English
Expertní rada evropských akademií (European Academies Science Advisory Council), jejímž posláním je poskytovat poradenství politickým činitelům, uspořádala společně s obdobně zaměřenou organizací NASAC (Network of African Science Academies) konferenci o dialogu vědy s politikou. Setkání, jež se uskutečnilo v půli září v Leopoldině, sídle EASAC v Halle nad Sálou, bylo tentokrát výjimečné, neboť tematicky přesahovalo na černý kontinent. Afričtí vědci nebyli na sympoziu přítomni náhodou – většina problémů, ať jde o geneticky modifikované plodiny, energetiku, infekční choroby, znečištění životního prostředí, klimatické změny či uchování biodiverzity, má globální přesah a důsledky.
Foto: Markus Scholz, Archiv Leopoldina
Zástupce ředitele odboru energetiky Akademie věd Jižní Afriky Takalani Rambau
Africká akademická obec se sdružuje v několika mezinárodních organizacích. Mezi nejvýznamnější patří Akademie věd rozvojového světa (Academy of Sciences for the Developing World – TWAS), kterou v italském Terstu v roce 1983 založili renomovaní vědci pod vedením pákistánského nositele Nobelovy ceny za fyziku Abduse Salama, aby pomáhala významným vědcům z třetího světa. Podobně jako v případě západoevropských akademií má TWAS formát učené společnosti. Na jednom z jejích zasedání (Terst, 1985) následně vznikla Africká akademie věd (African Academy of Science – AAS) se sídlem v keňském Nairobi. Obě organizace mají individuální členství, udělují ceny za mimořádné výsledky a disponují grantovými programy jak pro jednotlivce, tak pro výzkumné týmy. Svou činností chtějí především přispívat k rozvoji špičkové vědy a technologie v Africe i v africké diaspoře.
O rok později (1986) vznikla Islámská akademie věd (Islamic World Academy of Sciences – IAS) coby poradní orgán Organizace islámské spolupráce (Organization of Islamic Cooperation – OIC) se sídlem v jordánském Ammánu, která sdružuje akademie z šestnácti muslimských zemí (z toho čtyři africké). IAS získává podporu od mnoha grantových agentur, výzkumných institucí, finančních a průmyslových subjektů z celého světa a má podobné cíle jako předchozí dvě učené společnosti. Její úlohou je také rozvoj vědecké tradice islámské civilizace.
Foto: Markus Scholz, Archiv Leopoldina
Africké akademie věd se spolu s dalšími akademiemi z celého světa spojují v Interakademickém panelu (InterAcademic Panel – IAP) – organizace aktuálně čítá přes 100 organizací, z toho 17 z Afriky; 69 akademií, z toho osm afrických, se sdružuje v obdobném Interakademickém lékařském panelu (InterAcademy Medical Panel – IAMP), který rovněž sídlí v Terstu. IAP i IAMP podporují velkým dílem projekty mezinárodní spolupráce v rozvojových zemích.
Integrační proces afrických států vyvrcholil v září 1999 založením Africké unie (African Union – AU), jež je nástupkyní Organizace africké jednoty (Organisation of African Unity – OAU). V mnoha oblastech si klade podobné integrační cíle jako Evropská unie, a to i v oblasti výzkumu, vývoje a inovací. Od roku 2009 poskytuje AU na základě dohody uzavřené s Evropskou komisí granty na celoafrické výzkumné projekty. Politický život v afrických zemích se jistě mnohde vymyká evropským standardům a také postavení vědy a výzkumníků je na rozdíl od Evropy spíše podřadné. Zázemí pro vědeckou práci, laboratoře a financování výzkumu jsou v Africe většinou v zárodečném stadiu a silně podfinancované – pokud nepočítáme tradičně dobrý egyptský výzkum a současný rozvoj pracovišť v Marockém království. Špičková pracoviště nalezneme zejména v Jihoafrické republice. Podle bývalého předsedy AAS a výkonného ředitele TWAS Mohameda H. A. Hassana mají ambice dosáhnout mezinárodních standardů excelence například také Imunologické biotechnologické laboratoře v Kamerunu, Africké středisko meteorologických aplikací v Nigeru nebo Africké technologické středisko v Senegalu. Mnoho afrických vlád, například Nigérie a Tanzánie, nedávno do rozvoje vědy a technologií investovalo a zavázalo se k dodržování demokratických principů jejich řízení.
Foto: Archiv autora
Leopoldinu založil 1. ledna 1652 císař Leopold I. Jde o nejstarší německou učenou společnost, resp. akademii všech německy mluvících zemí. Klasicistní budova z r. 1792 Leopoldině slouží teprve od r. 2009. Původně patřila svobodným zednářům a později Univerzitě Martina Luthera v Halle a Wittenberku.
Sdružení afrických akademií věd NASAC vzniklo pod záštitou AAS a IAP 13. prosince 2001; v současnosti jej tvoří 17 afrických akademií věd. Stejně jako EASAC poskytuje poradenství a vědecké expertizy k tématům relevantním pro politická rozhodování činěná jak na úrovni Africké unie, tak v domovských zemích. Programová ředitelka NASAC Jackie Olangová představila na konferenci v Halle nad Sálou dosavadní činnost a plány sdružení a uvedla, že v současnosti se realizuje několik programů v oblasti vzdělávání, vodohospodářství, podpory zapojení žen do výzkumu, budování administrativní infrastruktury a pořádají se konference o klimatických změnách a potravinovém zabezpečení. Z evropských akademií spolupracují s NASAC prozatím Nizozemská královská AV, Německá AV Leopoldina a britská Královská společnost.
Proces dialogu v afrických poměrech nastínil na několika případech dr. Takalani Rambau z Jihoafrické AV. Akademické, občanské a neziskové organizace jsou v Africe zvyklé přijímat podporu přímo z Evropy a Ameriky a mají doposud velice nízké povědomí, jak AU a jiné panafrické organizace fungují. Stává se, že jednotliví odborníci předkládají politikům nejednoznačná prohlášení, například ve věci geneticky modifikovaných plodin nebo infekčních chorob, přičemž se otvírá prostor pro korupční jednání politiků vůči bohatým biotechnologickým či farmaceutickým společnostem ze severu, případně z jihovýchodní Asie; je proto nutné, aby akademie pomáhaly při utváření nezaujatého stanoviska. Nestrannost lze zajistit tak, že se vědci ze zapojených afrických akademií budou kromě stálých výborů pro jednotlivé vědní oblasti sdružovat také v pracovních skupinách a následně zveřejňovat aktuální konsensus k dané problematice, případně konkrétní doporučení. NASAC má rovněž reprezentovat hlas africké vědy, který při stávajícím situaci místních médií není příliš slyšet, dále chce propojit špičková africká pracoviště a vytvářet lepší obraz místních akademií v médiích a na veřejnosti.
Foto: Markus Scholz, Archiv Leopoldina
Zleva: výkonná ředitelka EASAC Christiane Diehlová, programová ředitelka NASAC Jackie Olangová a vedoucí styčné kanceláře EASAC v Bruselu Sophie Vonthournoutová
Africké akademie mají zájem o vědeckou spolupráci v celém spektru základního a aplikovaného výzkumu. Mezi perspektivní oblasti patří biotechnologie, respektive geneticky modifikované plodiny a rozvoj zemědělství a potravinářské výroby; hydrologie, a to především hospodaření s vodou; geologie a hornictví, tedy racionální využívání přírodních zdrojů; rozvoj školství, etnografie (uchování kulturní diverzity přírodních národů); medicína – a to jak zajištění základní zdravotní péče, tak i boj s epidemiemi infekčních chorob (například AIDS a malárie); energetika – zejména zajištění soběstačnosti a budování průmyslové infrastruktury; biologie (ochrana přírody a unikátních ekosystémů).
Akademie věd ČR tradičně spolupracuje s Akademií pro vědu a technologie Arabské egyptské republiky (Academy of Scientific Research and Technology of the Arab Republic of Egypt – ASRT) a od roku 2007 s Národní výzkumnou nadací (National Research Foundation – NRF) v JAR. V současnosti AV ČR též jedná s Jihoafrickou národní kosmickou agenturou (South African National Space Agency – SANSA). Spolupráci by měla zastřešit dohoda s Akademií věd Jižní Afriky (Academy of Science of South Africa – ASSA). Vědecká pracoviště v ČR tak mohou prohlubovat spolupráci s africkými výzkumnými organizacemi a africkými vědci, kteří vystudovali na českých vysokých školách.
Rozsáhlejší spolupráci ve vědě a výzkumu nemohou africké ani evropské akademie financovat přímo. Je však třeba hledat podporu Evropské unie, což je efektivní podoba rozvojové pomoci, která je přínosná pro oba světadíly. Evropské akademie se prostřednictvím EASAC snaží pomoci právě v oblasti poradenství a komunikace s politickou reprezentací na národní i evropské úrovni, aby byla přijata politická opatření a využívaly se technologie, které budou prospěšné obyvatelstvu a šetrné k životnímu prostředí.
Velkou nadějí Afriky a vůbec celé jižní polokoule je technologický a hospodářský rozvoj Číny, Brazílie, Indie, Indonésie a dalších – donedávna „chronicky“ rozvojových – zemí. Ostatně i členské státy Sdružení národů jihovýchodní Asie (Association of South East Asian Nations – ASEAN) se do jisté míry integrují a koordinují svou politiku. I v této části světa se podle dr. Rudieho Trienese z Nizozemské královské AV formuje obdobná organizace, jakou je EASAC – Expertní rada pro vědu Jihovýchodní Asie (South East Asia Science Advisory Council – SEASAC).
ROBERT ZIKA,
Kancelář Akademie věd ČR