnerských ústavech, účast na konferencích, sympoziích a workshopech a spolupráci na společných projektech). V současnosti má AV ČR podepsanou dohodu s PAN (35 projektů) a Polskou akademií věd a umění (Polska Akademia Umiejętności – PAU; pět projektů). Podrobněji se o spolupráci AV ČR s PAN a PAU píše v AB 12/2011.

Polská akademie věd a Polská akademie věd a umění nepředstavují jediné aktéry vědy a výzkumu v Polsku. Současnou situaci polské vědy, jež se zformovala na začátku devadesátých let minulého století, charakterizuje organizační a tematická rozmanitost. Souběžně zde působí výzkumné a vývojové subjekty, ústavy Polské akademie věd a vysoké školy; participanty výzkumu jsou i nemocnice, veterinární stanice, knihovny, muzea či archivy. Základní výzkum převládá nad aplikovaným.
Výzvy spojené s globalizací, členstvím v EU a s ním spojené využití strukturálních fondů, respektive změny priorit vědeckých cílů a úkolů, vedly k systémové přeměně vědní politiky, vědecko-technické praxe i inovační politiky; vzniká nový právní rámec organizace a financování výzkumu a vývoje a zákony o Národním centru výzkumu a vývoje, Národním centru vědy a Polské akademii věd. Pro stanovení priorit výzkumu a vývoje připravilo Ministerstvo vědy a vysokých škol (Ministerstwo Nauki i Szkolnictwa Wyższego /MNiSW/) Státní program výzkumu a rozvoje (Krajowy Program Badań Naukowych i Prac Rozwojowych), který vznikl v součinnosti s PAN, Konferencí rektorů polských akademických škol, Nejvyšší radou vysokého školství, Nejvyšší radou výzkumných ústavů a organizacemi hospodářské samosprávy. Polsko dále uvažuje i o změnách ve struktuře pracovišť působících v různých oblastech vědy, a to v souvislosti s překrýváním některých oborů. Chce je uskutečnit v návaznosti na Lisabonskou strategii, jež zemím EU ukládá 3% podíl výdajů HDP na vědu a výzkum. Výdaje však v posledních letech oscilují okolo 0,56 % HDP (průměrná hodnota v EU 1,74 %); náklady na vědu přepočtené na osobu jsou jedny z nejnižších (84 dolarů, v EU 472 dolarů). Nízký je i podíl spoluúčasti podnikatelské sféry na financování výzkumu (33,1 % oproti 54,1 % v EU).
Od 1. října 2010 je v platnosti šestice zákonů reformujících polský systém vědy včetně zákona o zásadách financování a zákona o Národním centru výzkumu a rozvoje. Za utváření vědní politiky jsou odpovědné Ministerstvo vědy a vysokého školství; Národní centrum vědy (Narodowe Centrum Nauki – NCN) a Národní centrum výzkumu a rozvoje (Narodowe Centrum Badań i Rozwoju – NCBR) – jako výkonné orgány převzaly odpovědnost za utváření programů a financování výzkumných projektů v oblasti základního výzkumu.

09_3.jpg
Foto: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Jan Krekule z Ústavu experimentální botaniky AV ČR

Věcné bilancování vztahů s PAN doplňme vzpomínkou na dávnou dobu před téměř 60 lety, kdy sice existovala zahraniční oddělení obou akademií, ale skutečný styk řadových badatelů – alespoň z naší strany – byl znemožněn; stažená opona totiž bránila výjezdu dokonce i do Polska. Vypravme se tedy na exkurzi do raného Absurdistánu.
V roce 1961 jsem obhájil teze aspirantské práce Příspěvek k fyziologii jarovizace pšenice. Nekorigovaný rozlet (aspirant byl mnohdy solitérem, který orientoval plavbu dle vlastního kompasu) adepta vědy jsem soustředil na rozmanitá uchopení problému – ekologického s využitím fotoperiodismu, metabolického s inhibitory obecných funkcí i hormonálního s gibereliny. V literatuře jsem narážel na opakující se jméno prof. Adama Markowského z Krakova – konkurenta, který jako by v zrcad-lovém obraze řešil stejné problémy; interpretace však byly často rozdílné. Prof. Markowski pracoval v hybridním postavení jako vedoucí pracoviště fyziologie rostlin PAN (posléze Zakład Fizjologii Roślin) a současně přednášel fyziologii na Vysoké škole zemědělské. Nečetná korespondence nedospěla k vysvětlení experimentálních rozdílů, ale končívala pozváním do Krakova, a tak jsem využil příležitosti. Nezačala však získáním vlakové jízdenky; vlaky sice jezdily, ale nedalo se do nich nastoupit. Nejprve jsem se stal členem sportovního oddílu, což mne opravňovalo k zimní návštěvě Zakopaného, jež bylo součástí volné pohraniční zóny (posléze jsme tam jezdili i za sportem na Kasprowy Wierch). Maskován outdorovým outfitem včetně lyží a apartní čapky s bambulí jsem nastoupil do autobusu Zakopane – Krakov. Následoval sled groteskních událostí, jež začaly zjištěním, že mám prošlé złotówki – odhalen jsem nebyl. Lístek zaplatili cestující, navíc jsem zjistil, že lidé v uniformách nemusí být jen policajti. Nakonec jsem dojel a nalezl školu i kabinet prof. Markowského. „Niestety go nie ma, poluje na wilki gdzieś na wschodzie, ale jutro wróci (Bohužel tu není, loví vlky někde na východě, ale vrátí se zítra),“ pravili asistenti a pozvali mě, abych se uložil v jeho pracovně; prof. Markowski se vrátil až za dva dny. Do té doby se o mě starali, ukázali mi, jak experimentují, a nabídli i návštěvu Wawelu. Prohlídku skleníků i královského zámku jsem vykonal sice bez lyží, ale stále ve sportovním; i s tou bambulí. Prof. Markowski přijel a přijal mne: „Nie ma problemów (Není problém).“ Leccos jsme si vysvětlili, ale zůstali i na svých právech. Zakončení se konalo v mnoha­hvězdičkovém nočním podniku, kde jsem vystupoval v roli folklorního maskota z hor. S prof. Markowskim jsme se setkali ještě mnohokrát, kdy již velel polskému fyto­tronu – impozantnímu klimatizačnímu zařízení pro ekologické pokusy, ojedinělému v celém táboře míru.

09_4.jpg
Ilustrační foto: Archiv ÚEB AV ČR

Podivná náhoda či fatum chtěly, abych ve stejném cestovním režimu, ale v jarním období, navštívil Krakov po krátké době opět; jel jsem si pro plány ke stavbě volumetrického mikrorespirometru za doc. Włodzimierzem Starzeckim z Katedry fyziologie rostlin na Jagellonské univerzitě (sídlila v samém středu města na Grodzké). Tehdy jsem již byl členem týmu, který se zabýval metabolickými změnami apikálních meristémů v průběhu jejich diferenciace (stále pšenice); parametry v miligramech a mikrolitrech. Plány jsem přivezl a ústavní dílny (kromě Vývojových dílen ČSAV měl každý experimentální ústav i rozsáhlé dílny vlastní) je perfektně provedly.
Připojuji sentimentální vzpomínku na kolaterální efekty polského cestování s kulturně-politickými implikacemi. Krakov s goticko-barokně-židovskou minulostí se pro mě stal blízkým městem. V historické škále se podobal Praze, v tehdejším kulturním a politickém životě to však byl jiný svět. Seznámil jsem se s lidmi a získal přátele nejen mezi přírodovědci. Naučil se skoro-polsky, četl polskou literaturu i anglické knihy, co jsem kupoval pro sebe i kamarády v Klubech książki i prasy międzynarodowej, účastnil se manifestací za wolność – dodnes máme na chalupě vylepená hesla Solidarności. Nebudu více rozvádět, jde o odlišnou kapitolu, osobně závažnou; děkuji polským účastníkům, že jsem ji mohl přečíst.

09_2.jpg
Foto: Archiv PAV
Pamětní deska Adamu Markowskému na budově Ústavu fyziologie rostlin PAV v Krakově


Po dlouhý čas jsem se s vědeckým Krakovem nesetkal. V devadesátých letech 20. století na kongresu Federation of European Societies of Plant Physiology (FESPP) ve Florencii zbylo na konci farewell party na místě pár Čechů a Poláků z bývalého ústavu prof. Markowského, z místa, kde i v současnosti stojí zbytky fytotronu (část ještě stále funguje). Vlašské víno nás nakonec přivedlo i k vědě; ukázalo se, že si máme co vyměnit – oni zvládnutí vývoje ozimé řepky, i s jarovizací a fotoperiodismem a přenášením květního impulzu roubováním, my souzněním s elektrofyziologickým výzkumem a znalostí analýzy fytohormonů. Tehdy řečené se posléze naplnilo formalizovanou spoluprací, jež má v dohodě mezi AV ČR a PAN pořadové číslo 21. Hmatatelným výrazem její smysluplnosti jsou publikace; za polskou stranu odpovídá prof. Maria Filek, za českou prof. Miroslav Strnad z Ústavu experimentální botaniky AV ČR. Starý kus a noví protagonisté. Dávné časy připomíná jen pamětní deska prof. Markowského na stěně budovy fytotronu a já coby účastník této historie.

ANDRZEJ MAGALA,
Kancelář Akademie věd ČR,
JAN KREKULE,
Ústav experimentální botaniky AV ČR, v. v. i.