Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > 2010  > únor  > Věda a výzkum

Pražská konference o studené válce a roli středovýchodní Evropy v ní

Mezi četnými konferencemi, jejichž mezinárodní status zajišťuje především spolupráce s kolegy ze Slovenska, se občas i v České republice podaří zorganizovat akci, která by už svým obsazením měla přilákat pozornost snad všech zájemců o daný obor. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i., ve spolupráci s Úřadem vlády ČR (a za pomoci studentů z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd UK) uspořádaly takovou konferenci právě 20 let po zhroucení komunistických režimů.

Bilančního setkání špiček světové historiografie soudobých dějin nad zpřístupňovanými dokumenty a měnícími se interpretacemi DROPPING, MAINTAINING AND BREAKING THE IRON CURTAIN: The Cold War and East-Central Europe twenty years later (Železná opona – její spouštění, střežení a stržení: Studená válka a středovýchodní Evropa dvacet let poté) se zúčastnily tři desítky historiků z USA a 11 zemí z obou částí dříve rozdělené Evropy.

Konferenci zahájil 19. listopadu 2009 ve Strakově akademii ministr pro lidská práva Michael Kocáb osobním zamyšlením nad tím, jaké jsou pozůstatky železné opony a také limity dosažené svobody 20 let po jejím stržení. Proti proudu času byla úvodní panelová diskuse věnována prvním měsícům a rokům, jež následovaly, a to především se zřetelem na rozšíření NATO a EU. Podle volby jejího moderátora, mezinárodně zřejmě nejproslulejšího českého historika soudobých dějin Vojtěcha Mastného (National Security Archive, Washington – dále NSA) se jí zúčastnili Anne Deighton (Oxford University), Georges-Henri Soutou (Sorbonne), Mary Sarotte (University of Southern California), Petr Luňák (bruselská centrála NATO) a László Borhi (Historický ústav Maďarské akademie věd). Akademické analýzy byly přitom konfrontovány se vzpomínkami Jiřího Dienstbiera a Alexandra Vondry – dvou pamětníků, kteří měli klíčový vliv na formování československé zahraniční politiky let 1990–1992. Teprve postupně si uvědomujeme, jak zásadní procesy se na počátku 90. let minulého století udály na mezinárodní scéně a jak nesamozřejmý byl jejich výsledek v podobě stabilizace regionu pozdější integrací nových členů do západních struktur: obě strany byly zpočátku na takový vývoj totálně nepřipravené, ve svých koncepcích tápaly, a navíc všemu zprvu dominovala problematika německého sjednocení. Jacques Dellores předsedal nejvýznamnějšímu období v dějinách Evropských společenství (V. Mastný), zatímco na bezpečnostním poli se záhy ukázalo, že NATO nemá alternativu, když jako jediné dokázalo vyřešit situaci v Jugoslávii (P. Luňák, L. Borhi). Pouze „minimalistický“ cíl přitom zvítězil nad úvahami o nutnosti (znovu) vyhovět především ruským představám a co nejvíce Rusko zapojit do nějakých nově vytvořených struktur. Je pozoruhodné, jak silnou podporu měla tato priorita v 90. letech v akademických kruzích na Západě, od ní se též odvíjí sílící revizionistický proud, jenž fakticky hodnotí výsledek 90. let v podobě „pouhého“ rozšíření NATO jako neúspěch.

Na tento aktuální chronologický přesah navázalo v následujících dvou dnech v Lichtenštejnském paláci celkem šest tematických panelů (jež už nebyly tlumočeny do češtiny). První se věnoval otázce, zda se soupeření o osud středovýchodní Evropy stalo primární příčinou studené války. Michael Hopkins (University of Liverpool) analyzoval proměnu americké politiky od vstřícnosti vůči SSSR za každou cenu v podání F. D. Roosevelta směrem k Trumanovu postupnému odmítání, aby vzájemné vztahy byly jednosměrnou cestou amerických ústupků Sovětům. Následující tři příspěvky se věnovaly odlišným cestám zemí se společnou habsburskou minulostí do studené války: László Borhi přesvědčivě argumentoval proti vžité představě o Maďarsku coby „výkladní skříni“ sovětské dobré vůle, když podle něj šlo o velmi tradiční imperiální dobytí. Sám jsem ve svém příspěvku poukázal, že Československo naopak začalo být – do značné míry zásluhou svých exilových představitelů – už před koncem války považováno za baštu sovětského vlivu ve střední Evropě. Specifický rakouský vývoj od porážky ke státní smlouvě z roku 1955 nastínil Rolf Steininger (Universität Innsbruck).

Po prvním panelu pozdravil účastníky konference český premiér Jan Fischer a sedmi akademikům udělil Pamětní medaili Karla Kramáře za jejich významný přínos k poznání moderních českých, resp. československých dějin na mezinárodní scéně. Oceněni byli Vojtěch Mastný, Thomas Blanton (NSA), Alex Pravda (Oxford University), Mark Kramer (Harvard University), Vilém Prečan (Československé dokumentační centrum), William Taubman (Amherst College). Za předčasně zesnulou Saki Dockrill (King’s College), jež chtěla na konferenci přednést příspěvek s názvem The lingering controversy over the ‘End’ of the Cold War, převzal ocenění její manžel Michael Dockrill.

Premiérovo blahopřání Williamu Taubmanovi sledují (zleva) Michael Dockrill, Thomas Blanton, Vilém Prečan a Alex Pravda.
Premiérovo blahopřání Williamu Taubmanovi sledují (zleva) Michael Dockrill, Thomas Blanton, Vilém Prečan a Alex Pravda.
© Stanislava Kyselová, Akademický bulletin

V panelu o strategickém plánování a jaderných zbraních poukázal Timothy Naftali (ředitel Nixonovy knihovny ve Washingtonu) na to, jak významnou roli sehrávala ve studené válce prestiž, když kupříkladu sovětští generálové v 50.–60. letech podporovali projekt „otevřeného nebe“, ale Chruščov se postavil proti, aby Západ nepoznal sovětskou slabost ve strategických zbraních. Naopak Západu pomohly podle Davida Hollowaye (Stanford University) jaderné zbraně vyrovnat sovětskou konvenční převahu, ovšem za cenu zvýšeného nebezpečí jaderné války; mezinárodní systém po skončení studené války je přeci jen bezpečnější. Plány Varšavské smlouvy na ofenzivní válku proti Západu, které na účinek jaderných zbraní paradoxně nebraly přílišný zřetel, zhodnotil Petr Luňák.
Po dlouhá desetiletí narážely snahy rozbít studenoválečný status quo na protisměrné úsilí stabilizovat existující systém. Sem spadá i známá Stalinova nóta z března 1952, která podle Petera Ruggenthalera (Ludwig Boltzmann-Institut ve Štýrském Hradci) nebyla míněna upřímně a neměla za cíl překonat ani rozdělení Německa, natož rozdělení Evropy. Csaba Békés (budapešťský Institut dějin maďarské revoluce 1956) v této souvislosti navrhl rozdělení studenoválečných krizí na ty skutečné (berlínská, karibská atd.) a na „pseudokrize“, jež byly podle něj vnitřní záležitostí pevně zformovaných bloků (1953, 1956 včetně krize suezské, 1968). Mark Kramer však jeho koncept v diskusi zpochybnil na příkladu událostí v NDR v roce 1953, jež měly silný explozivní potenciál i pro vztahy Východ-Západ. Každopádně Dariusz Stola (varšavské Collegium Civitas) demonstroval na mnoha příkladech, jak „stabilita“ dosažená v období détente posílila vliv státních struktur na každodenní život ve východním bloku. Ani rok 1968 podle Oldřicha Tůmy (Ústav pro soudobé dějiny AV ČR) neotřásl mezinárodním systémem, nicméně podobně jako roky 1953 a 1956 jej lze označit za jeden z vnitropolitických či „vnitroblokových“ civilizačních milníků. I v jeho výsledku pak Vilém Prečan nalezl jeden z hlavních kořenů strnulosti československé společnosti patrné ještě po značnou část Gorbačovovy éry.

László Borhi, sledován Rolfem Steiningerem, hovoří o poválečné sovětizaci Maďarska.
László Borhi, sledován Rolfem Steiningerem, hovoří o poválečné sovětizaci Maďarska.
© Stanislava Kyselová, Akademický bulletin

Zvláště skvělou úroveň měl panel věnovaný Německu – jeho rozdělení, přehrazení zdí napříč metropolí a opětovnému sjednocení – a rovněž paralelám s východní Evropou. Těm věnovala pozornost zejména Anne Deighton, která odhalila postupně slábnoucí schopnost Britů ovlivnit tamní situaci, jež se poté v letech 1989–1991 projevila i v německé otázce. Na pohled z Paříže (s důrazem na závěr studené války) se soustředil Georges-Henri Soutou; mj. na Mitterandovy představy o pouze konfederovaném Německu a novém evropském bezpečnostním systému – bez Američanů. Úroveň našeho poznání o symbolu studené války – berlínské zdi – všestranně zhodnotila Hope Harrison (George Washington University). Výstavba zdi byla každopádně východiskem z nouze, jakmile se ukázalo, že se Chruščovovi nepodaří vytlačit Američany z Berlína. Oliver Bange (Mannheim University) upozornil na relativní pokles významu německého problému z hlediska celoevropské bezpečnosti v 70. a 80. letech, avšak od podzimu 1989 byla německá otázka opět v centru veškerého dění. Bernd Schäfer (Woodrow Wilson Center ve Washingtonu) se věnoval implozi východoněmeckého komunistického režimu. Katalyzátorem se stal exodus východních Němců přes ambasádu v Praze; východoněmecké vedení dokonce československým soudruhům navrhlo, aby velvyslanectví obehnali další zdí!

Vrchol prezentace skutečně nejnovějších výsledků archivního výzkumu přinesl panel s tématem konce studené války. Thomas Blanton v brilantním vystoupení – prakticky nedostižném svou formou a podáním – analyzoval americkou politiku vůči Sovětskému svazu. Poukázal na zásadní paradox: Ronald Reagan navzdory své reputaci tvrdého studenoválečníka od svého nástupu opakovaně vyzýval v rychlém sledu se střídající sovětské vůdce ke spolupráci na úplném jaderném odzbrojení – avšak bez odezvy. Naopak nová administrativa George Bushe v prvních měsících roku 1989 vystupovala vůči Michailu Gorbačovovi z pozice „jestřábů“. Právě muži, který přinejmenším umožnil pronikavé změny v sovětském bloku, byly věnovány následující tři příspěvky. Podle Alexe Pravdy nepřikládal Gorbačov po dlouhou dobu situaci ve východní Evropě dostatečnou pozornost: v těchto zemích sice měla probíhat perestrojka, avšak Gorbačov tam nijak významně nepodpořil reformisty. William Taubman jej představil jako člověka s vizí, který věřil v postupnou demokratizaci sovětské společnosti, ale byl vystaven enormním tlakům ze všech stran (a také silnému vlivu své manželky), což ho začasté vedlo k iracionálnímu jednání. Podle Svetlany Savranské (NSA) byly sice východoevropské země klenotem sovětského impéria (L. Borhi), ale pro Gorbačova se postupně proměnily v břemeno v době, kdy se sovětská ekonomika propadala a na domácí politické scéně byl vystaven sílící kritice – zejména Jelcinovu tlaku zprava. Velký důraz kladl Gorbačov na projekt Společného evropského domu: bezpečnostní struktura na kontinentě se v něm měla přetvořit, avšak při pokračující existenci NATO a Varšavské smlouvy. Politologický pohled na počátky období tranzice se specifickým důrazem na Slovensko nabídla na závěr Soňa Szomolányi (Univerzita Komenského). Dlouhá diskuse protáhla panel téměř na tři hodiny bez přestávky.

V závěrečné části zazněly nadčasové reflexe studené války a komunismu. Silvio Pons (římská univerzita „Tor Vergata”) nastínil proces postupné delegitimizace komunismu. Podle Marka Kramera považoval Stalin svůj režim za zranitelný už v roce 1946 a v letech 1953 a 1956 komunismus v NDR a Maďarsku fakticky zkolaboval. Sovětské vztahy s východní Evropou zůstaly po celou dobu ústředním tématem studené války. Metodologii její historiografie se věnoval Richard Ned Lebow (Dartmouth College), jenž zdůraznil účelnost retrospektivního přístupu a roli psychologie, zatímco James Hershberg (George Washington University) vylíčil na příkladu dvou mezinárodních konferencí na sklonku 80. let peripetie dramatického obratu v interpretaci studené války ze strany sovětských historiků.

Z jednání závěrečného panelu: zleva Odd Arne Westad, James Hershberg, Mark Kramer
Z jednání závěrečného panelu: zleva Odd Arne Westad, James Hershberg, Mark Kramer
Foto: Archiv autora

Odd Arne Westad (London School of Economics and Political Science) v závěrečném slovu vyzdvihl vysokou úroveň přednesených příspěvků i konference jako takové. Zároveň poukázal mj. na potřebu zkoumat příběh regionu v globálním kontextu. Dodejme, že právě tady se otevírá prostor pro další bádání, což platí i o rozličných aspektech československé úlohy ve studené válce. Zapojit by se do něj měli především mladí badatelé chtiví poznání – a to s náležitým institucionálním zabezpečením. Právě oni svou účastí (kontrastující s nepřítomností tolika rutinérů z řad věhlasných českých kapacit) demonstrovali svůj zájem o přijímání nových poznatků a interpretací od elitní sestavy světových historiků, která se v Praze sešla zcela ojediněle a kterou Vilém Prečan v jednom z poskytnutých televizních rozhovorů výstižně nazval crème de la crème. Dodejme, že konference se uskutečnila zásluhou finančního přispění Marka Jelínka, Úřadu vlády ČR, Heinrich Böll Stiftung a Konrad Adenauer Stiftung.

VÍT SMETANA,
Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i.