English
Soud nad první obranou proti pandemii AIDS – právo, spravedlnost a zákony
Obecně je známo, že ošklivé onemocnění zvané AIDS je virového původu a způsobuje ho virus označovaný jako HIV. Identifikaci tohoto viru, kterou provedly laboratoře R. Galla a L. Montagniera, provázela mnohá nedorozumění, jež byla objasňována ve vedoucích časopisech biomedicínských oborů.
Identifikace HIV viru představovala pouze první stupeň zápasu s jím spuštěnou pandemií AIDS. Nejprve bylo třeba tento nebezpečný virus na vhodném terénu rozmnožit a získat tak antigeny, kterými lze imunizovat a nakonec vyvolat tvorbu protilátek, jež potom odkrývají přítomnost viru i v tkáních nositelů infekce, u nichž ještě nepropukly symptomy onemocnění. Šlo o velice aktuální záležitost, poněvadž HIV a tedy AIDS se začal šířit transfuzí a podáváním kontaminovaných krevních preparátů. Do této vysoké hry vstoupil můj bývalý originálně myslící aspirant dr. Mikuláš (Miťa) Popovič, který v tu dobu pracoval v Gallově laboratoři NIH (nadále pracuje v Gallově Virologickém ústavu (IHV, Baltimore). Na základě našich zkušeností, jak překonávat necitlivost buněk k retrovirové infekci, jež Miťa ve svých pracích férově citoval, navrhl a vypracoval původní cestu, jak infikovat linii lidských lymfoidních buněk, v níž se virus HIV účinně množil, ale hostitelské buňky nezabíjel. Tak získal dostatek viru a jeho antigenů, aby mohl okamžitě přistoupit k testování lidských krevních preparátů na HIV a aby vyřadil nakažené vzorky, čímž předešel dalšímu šíření nákazy touto cestou.
Jeho úspěchy samozřejmě vzbudily pozornost i závist. Američané mají také rádi pomluvy, ale na rozdíl od nás, kde se závist vybíjí postranními podrazy, oni útočí přímo. Zrovna v době vrcholící antipopovičovské kampaně jsem byl na rok pozván jako Research Professor na Columbia University v Missouri. Všiml jsem si, že i ve slušných časopisech, a zvláště v Science, vycházejí útočné články a úvahy zaměřené na Popovičovo zostuzení. Týkaly se skutečnosti, že použil směsi virových vzorků od dárců HIV, i toho, že v tabulce uvedl ND (neurčeno) i tam, kde nemohl testovat, poněvadž kultury nepřežily. Že si pomluvy razí cestu všude, jsem se přesvědčil po své přednášce v Madisonu u Howarda Temina (laureáta Nobelovy ceny). Jako obvykle jsem spal v jeho krásném domě u Lake Mendotta. Večer jsem mu pomáhal shrabat kus zahrady a při práci jsme si povídali. Náhle se zmínil o Popovičových neúplných protokolech s jedovatou poznámkou, že je to asi i náš problém, kterou doprovodil nelibozvučným „he, he, he“. Zvednuv naštvaně hrábě do útočné polohy, vychrlil jsem ze sebe, že těm pomluvám učiním konec, a ať si Američané nejprve udělají pořádek ve svém chlívku. Když jsme se uklidnili, pokračovali jsme ve věcné debatě, v níž jsme si vyjasnili svá stanoviska. Tím však historie nekončila, nýbrž naopak začala.
V mezičase byl Miťa napaden Kanceláří integrity výzkumu (ORI), tak se obrátil na odvolací výbor ministerstva zdravotnictví, který fungoval jako odvolací soud. Miťa mě kontaktoval na univerzitě v Columbia, zda bych nesvědčil u chystaného soudu v jeho prospěch. Dalším svědkem obhajoby byl Mirek Málkovský, profesor na lékařské fakultě v Madisonu. Američané, kteří se u nás tváří jako velcí kabrňáci, stáli raději opodál, aby se nenamočili. Před procesem jsme hovořili s Miťovou soudní obhájkyní Barbarou Mishkinovou, starší dámou s jiskřivýma očima, která přesně pochopila podstatu sporu a dodala nám kuráž a několik procesních rad.
Tak jsem před patnácti lety 17. června 1993 vstoupil se smíšenými pocity do budovy amerického ministerstva zdravotnictví (Department of Health) zrovna pod Kapitolem. V jednací místnosti již seděli zástupci obžaloby, a poněvadž jsem člověk zvídavý a družný, zeptal jsem se, odkud jsou. Bylo to sice proti procesním pravidlům, ale jeden mi vyložil, že je ze třetí generace žáků Boba Huebnera. To mě ujistilo, že si před nimi na zadek nesednu!
Do soudní síně vstoupily dvě dámy, jedna povstala, zavolala mě na podium a mile mě vyzvala, abych se cítil uvolněně a mluvil pravdu. Také poznamenala, že moje angličtina bude určitě lepší než její čeština – konstatování trochu ambivalentní, ale dobromyslné.
Na otázky, odkud M. Popoviče znám, jsem vypověděl o vzájemné spolupráci, získaných výsledcích, o kolegově naprosté spolehlivosti a férovosti i o vysokém mínění, jemuž se těší u Švédů, např. u prof. Jana Ponténa z Uppsaly. Rozebírali jsme také, zda je přípustno za účelem získání účinného viru použít i směs různých variant a selektovat z nich ty nejúčinnější. V této souvislosti jsem podotkl, že podobným výběrem byly původně získány i ostatní onkogenní retroviry, s nimiž pracujeme dodnes. Z původní až z prahové infektivity se tímto způsobem podařilo získat viry o slušných aktivitách (titrech).
Potom přišla obžaloba, na jejíž invektivy jsem byl instinktivně připraven. Na první otázku: „Pracoval jste s HIV?“ jsem odpověděl: „Nepracoval, ale HIV patří do čeledi Retroviridae a s retroviry jsem pracoval 40 let. V článku o Chronologii výzkumu AIDS (Nature 326, 435, 1987) byla jedna z mých prací uvedena mezi několika, které předznamenaly HIV.“ Obžaloba se dotázala, zda byl Popovič editorem Nature. Samozřejmě nikoliv. Další otázku: „Byl jste vy editorem Nature?“ jsem nediplomaticky zodpověděl (a porušil opět procesní řád, ale bez napomenutí): „Don’t be ridiculous“ (nebuďte směšný). Tady obžaloba skončila.
V jiném slyšení se Miťa naprosto obhájil, když mu bylo dáváno za vinu, že do tabulky použil zkratky ND (not done) pro situaci, kdy tkáňové kultury nevyrostly a infekce virem se nedala vyhodnotit. Za svědka obžaloby se v tomto případě přihlásil nějaký americký odborník na herpetické viry. Miťa dokázal, že i výsledky, které publikoval tento vědec a v tabulce uváděl jako ND, jsou v rozporu s tím, jak je interpretuje.
Po návratu do Columbie jsem se plně věnoval retardačním gelům a jiným světským otázkám, když za nějakou dobu zazvonil telefon a v něm mi Howard Temin věcně oznámil: „Mika was vindicated“ (ospravedlněn). Podle intonace bylo zřejmé, že to Howarda těšilo a byl na naší straně. Také odvolací výbor došel k jednoznačnému stanovisku, že předložená práce (Science 220, 865, 1983) a tři doprovodné práce (publikované opět v Science) představují "tour de force" vědy. Je považována za klíčovou, možná nejdůležitější práci 20. století. Za zmínku stojí i další vyjádření odvolacího výboru: „Poněvadž Dr. Popovič věřil, že příčinou AIDS by mohl být retrovirus, použil techniky dovolující izolovat a namnožit nový retrovirus, které se naučil v Československu.“ Tedy i československá retrovirologie získala svoje uznání. M. Popovič byl oceněn vyznamenáním Vynálezce (Inventor’s Award) od vlády USA a od NIH (Career Achievement Award), Purkyňovou medailí AV ČR a zvolením za člena Učené společnosti ČR. O to více mě těší dopis Barbary Mishkinové, ve kterém mi píše: „Byla jsem ohromena (opět!) výřečností Vašeho svědectví. Bylo přesvědčivé a Miťovi pomohlo.“
Touto zkušeností jsem získal opravdový obdiv k angloamerickým právům. Naprostá nezávislost soudců, souzení představuje grunt této civilizace. Soudce, který je skutečně Jeho ctihodnost – „His Honour“ nebo „His Honor“, soudí nejen na základě faktů, ale i s plným ohledem na kvality a bezúhonnost obžalovaného, čemuž se v dnešním slangu říká integrita. Verdikt soud-ce nebo poroty musí být jednoznačný a konečný, i když se nebude třeba veřejnosti líbit. Jak je to se soudy u nás? Bohudík nemám zatím žádnou osobní zkušenost. Ale z toho, co čtu nebo slyším, je to nevalné až alarmující. Jak si mají občané vysvětlit, že předsedkyně Nejvyššího soudu je „souzena“ za nedoplatky jejího úřadu. Politici se vměšují do funkce soudů, včetně Nejvyššího soudu, státní zástupci jsou nuceni zachovat mlčenlivost, i když není na místě. Mám dojem, že nazrává doba, aby si naše soudnictví najalo za dobrý plat kvalitního anglického soudce, který by ve funkci alespoň místopředsedy Nejvyššího soudu dohlížel na působení, ale i na zlozvyky naší justice. Podobné radikální řešení by pomohlo zacelit rány po dlouhém období diktatury proletariátu, které tolik zkřivilo naše právní povědomí.
Návrh zní snad trochu absurdně, ale i v přírodních vědách si potřebnou metodologii běžně dovážíme. Asi nenajdete molekulárně-biologickou laboratoř nevybavenou přístrojem pro polymerázovou řetězovou reakci (PCR), která dovoluje zjistit jednu molekulu genetické informace, třeba HIV, ve sto tisících buňkách. To vše je z dovozu.
Ačkoliv se stalo téměř frází, že správné zákony a jejich uplatňování jsou základy života lidské – zvláště demokratické – společnosti, zdaleka se nenaplňuje. V trialogu Zákony o tom pojednal Platon, z něhož cituji:
„…Zákonodárce má při své činnosti hledět na tři věci, totiž aby obec, pro kterou se dávají zákony, byla svobodná, uvnitř družná a aby v ní byl rozum…
K obci a spoluobčanům se daleko nejlépe chová ten, kdo by před vítězením v závodě olympijském a všech jiných zápasech válečných i mírových dal přednost vítězení slávou získanou ze služby domácím zákonům, prohlašujícího za občana, který jim ve svém životě sloužil ze všech nejkrásněji.“ A ještě ke korupci: „Kdokoli porobuje zákony, uváděje je pod vládu lidí a činí obec poddanou skupinkám lidí a násilným prováděním toho všeho a rozněcováním občanského rozbroje se dopouští protizákonného jednání, toho je třeba pokládat za největšího nepřítele celé obce.“ Tyto myšlenky, které vyjádřil antický myslitel Platon před skoro dvěma a půl tisíci lety, byly rozšířeny jako latinský mém „Corruptio optimi pessima“, který snad nemusím překládat.
Je třeba dodat, že stejně jako každý myslitel se i Platon dopustil chyb, zvláště tím, že idealizoval roli filozofa – vládce. O tom však někdy jindy.
Vraťme se do dnešní doby a na akademickou půdu. Před několika lety byl zbit profesor staroslavného učení Karlovy univerzity Jiří Niederle. Pracoval do noci nad zprávou o stavu naší energetiky, kterou si vyžádala vláda. Poněvadž jeho soused pořádal více než hlasitý večírek, Jiří Niederle jej požádal, aby se účastníci ztišili. Slušná stížnost profesora Niederleho nebyla vyslyšena, tedy přivolal nakonec policisty, kteří byli údajně zbiti bodyguardy „podnikatele“ pořádajícího večírek. K ránu se rváči vloupali do bytu pana profesora a zbili ho do bezvědomí. Přestože před vloupáním prof. Niederle opět zavolal policii, násilníci se ztratili. Policisté, kteří se zúčastnili obou zákroků, zmizeli a policie je nebyla schopna dohledat, aby svědčili.
Následný soud vynesl jen jeden podmíněný trest a nevelkou pokutu. Tento případ je alarmující a nenalézám ve svých vzpomínkách žádný precedens. I v dobách hilsneriády a sporů o Rukopisy rozbila lůza včetně té intelektuální profesoru Masarykovi okna, ale na jeho osobu nikdo nevztáhl ruku. Soudu jsem nebyl přítomen, ale dovedu si představit, že „soudil“ pouze „skutkovou podstatu“ věci a že se nezabýval věrohodností napadeného a útočníků. Nevím o nikom, že by vypovídal o bezúhonnosti prof. Niederleho. Cítím tedy potřebu tyto údaje doplnit. Jiřího Niederleho jsem poznal jako člen zvoleného Výboru pro řízení pracovišť Akademie ustanoveného po listopadu 1989. Byl jedním z mála, který vždy rozumně a věcně přispíval
k funkci tohoto zvláštního orgánu. Pověřen zahraniční agendou zachoval a rozvinul mezinárodní aktivity Akademie včetně začlenění do CERN a stal se českým zástupcem v této klíčové fyzikální organizaci. Jací obvinění stáli proti němu? Rváči, jejichž myšlenkový obzor začíná a končí svaly a hrubostí. Ptal se „His Honour“ i na to, kdo a proč za nimi stojí? Nebo to považoval za zbytečné maličkosti, o kterých lépe nejednat? K čemu integrita, když máme peníze!
Jeden případ, který alespoň vzdáleně znám, avšak je to všechno, co se týká akademické obce? Zdaleka není. Má Akademie nebo Univerzita Karlova k dispozici právníky, kteří by mohli iniciovat a dovést k řádnému potrestání případy napadení členů jejich obce? Jestliže má, proč tak nečiní? Proč nezasáhnou?
Nejen u nás se setkáváme s prvky nejnižšího rasismu. Jak jinak vysvětlit zabití súdánského studenta před několika lety nebo nedávné zbití indického kolegy? Co ve všech těchto případech učinili ministři vnitra? Byli pachatelé exemplárně potrestáni, byli postaveni pod dohled, byl proveden sociologický průzkum podhoubí, z něhož tyto hrubosti a zločiny vyrůstají? Nevím. Jestliže se nepodnikají žádná opatření, bude asi potřeba, aby akademická obec organizovala ochranné eskorty pro studenty jiné barvy než bílé. K podobným opatřením museli před časem přistoupit i Američané, kteří zorganizovali eskorty zajišťující bezpečný návrat studentů z Univerzity John Hopkins v Baltimoru, dokud si neudělali ve městě pořádek. Např. v Texasu je učitelům doporučováno nošení střelných zbraní. U nás by to vyžadovalo výjimku ze zákona o zbraních.
Skoro před dvaceti lety začala naše mladá demokracie a její právní řád nadějně kvasit. Platí pro ni stejné přírodní zákony jako pro kvašení vína. Není--li o něj pečováno, zkysne, je-li, dozraje. Existuje reálné nebezpečí prvého, ale doufám ve druhé.
Jan Svoboda,
Ústav molekulární genetiky AV ČR, v. v. i.
O komentář k výše uvedené úvaze jsme požádali odborníka v oblasti práva, pana profesora Václava Pavlíčka:
V článku, který se mi sám o sobě velmi líbí, nesouhlasím jen s některými drobnostmi a s návrhem na řešení. K drobnostem patří poznámka ohledně předsedkyně Nejvyššího soudu, která uváděla, že počítala s tím, že pokuta jí bude prominuta ministerstvem. Žádný z nejvyšších funkcionářů státu by neměl počítat s tím, že sankce, která je mu uložena, bude s ohledem na jeho postavení amnestována. Naproti tomu za skandální považuji celý případ prof. Niederleho, který svědčí o zvůli zbohatlíků a vztahu politiků k vědě.
Pochybuji však, že inspirace trestním právem USA je správná cesta, že je správná cesta vyzbrojování učitelů střelnými zbraněmi. Kromě toho, že se v současné době připravují při reformě trestního práva převzetí některých amerických institutů, je známé, že trestní delikvence je v USA asi 10x větší než v Evropě a pokud jde o počet rozsudků smrti, jsou na druhém místě za Čínou. Jsem spíše zastáncem návratu ke zkušenostem právního řádu rakouského a první republiky a výchově k demokracii, jak jí prosazoval Masaryk. Současný právní řád je nepřehledný a platí pro něj jistě latinské přísloví, že v nejzkaženějším státě je nejvíce zákonů. I když vlivem evropského práva proniká do ČR pojetí anglosaského práva, přesto si nemyslím, že najatý anglický soudce by byl správným řešením. Ostatně koncepce, kdy Horní komora Parlamentu je zároveň nejvyšší soudní instancí, není asi pro nás akceptovatelná.
Přesto se domnívám, že je článek svěží a obsahuje mnoho moudrých úvah.
Václav Pavlíček,
Právnická fakulta UK
Obecně je známo, že ošklivé onemocnění zvané AIDS je virového původu a způsobuje ho virus označovaný jako HIV. Identifikaci tohoto viru, kterou provedly laboratoře R. Galla a L. Montagniera, provázela mnohá nedorozumění, jež byla objasňována ve vedoucích časopisech biomedicínských oborů.
Identifikace HIV viru představovala pouze první stupeň zápasu s jím spuštěnou pandemií AIDS. Nejprve bylo třeba tento nebezpečný virus na vhodném terénu rozmnožit a získat tak antigeny, kterými lze imunizovat a nakonec vyvolat tvorbu protilátek, jež potom odkrývají přítomnost viru i v tkáních nositelů infekce, u nichž ještě nepropukly symptomy onemocnění. Šlo o velice aktuální záležitost, poněvadž HIV a tedy AIDS se začal šířit transfuzí a podáváním kontaminovaných krevních preparátů. Do této vysoké hry vstoupil můj bývalý originálně myslící aspirant dr. Mikuláš (Miťa) Popovič, který v tu dobu pracoval v Gallově laboratoři NIH (nadále pracuje v Gallově Virologickém ústavu (IHV, Baltimore). Na základě našich zkušeností, jak překonávat necitlivost buněk k retrovirové infekci, jež Miťa ve svých pracích férově citoval, navrhl a vypracoval původní cestu, jak infikovat linii lidských lymfoidních buněk, v níž se virus HIV účinně množil, ale hostitelské buňky nezabíjel. Tak získal dostatek viru a jeho antigenů, aby mohl okamžitě přistoupit k testování lidských krevních preparátů na HIV a aby vyřadil nakažené vzorky, čímž předešel dalšímu šíření nákazy touto cestou.
Jeho úspěchy samozřejmě vzbudily pozornost i závist. Američané mají také rádi pomluvy, ale na rozdíl od nás, kde se závist vybíjí postranními podrazy, oni útočí přímo. Zrovna v době vrcholící antipopovičovské kampaně jsem byl na rok pozván jako Research Professor na Columbia University v Missouri. Všiml jsem si, že i ve slušných časopisech, a zvláště v Science, vycházejí útočné články a úvahy zaměřené na Popovičovo zostuzení. Týkaly se skutečnosti, že použil směsi virových vzorků od dárců HIV, i toho, že v tabulce uvedl ND (neurčeno) i tam, kde nemohl testovat, poněvadž kultury nepřežily. Že si pomluvy razí cestu všude, jsem se přesvědčil po své přednášce v Madisonu u Howarda Temina (laureáta Nobelovy ceny). Jako obvykle jsem spal v jeho krásném domě u Lake Mendotta. Večer jsem mu pomáhal shrabat kus zahrady a při práci jsme si povídali. Náhle se zmínil o Popovičových neúplných protokolech s jedovatou poznámkou, že je to asi i náš problém, kterou doprovodil nelibozvučným „he, he, he“. Zvednuv naštvaně hrábě do útočné polohy, vychrlil jsem ze sebe, že těm pomluvám učiním konec, a ať si Američané nejprve udělají pořádek ve svém chlívku. Když jsme se uklidnili, pokračovali jsme ve věcné debatě, v níž jsme si vyjasnili svá stanoviska. Tím však historie nekončila, nýbrž naopak začala.
V mezičase byl Miťa napaden Kanceláří integrity výzkumu (ORI), tak se obrátil na odvolací výbor ministerstva zdravotnictví, který fungoval jako odvolací soud. Miťa mě kontaktoval na univerzitě v Columbia, zda bych nesvědčil u chystaného soudu v jeho prospěch. Dalším svědkem obhajoby byl Mirek Málkovský, profesor na lékařské fakultě v Madisonu. Američané, kteří se u nás tváří jako velcí kabrňáci, stáli raději opodál, aby se nenamočili. Před procesem jsme hovořili s Miťovou soudní obhájkyní Barbarou Mishkinovou, starší dámou s jiskřivýma očima, která přesně pochopila podstatu sporu a dodala nám kuráž a několik procesních rad.
Tak jsem před patnácti lety 17. června 1993 vstoupil se smíšenými pocity do budovy amerického ministerstva zdravotnictví (Department of Health) zrovna pod Kapitolem. V jednací místnosti již seděli zástupci obžaloby, a poněvadž jsem člověk zvídavý a družný, zeptal jsem se, odkud jsou. Bylo to sice proti procesním pravidlům, ale jeden mi vyložil, že je ze třetí generace žáků Boba Huebnera. To mě ujistilo, že si před nimi na zadek nesednu!
Do soudní síně vstoupily dvě dámy, jedna povstala, zavolala mě na podium a mile mě vyzvala, abych se cítil uvolněně a mluvil pravdu. Také poznamenala, že moje angličtina bude určitě lepší než její čeština – konstatování trochu ambivalentní, ale dobromyslné.
Na otázky, odkud M. Popoviče znám, jsem vypověděl o vzájemné spolupráci, získaných výsledcích, o kolegově naprosté spolehlivosti a férovosti i o vysokém mínění, jemuž se těší u Švédů, např. u prof. Jana Ponténa z Uppsaly. Rozebírali jsme také, zda je přípustno za účelem získání účinného viru použít i směs různých variant a selektovat z nich ty nejúčinnější. V této souvislosti jsem podotkl, že podobným výběrem byly původně získány i ostatní onkogenní retroviry, s nimiž pracujeme dodnes. Z původní až z prahové infektivity se tímto způsobem podařilo získat viry o slušných aktivitách (titrech).
Potom přišla obžaloba, na jejíž invektivy jsem byl instinktivně připraven. Na první otázku: „Pracoval jste s HIV?“ jsem odpověděl: „Nepracoval, ale HIV patří do čeledi Retroviridae a s retroviry jsem pracoval 40 let. V článku o Chronologii výzkumu AIDS (Nature 326, 435, 1987) byla jedna z mých prací uvedena mezi několika, které předznamenaly HIV.“ Obžaloba se dotázala, zda byl Popovič editorem Nature. Samozřejmě nikoliv. Další otázku: „Byl jste vy editorem Nature?“ jsem nediplomaticky zodpověděl (a porušil opět procesní řád, ale bez napomenutí): „Don’t be ridiculous“ (nebuďte směšný). Tady obžaloba skončila.
V jiném slyšení se Miťa naprosto obhájil, když mu bylo dáváno za vinu, že do tabulky použil zkratky ND (not done) pro situaci, kdy tkáňové kultury nevyrostly a infekce virem se nedala vyhodnotit. Za svědka obžaloby se v tomto případě přihlásil nějaký americký odborník na herpetické viry. Miťa dokázal, že i výsledky, které publikoval tento vědec a v tabulce uváděl jako ND, jsou v rozporu s tím, jak je interpretuje.
Po návratu do Columbie jsem se plně věnoval retardačním gelům a jiným světským otázkám, když za nějakou dobu zazvonil telefon a v něm mi Howard Temin věcně oznámil: „Mika was vindicated“ (ospravedlněn). Podle intonace bylo zřejmé, že to Howarda těšilo a byl na naší straně. Také odvolací výbor došel k jednoznačnému stanovisku, že předložená práce (Science 220, 865, 1983) a tři doprovodné práce (publikované opět v Science) představují "tour de force" vědy. Je považována za klíčovou, možná nejdůležitější práci 20. století. Za zmínku stojí i další vyjádření odvolacího výboru: „Poněvadž Dr. Popovič věřil, že příčinou AIDS by mohl být retrovirus, použil techniky dovolující izolovat a namnožit nový retrovirus, které se naučil v Československu.“ Tedy i československá retrovirologie získala svoje uznání. M. Popovič byl oceněn vyznamenáním Vynálezce (Inventor’s Award) od vlády USA a od NIH (Career Achievement Award), Purkyňovou medailí AV ČR a zvolením za člena Učené společnosti ČR. O to více mě těší dopis Barbary Mishkinové, ve kterém mi píše: „Byla jsem ohromena (opět!) výřečností Vašeho svědectví. Bylo přesvědčivé a Miťovi pomohlo.“
Touto zkušeností jsem získal opravdový obdiv k angloamerickým právům. Naprostá nezávislost soudců, souzení představuje grunt této civilizace. Soudce, který je skutečně Jeho ctihodnost – „His Honour“ nebo „His Honor“, soudí nejen na základě faktů, ale i s plným ohledem na kvality a bezúhonnost obžalovaného, čemuž se v dnešním slangu říká integrita. Verdikt soud-ce nebo poroty musí být jednoznačný a konečný, i když se nebude třeba veřejnosti líbit. Jak je to se soudy u nás? Bohudík nemám zatím žádnou osobní zkušenost. Ale z toho, co čtu nebo slyším, je to nevalné až alarmující. Jak si mají občané vysvětlit, že předsedkyně Nejvyššího soudu je „souzena“ za nedoplatky jejího úřadu. Politici se vměšují do funkce soudů, včetně Nejvyššího soudu, státní zástupci jsou nuceni zachovat mlčenlivost, i když není na místě. Mám dojem, že nazrává doba, aby si naše soudnictví najalo za dobrý plat kvalitního anglického soudce, který by ve funkci alespoň místopředsedy Nejvyššího soudu dohlížel na působení, ale i na zlozvyky naší justice. Podobné radikální řešení by pomohlo zacelit rány po dlouhém období diktatury proletariátu, které tolik zkřivilo naše právní povědomí.
Návrh zní snad trochu absurdně, ale i v přírodních vědách si potřebnou metodologii běžně dovážíme. Asi nenajdete molekulárně-biologickou laboratoř nevybavenou přístrojem pro polymerázovou řetězovou reakci (PCR), která dovoluje zjistit jednu molekulu genetické informace, třeba HIV, ve sto tisících buňkách. To vše je z dovozu.
Ačkoliv se stalo téměř frází, že správné zákony a jejich uplatňování jsou základy života lidské – zvláště demokratické – společnosti, zdaleka se nenaplňuje. V trialogu Zákony o tom pojednal Platon, z něhož cituji:
„…Zákonodárce má při své činnosti hledět na tři věci, totiž aby obec, pro kterou se dávají zákony, byla svobodná, uvnitř družná a aby v ní byl rozum…
K obci a spoluobčanům se daleko nejlépe chová ten, kdo by před vítězením v závodě olympijském a všech jiných zápasech válečných i mírových dal přednost vítězení slávou získanou ze služby domácím zákonům, prohlašujícího za občana, který jim ve svém životě sloužil ze všech nejkrásněji.“ A ještě ke korupci: „Kdokoli porobuje zákony, uváděje je pod vládu lidí a činí obec poddanou skupinkám lidí a násilným prováděním toho všeho a rozněcováním občanského rozbroje se dopouští protizákonného jednání, toho je třeba pokládat za největšího nepřítele celé obce.“ Tyto myšlenky, které vyjádřil antický myslitel Platon před skoro dvěma a půl tisíci lety, byly rozšířeny jako latinský mém „Corruptio optimi pessima“, který snad nemusím překládat.
Je třeba dodat, že stejně jako každý myslitel se i Platon dopustil chyb, zvláště tím, že idealizoval roli filozofa – vládce. O tom však někdy jindy.
Vraťme se do dnešní doby a na akademickou půdu. Před několika lety byl zbit profesor staroslavného učení Karlovy univerzity Jiří Niederle. Pracoval do noci nad zprávou o stavu naší energetiky, kterou si vyžádala vláda. Poněvadž jeho soused pořádal více než hlasitý večírek, Jiří Niederle jej požádal, aby se účastníci ztišili. Slušná stížnost profesora Niederleho nebyla vyslyšena, tedy přivolal nakonec policisty, kteří byli údajně zbiti bodyguardy „podnikatele“ pořádajícího večírek. K ránu se rváči vloupali do bytu pana profesora a zbili ho do bezvědomí. Přestože před vloupáním prof. Niederle opět zavolal policii, násilníci se ztratili. Policisté, kteří se zúčastnili obou zákroků, zmizeli a policie je nebyla schopna dohledat, aby svědčili.
Následný soud vynesl jen jeden podmíněný trest a nevelkou pokutu. Tento případ je alarmující a nenalézám ve svých vzpomínkách žádný precedens. I v dobách hilsneriády a sporů o Rukopisy rozbila lůza včetně té intelektuální profesoru Masarykovi okna, ale na jeho osobu nikdo nevztáhl ruku. Soudu jsem nebyl přítomen, ale dovedu si představit, že „soudil“ pouze „skutkovou podstatu“ věci a že se nezabýval věrohodností napadeného a útočníků. Nevím o nikom, že by vypovídal o bezúhonnosti prof. Niederleho. Cítím tedy potřebu tyto údaje doplnit. Jiřího Niederleho jsem poznal jako člen zvoleného Výboru pro řízení pracovišť Akademie ustanoveného po listopadu 1989. Byl jedním z mála, který vždy rozumně a věcně přispíval
k funkci tohoto zvláštního orgánu. Pověřen zahraniční agendou zachoval a rozvinul mezinárodní aktivity Akademie včetně začlenění do CERN a stal se českým zástupcem v této klíčové fyzikální organizaci. Jací obvinění stáli proti němu? Rváči, jejichž myšlenkový obzor začíná a končí svaly a hrubostí. Ptal se „His Honour“ i na to, kdo a proč za nimi stojí? Nebo to považoval za zbytečné maličkosti, o kterých lépe nejednat? K čemu integrita, když máme peníze!
Jeden případ, který alespoň vzdáleně znám, avšak je to všechno, co se týká akademické obce? Zdaleka není. Má Akademie nebo Univerzita Karlova k dispozici právníky, kteří by mohli iniciovat a dovést k řádnému potrestání případy napadení členů jejich obce? Jestliže má, proč tak nečiní? Proč nezasáhnou?
Nejen u nás se setkáváme s prvky nejnižšího rasismu. Jak jinak vysvětlit zabití súdánského studenta před několika lety nebo nedávné zbití indického kolegy? Co ve všech těchto případech učinili ministři vnitra? Byli pachatelé exemplárně potrestáni, byli postaveni pod dohled, byl proveden sociologický průzkum podhoubí, z něhož tyto hrubosti a zločiny vyrůstají? Nevím. Jestliže se nepodnikají žádná opatření, bude asi potřeba, aby akademická obec organizovala ochranné eskorty pro studenty jiné barvy než bílé. K podobným opatřením museli před časem přistoupit i Američané, kteří zorganizovali eskorty zajišťující bezpečný návrat studentů z Univerzity John Hopkins v Baltimoru, dokud si neudělali ve městě pořádek. Např. v Texasu je učitelům doporučováno nošení střelných zbraní. U nás by to vyžadovalo výjimku ze zákona o zbraních.
Skoro před dvaceti lety začala naše mladá demokracie a její právní řád nadějně kvasit. Platí pro ni stejné přírodní zákony jako pro kvašení vína. Není--li o něj pečováno, zkysne, je-li, dozraje. Existuje reálné nebezpečí prvého, ale doufám ve druhé.
Jan Svoboda,
Ústav molekulární genetiky AV ČR, v. v. i.
O komentář k výše uvedené úvaze jsme požádali odborníka v oblasti práva, pana profesora Václava Pavlíčka:
V článku, který se mi sám o sobě velmi líbí, nesouhlasím jen s některými drobnostmi a s návrhem na řešení. K drobnostem patří poznámka ohledně předsedkyně Nejvyššího soudu, která uváděla, že počítala s tím, že pokuta jí bude prominuta ministerstvem. Žádný z nejvyšších funkcionářů státu by neměl počítat s tím, že sankce, která je mu uložena, bude s ohledem na jeho postavení amnestována. Naproti tomu za skandální považuji celý případ prof. Niederleho, který svědčí o zvůli zbohatlíků a vztahu politiků k vědě.
Pochybuji však, že inspirace trestním právem USA je správná cesta, že je správná cesta vyzbrojování učitelů střelnými zbraněmi. Kromě toho, že se v současné době připravují při reformě trestního práva převzetí některých amerických institutů, je známé, že trestní delikvence je v USA asi 10x větší než v Evropě a pokud jde o počet rozsudků smrti, jsou na druhém místě za Čínou. Jsem spíše zastáncem návratu ke zkušenostem právního řádu rakouského a první republiky a výchově k demokracii, jak jí prosazoval Masaryk. Současný právní řád je nepřehledný a platí pro něj jistě latinské přísloví, že v nejzkaženějším státě je nejvíce zákonů. I když vlivem evropského práva proniká do ČR pojetí anglosaského práva, přesto si nemyslím, že najatý anglický soudce by byl správným řešením. Ostatně koncepce, kdy Horní komora Parlamentu je zároveň nejvyšší soudní instancí, není asi pro nás akceptovatelná.
Přesto se domnívám, že je článek svěží a obsahuje mnoho moudrých úvah.
Václav Pavlíček,
Právnická fakulta UK