Dvacetiletí Akademie věd

Všechna fota: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Slavnostní setkání k výročí vzniku Akademie věd ČR se konalo v jejím sídle na Národní třídě v Praze.

 

Zleva: Předseda AV ČR Jiří Drahoš a někdejší předsedové Rudolf Zahradník, Helena Illnerová a Václav Pačes

 

Na nové, moderní a demokratické základy se mohla česká věda postavit až po pádu komunistického režimu v listopadu 1989. Tehdejší Československá akademie věd pod vedením odborně i morálně mimořádné osobnosti prof. Otto Wichterla, posledního předsedy ČSAV v letech 1990–1992 (viz AB 6/2013), přistoupila k zásadním změnám ve své struktuře i směřování. K 31. prosinci 1992 vznikla Akademie věd České republiky (podrobně viz AB 1/2013), v únoru 1993 byl zvolen jejím předsedou fyzikální chemik prof. Rudolf Zahradník (ve funkci byl do r. 2001). Po něm stanuli v čele AV ČR další významní představitelé vědeckého života – prof. Helena Illnerová (2001–2005), prof. Václav Pačes (2005–2009) a prof. Jiří Drahoš (od r. 2009).

Vědecké osobnosti ve vedení AV ČR ji od samého vzniku koncipovaly jako moderní badatelskou instituci, která dokáže držet krok se světovou vědou, má ale zároveň co nabídnout i české společnosti. K tomu ovšem musela postupně provést mnohé kroky, především zásadně zredukovat počet ústavů, jenž klesl z 85 v roce 1990 na současných 53. Počet pracovníků se ve stejném období snížil z 12 000 (včetně Slovenské akademie věd jich bylo 20 000) na současných 7700 osob. Ve struktuře a týmech jsou od roku 1990 preferována mezinárodně úspěšná témata a úkoly spojené s potřebami české společnosti.

V současnosti si již ani neuvědomujeme, jak významným krokem bylo odideologizování a odpolitizování vědeckého výzkumu. Stejně jako jiným institucím i Akademii zákon předepisoval až do května 1990 vedoucí roli KSČ a směla v ní být pěstována jen marxisticko-leninská věda. Odstranění politického diktátu znamenalo, že Akademická rada stojící od roku 1993 v čele AV ČR nikdy nebyla slepým nástrojem stranické či státní politiky, ale významným orgánem moderujícím a ovlivňujícím dialog mezi jednotlivými akademickými ústavy a českou společností. Významnou roli při prosazování nových forem organizace české vědy sehrála i Grantová agentura AV ČR, která existovala v letech 1990–2013 a byla historicky první a zatím nejlépe fungující grantovou agenturou na českém území.

Konec politického diktátu otevřel vědcům dveře k dosud tak dramaticky oklešťované mezinárodní spolupráci. V uplynulém dvacetiletí se Akademii podařilo plně integrovat do světové vědy a rovněž zapojit do budování nových evropských struktur, jako je např. CERN, podílet se na rozjezdu velkých evropských center na českém území (ELI, BIOCEV aj.).

Své postavení v České republice dnes Akademie věd odvozuje výhradně od vědecké výkonnosti, a to v základním i aplikovaném výzkumu v úzké spolupráci s vysokými školami i dalšími institucemi; Akademie významně přispívá k vysokoškolské výuce a zvyšuje se také její propojení s pracovišti aplikovaného a průmyslového výzkumu.

 

 

V poslední době se hojně diskutuje nad dalším badatelským směřováním Akademie. V nově připravované Strategii rozvoje se AV ČR chce ještě výrazněji přihlásit i ke spoluodpovědnosti za kvalitu života budoucích generací občanů České republiky. Primárním cílem strategie do roku 2020 je zvýšit vědecký výkon Akademie vytvořením jejího koherentního programu jako celku, který by zohlednil současné trendy světové vědy a vývoje poznání a přitom reagoval na společenské výzvy v oblasti vědy a výzkumu. Předseda prof. J. Drahoš k tomu uvedl: „Pracoviště Akademie věd mají výrazný potenciál ke vzájemné spolupráci. Jejich jedinečnou synergii chceme využít k vytvoření základních badatelských okruhů, jež reflektují potřeby České republiky. Inspiraci čerpáme především v Německu, které má nejpromyšlenější systém vědy v Evropě.“ Tematicky blízké programy by měly být dále integrovány do rozšiřujících se výzkumných okruhů a prezentovány v rámci tří základních oblastí směřování – Hranice poznání, Proměny společnosti a globální výzvy, Špičkové technologie. Přípravu strategie lze proto vnímat jako pokračování pohybu Akademie věd směrem, kterým se vydala po mimořádném zasedání Akademického sněmu v červnu 2009, kdy byla již po několikáté ohrožena její existence.

Součást různorodých aktivit Akademie věd v oblasti vzdělávání nových generací vědců tvoří dlouhodobá spolupráce s vysokými školami, o niž se výrazně zasloužila zejména bývalá předsedkyně prof. H. Illnerová, která mj. založila tradici prestižních ocenění a různých forem podpory mladých vědců z pracovišť Akademie i vysokých škol. Bohužel však AV ČR stále není oprávněna imatrikulovat doktorské studenty, ačkoli se spolupodílí na výchově okolo 2000 doktorandů ročně. Podle prof. Drahoše by určité vysokoškolské obory dokonce zanikly nebýt některých akademických pracovišť. Předseda dále konstatoval, že v oblasti spolupráce s průmyslovou sférou není zpochybňování přínosu AV ČR ve sféře aplikovaného výzkumu podepřeno opodstatněnými argumenty: „Naši badatelé řeší šest stovek projektů ročně, a to především ve spolupráci s menšími progresivními společnostmi a inovativními firmami. A nezapomínejme ani na aplikační výstupy pracovišť z oblasti společenských a humanitních věd – ačkoli v jejich případě nejde o patenty a licence, jejich výsledky mají výrazný, prakticky okamžitý vliv na společnost.“

 

 

Jak již bylo výše uvedeno, základy úspěšného působení Akademie v uplynulých dvaceti letech se kladly již od roku 1990. Tehdejší ČSAV prošla vskutku rozsáhlou rehabilitací, jež sahala od vědeckých oborů přes pracoviště až k jednotlivým pracovníkům.

Na počátky transformace ČSAV zavzpomínal například jeden z bývalých předsedů prof. V. Pačes – připomněl zasedání Akademického sněmu z 21. prosince 1989, kdy jeho členové diskutovali, jakým směrem by se Akademie měla ubírat. Reformní komunisté (Ota Šik, Jiří Hájek a další) tehdy považovali za samozřejmé, že Akademii převezmou a budou ji vést v podstatě nezměněným způsobem. „Hrozbu, že by budovatelé socialistické reality pokračovali, jsme si však v oné ‚hvězdné hodině Akademie‘ uvědomili.“ Rozhodující tehdy bylo mj. vystoupení člena Výboru prezídia pro řízení pracovišť prof. Zdeňka Brandla, který vyslovil názor, že budovatelé socialistické vědy zde nemohou dále působit (příspěvek v Bulletinu Československé akademie věd 3/1990).

Čestný předseda prof. R. Zahradník v této souvislosti zdůraznil, že díky Výboru prezídia pro řízení pracovišť převzal Akademii v roce 1993 zbavenou „nejtrapnějších reliktů čtyřiceti let“. K tomu mu z pléna souhlasně přizvukoval prof. Jan Svoboda z Ústavu molekulární genetiky AV ČR, který se rovněž v oné převratné době účastnil očistného procesu v ČSAV.

 

 

Druhá část setkání ke dvacátému výročí Akademie věd patřila slavnostnímu přivítání knihy Hvězdy vědeckého nebe, která ve dvaceti kapitolách představuje většinou prostřednictvím rozhovorů přehlídku osobností z různých vědních oblastí, mezi nimiž jsou tři bývalí předsedové AV ČR, pět nositelů Akademické prémie, čtyři vědci ocenění Českou hlavou, řada bývalých či současných ředitelů ústavů. Mnohé z těchto pomyslných hvězd našeho akademického nebe, jež zanechaly za uplynulé dvacetiletí výraznou stopu na evropském obzoru i po celém světě, byly slavnosti rovněž přítomny.

 

Přes všechny dramatické problémy a starosti uplynulých dvou dekád zaznamenala Akademie věd i v roce 2013 mnohé, i mezinárodní, úspěchy, jež České republice dávají naději, že se bude v nadcházejících letech řadit mezi státy s rozvinutou znalostní společností a ekonomikou.