Budoucnost bez motýlích křídel: Co lze pro evropskou biodiverzitu udělat dnes, neodkládejme na zítřek

Biodiverzita představuje s geodiverzitou a kulturní diverzitou nejcennější hmotný statek, jaký máme na světě k dispozici. Populace rostlin a živočichů jsou zdrojem obnovitelným, přitom biodiverzita je neobnovitelná – vymřením druhu jeho existence končí. Počet druhů ohrožených vymřením nebo vymírajících v současnosti stoupá. Celosvětový červený seznam IUCN (International Union for Conservation of Nature – www.iucnredlist.org) aktuálně zahrnuje přes 70 tisíc rostlinných a živočišných druhů, z nichž 31 % je ohroženo.

Všechna fota: Lubomír Hrouda, Archiv autora
Růže galská (Rosa gallica) přichází kvůli vysekávání lučních okrajů o vhodná stanoviště.

Nedávno zveřejněná studie mezinárodního týmu 13 pracovníků pod vedením Stefana Dullingera a Franze Essla z Vídeňské univerzity (Dullinger et al. 2013. Europe’s other debt crisis caused by the long legacy of future extinctions, Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America 110: 7342–7347), na které jsme se podíleli, přispívá k pochopení dlouhodobé dynamiky vymírání druhů.
Práce vychází ze dvou principů. První z nich je zřejmý: s růstem a kvalitativními změnami lidských aktivit se destruují a fragmentují původní stanoviště, narůstá znečistění ovzduší a vod, půda je eutrofizována, mění se klima atd. Takovým působením na přírodu spouštíme procesy, které v konečném důsledku vedou k vymírání rostlinných a živočišných druhů. Intenzitu těchto procesů lze do určité míry kvantitativně podchytit ekonomickými a demografickými parametry, které s mírou vlivu na biodiverzitu přímo souvisí – vymírání ohrožených druhů je masivnější v zemích se silnější ekonomikou, hustěji osídlených, s velkým podílem průmyslové a zemědělské krajiny.
Druhým principem, asi méně triviálním, je již dříve v literatuře popsaný jev zvaný extinkční dluh (Tilman et al. Habitat destruction and the extinction debt. Nature 71: 65–66). Pokud se populacím rostlinných a živočišných druhů zhorší životní podmínky, jedinci reagují ihned; v populaci se to ale projeví teprve se zpožděním způsobeným určitou setrvačností ekologických procesů. Populace vymře až za nějakou dobu, poté co její velikost klesne pod určitou prahovou hodnotu. Pakliže tedy rostlinné a živočišné populace reagují na ohrožující faktory s tímto zpožděním, znamenalo by to, že důsledky současné činnosti člověka na biodiverzitu se plně projeví až po několika desetiletích. Princip byl formulován na malé prostorové škále – na úrovni stanovišť; v práci jsme jej testovali pro různé skupiny rost­lin a živočichů v prostorovém měřítku Evropy, tedy celého kontinentu. A skutečně, naše analýza současného působení těchto dvou procesů v průběhu minulého století ukázala, že nynější rozdíly ve stavech ohrožených rostlin a živočichů v jednotlivých zemích Evropy mnohem lépe odpovídají tomu, jak se projevoval vliv člověka na začátku a v polovině 20. století, než tomu, jaký je dnes; k vymírání tedy dochází se zpožděním v řádu desítek až stovky let (obr. 1).

(Obr.1) Podíl vyhynutím středně až silně ohrožených druhů z celkového počtu druhů zařazených na národní červené seznamy (pro jednotlivé analyzované skupiny se pohybuje mezi 20–40 %) lze statisticky vysvětlit hodnotami socioekonomických indikátorů intenzity lidského vlivu na přírodu. S výjimkou ryb však současný stav ohrožení biodiverzity ve všech ostatních skupinách mnohem lépe popisuje úroveň těchto indikátorů z roku 1900 (světle šedá), případně 1950 (šedá), než z roku 2000 (černá); délka sloupce znázorňuje relativní význam jednotlivých období. Upraveno podle Dullinger et al. 2013.

Základní datový zdroj studie tvořily takzvané červené seznamy či červené knihy ohrožených rostlin a živočichů. V Evropě existuje oproti ostatním částem světa dlouhá tradice zpracovávání těchto seznamů, které se pravidelně doplňují a aktualizují, a jsou proto vhodným ukazatelem, jak se stav populací ohrožených druhů mění v čase. Stav biodiverzity jsme charakterizovali pomocí množství druhů zařazených na červené seznamy a pro vyjádření intenzity vlivu lidské populace na přírodu použili socioekonomické parametry, jako jsou hustota zalidnění, HDP na obyvatele a několik ukazatelů intenzity využívání krajiny. Analýza zahrnovala údaje o ohrožených druzích vyšších rostlin, mechorostů, savců, ryb, plazů, vážek a rovnokřídlého hmyzu z 22 evropských států od Španělska a Řecka na jihu přes Norsko, Finsko a Švédsko na severu po státy bývalého východního bloku.
Současné vymírání a mizení druhů se tedy do značné míry děje kvůli zásahům, které se odehrály už v minulosti. A naopak, jak působíme na krajinu nyní, se projeví až v budoucnosti, po několika desetiletích; osud některých druhů je tudíž s největší pravděpodobností zpečetěn již nyní, byť je třeba ještě za ohrožené vymřením nepovažujeme. Zpoždění mezi příčinou a důsledkem je ostatně pro ekologické procesy typické – nedávno jsme je dokumentovali i pro invazní druhy (Essl et al. 2011. Socioeconomic legacy yields an invasion debt. Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America 108: 203–207).

Kohoutek luční (Lychnis flos-cuculi) je jedním z běžných druhů, které mohou v budoucnosti doplatit na změny v hospodaření s krajinou.
Bříza nízká (Betula humilis) patří mezi vyhynulé druhy naší květeny.

Situaci lze ilustrovat i na konkrétních číslech z české květeny. Současný, nedávno aktualizovaný Červený seznam květeny ČR (Grulich, V. 2012. Red List of vascular plants of the Czech Republic: 3rd edition. Preslia 84: 631–645) zahrnuje přes 1700 druhů rostlin, tedy asi 60 % naší květeny; z toho 156 druhů (tedy téměř 10 %) je považováno za vymizelé, další čtvrtina je kriticky ohrožená. Situace se zhoršuje, o čemž svědčí, že se za 35 let počet vyhynulých druhů na našem území zdvojnásobil. Příkladem jsou třeba bříza nízká (Betula humilis, druh trpasličí severské břízy), všivec žezlovitý (Pedicularis sceptrum-carolinum, severský druh, který rostl na jediné lokalitě na Šumavě; naposledy pozorován v roce 1982) či kapradinka alpínská (Woodsia alpina, známá z Velké kotliny v Hrubém Jeseníku; naposledy pozorovaná v roce 1958), ale i některé vstavačovité rostliny či mnohé vzácné polní plevely. Občas zaslechneme cynický výklad, že vymírání je přirozeným projevem civilizace a nemá se mu tedy bránit – vlastně v podstatě nevadí, protože nám rozvazuje ruce v další exploataci krajiny. Je to však stejná zaslepenost, jako kdybychom chválili, jako nutný projev ekonomické úspěšnosti, porušování lidských práv, etnické čistky a přípravu válečných konfliktů.
Klíčem k řešení ovšem není ani tak péče o jednotlivé druhy. Mnohem důležitější je stav celé krajiny. Jde ostatně o princip, který ochrana přírody přijala za svůj před několika desetiletími. Biodiverzita krajiny je dosti přes­ným indikátorem jejího „zdravotního” stavu určeného tím, jak jsme se k ní v poslední době chovali – pokud zač­nou druhy masově mizet, není to vůbec dobrá zpráva.

Všivec žezlovitý (Pedicularis sceptrum-carolinum) rovněž patří mezi vyhynulé druhy naší květeny.

Příkladem působení člověka na krajinu, které se s největší pravděpodobností projeví v budoucnosti, je třeba ústup extenzivně obhospodařovaných luk, v jejichž případě se často udála proměna hospodaření buď na intenzivně obdělávané, nebo ponechané ladem – obojí je špatně. Takové změny zasahují i relativně běžné druhy jako třeba kopretinu či kohoutek luční. Vysekávání luk až po samý okraj zase způsobuje, že ubývají teplomilné lemové druhy, například řepík lékařský (Agrimonia eupatoria) či růže galská (Rosa gallica), které přicházejí o vhodná stanoviště. Často jde o zdánlivé maličkosti – naše úřední úprava zajišťující sečení luk mimoděk vedla k jednorázovému sečení velkých ploch, což zásadně ohrozilo přežití kdysi nejobyčejnějších druhů motýlů. Těmto organismům takové změny nevyhovují a v Červeném seznamu se již ocitly nebo je to čeká někdy v budoucnosti. Dalším příkladem podobně zpožděného vlivu jsou meliorace mokrých luk, které se v současnosti příliš nedělají, avšak v minulosti způsobily v krajině dalekosáhlé změny a dnes se projevují v úbytku diverzity těch­to stanovišť. Příkladem nového druhu negativních zásahů, které se nám vymstí až po čase, je používání herbicidů, jež se dnes často a bez rozmyslu aplikují už nejen v osídlené, ale i ve volné krajině.

Řepík lékařský (Agrimonia eupatoria) přichází kvůli vysekávání lučních okrajů o vhodná stanoviště.

Od počátku literárního žánru science fiction patřilo k oblíbenému námětu, jak zásahy v minulosti ovlivní budoucnost. Známý efekt motýlího křídla v povídkách stačil, aby se vzdálená budoucnost vydala jinými cestami. V našem případě se pohybujeme v rozmezí nejvýše sta let, přitom zásahy do krajiny jsou ve srovnání s jemným literárním příměrem daleko brutálnější. Určitou výhodou je, že jejich důsledky jsou mnohem méně náhodné. Začínáme rozumět příčinám, což nám poskytuje možnost jednat. V tomto kontextu je potřeba neprodleně propojit vědu s ochranou přírody, legislativou a politikou, což však nebude snadné. Další analýza zveřejněná v článku ukázala, že sama výše prostředků vynakládaných v jednotlivých zemích na ochranu přírody nemá na zpomalení procesu vymírání příliš velký vliv. Zvýšení prostředků plynoucích do ochrany přírody je i v době současné ekonomické krize nutným předpokladem pro uchování globální biodiverzity. Ale je to jen podmínka nutná, nikoli dostatečná – záleží, jak se použijí. Navíc destrukce některých populací vinou minulých zásahů je obtížné napravit v krátké době. Riziko neúspěchu nás však nesmí odradit, jen je třeba stanovit si realistické cíle. Dokud populace ohroženého druhu neklesly na kritickou velikost, lze jim vhodným zásahem pomoci. Extinkční dluh totiž funguje i obráceně – jestliže zasáhneme ve prospěch biodiverzity už nyní, lze počítat s tím, že se efekt v dlouhodobém horizontu projeví.
Jen tak na okraj: zdá se, že péče o naši kulturní diverzitu funguje podobně. Všimněme si, kolik občanských ctností i nectností devatenáctého a první poloviny dvacátého století přetrvávalo v podstatě automaticky přes celý socialismus; v současnosti se naopak hojně projevují vzorce chování vzniklé za minulého režimu. Všichni, kdo v nás dnes aktivně posilují vzorec národa jednostranně zaměřeného na okamžitý zisk, povrchní požitky a politickou manipulaci, se mohou hájit dosavadní zdánlivou neúčinností takové destrukce morálky a vzdělanosti. Ale ono se to všechno projeví, sice až v budoucnosti, leč o to silněji.

PETR PYŠEK, JAN PERGL & JIŘÍ SÁDLO,
Botanický ústav AV ČR, v. v. i.