English
Účel světí prostředky, někdy je to touha po uznání, jindy po poznání, která žene i badatele k různým podvodům. Následující příspěvek připomíná některé z nich.
Zdroj: Anrie, Wikimedia Commons
Nález fosílie piltdownského člověka z prosince 1912 byl v roce 1953 označen za podvrh. Domnělý pozůstatek tehdy neznámého pravěkého hominida byl ve skutečnosti lebkou středověkého člověka spojenou s orangutaní dolní čelistí a šimpanzím zubem. Na snímku replika lebky (Přírodovědné muzeum v Londýně).
V únoru 1912 přišel za šéfem geologického oddělení Britského muzea Arthurem Smithem Woodwardem bývalý soudce Charles Dawson, koníčkem náruživý paleoantropolog. Nejprve mu ukázal několik úlomků lebky; první z nich prý vykopali štěrkaři roku 1908 v lomu nedaleko vesnice Piltdown v jihoanglickém hrabství Sussex, ostatní tamtéž poté nalezl Dawson sám.
Však nedosti. Se svým přítelem, francouzským je-zuitou a paleontologem Pierrem Teilhardem de Chardinem pak v tomtéž lomu našli ještě neúplnou dolní čelist – stejně výrazně zbarvenou jako úlomky lebky, její tvar se však zdál být stejnou měrou opičí jako lebka lidská. Jenže čelist obsahuje dvě stoličky opotřebované způsobem běžným u lidí! Čelisti bohužel chybějí dvě nejdůležitější části: místo, kde ji kloub váže s lebkou, a pro určení příslušnosti rozhodující bradová část.
Dne 18. prosince 1912 A. Smith Woodward a Charles Dawson oznamují nález plénu londýnské Geologické společnosti. Dosud nevídané spojení lidské mozkovny a opičí čelisti, jejichž stáří se odhadovalo až na milion let, vzbudilo ohlas. Badatelé jásali nad nejstarším předchůdcem moderního člověka, vlastenci zase, že tento prapředek sídlil právě na Ostrovech. Dosavadní pozůstatky pralidí se totiž nacházely leckde na světě – na Jávě, v Číně, v Africe; v Evropě měly dávné předky zrovna ty nejrivalštější národy – Němci se honosili neandertálcem, Francouzi kromaňoncem. Jen kolébce objevu darwinovské evoluce a nejvýznamnější velmoci tehdejšího světa jako by se lidská prehistorie vyhnula… To nyní padlo. Británie naopak získala důkaz, který „nám bude závidět celý svět“, řečeno se Smithem Woodwardem. Pravda, našli se tací, kdož vyslovili podiv nad tak nesourodým spojením lebky a čelisti, ale na to měli Britové pohotovou, jakkoli poněkud nevědeckou odpověď: „Mluví z vás bledá závist!“
Sir Arthur uspořádal na počest nálezce slavnostní schůzi Královské společnosti, kde nález dostal vědecké jméno Eoanthropus dawsoni (raný člověk Dawsonův).
Zdroj: Wikimenia Commons
Robert Knox patřil svého času mezi nejznámější lékaře Británie.
Následujících pár desetiletí tzv. piltdownský člověk zaujímal sice nepohodlné, leč uznávané místo v lidské prehistorii. A to i navzdory několika podezřelým faktům. Začalo to již krátce po nálezu. Počátkem roku 1916 se A. Dawson při svém prohrabování v zemi škrábl a zemřel – dvaapadesátiletý – na otravu krve. V jeho domě se našla skvěle vybavená chemická laboratoř a množství opičích koster; u některých chyběla čelist. Paleoantropolog Kenneth Oakley, který dům navštívil, pojal podezření jako první, avšak svěřil se s ním pouze siru Arthurovi – ten mu je vymluvil s poznámkou, že zuří válka a tohle by nahrávalo nepříteli.
V roce 1948 stařičký Smith Woodward dodiktoval svoji poslední knihu První Angličan, zemřel a dal se pochovat u piltdownského lomu. Prostor konečně dostali spravedliví…
K. Oakley podrobil ostatky prvnímu objektivnímu testu v roce 1949. Porovnání obsahu fluoru v nálezu a v okolní hornině ukázalo, že kosti v ní ležely jen krátce. Během několika příštích let byla lebka přisouzena modernímu člověku a čelist orangutanovi, zuby šimpanzi. Všechny předměty byly uměle přibarveny do hněda, zuby navíc kdosi opiloval, aby napodobil opotřebení zubů lidských.
Hádankou zůstalo jediné: Kdo ten podvod narafičil? Nejpodezřelejší je pochopitelně Dawson; měl ale jako amatér dost znalostí a zkušeností, aby obelstil sice zaujaté, avšak přece odborníky? S nejpozoruhodnější domněnkou přichází americký biolog a publicista Stephen Jay Gould, podle nějž byl oním prvním odborným spolupachatelem Teilhard de Chardin! Ten se později proslavil určitým smířením stvoření s evolucí a v současnosti je považován div ne za svatého, ale tehdy coby mladý a myšlenkově bujný Francouz mohl chtít Angličany trochu poškádlit. Indicií byl Gouldovi Teilhardův dopis, v němž se o jednom z nálezů zmiňuje ještě před jeho učiněním; zprvu žert se ovšem vymkl z rukou a začal si žít vlastním životem…
Zbožná přání nejsou ani ve vědě bez šance, pokud existuje společenská poptávka po výsledku, ostatně naše Rukopisy hovoří… Avšak právě příběh nejslavnějšího podvrhu v paleoarcheologii je ukázkovým důkazem, že pravda ve vědě je neporazitelná. Řečeno s fyzikem Fréderikem Joliotem-Curie: „Věda neustále opravuje sama sebe.“
Materiál především
Před 150 lety – 20. prosince 1862 – v Londýně umírá v zapomenutí Robert Knox (*1791), svého času jeden z nejznámějších lékařů Británie. Pocházel z Edinburghu, kde také po studiích medicíny a tříletém pobytu v Jižní Africe začal působit jako konzervátor v muzeu srovnávací anatomie a patologie při edinburské chirurgické koleji. Zároveň si otevřel vlastní anatomickou školu. Přednášel podnětně i vtipně, a tak jeho theatrum anatomicum navštěvovalo, samosebou za patřičné vstupné, až 500 diváků, a to nejen mediků, ale i z řad veřejnosti. Vedle toho vědecky pracoval a přispěl především k poznání struktury a fyziologie oka.
Získat mrtvé tělo, ať už pro výukovou pitvu nebo pro trénink (před vynálezem narkózy museli chirurgové operovat co nejrychleji, aby pacient zbytečně dlouho netrpěl) nebylo snadné. V Británii té doby umožňovaly zákony pitvat těla popravených zločinců. Porotci a soudci však rozhodovali čím dál mírněji a král častěji udílel milost, takže se počet exekucí povážlivě ztenčoval (v letech 1805–1820 v průměru 77 ročně). Doktor R. Knox však nikdy netrpěl nedostatkem pitevního materiálu. Samozřejmě kupoval těla od vykradačů hrobů, což koneckonců dělali skoro všichni anatomové, navíc měl ale štěstí, že jeho dodavatelé byli seriózní a na pravidelnost jejich dodávek se dalo spolehnout. Koncem roku 1828 ovšem vyšlo najevo, že nevylupují hroby, nýbrž lidi rovnou vraždí. Dokonce si na to vypracovali šetrnou metodu, aby těla nepoškodili: oběť napřed zpili do němoty a potom opatrně udusili polštářem. O život připravili nejméně 16 lidí; jejich prodejní cena in memoriam činila sedm liber a víc – podle kvality materiálu. Poslední z takto získaných těl našla policie u Knoxe. Ten se sice zapřísahal, že o původu mrtvol nemá tušení, ale nikdo mu nevěřil. Rozzuřený dav mu vytloukl dům, noviny vláčely jeho jméno bahnem, tiskly jeho karikatury, lid o něm skládal morytáty. Kolegové ho odstavili od všech funkcí na koleji.
Zdroj: Borqueen, Wikimedia Commons
Vědci zkoumají exempláře lebek včetně lebky Eoanthropa (1915). Zleva: F. O. Barlow, G. E. Smith, Ch. Dawson, A. S. Woodward; přední řada: A. S. Underwood, A. Keith, W. P. Pycraft a Sir R. Lankester.
Po marných snahách znovu se uchytit odešel R. Knox roku 1842 do Londýna (manželka mu krátce předtím zemřela, svých pět dětí nechal u synovce). Živil se překlady anatomických textů z francouzštiny (v mládí rok studoval v Paříži) a psaním do lékařských časopisů. Vydal několik odborných knih (The Edinburgh Dissector, The Races od Man, A Manual of Human Anatomy), ovšem největšího úspěchu dosáhl příručkou o rybolovu. V roce 1856 získal místo patologa v jedné z londýnských nemocnic, kde působil až do své smrti.
Jedním z důsledků Knoxova skandálu bylo přijetí tzv. anatomického zákona v roce 1832, který navzdory protestům veřejnosti poskytl medicíně možnost využívat ke studijním účelům „nikým nevyžádaná“ těla ve špitálech zemřelých bezdomovců bez jakýchkoli příbuzných.
FRANTIŠEK HOUDEK