English
Již ve druhém funkčním období pracuje v čele Rady vědeckých společností ČR. Především jeho zásluhou byla imunologie uznána jako samostatný obor v medicíně a biologických vědách, po revoluci se stal ředitelem Institutu pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů, který přetvořil na Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, a jako lékař ve funkci poradce Světové zdravotnické organizace (WHO) působil snad na všech kontinentech. Není divu, že za svůj ohromný přínos české i celosvětové medicíně a vědě obdržel mezinárodně uznávaný imunolog profesor Ivo Hána v loňském roce od prezidenta České republiky státní vyznamenání – Medaili Za zásluhy o stát v oblasti vědy.
profesor Ivo Hána
© Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Pane profesore, od roku 2002 vedete Radu vědeckých společností České republiky, koordinační orgán, který má v dnešní době na starosti 74 vědeckých společností, což představuje několik desítek tisíc členů. Tyto společnosti jsou unikátní – spojují totiž nejen renomované odborníky z vědecké a vědeckopedagogické oblasti, národohospodářské a politické reprezentanty, ale i studenty a zájemce o příslušné vědní obory. Čeho si za dobu svého působení ceníte nejvíce?
Cesta k této funkci nebyla vůbec jednoduchá. Poté, co jsem vystudoval fakultu všeobecného lékařství na pražské Karlově univerzitě v r. 1952, mě umístěnka zavedla do Ústí n. Labem, později jsem vyhrál konkurz do Ústavu epidemiologie a mikrobiologie v Praze, kde jsem strávil mnoho let, získal CSc. a stal se vědeckým tajemníkem ústavu. V základním výzkumu jsem se věnoval streptokokům a autoprotilátkám, ale pracoval jsem i v terénu a s nemocnými. Na králících jsem prokázal, že autoprotilátky nemusí být vždy příčinou chorobných změn, ale též jejich následkem.
V roce 1967 jsem odjel na roční stáž do USA, kde jsem na Univerzitě v Minneapolis studoval imunologii u profesorů Watsona, Gooda a Wannamakera. Po návratu jsem přešel do tehdejšího Institutu pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů (ILF) jako asistent a lektor anglických kurzů WHO pro stipendisty z celého světa o boji proti nakažlivým chorobám. Jakožto expert WHO jsem pak několikrát dlouhodobě pracoval v různých zemích (i v náročných válečných podmínkách) v rámci celosvětového Expanded Program on Immunization. Po návratu do Prahy se mi podařilo dosáhnout založení našeho prvního pedagogického útvaru samostatné imunologie ve vysokoškolském a postgraduálním studiu (katedra lékařské imunologie), habilitoval jsem se a po r. 1990 byl jmenován prvním profesorem imunologie a alergologie v ČSSR. V témže roce jsem vyhrál konkurz na místo ředitele ILF, který jsem změnil na Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (IPVZ), a docílil, že imunologie se všemi svými odvětvími včetně alergologie stala specializačním oborem. Po pěti letech mě tehdejší ministr zdravotnictví z funkce ředitele odvolal, protože jsem se tvrdě postavil proti snaze proměnit kolej IPVZ na výdělečnou akciovou společnost.
V roce 1993 jsem se stal přednostou Imunologického pracoviště v Institutu klinické a experimentální medicíny v Praze (IKEM), kde jsem se věnoval převážně transplantační imunologii. Vazby k základnímu i aplikovanému výzkumu a organizační zkušenosti vedly k tomu, že jsem byl v r. 2001 zvolen novým předsedou Rady vědeckých společností ČR.
Práce v Radě mi nabídla velké uspokojení, protože jsem mohl podporovat vědecké snažení i v okruhu, který jsem do té doby nezkusil. Jsem rád, že se Rada konstituovala jako svébytná instituce. Když jsem poprvé referoval o její činnosti na zasedání Akademické rady, mnoho se o ní nevědělo. Později jsem se snažil zjistit, zda ve světě existují podobné instituce, které by takto podporovaly činnost dobrovolných vědeckých společností. Ke svému údivu jsem aspoň v EU nic takového nenašel s výjimkou Slovenska (jako historické reziduum), ovšem bez našeho dotačního systému na projekty.
Za cíl jsem si vytkl nejenom udržet a zaktivovat práci Rady, ale také ji zviditelnit na různých fórech, což vedlo k sestavení seznamu funkcí a úkolů, které má Rada před sebou. Jsem rád, že se podařilo zintenzivnit práci společností a na podnět prof. Pačesa se věnovala pozornost publikacím, které vydávají, a to nejen kvalitě čistě vědeckých publikací, ale také bulletinům, zpravodajům a drobnějším periodikům. Členové z nich získávají informace, které by jinde nenašli, např. oznámení o akcích, kongresech, prezentacích významných úspěchů v dané oblasti, výročích apod. Tyto aktivity mají i další neopomenutelný dopad – publikace a popularizace prováděná vědeckými společnostmi pomáhají vědecké činnosti a jsou úspěšným náborem mladých lidí pro práci ve vědě.
Počet společností v RVS ČR roste a výkonný výbor Rady každoročně hodnotí projekty, z nichž vybraným jsou udělovány dotace. Rada podporuje i spolupráci svých organizací se zahraničními partnery, neboť jejich mezinárodní členství tvoří důležitý organizační článek a přirozenou součást vědeckého života.
V souvislosti s aktuální situací (šířící se chřipkou z Mexika) si dovolím položit filozofickou otázku: Nedá se rčení, že „čím více víme, tím více víme, že nevíme“ v imunologii parafrázovat na „čím více víme, tím větší z toho můžeme mít strach“?
Myslím, že ne. Čím více víme, tím více se naše obzory rozšiřují. Konkrétně v imunologii je každý poznatek krokem vpřed, protože se imunologie zabývá nejenom poznatky základního výzkumu, ale určitými aplikacemi míří k vytváření zdravé populace. Dnes jsme na prahu dalšího poznávání v základním výzkumu, v němž začínají dominovat např. kmenové buňky. V poslední době se začala věnovat pozornost tzv. dospělým kmenovým buňkám (kmenovým buňkám získaným z dospělých jedinců), protože používání embryonálních nebo fetálních kmenových buněk vyvolává podložené a vážné obavy z hlediska etického.
Nezlobte se, že použiji rčení „kšeft je kšeft“, jsem bohužel přesvědčen, že morálka v naší době je často odsouvána stranou, když jde o zisk. Ten „kšeft“, s nímž jsme dnes a denně ve styku, nesnáším. Že mohou být embryonální tkáně anebo embryonální kmenové buňky získávány nelegálním způsobem, že budou ženy upláceny, je celosvětové reálné nebezpečí. Dnes už však nové pokusy prokázaly, že lze namnožit i dospělé kmenové buňky a využívat je při regeneraci tkání (tzv. regenerační medicína). Navíc se v posledních letech ukázalo, že tyto kmenové buňky při transplantaci ještě vytvářejí určité složky, které ovlivňují funkci imunitního systému. Je to okno do poznávání společných biologických zákonitostí s ohromnou aplikační perspektivou, poněvadž už se i v některých klinických pokusech zkoušelo, jakým způsobem mohou kmenové buňky ovlivnit například regeneraci myokardu po infarktu.
Vraťme se ještě k „byznysu“. V době, kdy jsou prognózovány závažné epidemie, kdy jsou zcela propustné rychlé cesty přes kontinenty, Česko reorganizuje své zdravotnictví. Bohužel zaznívají varovná slova, že leckde, kde mělo velmi vysokou úroveň, se dostává do určitého chaosu, že se nesmyslně rozbíjí, co fungovalo, z čeho se mohly ostatní země učit...
Mluvíte mi ze srdce. Jsem nesmiřitelným, málo ovlivnitelným kritikem některých rozhodnutí, která u nás v posledních 10–15 letech způsobila, že se mnohé pozitivní věci ve zdravotnictví z dob minulých anulovaly. Například byli zrušeni hlavní a krajští odborníci jednotlivých oborů. Považuji to za krok zpět. Rovněž tak jsme praktikovali po delší dobu velmi dobrý a osvědčený systém atestací čili specializací lékařů i nelékařů. Domnívám se, že bezhlavé aplikování některých zásad a systémů z jiných států Evropské unie není optimální řešení. Další z takových chyb je, že některé, především soukromé nemocnice mohou zrušit oddělení, která jim nepřinášejí dostatečné zisky, bez ohledu na jejich potřebnost pro nemocné.
V oblasti vztahu k přenosu byznysu do zdravotnictví jsem zastáncem názoru, že bezhlavé uplatňování tržního principu v medicíně a ve vědě je naprosto scestné a chybné.
Dnes je neočkovat děti „moderní“ trend. Vy jste viděl neočkované populace v terénu, působil jste snad na všech kontinentech. Tady však lidé mají pocit, že se nás nemoci netýkají. Je očkování základem prevence?
Očkování je bezpochyby základem prevence řady infekčních nemocí. V tomto směru kritizuji, že dnes je dovoleno rodičům, aby sami rozhodovali o tom, zda bude jejich potomek proti některým nákazám očkován nebo ne. Vycházím přitom z imunologických i epidemiologických znalostí a praxe: Existuje totiž tzv. skupinová imunita („herd immunity“), vyjádřená procentem proočkovaných, a tedy imunních jedinců proti určité infekci v populaci nebo v populačním celku. Tato hodnota je pro různé nákazy různá a označuje hranici možnosti vzniku epidemie. Je-li toto procento dostatečně vysoké, je s vysokou pravděpodobností vyloučeno, aby vznikla epidemie. Klesne-li, pak toto nebezpečí nastává. Pokud by tedy vznikly velké skupiny dětí, které by nebyly na základě nerozumného rozhodnutí rodičů očkovány, otevřely by nebezpečí epidemie nejen pro celou populaci, ale i pro sebe samy. Čili se to může obrátit přímo proti těmto rodičům. Argumentovat reakcí na očkování se nevyplácí.
FOTO: www.sxc.hu
Stál jste u zrodu registru dárců kostní dřeně v zemích východního bloku. Jak dnes situace s registrem vypadá? Měli jsme velmi dobrou centrální registraci, centrálně řízené zdravotnictví, které se teď rozpadá…
Pokud budu mluvit o registru dárců kostní dřeně, jsme na tom v tomto směru poměrně dobře. Že se nám podařilo s dr. E. Ivaškovou v IKEM založit první registr dárců kostní dřeně v zemích bývalého sovětského bloku, byl významný krok vpřed. Dosažením molekulární úrovně (tzv. „high level resolution“) při laboratorní typizaci buněčných znaků HLA u dárců a příjemců transplantátů jsme se zařadili mezi kvalitní světová transplantační centra. Základním požadavkem, aby byla transplantace kmenových buněk z kostní dřeně úspěšná, je maximální možná shoda mezi dárcem a příjemcem, dosažitelná pouze typizací znaků HLA na molekulární úrovni. Jinak hrozí vážné nebezpečí, že kmenové buňky příjemce zahubí. Znaky HLA představují v současné době nevyčíslitelnou variabilitu, takže je nutné hledat maximální shodu v mezinárodní síti registrů. V r. 2005 jsme byli pozváni jako první stát mimo USA do Minneapolisu na výroční Council Meeting of the National Narrow Donor Program, abychom prezentovali nikoli běžné setkání dárce a příjemce kostní dřeně. Realizovali jsme totiž setkání dvou českých mladých příjemců vyléčených z leukémie transplantací kmenových buněk od dvou dárců z USA. Vydobili jsme si obrovskou reputaci, v auditoriu bylo okolo 1000 odborníků na trans-plantační imunologii z 38 států světa. Bylo to mimořádné uznání světové úrovně naší transplantační imunologie.
Jste také „otcem československé imunologie“ – zasloužil jste se o ni jako o samostatný obor ve zdravotnictví a na lékařských fakultách, v neposlední řadě jste celoživotním organizátorem vědeckého života, a to bylo důvodem, proč vám bylo uděleno í státní vyznamenání...
Jsem moc rád, že se mi během života podařilo prosadit imunologii, uplatňovat systémovou práci ve vědeckém výzkumu, v laboratoři i v terénu a nemocnici, se studenty i hotovými lékaři, a hlavně ve velké míře to, čemu se říká organizace vědeckého života. Mám na mysli i způsob, jakým se jednotliví pracovníci vzdělávají, jakým se pro vědeckou práci získává popularita a jakým postupem se uskutečňuje další vzdělávání právě v oblasti medicíny, ve které jsem celou tu dobu pracoval. Při své cestě odborným životem jsem se setkal s přátelským přístupem, s nezájmem nebo dokonce překážkami, jako když jsem např. v 60. letech odmítl nabízené členství v KSČ. Co se týče imunologie, povedlo se mi zorganizovat 22 pracovních imunologických konferencí u nás, které jsem zahájil v roce 1975, tedy v době, kdy byla maximálně omezena jakákoli účast na kongresech v zahraničí. Na těchto konferencích se naši mladí vědečtí pracovníci učili prezentovat své výsledky a diskutovat nejnovější poznatky. Za zmínku stojí, že jsem byl jako jediný ze střední a východní Evropy vybrán a po dobu 12 let pracoval jako člen tzv. Steering Committee v organizaci EuroTransMed, což bylo postgraduální vzdělávání lékařů cestou televizního vysílání z Londýna. Vysílalo se pro celou Evropu a severní Afriku a jsem rád, že se mně podařilo v interaktivním vysílání uplatnit dva profesory z Česka, a to jako jediné vědce z bývalého sovětského bloku.
Kdybyste mohl jako sudička něco popřát české medicíně, vědě, lidem, co by to bylo?
Přál bych si (používám kondicionál!), aby nám vyrůstala nová a průrazná vědecká generace, aby se pro ni vytvářely dobré životní i pracovní podmínky, aby v Radě vědeckých společností ČR vládlo i nadále tak příznivé pracovní a kolegiální ovzduší, aby dosavadní velmi přátelská a dělná spolupráce s vedením AV ČR i nadále úspěšně pokračovala, aby v Radě pro vědu a výzkum ČR seděli jen rozumní odborníci se světovým rozhledem, abychom nemuseli být svědky neracionálních až škodlivých rozhodnutí ve zdravotnictví, aby…
MARINA HUŽVÁROVÁ
profesor Ivo Hána
© Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Pane profesore, od roku 2002 vedete Radu vědeckých společností České republiky, koordinační orgán, který má v dnešní době na starosti 74 vědeckých společností, což představuje několik desítek tisíc členů. Tyto společnosti jsou unikátní – spojují totiž nejen renomované odborníky z vědecké a vědeckopedagogické oblasti, národohospodářské a politické reprezentanty, ale i studenty a zájemce o příslušné vědní obory. Čeho si za dobu svého působení ceníte nejvíce?
Cesta k této funkci nebyla vůbec jednoduchá. Poté, co jsem vystudoval fakultu všeobecného lékařství na pražské Karlově univerzitě v r. 1952, mě umístěnka zavedla do Ústí n. Labem, později jsem vyhrál konkurz do Ústavu epidemiologie a mikrobiologie v Praze, kde jsem strávil mnoho let, získal CSc. a stal se vědeckým tajemníkem ústavu. V základním výzkumu jsem se věnoval streptokokům a autoprotilátkám, ale pracoval jsem i v terénu a s nemocnými. Na králících jsem prokázal, že autoprotilátky nemusí být vždy příčinou chorobných změn, ale též jejich následkem.
V roce 1967 jsem odjel na roční stáž do USA, kde jsem na Univerzitě v Minneapolis studoval imunologii u profesorů Watsona, Gooda a Wannamakera. Po návratu jsem přešel do tehdejšího Institutu pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů (ILF) jako asistent a lektor anglických kurzů WHO pro stipendisty z celého světa o boji proti nakažlivým chorobám. Jakožto expert WHO jsem pak několikrát dlouhodobě pracoval v různých zemích (i v náročných válečných podmínkách) v rámci celosvětového Expanded Program on Immunization. Po návratu do Prahy se mi podařilo dosáhnout založení našeho prvního pedagogického útvaru samostatné imunologie ve vysokoškolském a postgraduálním studiu (katedra lékařské imunologie), habilitoval jsem se a po r. 1990 byl jmenován prvním profesorem imunologie a alergologie v ČSSR. V témže roce jsem vyhrál konkurz na místo ředitele ILF, který jsem změnil na Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (IPVZ), a docílil, že imunologie se všemi svými odvětvími včetně alergologie stala specializačním oborem. Po pěti letech mě tehdejší ministr zdravotnictví z funkce ředitele odvolal, protože jsem se tvrdě postavil proti snaze proměnit kolej IPVZ na výdělečnou akciovou společnost.
V roce 1993 jsem se stal přednostou Imunologického pracoviště v Institutu klinické a experimentální medicíny v Praze (IKEM), kde jsem se věnoval převážně transplantační imunologii. Vazby k základnímu i aplikovanému výzkumu a organizační zkušenosti vedly k tomu, že jsem byl v r. 2001 zvolen novým předsedou Rady vědeckých společností ČR.
Práce v Radě mi nabídla velké uspokojení, protože jsem mohl podporovat vědecké snažení i v okruhu, který jsem do té doby nezkusil. Jsem rád, že se Rada konstituovala jako svébytná instituce. Když jsem poprvé referoval o její činnosti na zasedání Akademické rady, mnoho se o ní nevědělo. Později jsem se snažil zjistit, zda ve světě existují podobné instituce, které by takto podporovaly činnost dobrovolných vědeckých společností. Ke svému údivu jsem aspoň v EU nic takového nenašel s výjimkou Slovenska (jako historické reziduum), ovšem bez našeho dotačního systému na projekty.
Za cíl jsem si vytkl nejenom udržet a zaktivovat práci Rady, ale také ji zviditelnit na různých fórech, což vedlo k sestavení seznamu funkcí a úkolů, které má Rada před sebou. Jsem rád, že se podařilo zintenzivnit práci společností a na podnět prof. Pačesa se věnovala pozornost publikacím, které vydávají, a to nejen kvalitě čistě vědeckých publikací, ale také bulletinům, zpravodajům a drobnějším periodikům. Členové z nich získávají informace, které by jinde nenašli, např. oznámení o akcích, kongresech, prezentacích významných úspěchů v dané oblasti, výročích apod. Tyto aktivity mají i další neopomenutelný dopad – publikace a popularizace prováděná vědeckými společnostmi pomáhají vědecké činnosti a jsou úspěšným náborem mladých lidí pro práci ve vědě.
Počet společností v RVS ČR roste a výkonný výbor Rady každoročně hodnotí projekty, z nichž vybraným jsou udělovány dotace. Rada podporuje i spolupráci svých organizací se zahraničními partnery, neboť jejich mezinárodní členství tvoří důležitý organizační článek a přirozenou součást vědeckého života.
V souvislosti s aktuální situací (šířící se chřipkou z Mexika) si dovolím položit filozofickou otázku: Nedá se rčení, že „čím více víme, tím více víme, že nevíme“ v imunologii parafrázovat na „čím více víme, tím větší z toho můžeme mít strach“?
Myslím, že ne. Čím více víme, tím více se naše obzory rozšiřují. Konkrétně v imunologii je každý poznatek krokem vpřed, protože se imunologie zabývá nejenom poznatky základního výzkumu, ale určitými aplikacemi míří k vytváření zdravé populace. Dnes jsme na prahu dalšího poznávání v základním výzkumu, v němž začínají dominovat např. kmenové buňky. V poslední době se začala věnovat pozornost tzv. dospělým kmenovým buňkám (kmenovým buňkám získaným z dospělých jedinců), protože používání embryonálních nebo fetálních kmenových buněk vyvolává podložené a vážné obavy z hlediska etického.
Nezlobte se, že použiji rčení „kšeft je kšeft“, jsem bohužel přesvědčen, že morálka v naší době je často odsouvána stranou, když jde o zisk. Ten „kšeft“, s nímž jsme dnes a denně ve styku, nesnáším. Že mohou být embryonální tkáně anebo embryonální kmenové buňky získávány nelegálním způsobem, že budou ženy upláceny, je celosvětové reálné nebezpečí. Dnes už však nové pokusy prokázaly, že lze namnožit i dospělé kmenové buňky a využívat je při regeneraci tkání (tzv. regenerační medicína). Navíc se v posledních letech ukázalo, že tyto kmenové buňky při transplantaci ještě vytvářejí určité složky, které ovlivňují funkci imunitního systému. Je to okno do poznávání společných biologických zákonitostí s ohromnou aplikační perspektivou, poněvadž už se i v některých klinických pokusech zkoušelo, jakým způsobem mohou kmenové buňky ovlivnit například regeneraci myokardu po infarktu.
Vraťme se ještě k „byznysu“. V době, kdy jsou prognózovány závažné epidemie, kdy jsou zcela propustné rychlé cesty přes kontinenty, Česko reorganizuje své zdravotnictví. Bohužel zaznívají varovná slova, že leckde, kde mělo velmi vysokou úroveň, se dostává do určitého chaosu, že se nesmyslně rozbíjí, co fungovalo, z čeho se mohly ostatní země učit...
Mluvíte mi ze srdce. Jsem nesmiřitelným, málo ovlivnitelným kritikem některých rozhodnutí, která u nás v posledních 10–15 letech způsobila, že se mnohé pozitivní věci ve zdravotnictví z dob minulých anulovaly. Například byli zrušeni hlavní a krajští odborníci jednotlivých oborů. Považuji to za krok zpět. Rovněž tak jsme praktikovali po delší dobu velmi dobrý a osvědčený systém atestací čili specializací lékařů i nelékařů. Domnívám se, že bezhlavé aplikování některých zásad a systémů z jiných států Evropské unie není optimální řešení. Další z takových chyb je, že některé, především soukromé nemocnice mohou zrušit oddělení, která jim nepřinášejí dostatečné zisky, bez ohledu na jejich potřebnost pro nemocné.
V oblasti vztahu k přenosu byznysu do zdravotnictví jsem zastáncem názoru, že bezhlavé uplatňování tržního principu v medicíně a ve vědě je naprosto scestné a chybné.
Dnes je neočkovat děti „moderní“ trend. Vy jste viděl neočkované populace v terénu, působil jste snad na všech kontinentech. Tady však lidé mají pocit, že se nás nemoci netýkají. Je očkování základem prevence?
Očkování je bezpochyby základem prevence řady infekčních nemocí. V tomto směru kritizuji, že dnes je dovoleno rodičům, aby sami rozhodovali o tom, zda bude jejich potomek proti některým nákazám očkován nebo ne. Vycházím přitom z imunologických i epidemiologických znalostí a praxe: Existuje totiž tzv. skupinová imunita („herd immunity“), vyjádřená procentem proočkovaných, a tedy imunních jedinců proti určité infekci v populaci nebo v populačním celku. Tato hodnota je pro různé nákazy různá a označuje hranici možnosti vzniku epidemie. Je-li toto procento dostatečně vysoké, je s vysokou pravděpodobností vyloučeno, aby vznikla epidemie. Klesne-li, pak toto nebezpečí nastává. Pokud by tedy vznikly velké skupiny dětí, které by nebyly na základě nerozumného rozhodnutí rodičů očkovány, otevřely by nebezpečí epidemie nejen pro celou populaci, ale i pro sebe samy. Čili se to může obrátit přímo proti těmto rodičům. Argumentovat reakcí na očkování se nevyplácí.
FOTO: www.sxc.hu
Stál jste u zrodu registru dárců kostní dřeně v zemích východního bloku. Jak dnes situace s registrem vypadá? Měli jsme velmi dobrou centrální registraci, centrálně řízené zdravotnictví, které se teď rozpadá…
Pokud budu mluvit o registru dárců kostní dřeně, jsme na tom v tomto směru poměrně dobře. Že se nám podařilo s dr. E. Ivaškovou v IKEM založit první registr dárců kostní dřeně v zemích bývalého sovětského bloku, byl významný krok vpřed. Dosažením molekulární úrovně (tzv. „high level resolution“) při laboratorní typizaci buněčných znaků HLA u dárců a příjemců transplantátů jsme se zařadili mezi kvalitní světová transplantační centra. Základním požadavkem, aby byla transplantace kmenových buněk z kostní dřeně úspěšná, je maximální možná shoda mezi dárcem a příjemcem, dosažitelná pouze typizací znaků HLA na molekulární úrovni. Jinak hrozí vážné nebezpečí, že kmenové buňky příjemce zahubí. Znaky HLA představují v současné době nevyčíslitelnou variabilitu, takže je nutné hledat maximální shodu v mezinárodní síti registrů. V r. 2005 jsme byli pozváni jako první stát mimo USA do Minneapolisu na výroční Council Meeting of the National Narrow Donor Program, abychom prezentovali nikoli běžné setkání dárce a příjemce kostní dřeně. Realizovali jsme totiž setkání dvou českých mladých příjemců vyléčených z leukémie transplantací kmenových buněk od dvou dárců z USA. Vydobili jsme si obrovskou reputaci, v auditoriu bylo okolo 1000 odborníků na trans-plantační imunologii z 38 států světa. Bylo to mimořádné uznání světové úrovně naší transplantační imunologie.
Jste také „otcem československé imunologie“ – zasloužil jste se o ni jako o samostatný obor ve zdravotnictví a na lékařských fakultách, v neposlední řadě jste celoživotním organizátorem vědeckého života, a to bylo důvodem, proč vám bylo uděleno í státní vyznamenání...
Jsem moc rád, že se mi během života podařilo prosadit imunologii, uplatňovat systémovou práci ve vědeckém výzkumu, v laboratoři i v terénu a nemocnici, se studenty i hotovými lékaři, a hlavně ve velké míře to, čemu se říká organizace vědeckého života. Mám na mysli i způsob, jakým se jednotliví pracovníci vzdělávají, jakým se pro vědeckou práci získává popularita a jakým postupem se uskutečňuje další vzdělávání právě v oblasti medicíny, ve které jsem celou tu dobu pracoval. Při své cestě odborným životem jsem se setkal s přátelským přístupem, s nezájmem nebo dokonce překážkami, jako když jsem např. v 60. letech odmítl nabízené členství v KSČ. Co se týče imunologie, povedlo se mi zorganizovat 22 pracovních imunologických konferencí u nás, které jsem zahájil v roce 1975, tedy v době, kdy byla maximálně omezena jakákoli účast na kongresech v zahraničí. Na těchto konferencích se naši mladí vědečtí pracovníci učili prezentovat své výsledky a diskutovat nejnovější poznatky. Za zmínku stojí, že jsem byl jako jediný ze střední a východní Evropy vybrán a po dobu 12 let pracoval jako člen tzv. Steering Committee v organizaci EuroTransMed, což bylo postgraduální vzdělávání lékařů cestou televizního vysílání z Londýna. Vysílalo se pro celou Evropu a severní Afriku a jsem rád, že se mně podařilo v interaktivním vysílání uplatnit dva profesory z Česka, a to jako jediné vědce z bývalého sovětského bloku.
Kdybyste mohl jako sudička něco popřát české medicíně, vědě, lidem, co by to bylo?
Přál bych si (používám kondicionál!), aby nám vyrůstala nová a průrazná vědecká generace, aby se pro ni vytvářely dobré životní i pracovní podmínky, aby v Radě vědeckých společností ČR vládlo i nadále tak příznivé pracovní a kolegiální ovzduší, aby dosavadní velmi přátelská a dělná spolupráce s vedením AV ČR i nadále úspěšně pokračovala, aby v Radě pro vědu a výzkum ČR seděli jen rozumní odborníci se světovým rozhledem, abychom nemuseli být svědky neracionálních až škodlivých rozhodnutí ve zdravotnictví, aby…
MARINA HUŽVÁROVÁ