English
Profesor Vladimír Šmilauer, od jehož smrti uplyne letos již čtvrt století, byl jedním z nejvýznamnějších představitelů naší jazykovědy. Plzeňský rodák se věnoval bohemistice a je považován za zakladatele české onomastiky, tj. nauky o původu místních jmen.
Vladimír Šmilauer se narodil v Plzni, brzy se však s rodiči přestěhoval do Prahy. Navštěvoval pražské gymnázium na Královských Vinohradech a v roce 1914 začal studovat bohemistiku a germanistiku na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Patřil k žákům jazykovědce Emila Smetánky, literárního historika Jaroslava Vlčka a germanisty Arnošta Viléma Krause. Jeho studium záhy přerušila první světová válka, byl povolán do armády a vysokou školu mohl dokončit teprve v roce 1920.
Prof. Vladimír Šmilauer (vlevo) přebírá čestnou plaketu ČSAV.
FOTO: Archiv MÚA AV ČR
Krátce působil na dívčím reálném gymnáziu Elišky Krásnohorské v Praze, poté odešel na Slovensko, kde vyučoval na gymnáziích v Žilině a v Bratislavě. V průběhu svého slovenského pobytu získal titul doktora filozofie (1924) a dosáhl habilitace na Filozofické fakultě Karlovy univerzity (1933). Do Prahy se vrátil v roce 1938, kdy byl jmenován mimořádným profesorem, o rok později mimořádným členem ČAVU. Do jeho života však znovu zasáhly válečné události. Během okupace pracoval ve Slovanském ústavu, po válce se vrátil na univerzitu. Řádným profesorem českého jazyka se stal v roce 1951 a na fakultě pak působil až do svých osmdesáti let.
Profesor Šmilauer vychoval několik generací studentů, zejména budoucích učitelů českého jazyka. Byl prý pedagogem přátelským, spravedlivým, ale také velmi náročným. Jeho prosemináře se podobaly výuce na středních školách – zadával a kontroloval úkoly, průběžně zkoušel, diktoval seznamy a poučky. Přednášky zásadně četl – s odůvodněním, že „napsaná přednáška má pevné uspořádání a je přehlednější“. S postupujícím věkem pobýval stále častěji ve svém domě ve Všenorech, kam za ním studenti dojížděli.
Šmilauerova pedagogická a vědecká práce tvoří jednotu, jeho díla dodnes slouží jako vysokoškolské učebnice, kterým ubíhající roky neubraly na kvalitě. Typický pro ně je tzv. šmilauerovský smysl pro detail a jeho zasazení do souvislostí, precizní oddělování pravidelností a zvláštností v jazyce, bohatství názorných příkladů. Šmilauer se zaměřil na dvě hlavní oblasti jazykovědy. Jednou z nich byla onomastika, nauka o původu místních jmen. Vytvořil vlastní koncepci tohoto oboru, který podle něho zahrnuje jazykovědnou, historickou a geografickou složku. Jeho první práce věnovaná onomastice a zároveň práce habilitační vyšla na počátku 30. let pod názvem Vodopis starého Slovenska, další přibyly v průběhu 60. a 70. let (Osídlení Čech ve světle místních jmen, Úvod do toponomastiky, Příručka slovanské toponomastiky). Šmilauer je oprávněně označován za zakladatele české onomastické školy. Zasloužil se o založení onomastického časopisu a samostatného pracoviště, stál u zrodu Zpravodaje Místopisné komise ČSAV, na počátku 60. let byl z jeho popudu zahájen soupis pomístních jmen v Čechách. Druhým velkým tématem bylo pro Šmilauera zkoumání soudobého jazyka z hlediska lexikologie a syntaxe. Výsledkem bádání byla syntetická díla Novočeská skladba, Novočeské tvoření slov a Nauka o českém jazyku.
Vedle vědecké činnosti nelze pominout Šmilauerovu bohatou organizátorskou práci a členství v mnoha domácích i zahraničních vědeckých institucích. Byl předsedou Názvoslovné komise kartografické při bývalém ministerstvu stavebního průmyslu a Místopisné komise ČSAV. Při vzniku Mezinárodní komise pro slovanskou onomastiku v roce 1959 byl zvolen jejím členem a předsedou subkomise pro Slovanský onomastický atlas, od roku 1961 zastupoval Československo v Mezinárodním komitétu onomastických věd v Lovani. Pracoval v redakčních radách oborových časopisů, např. Naše řeč (zde působil od r. 1939 až do své smrti a uveřejnil více než 80 studií), Český jazyk a literatura, Český časopis filologický, Časopis pro moderní filologii. Podílel se na redigování významných slovníků (Příruční slovník jazyka českého, Slovník věcný a synonymický). Přednášel pro veřejnost v Kruhu přátel českého jazyka a na Letní škole slovanských studií.
Vladimír Šmilauer se v plné duševní svěžesti dožil úctyhodných 88 let. Zemřel v Praze 13. října 1983.
Marie Bahenská,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.
Vladimír Šmilauer se narodil v Plzni, brzy se však s rodiči přestěhoval do Prahy. Navštěvoval pražské gymnázium na Královských Vinohradech a v roce 1914 začal studovat bohemistiku a germanistiku na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Patřil k žákům jazykovědce Emila Smetánky, literárního historika Jaroslava Vlčka a germanisty Arnošta Viléma Krause. Jeho studium záhy přerušila první světová válka, byl povolán do armády a vysokou školu mohl dokončit teprve v roce 1920.
Prof. Vladimír Šmilauer (vlevo) přebírá čestnou plaketu ČSAV.
FOTO: Archiv MÚA AV ČR
Krátce působil na dívčím reálném gymnáziu Elišky Krásnohorské v Praze, poté odešel na Slovensko, kde vyučoval na gymnáziích v Žilině a v Bratislavě. V průběhu svého slovenského pobytu získal titul doktora filozofie (1924) a dosáhl habilitace na Filozofické fakultě Karlovy univerzity (1933). Do Prahy se vrátil v roce 1938, kdy byl jmenován mimořádným profesorem, o rok později mimořádným členem ČAVU. Do jeho života však znovu zasáhly válečné události. Během okupace pracoval ve Slovanském ústavu, po válce se vrátil na univerzitu. Řádným profesorem českého jazyka se stal v roce 1951 a na fakultě pak působil až do svých osmdesáti let.
Profesor Šmilauer vychoval několik generací studentů, zejména budoucích učitelů českého jazyka. Byl prý pedagogem přátelským, spravedlivým, ale také velmi náročným. Jeho prosemináře se podobaly výuce na středních školách – zadával a kontroloval úkoly, průběžně zkoušel, diktoval seznamy a poučky. Přednášky zásadně četl – s odůvodněním, že „napsaná přednáška má pevné uspořádání a je přehlednější“. S postupujícím věkem pobýval stále častěji ve svém domě ve Všenorech, kam za ním studenti dojížděli.
Šmilauerova pedagogická a vědecká práce tvoří jednotu, jeho díla dodnes slouží jako vysokoškolské učebnice, kterým ubíhající roky neubraly na kvalitě. Typický pro ně je tzv. šmilauerovský smysl pro detail a jeho zasazení do souvislostí, precizní oddělování pravidelností a zvláštností v jazyce, bohatství názorných příkladů. Šmilauer se zaměřil na dvě hlavní oblasti jazykovědy. Jednou z nich byla onomastika, nauka o původu místních jmen. Vytvořil vlastní koncepci tohoto oboru, který podle něho zahrnuje jazykovědnou, historickou a geografickou složku. Jeho první práce věnovaná onomastice a zároveň práce habilitační vyšla na počátku 30. let pod názvem Vodopis starého Slovenska, další přibyly v průběhu 60. a 70. let (Osídlení Čech ve světle místních jmen, Úvod do toponomastiky, Příručka slovanské toponomastiky). Šmilauer je oprávněně označován za zakladatele české onomastické školy. Zasloužil se o založení onomastického časopisu a samostatného pracoviště, stál u zrodu Zpravodaje Místopisné komise ČSAV, na počátku 60. let byl z jeho popudu zahájen soupis pomístních jmen v Čechách. Druhým velkým tématem bylo pro Šmilauera zkoumání soudobého jazyka z hlediska lexikologie a syntaxe. Výsledkem bádání byla syntetická díla Novočeská skladba, Novočeské tvoření slov a Nauka o českém jazyku.
Vedle vědecké činnosti nelze pominout Šmilauerovu bohatou organizátorskou práci a členství v mnoha domácích i zahraničních vědeckých institucích. Byl předsedou Názvoslovné komise kartografické při bývalém ministerstvu stavebního průmyslu a Místopisné komise ČSAV. Při vzniku Mezinárodní komise pro slovanskou onomastiku v roce 1959 byl zvolen jejím členem a předsedou subkomise pro Slovanský onomastický atlas, od roku 1961 zastupoval Československo v Mezinárodním komitétu onomastických věd v Lovani. Pracoval v redakčních radách oborových časopisů, např. Naše řeč (zde působil od r. 1939 až do své smrti a uveřejnil více než 80 studií), Český jazyk a literatura, Český časopis filologický, Časopis pro moderní filologii. Podílel se na redigování významných slovníků (Příruční slovník jazyka českého, Slovník věcný a synonymický). Přednášel pro veřejnost v Kruhu přátel českého jazyka a na Letní škole slovanských studií.
Vladimír Šmilauer se v plné duševní svěžesti dožil úctyhodných 88 let. Zemřel v Praze 13. října 1983.
Marie Bahenská,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.