English
(1888–1972)
„Tak jsem dostal zas chuť do práce!! Půjdu do archeologického semináře. Studovat budu v umělecké akademii k tomu. Přec ze mne něco musí být víc než průměrný smrtelník, kterých se ročně narodí na miliony a kterých umře ročně miliony zrovna tak neznámých, jako když se narodili.“ (Z deníkového záznamu devatenáctiletého J. Dobiáše, 21. října 1907.)
Pelhřimovský rodák, od jehož narození 26. září roku 1888 uplyne letos 125 let, se od dětství zajímal o historii a hudbu. Po absolvování tamního gymnázia odešel studovat klasickou filologii na českou Karlo-Ferdinandovu univerzitu v Praze. V roce 1911 obhájil doktorskou práci, nadále si prohluboval vzdělání návštěvou přednášek z historie a věnoval se uměnovědě a estetice. V letech 1911–1924 vyučoval na vinohradském gymnáziu. Neměl naději na habilitaci v oboru českých dějin, na niž pomýšlel, proto přijal výzvu zabývat se starověkou historií. V roce 1920 získal na Filozofické fakultě UK docenturu, v roce 1924 se stal mimořádným a v roce 1930 řádným profesorem starověkých dějin. Od školního roku 1922–1923 vedl historicko-epigrafický seminář. Na univerzitě působil až do roku 1959.
Za první světové války a ve 20. letech 20. století se podílel na správě pelhřimovského archivu. Po uzavření vysokých škol nalezl v letech 1939–1945 přechodné zaměstnání v Archivu Pražského hradu a Archivu ministerstva vnitra, kde pořádal archiv pelhřimovského magistrátu zachráněný Ladislavem Klicmanem při skartaci okresního soudu v Pelhřimově.
Již v roce 1924, když vydal Dějiny římské provincie syrské, se stal mezinárodně uznávaným historikem starověkých dějin; monografie měla být přeložena do francouzštiny, k čemuž nakonec kvůli zdlouhavé práci překladatele nedošlo. Pozornost posléze zaměřil na zkoumání vztahů mezi Římem a nejstarší historií Slovenska. Jeho badatelským úspěchem bylo potvrzení hypotézy o přítomnosti římských legií na území Slovenska. Byl čelným znalcem epigrafiky a numismatiky, významně mu napomohly soudobé archeologické výzkumy. Výsledky výzkumů shrnul v monografii Dějiny československého území před vystoupením Slovanů (1964).
Badatelská témata J. Dobiáše vybízela k cestování a ke konfrontacím s výsledky zahraničního bádání. Účastnil se mnoha mezinárodních setkání vědců: prvního etruskologického kongresu v Bologni a ve Florencii (1928), archeologických sjezdů v Barceloně (1929) a Alžíru (1930), kongresu historické geografie v Bruselu (1930), numismatického sjezdu v Londýně (1936), epigrafických kongresů v Amsterodamu (1938), Římě (1957) a ve Vídni (1962) či historického kongresu ve Stockholmu (1960). Z autopsie poznal země, o jejichž minulosti psal.
Ačkoli měl četné úspěchy u vysokoškolských studentů, více si cenil vědecké práce. Vynikal důkladnou znalostí pramenů a literatury, bystrým úsudkem a pronikavou kritikou. Zařadil se rovněž mezi významné regionální historiky. Svému rodišti připsal monumentální dílo Dějiny královského města Pelhřimova a jeho okolí (1927–1970). Odborná veřejnost přijala jeho první svazky po zásluze s nadšením, dílo však zůstalo dovedeno pouze do poloviny 17. století.
J. Dobiáš se významně podílel i na popularizaci starověkých dějin. Četnými studiemi a články přispíval do odborných časopisů a nezapomínal ani na vlastivědný tisk. Byl členem redakčních rad periodik s mezinárodním ohlasem. Dobiášovy vědecké aktivity ocenily Královská česká společnost nauk (člen mimořádný 1924, řádný 1948) a Česká akademie věd a umění (mimořádný člen I. třídy 1932, řádný 1938). V roce 1952 byl mezi prvními jmenovanými akademiky Československé akademie věd, 1954 dosáhl vědecké hodnosti doktor historických věd. Obdržel mnohá vyznamenání, například stříbrnou plaketu ČSAV za zásluhy o vědu a lidstvo (1963), Zlatou plaketu F. Palackého ČSAV (1968); byl jmenován čestným občanem města Pelhřimova.
Osobní život spojil s Ludmilou Šebestovou, básnířkou později známou pod pseudonymem Simonetta Buonaccini; jejich manželství se ovšem rozpadlo. Posléze nalezl oddanou partnerku a pomocnici v žačce Boženě Černé (dceři slavisty Adolfa Černého).
Josef Dobiáš zemřel v Praze 20. ledna 1972.
HANA KÁBOVÁ,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.