English
Foto: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Odchod Václava Havla výrazně poznamenal předvánoční atmosféru loňského roku. Sám absurdní dramatik by byl jistě potěšen, nakolik se jeho země probudila z letargie, jakou dokonalou režii mu osud dopřál, když sezval těsně před vánočními svátky do ulic a na pietní místa fantastickou přehlídku lidí širokého věkového spektra. Možná naší politické garnituře až zatrnulo, jaké množství mladých lidí se s bývalým prezidentem přišlo rozloučit a kolik z nich i tímto způsobem demonstrovalo pocit, že naší nemocné zemi bude Václav Havel chybět. Jeho kritiky může umlčet i počet zahraničních hostů, kteří se v den před Štědrým večerem sjeli do Prahy na smuteční ceremoniál – vždyť do svatovítské katedrály dorazilo 42 státních delegací, lidmi se zaplnily celé Hradčany a loučila se s ním náměstí v nejrůznějších koutech Čech, Moravy i jinde.
Poslední československý (1989–1992) a první český prezident (1993–2003) zemřel 18. prosince 2011 ve věku 75 let. Celosvětovou vážnost si získával již od šedesátých let minulého století nejen jako dramatik, ale také jako neústupný kritik komunistického režimu, za což byl šikanován Státní bezpečností a vězněn. Vězeňské prostředí se mu však stalo kulisou pro setkávání s dalšími internovanými odpůrci režimu, intelektuály, vědci, duchovními. Václav Havel byl jednou z klíčových osobností přechodu k parlamentní demokracii. Od roku 1982 získal nespočet prestižních ocenění, na padesát čestných doktorátů (Univerzita Karlova jej doktorátem ocenila v roce 1990 za významné morální a filozofické podněty politickému myšlení lidstva a jako výraz uznání jeho niterného spojení s osudem vlasti) a jako jeden z mála Čechů byl také vícekrát nominován na Nobelovu cenu.
MARINA HUŽVÁROVÁ