Vzpomínky na Václava

Oběf ota: Marina Hužvárová, Akademická bulletin
Skauti svolali narychlo sraz u Pomníku obětem komunismu na Újezdě, aby se odtud vydali společným pochodem na Pražský hrad, kde sledovali pohřební ceremoniál ze druhého nádvoří.

Moje maminka měla před 2. světovou válkou čtyři dobré přítelkyně a jednou z nich byla Boženka Havlová. Další neobyčejně vzácný člověk – Taťána Wiesnerová – mi vyprávěla následující historku. Když Boženka čekala malého Václava, kterému se později říkalo Venoušek, přijela za ní Taťána na Vysočinu a našla ji, jak chodí po lese a čte si básně. Taťáně řekla: „Čtu si krásné verše, aby moje dítě mělo krásnou duši.“ Toto přání se Božence vyplnilo vrchovatě. Václav Havel skutečně krásnou duši měl, plnou laskavosti, pochopení, tolerance, slušnosti, ale i pevnosti, odpovědnosti a odvahy.
Jiná vzpomínka se váže na již asi 15letého Václava. Naše rodina odjela spolu s Havlovými lyžovat do Krkonoš na Luční horu, také samozřejmě oba kluci Havlovi, Venoušek a Ivánek, a my se sestrou. Oba chlapci na mě tehdy hluboce zapůsobili. Ivánek během lyžování v údolí Bílého Labe již filozofoval o čtvrtém rozměru – času. A Venouškovy črty a eseje nám Boženka četla po večeři, když jsme všichni seděli v útulné kóji dřevem obložené jídelny Luční boudy. Můj tatínek moudře kýval hlavou a říkal: „Z toho chlapce budete mít radost, Boženko, z toho vyroste druhý Chesterton.“ My děti jsme se trochu smály, ale tatínek se nemýlil. Mnohokrát jsem si na jeho slova vzpomněla, když jsem v šedesátých letech objevovala v moři komunistického „realistického“ umění báječné absurdní hry Václava Havla v Divadle Na zábradlí.

Foto: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Neformálně a mile připomenul svého bratra Ivan Havel při rozloučení, které uspořádala Univerzita Karlova v Praze ve Velké aule Karolina.

Ta další silná vzpomínka se mi váže, stejně jako tisícům jiných lidí, na úžasný podzim roku 1989, když jsme již šlapali po ulicích Prahy i po Václavském náměstí a nebyl nikdo, kdo by nás oslovil. A najednou promluvil Václav Havel. Chopil se zodpovědně své dějinné úlohy a mužně nás vyvedl z komunismu. Moc děkujeme, pane prezidente.
Nakonec ještě dvě malé osobní vzpomínky. Když jsem byla zvolena do čela Akademie věd České republiky, dostala jsem následujícího dne telegram: „Milá Helenko, moc gratuluji. Václav Havel.“ To byl telegram, který bych si velmi ráda schovala, ale Boženka Šléglová, vedoucí sekretariátu, usoudila, že telegram patří do Archivu Akademie věd, a tak tam teď asi někde zastrčený leží. Poslední vzpomínka je nejsmutnější. Potkala jsem Václava Havla na podzim roku 2010 v mramorovém sále Lucerny na večírku, který pořádal Ivan Havel. Pogratulovala jsem panu prezidentovi k natočení jeho prvního filmu Odcházení a on mě doplnil: „A také posledního.“ Podívala jsem se na něho a zabolelo mě u srdce, protože jsem věděla, že má asi pravdu. Stejně si myslím, jak je výborné, že tento film ještě natočil – je to celý Václav Havel a nikdo jiný by to nemohl udělat lépe. I s tím, že na nás nakonec sám vykoukne z vody a řekne: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.“ A to je také jeho odkaz. Je to věčný boj, který nikdy nemůže být vyhraný, ale stále jej musíme svádět.
Jsem hrdá, že jsme měli takového prezidenta. Děkujeme.

HELENA ILLNEROVÁ