English
„Malý náš stát snaží se upraviti své styky s cizinou, i musí proto vybudovati základy těchto styků doma. Značnou část významné pro nás ciziny tvoří orient, a to jak blízký, tak daleký. […] Musíme se vůbec snažiti, by si náš akademický dorost získal širšího rozhledu světového. Kdo stále jen doma sedá, má domácí jen rozum.“ (Z článku Aloise Musila, jednoho ze zakladatelů Orientálního ústavu, Naše úkoly v orientalistice a v orientě – 1920).
Zdroj: Muzeum Vyškovska, Wikimedia Commons
O založení Orientálního ústavu AV ČR v roce 1922 se zasloužil jeden z významných českých orientalistů a etnografů Alois Musil.
Uplynulý rok 2012 představoval pro Orientální ústav AV ČR v mnoha ohledech rok přelomový. Ve stínu závažných událostí zůstal v pozadí zasunut jeden nadmíru důležitý bod, který bychom rádi připomenuli. Devadesáté výročí založení jednoho z nejstarších ústavů Akademie věd uplynulo v době, kdy se více než kdy jindy diskutuje o smyslu společenských věd, respektive jejich hodnocení a možná ještě častěji a důrazněji o jejich poslání. V tomto směru se debaty často vracejí ke stěžejnímu bodu, jenž má vedle základů, tj. vytváření původních vědeckých výsledků, spoluvytvářet profil jakéhokoli pracoviště – službě veřejnosti. Tradiční odvolávání se na tradice působí v připomínkách všemožných výročí jako jistý folklor, ovšem v případě Orientálního ústavu nám pohled na počátky jeho existence v časech prvorepublikových může nabídnout konkrétní odpověď (nebo alespoň inspiraci), jak by mohla (či měla?) vědecká instituce sloužit státu.
Již Zákon č. 27/Sb. o zřízení Ústavu Slovanského a Orientálního z roku 1922 naznačil strukturu ústavu rozdělenou do dvou sekcí: kulturní a hospodářské. Službu veřejnosti přitom naplňovaly obě dvě, neboť do působnosti odboru kulturního spadalo vedle vlastní vědecké práce i pořádání odborných a popularizačních přednášek a především výuka orientálních jazyků. Ústav v tomto směru sehrál nezastupitelnou roli v letech protektorátu, kdy po uzavření českých vysokých škol mnozí adepti orientalistických oborů studovali právě v jeho kurzech. Odbor hospodářský měl napomáhat zejména praktickým potřebám českých obchodníků a pro tuto agendu si dokázal získat pozoruhodnou veřejnou podporu. Nahlédneme-li zběžně do přehledu prvního desetiletí činnosti ústavu vydaného v roce 1938, seznam spolupracovníků a příznivců z hospodářských a politických kruhů připomíná spíše nástin v duchu „kdo byl kdo“ v naší prvorepublikové společnosti.
Poněkud odlišné pojetí služby pochopitelně přinesla léta poválečná, a to především období normalizace, kdy personálně předimenzovaný ústav vedle orientalistů zahrnoval různé experty na „problematiku třetího světa“, imperialismu aj. Devadesátá léta poté vedle „odideologizování“ instituce, související mj. s jejím razantním personálním zeštíhlením i ohrožením kontinuity mnoha oborů, přinesla stěhování ústavu do stávajících prostor v Libni. V současnosti je OÚ nejmenším ústavem Akademie věd; přes citelné finanční i personální limity však mohou stávající aktivity a plány vést k optimismu.
K poslání Orientálního ústavu musí i nadále patřit systematické zkoumání dějin, kultur, náboženských systémů a jazyků zemí Asie a severní Afriky. Pracovníci ústavu díky znalosti orientálních jazyků využívají pramenné materiály, disponují detailními znalostmi místních reálií a náležitě zohledňují patřičný historický a kulturní kontext. Ve svých počátcích se orientalistické obory (zejména v oblasti střední Evropy) zaměřovaly převážně filologicky, a to se silným akcentem na výzkum starších fází vývoje asijských civilizací. V průběhu posledních více jak sta let se však náplň orientalistických oborů pochopitelně rozšířila a podobně jako v jiných společenskovědních disciplínách dochází ke specifičtějšímu vymezení zkoumané problematiky. Nejenže je pojem orientalistika v současnosti již téměř bezobsažný, ale i původní geograficky vymezené studijní obory jako sinologie, indologie či arabistika se stále častěji stávají pouze zastřešujícím termínem pro odborníky různých specializací, jejichž společným jmenovatelem je znalost jazyka, kontextu a reálií daného regionu. Stávající orientalistické obory, jež se vzhledem k rostoucímu významu asijských velmocí stále více zaměřují na současné asijské společnosti a kořeny jejich historického vývoje, tak disponují interdisciplinárním potenciálem, neboť využívají metodiky a poznatků různých odvětví, jakými jsou například historie, religionistika, sociologie či lingvistika.
Publikace Morphology and Syntax of Old Hindī: Edition and Analysis of One Hundred Kabīr vānī Poems from Rājasthān Jaroslava Strnada z Orientálního ústavu AV ČR vyšla u prestižního nakladatele E. J. Brill v nizozemském Leidenu.
Hlavním úkolem OÚ je tento vývoj reflektovat a navázat dialog s mezinárodní akademickou obcí na vysoce odborné a specializované úrovni. Cílem analýzy a interpretace asijských kultur je však nejen vytvořit nové poznání a nové formy vědění multidisciplinárními přesahy mezi společenskovědními obory, ale i systematické zpřístupňování významů, struktur a dynamiky zkoumaných oblastí obyvatelům Západu. Proces zároveň slouží ke kritické reflexi vlastní společnosti. Dalším z důležitých úkolů je podporovat některé klíčové profilace, jimž se nevěnuje dostatečný prostor na českých univerzitách, na kterých převládá tradiční filologické zaměření. OÚ se naproti tomu hodlá zaměřit na společensky aktuální témata, jakými jsou komparace náboženských a myšlenkových systémů, moderní dějiny, euro-asijské vztahy či transformace asijských společností.
Fota: Archiv OÚ AV ČR
Jedním z badatelských úkolů Orientálního ústavu AV ČR je reflexe společensky aktuálních témat; reportážní fotografie Leony Hamšíkové zachycují výjevy ze současných a medializovaných tureckých nepokojů v okolí istanbulského parku Gezi.
Nastíněný záměr lze přiblížit na příkladech projektů trojice badatelů, jimž se v posledních měsících dostalo v Akademii věd významných ocenění. První z nich sinolog Jakub Hrubý se stal nositelem Prémie Otto Wichterleho pro nadějné mladé vědce. Ve své vědecké práci se dlouhodobě věnuje středověkým dějinám Číny se zaměřením na politické, institucionální a sociální dějiny období rozdrobení (3.–6. století), otázky čínských i nehanských elit a procesy politické a mocenské legitimizace. Vedle toho se zabývá též dějinami nehanských etnických skupin, které se i přes zásadní význam pro historický vývoj Číny často nahlížejí pouze z pohledu sinocentrické historiografie a v rámci koncepce „národních dějin“ se jejich úloha značně marginalizuje. Tyto z pohledu současné Číny okrajové či regionální dějiny jsou však klíčové pro pochopení dějinného vývoje Číny jako celku a také samotného utváření povědomí o jednotné hanské, potažmo čínské civilizaci. J. Hrubý se proto v současnosti také zaměřuje na utváření a vývoj hraničních oblastí čínské civilizace a sledování interakcí podél kulturní hranice od severních stepí přes sino-tibetské pomezí až po jihozápadní pohraničí, v němž se hanská civilizace dostává do kontaktu se světem buddhistické jihovýchodní Asie.
Foto: Ondřej Klimeš, archiv OÚ AV ČR
Oddělení východní Asie Orientálního ústavu AV ČR se zaměřuje na historii i současnost čínské civilizace. Ve dvouletém projektu zpracuje dějiny a politiku moderní Číny se zaměřením na Xinjiang. Primární výzkum založený především na pramenech v čínštině a ujgurštině uskuteční ve dvou hlavních okruzích.
Sinolog dr. Ondřej Klimeš získal ocenění v rámci Programu podpory perspektivních lidských zdrojů – Mzdové podpory postdoktorandů. Ve dvouletém projektu zpracuje dějiny a politiku moderní Číny se zaměřením na Xinjiang. Primární výzkum založený především na pramenech v čínštině a ujgurštině uskuteční ve dvou hlavních okruzích. Prvním z nich je vývoj ujgurské národní identity od konce 19. století do roku 1949. Kromě přirozené relevance ujgurské případové studie pro obecnou socio-politologickou diskusi o vzniku národa a nacionalismu jsou okolnosti konsolidace ujgurské národní identity i celková etnopolitická konfigurace Xinjiangu v předkomunistickém období podmínkou pochopení vývoje situace v oblasti po roce 1949 až do současnosti. Základní principy interakce mezi Ujgury a dalšími autochtonními národy s provinční a centrální vládou, které do roku 1949 vznikly, vytvořily základ a model pro koncepci národnostní politiky Komunistické strany Číny po roce 1949 dodnes. Na téma navazuje druhý okruh primárního výzkumu – vládní politika v Xinjiangu v období od roku 1978 do současnosti. Situace v Xinjiangu v tomto období tvoří protipól patrných změn v čínské společnosti, které se v důsledku reforem a otevření od konce období maoismu (1949–1978) udály ve vnitřní Číně; patří mezi ně kroky k profesionalizaci státního aparátu, depolitizaci veřejného života, svobodě politického názoru, přístupu k informacím, vzniku nezávislých médií a pozvolné politické reformě.
Významnou poctou se stalo udělení prestižního Purkyně fellowshipu dr. Oliveru Weingartenovi – absolventu doktorského studia na University of Cambridge. Jím navržený projekt The Multi-disciplinary Study of Chinese Textual Culture se zaměřuje na výzkum čínského textového dědictví. To představuje jeden z nejrozmanitějších a nejobsažnějších korpusů písemných záznamů, které se do současnosti dochovaly z období předmoderních civilizací. Ve světle růstu Číny do pozice globální mocnosti, jež stále častěji promítá svou soft power do dalších částí světa, patří rozvinutí mnohem důkladnějšího a hlubšího chápání textových základů čínské kultury k nejnaléhavějším úkolům současného západního bádání. Pouze detailní znalost textů, které tvoří oporu a vyjádření čínské identity a sebereflexe v jejich mnoha náboženských, filozofických, ideologických a historických podobách, umožní pochopit trajektorii vývoje Číny. Projekt O. Weingartena usiluje o několik cílů. Jedním z nich je systematická a komplexní analýza raných čínských textových korpusů včetně nově objevených materiálů. K dalším patří aplikace počítačových výzkumných metod na čínské zdroje s unikátní snahou integrovat tyto druhy analýzy do existujících metod sinologie.
Všichni tři ocenění mají mj. přispět k posílení kontaktů Orientálního ústavu se západní vědou. K propojení slouží i nově se rozvíjející program jedno- a dvouletých pobytů zahraničních badatelů, v jehož rámci chce ústav každoročně zvát špičkové mladé zahraniční badatele. Do letošního výběrového řízení se přihlásilo 59 kandidátů z celého světa – mezi nimi čerství nositelé doktorských titulů z prestižních institucí, jakými jsou Harvard, SOAS či Sorbonne. Z těchto kandidátů posílí ústav specialisté na soudobé politické problémy Blízkého východu a islámský reformismus soudobé Indie.
Závěrem zmiňme, že na nejlepší tradice české orientalistiky by rád navázal cyklus přednášek Orient zblízka, jehož prostřednictvím se zájemci seznámí s vybranými tématy, kterým se věnují či věnovali pracovníci ústavu, jakož i oblastmi, na něž se zaměřují kolegové ze spřízněných českých a také zahraničních pracovišť.
ONDŘEJ BERÁNEK
Orientální ústav AV ČR, v. v. i.