Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > 2013  > říjen  > Rozhovor

Publish or Perish!

MARINA HUŽVÁROVÁ

Věda mi dala obrovskou radost z tvoření, z poznání, z neustálého napětí, jak moje bádání dopadne, co mě vlastně čeká. Jsem nedočkavá, co bude za růžkem, za který se chci dostat, zkoumám, jak se tam dostanu, a hořím, už abych tam byla. A to se opakuje a stále nabaluje dál, cíl je naštěstí vzdálený a to je dobře, říká mi ve své pracovně na pražském Proseku ředitelka Historického ústavu AV ČR prof. Eva Semotanová. Ústavu je věrná už tři desítky let, nejprve se zde po studiu archivnictví a dějepisu na UK věnovala historické geografii, dějinám kartografie a srovnávacím dějinám měst v oddělení středověku, na postě nejvyšším ji pak najdete od roku 2012. Současně přednáší historickou geografii na Filozofické fakultě Univerzity Hradec Králové, je členkou ediční rady Historického atlasu měst České republiky, od roku 2005 pracuje na koncepci a realizaci vědeckého Akademického atlasu českých dějin, její jméno zaznamenáme u řady učebnic i titulů jako například Česko – Ottův historický atlas nebo Mapy Čech, Moravy a Slezska v zrcadle staletí.

08_1.jpg
Foto: Hana Rysová, Archiv Akademického bulletinu
Šéfredaktorka AB Marina Hužvárová (vlevo) s ředitelkou HÚ AV ČR Evou Semotanovou


Cestičkou dospívání jste po malém rozhlížení do stran dorazila k volbě životní profese zasvěcené historii, přesněji historické kartografii. Zajímaly vás dějiny od malička nebo jste se poohlížela i po jiných oborech lidské činnosti?
Má volba má zvláštní genezi. Tatínek byl matematik a geodet, maminka pracovala jako historička umění a každý z rodičů se mě snažil svým svébytným způsobem ovlivnit. Tatínek se mnou vyrážel do přírody; z mého tehdejšího pohledu o ní všechno věděl a přivedl mě k myšlenkám o vesmíru, což jsem milovala. Jenže když jsem se chtěla ve 12 letech stát astronomkou, zcela vážně pravil: „Ale ty jsi žena,“ a aniž by tušil, vnesl do toho genderové hledisko: „Jestli se chceš vdát, nemůžeš o půlnoci sedět na hvězdárně.“ S lítostí jsem mu to odsouhlasila a nestala se tak astronomkou – stejně bych možná neobstála, protože mi matematika šla jen průměrně.
Mezitím se ale objevilo výtvarno, které jsem dřív neměla moc ráda. Dokonce jsem mamince poté, kdy mě odvlekla do muzea, tvrdila, že mi tím připravila nejhorší prázdninové chvíle. Poprvé jsem začala vnímat umění v Železné Rudě na výstavě místního skla z 19. století v maličkém regionálním muzeu, kde mě okouzlily opalizující číšky šumavských sklářů. Později se přidala architektura, začala jsem kreslit, až jsem dostala pocit, že architektura a interiéry, kresba a grafika zaplňují celý můj život. Jenže zase přišel tatínek s verdiktem: „Ty máš ale špatné oči a ve své podstatě nemáš ani talent. Jak se budeš živit, až vyjdeš z grafické školy?“ A já, poslušné dítě, jsem odpověděla: „Ano,“ a nastoupila na gymnázium. Tam přišla latina, dějepis s úžasným učitelem, a už jsem byla chycená.
Všechno se prolínalo se zájmem o přírodu, s tatínkem došlo i na mapy, protože měl staré speciálky z první republiky, s nimiž jsme chodili po cestičkách, které tehdy ještě v krajině byly. Vyšli jsme z nádraží, tatínek s mapou v kapse ukázal: „Támhle je Říp,“ a vyrazili jsme hlava nehlava přes pole, louky, ploty, někde jsme si utrhli hrušku, až jsme vylezli na Říp, samozřejmě z té strany, kudy žádná cesta nevedla. Všechny tyto vlivy se mě intenzivně dotkly. A pak už se formovala moje posedlost dějinami, touha vědět, jak lidé žili dříve, jak přemýšleli, co je ovlivňovalo. Že vlastně byli jako my, jen v jiném prostoru a čase. Touhy a cíle ale měli podobné.

Říkáte, že byli jako my, měli tedy pochopitelně i všechny lidské slabosti. Existují v historických mapách fabulace, snahy zveličovat třeba význam určitého města či sídla, dezinterpretace, jak jsme to znali například za totality?
Zcela určitě, i když možná někdy neúmyslně. Když ještě lidé neuměli ztvárnit realitu tak, jak jsme my dnes na mapě zvyklí, pořizovali nejrůznější obrázky, které byly vlastně dobovými mapami. Do nich vkládali své představy a obavy a zobrazovali různé příšery a monstra, které zabydlovaly oceány a nepoznané kontinenty. A nechyběla ani touha ukázat něco úžasného a obdivuhodného v naší zemi těm, kteří mapu budou používat. Například na počátku 18. století nakreslil ve své mapě jeden autor z cisterciáckého kláštera v Plasích mnohonásobně větší pardubické rybníky, než by měřítku mapy odpovídaly. Chtěl na ně upozornit, protože byly v té době něčím úžasné. Posléze se začaly objevovat malé lži, propaganda na mapách a další záležitosti, ale to už je 20. století.

Jak tyto lži na mapách odhalujete?
Ony mluví samy za sebe. Pokud můžeme krajinu poznat z jiných zdrojů, ať už jsou to nejrůznější výsledky archeologie, přírodních věd nebo jiné zdroje, brzy objevíme, když je na mapě chyba. My ji nejen prohlížíme, ale činíme i její obsahový rozbor. Snažíme se ji vyložit a v rámci toho, jak jsme zvyklí kriticky pracovat s písemnými prameny, pracujeme i s mapou. Nutně k ní přistupujeme jako k dokumentu, který nemusí být pravdivý. A nalézt nepravdivé údaje nám umožňuje profese, vzdělání v historické práci. Protože jsem historik a archivář, jdu prioritně ad fontes – k pramenům. Dostalo se nám vzdělání jak postupovat, jak kriticky hodnotit pramen, který od počátku nemusí vůbec vypovídat pravdu. To se netýká jen map, ale všech pramenů – od středověku do současnosti.

08_2.jpg
Veduta zachycující hlavní krajinné prvky v otevřeném prostoru jižně od Lysé nad Labem; na západě s částí lesního komplexu a s průhledem do krajiny severně od městečka – tedy oblast, která tvořila větší část panství Františka Antonína Šporka počátkem 18. století.
Zámeček Bon Repos (u vsi Čihadla) s poustevnou, kaplí, parkem a alejí, vystavěný Šporkem severně od Lysé nad Labem, na vedutě znázorněn není, stejně tak jako obec Byšicky, vybudovaná v roce 1717.

Jak tedy vypadala pradávná mapa a jakou nejstarší bychom našli ve sbírce Historického ústavu?
Někteří odborníci se pyšní mapou na mamutím klu, která údajně vznikla před 25 tisíci lety pod Pavlovskými vrchy v prostoru, kde žili tehdejší lovci mamutů. Ačkoli ji tak interpretovali někteří kartografové, dnes už se o ní prakticky nepíše. Kdybychom na kel pozorně pohlédli, mohli bychom se domnívat, že do něj autor vyryl mean­dry Dyje, na něž se díval z Pavlovských vrchů, stejně dobře jako pěknou výzdobu, kterou chtěl věnovat své družce v chatrči. Je to velmi sporné. Můžeme jen těžko posoudit, zda byl pravěký člověk schopen generalizovat krajinu, nakolik by dokázal přenést obraz reality do toho, čemu my říkáme mapa, když to mnoho tisíciletí po něm lidé ještě nedokázali. V tomto směru jsem velký skeptik.
Nejstarší v naší ústavní sbírce je mapa Moravy, dobová kopie Ortelia, zhruba z roku 1563; to datum je přibližné, protože není na mapě uvedené. Pak u nás naleznete zejména díla ze 17. a 18. století. Mapy z 18. století jsou sběratelsky hodnotné, kdo se chce kochat barokní výzdobou, má nač se dívat. Krásnou výzdobu měla Müllerova mapa Čech, která dříve visela při prezidentských projevech za zády našich státníků. Máme Müllerovy mapy krajů a další krásné kousky.

Hovořily jsme spolu o kritické interpretaci map. Do jaké míry se opíráte o poznatky dalších vědních oborů a nakolik vedou nová zjištění k novým interpretacím?
Záleží na tematice. Například u dějin holocaustu, které se studují v našem oddělení dějin 20. století, nebo u dějin druhé světové války se autoři opírají především o písemné prameny, ale také o obrazové a fotografické. Vezmeme-li ale středověk, který studují naši badatelé např. v novém výzkumném centru příznačně pojmenovaném Dvory a rezidence ve středověku, tam už k čistě historickému pohledu přibývá také pohled historika umění na staré rukopisy, staré tisky, na nejrůznější vyobrazení v těchto dokumentech a způsob, jak je interpretovat.
U středověké poezie, středověkých textů přicházejí ke slovu lingvisté, germanisté, odborníci na starou češtinu a další. A skutečně velká interdisciplinarita je zapotřebí v historické geografii, která byla v našem ústavu zastoupena již od první republiky v osobnosti Františka Roubíka, a dále zejména po polovině 20. století. Současná mezioborovost je obrovská, kromě tradičních, tedy oněch písemných, obrazových či mapových historických pramenů přibývají prameny hmotné s nejrůz­nějšími specifickými pohledy na ně. Třeba panoramatické veduty se dají sledovat s využitím archeologických poznatků, skenování krajiny, sídelní geografie a dalších mezioborových disciplín.

08_3.jpg
Kartograficky i výtvarně pozoruhodná mapa Čech s administrativními hranicemi tehdejších 16 českých krajů a s hranicemi panství. Bohaté parergon v pravém dolním rohu s alegoriemi českých řek řadí mapu mezi cimélie kartografické tvorby poloviny 19. století, kdy zdobnost tohoto typu patřila již spíše k výjimkám.

Dnes se hodně mluví o letecké archeologii, i když moderní doba přináší stále další nové technologie…
S průkopníkem leteckého snímkování v archeologii v Česku, kolegou Martinem Gojdou ze Západočeské univerzity v Plzni, spolupracujeme na mnoha tématech. Martin Gojda nyní využívá metody laserového skenování, což výzkum krajiny posunuje zase o kus dál. Laser umožňuje šetrné, a jak říkají archeologové, nedestruktivní poznání krajiny. Když sken promítnete do počítače, růz­nými programy se dá například odstranit zeleň, a najednou se z povrchu vynoří jen reliéf, kdežto na fotografii máte všechno dohromady, reliéf, vodstvo, zalesnění. Na fotografii nerozeznáte pod velkým zalesněním nejrůznější hmotné relikty, které zpod země vyčnívají nad krajinou jen trochu, kdežto na skenu je při odstranění zeleně na vystoupivším reliéfu vidíte hned.
Tato u nás žhavá novinka se uplatňuje v archeologii nejen v pravěké i středověké, ale bádání se posunuje i do raného novověku, tzn. 16. až 18. století. Nejnověji se zkoumají například zbytky vesnického osídlení po třicetileté válce, která prošla určitým územím, kde vojska zdevastovala prostor, k obnově sídel už nedošlo a vše třeba zarostlo lesem. A laserové skenování taková místa odhalí. Kolega Pavel Vařeka, plzeňský archeolog, jej používá pro průzkum zaniklého osídlení na Plzeňsku, další kolegové zkoumají opevnění, která byla postavena za třicetileté války buďto jako polní nebo jako součást trvalého opevnění Chebu či dalších měst. Případně další opevnění – Terezín, Josefov a další pevnosti druhé půlky 18. století. Laserové skenování se využívá v archeologii až do 18. století. Je otázka, jak to bude s 19. stoletím, jehož hmotné pozůstatky jsou někde ještě dost viditelné, jinde zcela zdemolovány.

Jak výrazné jsou předěly v sídelní archeologii, v sídelní kartografii? Jak moc se krajina v těchto obdobích měnila?
Krajina má etapy. Vezmeme-li české země a historický přehled vývoje krajiny, najdeme několik etap. Když pomineme pravěk, je to středověká krajina, kde probíhaly vnitřní a vnější kolonizační procesy, odlesňování krajiny a zasídlování až do konce 13. století, vznik měst, nové vesnické půdorysy na základě vnější kolonizace; 13. století vneslo do krajiny až revoluční zvrat. Pak nějakou dobu probíhal vývoj plynuleji. Husitství poznamenalo krajinu ve smyslu, že všechna válečná tažení vývoj trochu zarazí a tam, kde dojde k devastaci sídel, se rychle vrací zalesnění. Les se rychle vrací do míst, která si lidé na krajině pracně vydobyli. V 15. století došlo trochu k obnově, ale pak přichází obrovský zvrat v 16. století, kdy se staví velikánské rybniční soustavy – poděbradská, pardubická, třeboňská, které opravdu zasáhly do krajiny. Třeboňskou tu máme dodnes, kdežto pardubická s poděbradskou byly vysušeny ve druhé půlce 18. století. Krajinu poznamenala také obrovská těžba: dřevo bylo potřeba na stavbu, jako palivo v hutích, ve sklárnách, které v 16.–18. století nabíraly nebývalého rozmachu. Balbín na konci 17. století napsal, že naše hory jsou téměř bezlesé, protože byly tak vytěženy.
Podíváme-li se na grafické pohledy ve starých tiscích třeba na horu Říp, není zalesněná, pěkně vidíme kapličku, k níž vede cesta, ale les žádný. V pozdější době, zejména v 19. století, přibývá lesů zásluhou řízené obnovy a lesní monokultury. A paradoxně se tak děje do současnosti, ovšem nemluvím o kvalitě lesa, ale jeho kvantitě. Zvraty jsou obrovské, 19. století – industrializace, urbanizační procesy, železnice v krajině, to je něco naprosto nevídaného. Teď bychom mohli přejít ke druhé půlce 20. století, v němž přináší obrovský krajinný zásah kolektivizace, výstavba dálniční sítě, železničních koridorů nebo přehrad se stává zásadním krajinotvorným činitelem. Všude se něco najde.

08_4.jpg
Eva Semotanová na snímku Hany Rysové

V souvislosti s lidskou činností se mění krajina, mění se také potřeby uživatelů map. Kolik různých druhů map vlastně existuje?
Typologicky? Obrovské množství. Různé práce kartografické přímo od odborníků kartografů třídí mapy růz­ným způsobem, podle měřítka, podle obsahu, podle zpracování. Hledisek je velké množství. Nás zajímají mapy jako historický pramen. Potom je nám jedno, jakého jsou druhu. Pro nás je důležitá podrobnost a výpovědní hodnota. Čím podrobnější mapy, a to zejména 19. století, tím jsou pro nás cennější.
Některé atlasy z 18.–19. století mají na začátku ­jako každý současný atlas světa úvod k vývoji Země a v něm většinou souhvězdí, Sluneční soustavu. Velmi krásně zpracované se objevují třeba v barokních atlasech. Bohužel už v současnosti sbírku nerozšiřujeme, z finančních i prostorových důvodů je uzavře-ná. Když nakupujeme současné mapy jako pracovní prostředek, jsou to velkoměřítkové základní mapy 1 : 10 000 nebo 1 : 25 000 s podrobným obsahem, na kterém je dopodrobna vidět současná krajina. Právě do těchto map zanášíme poznatky o historické krajině a konfrontujeme je se současností.

Země už je nám „malá“, lidé se dostávají do Vesmíru, po Marsu drandí vozítka – jistě vznikají i mapy těchto oblastí…
Tyto oblasti jsou pochopitelně mapovány a moji studenti se většinou v prvních hodinách kurzu historické geografie smějí, když jim říkám, že se sice zaměříme na české země, ale prostor je zde pro střední Evropu, celou Evropu, celou Zemi a potažmo Měsíc a další planety. Je to pravda. Až se lidstvo posune mimo naši planetu, mimo Sluneční soustavu, posunou se i mapy. A naprosto běžné jsou mapy Měsíce, jehož první velmi pěkné vyobrazení najdeme dokonce ve starých atlasech z 18. století.

Jaké mapy máte nejraději vy?
Nejradši mám speciální mapy 1 : 75 000, ty jsou odvozené z třetího vojenského mapování z druhé půlky 19. století.

Podle nich jste chodili s tatínkem?
Podle jejich variant o 50 let mladších, z první republiky. Moje nejoblíbenější mapy jsou jejich předchůdci, na kterých došlo v podstatě jen k minimálním změnám, např. názvoslovným, ale člověk na nich najde kapličky, větrné mlýny, továrny, pěšinky. Přestože mají měřítko méně podrobné než mapy, ze kterých byly odvozeny, jsou svým obsahem pro historika pokladem. Krásně znázorněno je zalesnění, vodoteče se všemi dobovými názvy, spousta jiných věcí.

Porovnáváte si někdy místa, na která odkazují historické mapy, se současným stavem? Vracíte se tam, kudy jste kdysi chodívala?
Určitě. Moc často se mi to nepovede, ale zrovna nedávno jsme s manželem zajeli do Hrusic, do oblasti mého dětství, kterou jsem s tatínkem prochodila. K chatám, které tam vyrostly už v padesátých letech minulého století, nově přibylo mnoho satelitních domů. Duby porostlá hráz, která se někdy v sedmdesátých letech protrhla, je nová, betonová. Ale co je důležité, louka, která v mých dětských očích byla krásná, zarostla vysokým náletovým lesem, jsou tam břízky, habry, olše.

Coby kamenem dohodil od Hrusic bylo údajně nedávno v tichosti schváleno zbourání železobetonového průkopníka moderních mostních konstrukcí od fenomenálního stavitele Stanislava Bechyněho, jehož fascinující oblouky překlenují celé údolí Šmejkalka – navzdory úsilí zařadit tento most vyprojektovaný v roce 1944 mezi národní technické památky. Ve světě a už i u nás se industriální odkazy minulých generací stávají moderní, živou součástí měst. Zaslouží si „novodobé“ památky ochranu?
Občas chodím na bienále k industriálním památkám, protože mě to velice zajímá. V roce 2009 například obyvatelé Ústí nad Orlicí zachránili tamní napůl hrázděnou novorenesanční budovu nádraží ze 70. let 19. století, protože se jim podařilo prosadit opakované návrhy na prohlášení budovy památkou. Když probíráme „industriál“ se studenty, říkám jim, že nemůže zůstat úplně vše zachováno, to ani nejde. Ale pokud už něco cenného stojí, dá se to využít jinak. Říká se tomu konverze průmyslového dědictví, tak proč ji nevyužívat. Vezměme si třeba Corso Karlín jako dokonalou konverzi staré fabriky, k níž je přistavěný nový objekt a vpředu čistě upravená krásná fasáda.

Móda, ona všeobjímající diktátorka, teď velí upřít pozornost ke stále populárnější genealogii. Přispívá k prohloubení historického povědomí u veřejnosti?
Určitě, je to velmi populární téma a je štěstí, když si člověk o svých předcích včas shromáždí dostatek podkladů. Generační paměť totiž sahá tak k prababičce, spíš k babičce. Jak jde čas, předkové postupně odcházejí a posunuje se i paměť; to, co vím já, už nebude vědět moje dcera, a už vůbec ne její děti, protože tam není bezprostřední sdělení. Mně se podařilo během mateřské dovolené shromáždit rodné listy z obou stran, a protože prarodiče museli za druhé světové války dokazovat árijský původ, zachovaly se rodné listy až s údaji ke konci 18. století. Po sestavení rozrodu z mé i manželovy strany jsem objevila, že na konci 18. století pocházeli předkové z ženské strany ze severní Itálie, Milána, z mužské strany z Horních Uher, Slovenska, vše se pak počátkem 19. století přetransformovalo do Kamenice nad Lipou, kde rod setrval až do druhé poloviny 19. století a teprve poté se hnul na Prahu. Maminčini předkové byli zahradníci od konce 18. století v Praze pod Vyšehradem a pod Grébovkou. V důchodu z toho pojednám rodinnou kroniku s fotografiemi, bylo by mi líto, kdyby všechno zaniklo a paměť rodiny se někam vytratila.

A našla jste v sobě nějaký gen pro zahradničení?
Zcela určitě, jen už mě teď všechno bolí, když se ohnu k záhonku, tak radši sedím na terase se skleničkou vína a knížkou. Když jsme byli mladí a měli malé děti, koupili jsme nemovitost a tam jsem začala zahradničit. Fascinovalo mě to, obklopila jsem se příručkami, protože bez nich nedám ani ránu. Myslím, že je to profesionální posedlost. V genech mám i zmíněné výtvarno, protože jeden z mých předků byl uměleckým zahradníkem u barona Nádherného ve Vrchotových Janovicích a další byl uměleckým malířem pokojů – ornamenty na zdech kolem roku 1900. Všechny geny se míchají dohromady.

08_5.jpg
Eva Semotanová se autorsky podílí mj. na Historickém atlasu měst České republiky, který je součástí celoevropského projektu. Podobně jako historické atlasy měst Velké Británie, Německa, skandinávských zemí, Holandska, Rakouska, Francie, Itálie, Irska, Švýcarska a Polska umožňuje porovnat vývojové trendy městského osídlení ve střední a západní Evropě s využítím historicko-geografických a kartografických metod. Prozatím poslední svazek je věnovánPraze-Smíchovu.

Hovoříme stále o mapách, ovšem za vámi je i řada publikací, psala jste učebnice, zabrala byste velkou část knihovny…
Také už bylo v mém věku na čase, abych měla něco napsáno. Člověk musí být všestranný. Učitel historie v prvním ročníku na vysoké škole doc. Rostislav Nový nám říkal: schopný historik musí umět o všem napsat nějaký základ, kompilaci. Není to sice dobrá rada pro mladé výzkumné pracovníky, ale znamená to, že dobře vzdělaný historik by měl být schopen ze souboru literatury k nějakému tématu vytvořit třeba přednášku pro veřejnost, např. na Týden vědy. Tím nemyslím odborné téma, které musí stát na pramenném výzkumu, samozřejmě i s využitím odborné literatury. Možná by dnes tento názor narazil na velkou kritiku, protože se kompilace neuznávají. Záleží však na tom, pro jaký účel je tvoříte. Může být určeno třeba pro vzdělání vlastních vnuků, kdy jim transformuji události třicetileté války, ačkoli se jí explicitně nezabývám. Musím být však schopná z dostupné literatury určitému typu uživatele poznatky předat.

Ve škole mají děti čím dál méně hodin dějepisu, ale nepřijde mi, že by se o něj lidi vůbec nezajímali…
Přiznám se, že nerozumím tomu, proč se výuka dějepisu omezuje, když všude slyšíme, jak bychom měli znát své dějiny a kdo se z nich nepoučí, ten se k nim musí vrátit, což mi přijde jako klišé. Je to totiž známá věc, že se z nich většinou lidé nepoučí. Žádné historia magistra vitae neplatilo, neplatí a platit nebude, protože zkušenost není sdělitelná, víme to při výchově vlastních dětí a víme to i při rozvoji společnosti. Ti, kdo zažili určitou zkušenost, ji mohou sdělit, ale ti, kterým ji sdělují, buď nevěří, nebo to hodí za hlavu. Myslím si, že by lidé měli znát svou minulost, protože jsou v ní jejich kořeny. Když pátráme po kořenech genealogických, proč bychom neměli pátrat po kořenech společnosti. Ta nevznikla ve vzduchoprázdnu, ale v nějakém prostoru, konsekvencích, souvislostech – evropských i světových – a nějak se vyvíjela. Ke kulturnímu niveau patří znalost osudů lidí, kteří bojovali za naši zemi, za její prospěch, nebo jí naopak škodili. Jenže kulturní niveau této společnosti těžce upadá. Je to trochu vina médií, která se obvykle chytí nějakého problému a za pomoci politiků ho tak strašným způsobem zkreslí, že se dostane úplně jinam, než měl genezi. Může za to také výuka dějepisu, kde mnoho hodin odpadne, učitelé nemají čas látku opakovat či vyložit, když mají ve třídě 30 dětí, chybějí osobnosti učitele. To vše dohromady, technicita společnosti, nový způsob zábavy mladých lidí, je prvkem, který historii odsouvá do pozadí.

Na různých předáváních cen vídám mladé historiky. Máte dost nadšených talentovaných lidí?
Ze škol jich vychází víc, než potřebujeme, do konkurzů se nám hlásí desítky zájemců, jeden lepší než druhý, mnozí s Ph.D., erudovaní. V tomto směru si můžeme doslova vybírat. Mladí historikové umějí jazyky, mají zahraniční kontakty, jsou schopni vnímat nové přístupy. Bohužel se nám výběr zužuje kvůli omezeným možnostem financování. Nejradši bychom místo jednoho vzali čtyři nebo pět uchazečů, kapacita práce by to ustála, jenže je nemůžeme zaplatit, a pokud ano, tak jen prostřednictvím grantových projektů, které jsou relativně krátkodobé.

Jakou fázi dějin sleduje Historický ústav AV ČR a do jaké míry se ve výzkumu prolínáte a spolupracujete s dalšími pracovišti zabývajícími se historií a archivnictvím? Nelezete si tak říkajíc do zelí?
Myslím, že nelezeme. Našli jsme tichou domluvu s řediteli Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR i Masarykova ústavu a Archivu AV ČR, s nimiž se doplňujeme. Trošku nám to jiskří na přelomu druhé světové války, někdy se tematicky prolínáme k roku 1968. Obecně se náš záběr rozkročuje přibližně od 9. století až po druhou svě­tovou válku a období těsně po ní, ale nyní i do druhé poloviny 20. století.
S Ústavem pro soudobé dějiny máme zejména společné konferenční aktivity, ale i nějaké společné výstupy. S Masarykovým ústavem a Archivem spolupracujeme na první republice, v Ústavu dějin umění máme dobré vazby zejména v rámci činnosti už zmíněného výzkumného centra Dvory a rezidence nebo kooperujeme v rámci studia jejich ikonografických materiálů. Ve Filosofickém ústavu je Cent­rum medievistických studií, s nímž se hodně kontaktuje náš středověk. Domlouváme spolupráci s paní ředitelkou Slovanského ústavu, protože se u nás zabýváme dějinami česko-slovanských vztahů, máme odborníky na historii česko-polskou, česko-slovenskou, česko-ruskou a Balkán, tzn. bývalé země Jugoslávie. S pražským Archeologickým ústavem jsme něco dělali ve středověké archeologii.

Historický ústav AV ČR má bohatou ediční činnost, vydává publikace, za něž posbíral řadu cen, časopisy. Co je vaším „zlatým fondem“?
Zlatým fondem jsou zejména naše periodika. Mají dlouhodobou tradici, kontinuitu, vycházejí v nich kvalitní studie od odborníků různého zaměření a z růz­ných institucí v celé republice i ze zahraničí. To nás motivuje k pokračování, přestože si redakční práce kompletně zajišťujeme vlastními silami a naši výzkumní i nevýzkumní pracovníci angažovaní v redakčních radách jsou tak velmi vytíženi. V současné době jich vydáváme šest, všechna jsou recenzovaná a kromě Českého časopisu historického a Slovanského přehledu (se Slovanskými historickými studiemi), jejichž kořeny sahají až na konec 19. století (1895 a 1898), patří k „nejstarším“ mimo jiné Historická geografie (1968) nebo Folia Historica Bohemica (1979).
Publikujeme také monografie, edice a příležitostné tisky, převážně „z pera“ pracovníků ústavu, kde prezentujeme nejnovější výsledky základního výzkumu. Nebylo by ode mne seriózní uvádět jednotlivá jména vyňatá z desítek našich autorů, neboť jsou všechny publikované (a lektorované) práce na vysoké odborné úrovni. Řídíme se heslem Publish or perish! Publikuj nebo zhyň!. V dnešní záplavě informací by se nové poznatky bez publikování brzy ztratily, byly opomíjeny a zapomenuty. Publikování je tedy hnacím motorem, otázkou badatelské prestiže, ale také nutností vyplývající ze soudobého měření vědeckého výkonu. Přehled publikační činnosti Nakladatelství Historický ústav (monografie a edice) od roku 1990 připravují pracovníci oddělení historické bibliografie pro příští rok.

Život je pohyb a platí to i o instituci. Jak se bude Historický ústav rozvíjet dál?
Od nového roku pracujeme na formulování výzkumných témat tak, abychom rozvíjeli ta, která jsme rámcově dokončili. Na ně navazují témata nová, která jsme již koncepčně zpracovali. Samozřejmě zůstanou chronologické řady, protože středověk bude mít svá témata, stejně jako raný novověk, ale formulujeme ještě přesahy přes oddělení a přesahy tematické. ­Ústav musí mít na další léta nové cíle.