Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Eirene. Studia Graeca et Latina

Mezinárodní vědecké periodikum vyšlo poprvé v roce 1960 v tehdejším Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská ČSAV (v současnosti Kabinet pro klasická studia Filosofického ústavu AV ČR). Již od počátku se profilovalo jako časopis pokrývající výhradně klasická studia, avšak co možná nejšířeji – od historiografie a filozofie přes literaturu, textovou kritiku a papyrologii k lingvistice a archeologii. Jak přiblíží dvojrozhovor s dr. Alenou Frolíkovou a prof. Pavlem Olivou, v politicky rozděleném světě bylo cílem Eirene zprostředkovat komunikaci mezi tzv. východním blokem a západem.

22_1.jpg

Na stránkách Eirene se i v době komunistického režimu potkávali významní západní badatelé (namátkou George Thomson, Jean-Pierre Vernant, Claude Mossé, Moses I. Finley, Arnold H. M. Jones) s badateli z „východu“ (kromě českých zakladatelů časopisu například Josif M. Tronskij, Dieter Ebener, Johannes Irmscher, Feliks K. Kumaniecki), což přispívalo k zachování kontinuity v bádání.
Současná Eirene (viz http://www.ics.cas.cz/index. php/casopisy/eirene) je zařazena do prestižních citačních databází ERIH a Scopus a pokračuje v původním zaměření na klasická studia, která v poslední době obohatila o problematiku novověké a moderní recepce antiky. Z původního zaměření zůstalo i zacílení časopisu mimo výhradně československou jazykovou oblast. V této souvislosti se v březnu 2013 uskutečnila výrazná obměna redakční rady, jež se nově skládá především ze zahraničních členů (mezi jinými Jan N. Bremmer, Stephen Harrison, Glenn W. Most, Allan Sommerstein). Časopis tak chtěl posílit mezinárodní status – neomezuje se pouze na uveřejňování prací českých badatelů na mezinárodním poli, nýbrž vytváří kvalitní mezinárodní fórum, do nějž přispívají i zahraniční odborníci.
Jelikož okolnosti vzniku časopisu i jeho pokračování odrážejí cesty, jimiž se ubíralo bádání o antice v komunistickém Československu, připojujeme dvojrozhovor s klasickou filoložkou, překladatelkou z latiny a řečtiny a dlouholetou redaktorkou Eirene dr. A. Frolíkovou a klasickým filologem a historikem starověku se zaměřením především na antické Řecko a překladatelem z řečtiny (Aristotelés, Démosthenés, Polybios) prof. P. Olivou, kteří stáli u počátků časopisu.

Na prvním čísle je zarážející, že neobsahuje informaci, jestli jde o periodikum či nikoli. Zároveň uběhly čtyři roky mezi prvním a druhým číslem, v němž se konečně objevuje redakční rada a jakýsi program periodika, respektive Komitétu „Eireny“. Mohli byste tyto okolnost objasnit?
Frolíková: První číslo opravdu působí, jako by spadlo z nebe. Náhle tu bylo, a to bez jakéhokoli upřesňujícího údaje. Je to však dáno tím, že na počátku se nepočítalo, respektive nemohlo počítat, s periodicitou. První číslo inicioval akademik Antonín Salač; v podstatě mělo sloužit jako sborník z mezinárodní vědecké konference o antickém starověku, jež se uskutečnila v dubnu 1957 v Liblicích. Uvědomme si, že hovoříme o konci padesátých let a akademika Salače stálo značné úsilí, aby na prezidiu ČSAV doslova vydupal toto, řekněme, konferenční číslo – že to nebylo jednoduché, je patrné z toho, že trvalo tři roky, než první číslo vyšlo. Je-li mi známo, jistou roli v této věci sehrál významný britský levicový vědec George Thomson.
Oliva: George Thomson skutečně sehrál důležitou roli, a to především ještě před konferencí v Liblicích, které se zúčastnil spolu s dalším badatelem z Birminghamu Ronaldem F. Willetsem, odborníkem na archaickou Krétu. G. Thomson samozřejmě neměl oficiální pravomoc, aby zde cokoli zakládal, tudíž šlo spíše o roli jakési eminence v pozadí. Přišel s nápadem, že by se země východního bloku měly organizovat, aby se studium antiky pozvedlo – podle něj mělo být jasně marxisticky zaměřeno, aby existovala určitá protiváha FIEC – Fédération Internationale des Associations d’Études Classiques. Akademik Salač poté oslovil badatele prostřednictvím příslušných oddělení tamních akademií věd. V Liblicích se následně konalo první zasedání a již zmíněná konference, z níž A. Salač společně s Růženou Dostálovou vybrali reprezentativní vzorek, který tvořil základ první Eirene. V periodicky vycházející Eirene, tedy zhruba od roku 1963, již G. Thomson nefiguroval. Zaštítěna byla tzv. Komitétem „Eirene“ (pozn. red: Výbor pro podporu klasických studií v socialistických zemích), v němž museli být zastoupeni vždy dva představitelé z tzv. socialistických zemí.
Frolíková: Spolupráce s G. Thomsonem pochopitelně pokračovala – ostatně navrhl, abych se stala redaktorkou Eirene a několikrát v časopisu publikoval, podobně jako R. F. Willetts.

Antonín Salač zemřel v roce 1960 krátce po vydání prvního čísla. Bylo obtížné zajistit pokračování, či spíše přerod Eirene?
Frolíková: Po smrti A. Salače zůstala jako opuštěné dítě. Stále mám za to, že pokračování časopisu bylo svého druhu partyzánština. O pravidelné vycházení se zasloužil prof. P. Oliva s dalšími badateli z Filozofické fakulty UK, ale nikde nebyl – pokud je mi známo – ustaven oficiálním dokumentem. Roli při jednáních a v dalším fungování sehrály spíše osobní vztahy.
Oliva: O přeměnu Eireny v periodikum jsem se snažil spolu s prof. Ladislavem Varclem a dále s Janem Pečírkou, Bořivojem Boreckým a Jiřím Frelem, kteří tehdy působili na fakultě. V pokračování jsme viděli podnětnou příležitost, ale nejprve se nám je nedařilo prosadit. Akademie sice s jakýmsi pokračováním souhlasila, ale stále se navrhovalo, aby vycházela pouze jako občasník. Po dlouhých jednáních jsme nakonec prostřednictvím prezidia ČSAV uspěli a Eirene vycházela až asi na tři výjimky pravidelně každý rok. Letos je to 50 let od čísla, které periodicitu založilo (pozn. red: Eirene II z roku 1964 byla připravena k vydání už v roce 1963).

Název časopisu v překladu znamená Mír. Souvisí s tehdejší rétorikou boje za mír?
Frolíková: Jsem přesvědčena, že určitě. Ale opět, nebylo to nikde řečeno, nikde napsáno – prostě se to předpokládalo. Jméno stejně jako hezkou helénistickou sošku bohyně Eirene na přebalu vybral ještě akademik Salač.

Již jste zmínili G. Thomsona a R. F. Willetse. Kromě nich se v Eirene objevují například studie J.-P. Vernanta, M. Finleye, Marcela Detienna a dalších západních, v podstatě levicových autorů. Měl časopis tyto badatele sdružovat s těmi z východního bloku?
Frolíková: Částečně to tak říci lze. Například na úspěšnou konferenci, kterou jsme pořádali v době uvolňujících se poměrů v Brně v roce 1966, jsme pozvali badatele ze západu, kteří byli levicově zaměření. Ale jejich levicovost spočívala do určité míry ve skutečnosti, že byli velice svobodomyslní duchové.
Oliva: Jako takovou spojnici to zamýšlel zřejmě i G. Thomson, ale zmíněné konference v Brně se zúčastnila například i předsedkyně FIEC Juliette Ernst. Původní Thomsonův nápad jsme nebrali až tak vyostřeně. Usilovali jsme především o kvalitní mezinárodní spolupráci, jež by nezahrnovala jen východní blok. Eirene fungovala jako určitý prostředník pro badatele z východu, kteří měli pochopitelně velký zájem, aby se jejich práce četly na západě.
Frolíková: Jak jsem se dozvěděla od kolegů, kteří mohli cestovat na západ, „lepší“ knihovny náš časopis pravidelně odebíraly. Šlo přitom o oboustranně výhodné výměny mezi badateli. Na praktické úrovni naši snahu o zachování kontinuity ve stavu bádání dokumentovala recenzní činnost; pravidelné recenze, které psali převážně čeští autoři, představovaly prostředek, jak k nám dostat nedostupnou a mnohdy drahou zahraniční literaturu.
Oliva: Jan Pečírka přišel s vynikajícím nápadem, aby byly recenzované publikace majetkem knihovny Kabinetu, nikoli recenzentů, aby k nim měli přístup rovněž studenti a mladí vědečtí pracovníci.

V roce 1969 Eirene nevyšla. Šlo o reakci na srpen 1968?
Frolíková: Samozřejmě – číslo bylo hotové, měli jsme připravené všechny články i recenze, ale rozhodli jsme se je nevydat. Protestovali jsme v rámci našich možností. Srpen 68 výrazně narušil vztahy s badateli z východního bloku. Trvalo dlouho, než se lidé sešli a řekli si, co si myslí. Vnímali jsme to tak, že narušení těchto vztahů pokračovalo i dále. Důsledky postihly i mě osobně. Kvůli své reakci na invazi jsem byla sesazena z místa redaktorky a na mé místo přišel dr. Janda, který si mě však ponechal jako neoficiální redaktorku. Opět to dokládá, jak Eirene fungovala spíše na lidských vztazích než na základě oficiálních dokumentů.
Oliva: Nutno dodat, že sami badatelé, s nimiž jsme spolupracovali, buď invazi ostře odsuzovali (G. Thomson), nebo se při osobních setkáních omlouvali (F. K. Kumaniecki z Varšavy a mnozí další z východního bloku).

22_2.jpg

V čem spatřujete hlavní přínos časopisu před rokem 1989?
Oliva: Eirene byla jediným odborným periodikem, jež se zaměřovalo čistě na klasická studia a nebylo zároveň zacíleno jen do českého a slovenského prostředí. Jak jsme již uvedli, představovala platformu pro vzájemné kontakty. Dnes se to může zejména mladým lidem zdát banální, ale právě možnost kontaktu byla tehdy skutečně důležitá, protože umožňovala držet krok v bádání. Jsem přesvědčen, že spolu s východoněmeckým časopisem Klio byla Eirene nejvýznamnějším periodikem východního bloku, které se prosadilo i v západních zemích.

JAKUB ČECHVALA,
Kabinet pro klasická studia,
Filosofický ústav AV ČR, v. v. i.