English
„Dne 28. října bylo pondělí,“ zazněla odpověď na otázku, jaký den to vlastně tehdy byl. Bylo to v roce 1988 na besedě se studenty jednoho pražského gymnázia, které jsem se s kolegy Kučerou a Kolářem jako mladý doktorand zúčastnil. Jakkoliv je téma vzniku republiky v roce 1918 v české i v zahraniční literatuře velmi podrobně probádané a zpracované, je tato odpověď, spolu se základní kostrou vlastního průběhu českého 28. října 1918, jedním z mála historických faktů, které v těchto souvislostech můžeme považovat za apriorní, nesporné. Historici ovšem usilují odpovídat nejen na otázku „jak“, nýbrž také „proč“. A na tomto poli se již konsensu dosahuje mnohem obtížněji.
Dne 24. října 1918 jmenoval císař Karel I. ministrem zahraničí hraběte Gyulu Andrássyho mladšího a o den později pověřil profesora Heinricha Lammasche sestavením vlády předlitavské, rakouské části rakousko-uherské monarchie. Vzápětí se ovšem ukázalo, že Lammaschovi se nepodaří získat představitele národů monarchie pro plán federalizace říše ve volný svazek národních států v duchu Karlova manifestu z 16. října 1918. Úkolem nové vlády, jak to naznačil i rozhovor Karla Kramáře s Lammaschem dne 22. října, bude tedy především to, aby proces rozkladu monarchie nepřerostl v chaos a anarchii.
„Orlovo podivné potomstvo“ z článku „Čechy v plamenech revolty“
Reprofoto: THE LITERARY DIGEST
V jediném bodě se koncem října protnuly všechny základní problémy, do nichž monarchie v průběhu války postupně zabředávala. Totální krach válečného hospodářství spolu s neúspěchy na jižní frontě, na níž se Italové, podporováni západními spojenci, stávali stále aktivnějšími, předurčil osud monarchie z vojenského hlediska, současně ji však stále více ohrožoval sociální a národnostní neklid radikalizovaných mas. Dne 10. října musela například zastavit výrobu dělovka v Rábu, poněvadž její zásoba uhlí byla vyčerpána. Chyběly základní životní potraviny, mouka, chléb. Vázl systém válečné aprovizace. Na denním pořádku byly nepokoje a stávky v zázemí, vzpoury na frontě. Sotva lze tedy uvěřit mýtu, který v meziválečném období a ještě po druhé světové válce šířila ze-jména německonacionální publicistika a kterou paradoxně opakovali i autoři domácí, že Češi „rozbili“ či „zbourali“ Rakousko. („Bourali jsme vesele, to Rakousko zpuchřelé“.) Seriózní literatura ovšem ukázala, že monarchie se prostě – rozpadla. Koncem října již celé vojenské útvary, například Maďarů, opouštěly frontu a spěchaly domů. Již 21. října 1918, tedy týden před pražským 28. říjnem, ustavili Němci ve Vídni Prozatímní národní shromáždění Německého Rakouska, jehož dočasný předseda Viktor Waldner prohlásil, že „spojení se starým Rakouskem bylo těžké, na nás [tj. na Němcích] spočívající břímě.“
Ani Češi ovšem samozřejmě stranou nestáli. Domácí politikové Antonín Švehla, Karel Kramář a Alois Rašín se shodovali s představiteli československého zahraničního odboje, že základním politickým cílem Čechů je samostatný stát, jenž by byl součástí tábora vítězů. Mezinárodní situace tomu byla velmi příznivá. Přibližně od jara 1918 totiž Francie a Velká Británie – především z vlastních politických důvodů, ale nemalou měrou i pod vlivem šikovné propagační činnosti československého zahraničního odboje – definitivně přijaly za svou myšlenku dezintegrace podunajské monarchie. „Sdělte, že politicky jsme vyhráli všecko, a zejména Slováky, a že by byl neodpustitelný zločin, kdyby doma kdokoliv vcházel v jakékoliv kompromisy,“ vzkazoval 3. září do Prahy Beneš. Posílen dobrou výchozí politickou pozicí českého národa si 2. října mohl dokonce agrárník František Staněk dovolit v poslanecké sněmovně na adresu vlády naprosto otevřeně poznamenat: „Dnes máme pro vás už jenom smích.“
FOTO: Archiv MÚA AV ČR
Za těchto okolností císař již pouze doufal, jak po-dotkl v rozhovoru s poslancem Václavem Klofáčem, že „všecko vyřídí se už klidně“. Delegaci českých politiků byly dokonce oficiálně vydány pasy, aby mohla koncem října odjet k jednání do Ženevy s představiteli zahraničního odboje (to je také důvod, proč byli 28. října v Praze přítomni pouze „muži října“ – Antonín Švehla, Jiří Stříbrný, František Soukup, Alois Rašín a Vavro Šrobár). Dne 26. října se deprimovaný císař rozhodl požádat o separátní mír. Hrabě Andrássy podepsal následujícího dne nótu, jež byla formální odpovědí na výzvu prezidenta Wilsona z 18. října. Rakousko-Uhersko v ní sdělovalo, že je ochotno bez jakýchkoliv dalších podmínek začít okamžitě jednat o uzavření míru. Když se 28. října dopoledne objevila zpráva o nótě ve vývěsce Národní politiky s titulkem „Příměří“, lidé si to spontánně vyložili jako kapitulaci. Emoce již nebylo možné zastavit. Čeští politici sdružení do obnoveného Národního výboru se sice na tento okamžik připravovali, přesto je však dějiny zastihly nepřipravené. Když totiž ráno přebírali jménem Národního výboru Válečný obilní ústav, nečinili tak ještě s úmyslem vyhlášení samostatného státu, ale pouze jako jeden z přípravných kroků k takovému aktu. Události 28. října uvedli do pohybu především lidé v ulicích. Provolávali živelně samostatné Československo, strhávali všechny odznaky a připomínky zanikajícího státu. „Muži října“ pochopili, že nemohou zůstat za událostmi pozadu. Ještě 28. října vydal Národní výbor první zákon československého státu, jenž potvrdil zatímní platnost veškerých stávajících zákonů, a s představiteli dosavadních úřadů (jmenovitě s pražským vojenským velitelem Pavlem Kestřankem, posádkovým velitelem Eduardem Zanantonim a místodržitelským zástupcem Janem Kosinou) bylo dohodnuto jakési mocenské dvojvládí. Teprve v následujících dnech přešel Národní výbor do ofenzivy. Dne 29. října byl internován místodržitel Maximilian Coudenhove a 30. října se podařilo obsadit narychlo utvořenými jednotkami budovu vojenského velitelství. Tím bylo zažehnáno nebezpečí případného puče ze strany staré armády. Národní výbor měl, pro začátek alespoň ve vnitřních Čechách, moc pevně v rukou.
Vznikem Československa otevřela česká společnost novou kapitolu své státnosti a vytvořila předpoklady k dalšímu, neobyčejně dynamickému rozvoji své demokratické existence a politické kultury. Myslím ale, že je zapotřebí tyto události vnímat střízlivě a v širším kontextu výsledků první světové války, krvavé „Velké války“, jež byla kolébkou „ismů“ strašlivého dvacátého století – komunismu, fašismu, ale také s ohledem na diskontinuitní vývoj Československa ve druhé polovině 20. století a jeho následný rozpad v roce 1992. Diskuse o tom, jakým způsobem dnes konstruovat českou státnost, tak i s ohledem na tradiční názorovou pluralitu české společnosti zůstává do určité míry stále neuzavřena.
Ivan Šedivý,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.