English
(1910–1962)
Genetika v českých zemích padesátých let 20. století to neměla jednoduché. Její protagonisté se museli vyrovnávat s různými překážkami a šikanou, i když většinou nebyli vystaveni přímé represi jako mnoho jejich kolegů v tehdejším Sovětském svazu. Mnohé by mohl vyprávět genetik Karel Hrubý, od jehož úmrtí v prosinci uplyne 50 let.
Karel Hrubý po absolvování pražského Masarykova státního reálného gymnázia v roce 1929 studoval na Univerzitě Karlově v Praze, kde byl roku 1933 prohlášen doktorem přírodních věd. Již v době studií se pod vlivem Bohumila Němce a Artura Brožka nadchnul pro problematiku cytologie a genetiky. Od roku 1932 působil ve funkci asistenta na univerzitním ústavu pro fyziologii rostlin, habilitace pro genetiku dosáhl v roce 1937. O rok později své znalosti v oboru genetiky zdokonaloval na stáži ve Velké Británii, kdy jako International Research Fellow of the Rockefeller Foundation pobýval v John Innes Horticultural Institution v Londýně. Po zavření vysokých škol přesídlil do Dvora Králové nad Labem, kde se stal profesorem na obchodní akademii. Později byl nasazen jako pomocný dělník v továrně Junkers; i nadále se však snažil pokračovat ve vědecké a popularizační činnosti. Mimo jiné vytvořil několik hesel týkajících se genetiky pro Naučný slovník přírodních věd a uveřejnil úspěšnou populárně-naučnou publikaci Tvoříme s přírodou (1. vyd. 1943, 2. vyd. 1946). Velkou pozornost věnoval také lepidopterickým studiím a studiím týkajícím se jednoho z jeho celoživotních témat – rodu Šalvěj (Salvia).
Již od května 1945 se Karel Hrubý účastnil obnovy činnosti na Univerzitě Karlově a začal zde prakticky na „zelené louce“ budovat genetický ústav. V březnu následujícího roku byl jmenován mimořádným profesorem všeobecné genetiky na Univerzitě Karlově s účinností od 1. října 1945 a stal se i ředitelem nového genetického ústavu. Ve stejné době rovněž navázal na svůj pobyt ve Velké Británii před 2. světovou válkou a znovu ji na pozvání British Council navštívil, aby se informoval o vývoji světové genetiky a cytologie v době válečné izolace českých zemí.
V období 1945–1948 se zdálo, že rozvoji genetiky v českých zemích nic nebrání a Karel Hrubý se svou znalostí zahraničních teorií a rozsáhlými vlastními výzkumy profiloval jako jedna z nejvýraznějších postav celého oboru. V roce 1947 se stal tajemníkem národního biologického komitétu a v roce komunistického převratu vycestoval jako oficiální reprezentant Univerzity Karlovy v Praze na VIII. mezinárodní genetický kongres do Stockholmu. Teprve v tomto roce byla také dána alespoň částečně do provozu Brožkova genetická zahrada na pražském Albertově, která umožnila kvalitní experimentální práci. Sovětská strana však následně genetiku založenou na Mendelově učení tvrdě odsoudila; nastalo pronásledování špičkových odborníků v daném oboru. V českém případě ovšem genetici obvykle nebyli přímo souzeni a vězněni, spíše byli odklízeni na vedlejší kolej, což tehdy představovalo ponechání na vysokých školách. Brány nově zformované Československé akademie věd jim však zůstaly uzavřené. Ještě v roce 1952 přijala Královská česká společnost nauk (těsně před svým zrušením) Hrubého jako svého mimořádného člena; ve sboru členů ČSAV však na něj místo nevybylo. Karel Hrubý ovšem nezatrpkl a nadále se věnoval vědecké práci – často takové, která slibovala aplikační přínos. Šlo třeba o otázku indukování mutací vzdorných proti rakovině u náchylných odrůd bramborů, šlechtění léčivých rostlin na vyšší obsah alkaloidů nebo výzkum opylovacích schopností našeho ovoce. Zároveň se věnoval výuce.
Na počátku šedesátých let se situace v české vědě začíná výrazně měnit a mendelovská genetika se dočkala rehabilitace. V roce 1961 Karlu Hrubému vyšlo v Nakladatelství ČSAV jeho patrně hlavní dílo – rozsáhlý monografický průřez celou problematikou Genetika, který do tisku odevzdal již na sklonku padesátých let. Zasáhl ale nemilosrdný osud – Karel Hrubý zahynul 10. prosince 1962 při autonehodě v Jihlavě. Nedožil se tak plné oficiální rehabilitace genetiky v Československu, jíž zasvětil hlavní část vědecké kariéry, ani vydání monumentálního díla Prodromu lepidopter Slovenska (1964), v němž shrnul své bádání o motýlech.
MARTIN FRANC,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.