English
Bazilika sv. Vavřince, pod jejímž základovým zdivem byla objevena starší stavba, pochází z let 1070–1080 a pravděpodobně ji založil první český král Vratislav II. (1061–1092). Prostřednictvím archeologických výzkumů známe její půdorys a zčásti také stavební podobu – nachází se v základech barokní rezidence čp. 14 v Soběslavově ulici, ve střední části vlastního hradiště. Již v roce 1884 byly zjištěny první archeologické nálezy. Z podnětu tehdejšího ředitele Musea královského hlavního města Prahy Břetislava Jelínka (1843–1926) zde v roce 1903 provedl Bohumil Matějka (1867–1909) z Archeologického sboru Musea království Českého archeologický výzkum; zjištěna byla trojlodní bazilika s příčnou lodí. Po výzkumu byla stavba opět zaházena.
Všechna fota: Ladislav Varadzin, Archiv ARÚP AV ČR
Situace mladší stavby kanovnického domu, který byl přistavěn k východní apsidě trikonchy; zde byla nalezena stavební obětina papeže Bonifáce IX. z konce 14. a poč. 15. stol. Situace archeologického výzkumu – současný stav
Archeologický výzkum revizního charakteru provedla v letech 1924–1926 Komise pro výzkum Vyšehradu organizačně řízená Státním archeologickým ústavem. Práce vedli v letech 1924–1935 doc. Karel Guth (1883–1943) a Msgr. Eduard Šittler (1864–1932). Stavba byla po výzkumu ponechána odkryta a nad ní postavena betonová deska. Podle deníku výzkumu bylo již tehdy zjištěno starší zdivo pod základy stavby (17. a 26.–27. srpna 1925); nevěnovala se mu však pozornost. Patrně již při výzkumu Bohumila Matějky (1903) byla rovněž nalezena část staršího zdiva pod základy baziliky.
Další výzkum Vyšehradu zahájil v roce 1966 Archeologický ústav ČSAV (v současnosti AV ČR) za účelem revize dokumentace a terénní situace; výzkum řídil dr. Bořivoj Nechvátal. Při terénních pracích v letech 1968–1970 se v hlavní a jižní lodi starší zjistilo předrománské zdivo, které archeologové chronologicky zařadili do konce 10. století. B. Nechvátal a František Kašička stavbu označili jako otonskou centrálu; pokračování zdiva východním směrem zjištěno nebylo – předpokládalo se, že bylo zničeno při stavbě baziliky.
Základy východní apsidy trikonchy předpovězené a prokázané archeologickým výzkumem
Raně románská bazilika sv. Vavřince představuje nejstarší stavbu hirsauského typu na území bývalého Československa. Reformní clunyjské hnutí vznikalo a rozvíjelo se především ve Francii koncem 10. století a v průběhu 11. století zvláště v benediktinských klášterech. Sakrální prostory stavby jsou již v přeneseném slova smyslu sociálně vyrovnané; věřící je na stejné úrovni jako kněz. Tyto myšlenky se k nám dostávají prostřednictvím Saska. Bazilika sv. Vavřince je podle typu, jak zjistil J. Čarek, stavěna téměř současně jako podobné kostely v sousedním Německu i s oběma kostely v Hirsau ve Würtembersku. Zvláště značná podobnost panuje u kostela sv. Aurelia.
Revitalizace archeologického areálu, kterou navrhla dr. Ivana Boháčová, vedla v roce 2011 nejen ke konzervaci odkrytého zdiva z dřívějších výzkumů, ale i k reviznímu archeologickému výzkumu, který provedl dr. Ladislav Varadzin s dr. B. Nechvátalem. Badatelé zjistili, že zdivo v jižní lodi nekončí, ale podbíhá pod spojovací pas mezi hlavní a jižní lodí a pokračuje dále jižním a východním směrem. Obíhá ve spodním horizontu raně románskou apsidou jižní lodi a pokračuje východním směrem. Když bylo zdivo vyneseno do plánu a překryto symetricky severním směrem, k velkému údivu jsme dostali půdorys trikonchy se třemi apsidami byzantské centrály křížového půdorysu. Pokusili jsme se o jeho rekonstrukci a po tři roky jsme usilovali, abychom mohli zahájit archeologický výzkum; překonávali jsme několik komisí a odborníků, kteří se snažili dokázat, že se mýlíme.
Velkorysostí Magistrátu hl. m. Prahy a Královské kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla jsme získali finanční prostředky a výzkum zahájili 7. července 2014. Již 4. srpna jsme v terénu zachytili vnitřní a vnější líc východní hlavní apsidy, kde stával oltář. Výzkumem jsme získali půdorys 2/3 stavby. Potvrdilo se, že jde o trikonchu na čtvercovém půdorysu – byzantský typ centrály, který nemá u nás ani ve střední Evropě obdoby. Předpokládaný půdorys stavby se archeologickým výzkumem potvrdil s přesností na 20 centimetrů. Jde o největší centrálu u západních Slovanů. Podobné typy známe ze severní Itálie, kam byzantská kultura pronikla, nebo na Balkáně, ale také v Arménii a Gruzii, které vždy patřily mezi nejstarší oblasti křesťanské kultury.
Situace předrománské stavby– jižní apsida, která podbíhá pod základ baziliky sv. Vavřince (výzkum 2011).
Chronologické zařazení stavby je obtížné. Nemáme k dispozici nálezy keramiky ani nález z hrobů, u východní apsidy se našly pouze hroby mladší. Stavba byla snad založena v druhé polovině 10. století za Boleslava II. (972–999), nebo v prvé polovině 11. století za Břetislava I. (1035–1055). Její stavitelé museli mít značné znalosti v oblasti statiky. Kostel měl na šířku 25 metrů a byl o 40 % větší než biskupský – rotunda sv. Víta na Pražském hradě, která byla hlavním kostelem Přemyslovců. Obvodové zdivo stavby bylo široké 120 centimetrů, u apsid dosahovala šíře zdiva 140 centimetrů. Vnitřní prostor čtverce má 12,5 metru. Rozpon klenby byl zřejmě založen do apsid, takže nemusel mít v interiéru nosné sloupy klenby, jak naznačují některé podobné stavby. Nad klenbou byla lucerna nebo jiné vyvýšení a uzavření prostoru.
V písemných pramenech není nejmenší zmínky o tak rozsáhlé stavbě, jakou je předrománská byzantská centrála. Podle archeologických pramenů lze klást vznik hradiště na Vyšehradě do druhé poloviny 10. století nebo snad lépe do druhé třetiny 10. století. Proti těmto skutečnostem se uvádí závažné svědectví Ibráhíma ibn Jákuba o Praze ze šedesátých let 10. století, které zřetelně rozlišuje mezi Pražským hradem a osídlením pod ním; zpráva se v současnosti datuje k roku 965. Někteří historikové se právem domnívají, že nemohl přehlédnout typickou dvojici hradišť na Vltavě, což považují za průkazné svědectví pro neexistenci Vyšehradu v šedesátých letech 10. století. Pragmatický výklad však nemusí být přesný, protože pojem blízkosti a vzdálenosti, jak jej chápeme v současnosti, mohl odpovídat v tehdejší době jiné relaci prostoru.
V nejstarší redakci legend svatováclavských, ludmilských, vojtěšských a prokopských se jméno Vyšehrad nevyskytuje vůbec. První písemné svědectví o Vyšehradě přinášejí až svými nápisovými legendami denáry z přemyslovské mincovny. Numizmatička Jarmila Hásková zjistila pro vyšehradskou mincovnu 32 typů českých denárů. Pocházejí z období vlády Boleslava II. (972–999), Boleslava III. (999–1002, 1003), Interregnum (1002–1004) a konečně Jaromíra (1004–1012). Podle J. Háskové pokračovaly ražby i po skončení vlády knížete Jaromíra.
Pro vyšehradskou mincovnu, jejíž počátky se v současné literatuře kladou do osmdesátých let 10. století, jak zjistila J. Hásková, je charakteristické použití některých slovanských názvů. Tato skutečnost může mít širší historický význam a souviset s existencí kněží, kteří zde pěstovali písemnictví a liturgii ve slovanském jazyce. Specifikum je zvláště nápadné na paralelní ražbě s pražskou mincovnou, kde je latinské slovo DEUS nahrazeno nelatinským BOZE. Pozoruhodné jsou rovněž staroslovansky znějící tvary EAN, IAN nebo IEAN, které jsou použity pro jméno JAN na denárech vydávaných vyšehradskou mincovnou kolem roku 1000. Nelze vyloučit, že označení má něco společného se zasvěcením rotundy sv. Janu Evangelistovi, nejpřednějšímu z evangelistů, která byla v palácovém okrsku a v pozdějších pramenech ze 13. století označována jako in curia regis. S kaplí se spojuje pozdní zpráva, že ji světil druhý pražský biskup sv. Vojtěch v době prvního pobytu v Čechách (982–988); jde především o listiny biskupa Jana III. z Dražic z let 1258–1264. Na nelatinskou formu u některých vyšehradských denárů upozornil již v roce 1927 Gustav Skalský. V současnosti ji lze doplnit i novými názory o staroslověnštině jako liturgickém a kulturním jazyce přežívajícím u nás v 10. a 11. století. Ovšem již dříve mnozí badatelé (Rudolf Urbánek, Zdeněk Boháč, Václav Ryneš) vážně uvažovali o možnosti jakéhosi centra slovanského jazyka na Vyšehradě a kladli jej do souvislosti s existencí starého klimentského zasvěcení sv. Klimentovi (svatořečenému papeži Klimentu I.); o poloze nebo podobě této svatyně nic bližšího neznáme.
Kaple sv. Klimenta byla snad spjata s církevněslovanským centrem (podle Heleny Soukupové). První zpráva písemných pramenů o Vyšehradě je v Kosmově kronice k roku 1002; uvádí, že Vršovci přivezli ztýraného knížete Jaromíra na Vyšehrad. Z let 1003 a 1004 pochází další údaj o době okupace Moravy a Čech polským vojskem knížete a krále Boleslava Chrabrého (992–1025). Vše to dosvědčuje jedinečné postavení Vyšehradu. Vyšehrad zůstal věrný svému knížeti Jaromírovi a nebyl dobyt. Z téže doby pochází také zpráva saského kronikáře a knížete Thietmara Merseburského o zvonění zvonů na Vyšehradě, které byly signálem k vyhnání Poláků z Prahy a z Čech.
Domníváme se, že se zde soustředily zbytky církevně slovanského křesťanství a působila tu některá generace kněží vyhnaných z Velké Moravy (po jejím pádu roku 906). Někteří historikové starších dějin (především František Graus a později Dušan Třeštík) snad téměř účelově tvrdili, že církevně slovanská neboli byzantská kultura byla v průběhu 10. století vymýcena a že převládla západní orientace přemyslovského křesťanství. Spíše je pravděpodobné, že obě kultury spolu alespoň částečně koexistovaly, jak dosvědčují i některé literární památky. Nález předrománské stavby centrální dispozice s křížovým půdorysem trikonchy je důležitým svědectvím, že počátky české architektury budou podstatně složitější a mnohotvárnější. Stavba byla budována z lomové opuky patrně bělohorského typu a jíl byl použit jako pojivo. K upřesnění chronologického zařazení stavby by mohly přispět analýzy maltové vápenné krusty metodou AMS, která překrývá předrománskou stavbu, v některé z laboratoří v USA nebo ve Švédsku s tolerancí 30 let, což podrobněji ověří budoucí analýza a výzkum. Zpracovat archeologické artefakty z předrománské stavby po stránce archeologické i historické je morální povinností, neboť nejde pouze o doplnění znalostí, nýbrž o nový pohled na počátky české architektury.
BOŘIVOJ NECHVÁTALa LADISLAV VARADZIN,
Archeologický ústav AV ČR, Praha, v. v. i.