Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > 2009  > duben  > Věda a výzkum

Antropocentrismus ve vědách

V prostředí novorenesanční vily Lanna v Praze se od pátku 16. do neděle 18. ledna 2009 konalo již jedenácté setkání s názvem Science, or Else? – tentokrát s podtitulem Role antropocentrismu ve vědě. Mezinárodní kolokvium organizuje Zahraniční odbor Akademie věd České republiky spolu se švýcarským institutem Collegium Helveticum (při ETH Curych a Univerzitě v Curychu) a Centrem pro teoretická studia (společným pracovištěm AV ČR a Univerzity Karlovy v Praze).

Původním smyslem série setkání ve vile Lanna bylo uvažovat nad vzájemným vztahem vědy a veřejnosti, ať už tím míníme veřejnost odbornou, „laickou“ či politickou sféru. Na jedné straně si účastníci kolokvia proto pokládají obecné otázky po postavení vědy v očích společnosti (např. očekávání nebo také hrozby), na straně druhé pak např. po komunikovatelnosti vědeckých poznatků. Tento vztah je stále hlavním raison d‘être setkání Science, or Else?. V posledních ročnících lze ale pozorovat mírný posun v akcentu: od debaty vědy s jejím „vnějškem“ k diskusi uvnitř vědy samotné, ke zkoumání možností dialogu různých oborových perspektiv nad konkrétním zvoleným tématem. Praktickým smyslem setkání ve vile Lanna se tak stále více stává ověření toho, zda je transdisciplinarita pouhým módním „grantovým“ heslem, či něčím více.
Stojí též za zmínku, že v tomto roce došlo k drobné, přesto důležité změně ve formě kolokvia. Dala by se snad charakterizovat jako pokus o spojení neformálnosti (důraz na jeho živou, diskusní povahu, který je vyjádřen i v pojmenování této akce: „setkání“) s formálními pravidly. Letošní setkání mělo mnohem více rigidní strukturu; diskuse byla členěna do tematických sekcí řízených moderátory, kteří nejprve motivovali vyjasňování pozic uvnitř oborů, aby na závěr rekapitulovali její dílčí průběh a otevírali debatu. Cílem bylo udržet na jedné straně otevřenost diskuse, na straně druhé ji vést k věcným výsledkům. Po zkušenostech z letošního kolokvia lze konstatovat, že zvnějšku možná nenápadný krok vede správným směrem.

Účastníci jedenáctého kolokvia Science, or Else? před vilou Lanna.

Účastníci jedenáctého kolokvia Science, or Else? před vilou Lanna.
© Luděk Svoboda, Akademický bulletin

Přejděme již k letošnímu tématu (o předchozích ročnících viz AB 4/2008). Pochopíme-li antropocentrismus ve vědě na základě vztahu k jejímu předmětu, stává se užitečným srovnání jednotlivých oborů a vyjasnění rozdílů mezi nimi. Je-li hlavním centrem disciplíny člověk (jako např. v lékařství), je antropocentrický přístup z povahy věci podle všeho nezbytný. Někdy je ale právě tato centrální role člověka a její nevyhnutelnost legitimním tématem oborové diskuse. Ať už je to dodnes živá polemika v evoluční biologii o „koruně“ evolučního stromu či provokativní otázky probuzené v šedesátých letech ve Francii, zda je možné sociální a dokonce i humanitní vědy provozovat bez antropocentrického nasazení, tj. zda lze hledat jako východisko širší konceptuální půdu, v níž je člověk pouze jednou její součástí (srv. slavnou tezi filosofa a historika Michela Foucaulta, že to, co dnes vnímáme jako člověka, není žádná danost, ale pouze určitý – a v tomto smyslu časově podmíněný a dočasný – sociálně-kulturní konstrukt osvícenství). Oproti tomu se můžeme tázat, jestli i v oborech, jako je matematika či fyzika, jejichž předmět se zdá být na člověku zcela nezávislý, nelze nacházet stopy antropocentrismu a jestli jsou tyto stopy skutečně beze zbytku zahladitelné.
Těmto a mnohým dalším otázkám se na kolokviu věnovalo pět tematických sekcí ustavených částečně podle jednotlivých oborů:
a) lékařství a filosofie (M. Boyer, M. Petříček);
b) hranice lidského druhu – lingvistika a zoologie (J. Fehr, A. Wittwer);
c) biologie a ekologie (A. Eberle, D. Storch);
d) matematika a fyzika (J. Nešetřil, K. Trlifajová, J. Langer);
e) sociální a humanitní vědy (O. Švec).
Tyto sekce lemovala úvodní část s obecnějšími příspěvky k pojmu antropocentrismu (G. Folkers, V. Pliška, I. M. Havel) a závěrečná společná diskuse, uvedená moderátory výše uvedených sek­cí a řízená organizačním „motorem“ celého setkání Rolfem Probalou. Již tradičně vznikají z příspěvků kolokvia dílčí texty k tématu, které budou spolu s dalšími vyzvanými (téma antropocentrismu je palčivé v mnoha dalších disciplínách – zmiňme jen farmakologii, ekologii či urbanismus) zahrnuty do kolektivní publikace. Na její přípravě se tento rok editorsky podílejí Martin Boyer a Pavel Vychytil.

Objev, nebo výtvor?
Abych však jen nerekapituloval, pokusím se předložit vlastní úvahu vycházející z diskuse na kolokviu. Na problém antropocentrismu se totiž lze dívat nejen z hlediska toho, zda předmětem disciplíny je člověk či nikoli a jestli je v tomto smyslu i jejím cílem a centrem, ale též jemněji, s ohledem na povahu vztahu toho kterého oboru ke svému předmětu a s ohledem na jeho statut. Konkrétněji jde o otázku, zda člověk svou činností tento předmět vytváří jako cosi nového (své dílo), anebo zda „pouze“ objevuje to, co existuje nezávisle na něm. Ať již na něm jako konkrétním jedinci (co by mohl objevit i kdokoli jiný), či dokonce nezávisle na něm jakožto člověku vůbec. Jinými slovy by se tato otázka dala formulovat: co je tu dříve – člověk, anebo onen předmět?
Tradičně je v tom právě spatřována hranice mezi (přírodní, neantropocentrickou) vědou, která objevuje univerzální nečasové zákonitosti, a (antropocentrickým) uměním, které v konkrétním historickém okamžiku vytváří svá jedinečná, neopakovatelná díla; doplňme, že tzv. historické či humanitní vědy jsou z hlediska této polarity v dosti prekérní pozici a bylo by třeba je hledat někde uprostřed. Podívejme se ale na tento tradiční protiklad pomocí následujících dvou příkladů.

Autorem prvního je americký architekt Louis I. Kahn, který ve svých přednáškách opakovaně líčí příběh o W. A. Mozartovi (příběh fiktivní, ale v mnohém ilustrující Kahnův vlastní přístup; viz Louis I. Kahn, Writings, Lectures, Interviews, New York 1991). Parafrázujme jej takto: Služka v Mozartově domě uklízí nádobí. Najednou jí padá na zem talíř, ozývá se strašlivý rámus. Služka se lekne, vykřikne. Mozart však jen vzhlédne od stolu a s jiskrou v očích pronese: „Á, disonance!“. Něco se od té doby změnilo; Mozart, a po něm i další, začal v hudbě pracovat s disonancí. Otázka, která z tohoto příběhu vyplývá, je nasnadě: vytvořil Mozart disonanci, anebo ji „jen“ objevil?
Druhý příklad pochází od francouzského sociologa vědy Bruna Latoura a týká se tentokrát biologa Louise Pasteura (opět coby exemplárního případu, tentokrát vědce; viz Bruno Latour, The historicity of things – where were microbes before Pasteur?, in Pandora's hope. Essays on the reality of science studies, London 1999). Otázka je formulována hned na začátku, a to patřičně provokativně: existovaly bakterie před Pasteurem? Nejde pouze o banální konstatování, že kdyby tu Pasteur, a obecně jakýkoli jiný vědec, nebyl, bakterie by nikdo neznal a v tomto smyslu by nebyly, ale o mnohem důležitější otázku. Do jaké míry je vůbec možné striktně oddělovat fyzický předmět poznání od poznání samotného – od teorie, v rámci níž má předmět své místo, od metodologie, díky níž se k předmětu dospívá, od jazyka, jímž je předmět popsán, od konkrétní situace vědce, který předmět poznává atd. Uvážíme-li vše důkladně, objeví se jakási dvojznačnost. Na jedné straně je zřejmé, že tu předměty přírody jsou bez ohledu na existenci člověka, ale na straně druhé je i tušení, že takovými, jaké je známe, tak docela bez přičinění (konkrétního) člověka nejsou. V tomto světle se možná ukáže krása Latourova řešení tohoto problému: Byly tu bakterie před Pasteurem? Nebyly, ale od doby, kdy je objevil, tu jsou věčně...

Smyslem tohoto zamyšlení, jakož snad i celého set­kání ve vile Lanna, nebylo odhalovat rétorické figury a dvojznačnosti spojené s pojmem vědeckého antropocentrismu, ale naznačit, že je občas užitečné hledat nesamozřejmá specifika své vlastní vědecké disciplíny, jejího předmětu, cíle či provozu, a uvědomit si, že právě úžasná rozmanitost, různost věd a směrů v nich skýtá možnost jejich vzájemné inspirace.

CYRIL ŘÍHA,
Centrum pro teoretická studia AV ČR a UK v Praze