English
Stránky Akademického bulletinu obohatila v roce 1992 nová odborná a přitom poetická dimenze, která se uchytila, sílila, až postupně přerostla nad rámec interního časopisu. Rozhovory, které s badateli z nejrůznějších vědních disciplín pro jiné vědce vedla Sylva Daníčková, se staly růží ve značce měsíčníku Akademie věd. Vědom si jejich kvality, pěstoval doc. Jan Krekule, tehdy jako místopředseda Ediční rady AV ČR, semínko nápadu na kytici těchto rozhovorů. Jenže květinky byly různě staré a bylo třeba jedné každé ofouknout prach, odstranit zvadlé lístky, zastřihnout a přizpůsobit ji celkovému tvaru. Kytice se „váže“ v redakci Akademického bulletinu a ještě letos se představí v podobě knížky Skrytá poselství vědy, která vyjde zásluhou SSČ AV ČR v Nakladatelství Academia.
Sylva Daníčková
Sylvo, povídáme si nad nekonečnými korekturami knihy, kterou snad můžu přirovnat k pampelišce prodravší se skrz beton. Ta obrovská síla, s níž se kniha podobně jako rostlina klube na svět, ty těžké peripetie, pocity marnosti i naděje s sebou na druhou stranu přinášejí ještě další příběh, příběh přátelství, důvěry, nezištnosti. V tom množství „strží a roklí“, které knize přerušovaly cestu, se totiž znenadání objevovali staronoví přátelé Akademického bulletinu a ti podávali cenné rady i pomocné ruce, aby Skrytým poselstvím vědy na svět pomohli. Kniha představuje deset let odkrývání tajemství vědy v rozhovorech s významnými badateli – co pro tebe tento soubor znamená?
Je připomenutím, jak se rozhovory dělaly, souhrnem příběhů, které jsem mohla díky Akademickému bulletinu prožít během minulých deseti let. Každé to setkání bylo dobrodružstvím, setkáním s lidmi, kteří člověka zavedli do prostorů, jež by jinak nepoznal. Tak vzácné bytosti by člověk ani jinak nepoznal. Každý měsíc přinesl rozhovor – a byla to bez nadsázky vždycky radost, i práce, která dala někdy člověku zabrat. Přece jen vstupuje na tenký led, nejen se svými omezenými vědomostmi, často i s neumělou schopností ptát se a naslouchat. Vědci jsou ale velkorysí, a vlastně také pokorní, přijímají tazatele takového, jaký je. Práce s textem bývá náročná, i když někdo hovoří opravdu jako kniha. Někdo je zase natolik geniální, že mu myšlenky a prostory jaksi krystalizují do sebe – pak je lepší ponechat stavbu netknutou, abychom jí neublížili. Navíc se mluvené a psané slovo od sebe tak zásadně liší, že je třeba s ním ještě dále pracovat. Případné jazykové nedostatky zachrání pečlivá korektorka. To vše je práce i příležitost, aby se člověk v každém věku něco učil, dozvídal, potkával nové lidi – aby žil.
Že jsme začali knihu zpracovávat v redakci Akademického bulletinu, přineslo i mně mnohá překvapení: vidím-li zblízka, co se s textem dá a musí ještě všechno dělat, když má vzniknout kniha, nestačím se divit. Text totiž působí jinak v časopise, v prvních nátiscích, ve sloupcových a nakonec ve stránkových korekturách. Přitom jsme si dovolili, co je dnes tak vzácné, snahu o maximální čistotu. A ještě něco se ukázalo: neokázalá ochota redakčních kolegů udělat spoustu práce navíc...
Ano! Skrytá poselství vědy začala žít svým životem, vidím, že čím více se texty čistí a zbavují „balastního“ nánosu, tím zřetelněji vystupují souvislosti, které předtím zůstávaly skryty. Najednou celý soubor dostal přímější linie. Každý víme, jak je těžké nechat si do vlastního textu „vrtat“. A možná o to víc bolelo říkat kolegyni, kterou mám moc ráda a nesmírně si jí vážím, že to nebo ono by se mělo vyškrtnout, vypustit...
Je pravda, že rozhovory složené do knihy se začaly chovat po svém a bylo třeba vyhovět požadavku určité vnitřní skladby. Někde krátit, jinde trochu upravit, vyjít vstříc pohledu grafika. Pro autora jsou zásahy do textu vždy zdrojem utrpení. Tady šlo navíc o texty někoho jiného, o výpovědi vědců, do nichž nebylo možno ani dovoleno zasahovat libovolně. Trochu jsme spolu, v dobrém, bojovaly, viď?
Dodám, že jednotlivé rozhovory nejsou uspořádané ani chronologicky ani podle vědních oblastí. S úžasem jsme sledovaly, jak vlastně na rámci zařazení až tolik nesejde, protože všechny odpovědi obsahují průniky do dalších oblastí...
V souboru vybraném z mnoha rozhovorů velmi přirozeně vykrystalizovaly čtyři oblasti: věda je hravá, má v sobě tajemství, je znamením doby a její historické úvahy nesou stopy dějin. Každý rozhovor mířil do některé z těchto říší, ale při hlubší úvaze bylo zřejmé, že kterýkoli vědecký obor v sobě tají i hru, i tajemství, i znamení doby, i dějiny. Interdisciplinarita, kterou dnes vědci pěstují, se projevila i tady. Rozhovory si ve vybraném souboru jako by navzájem odpovídaly, jindy si protiřečily, někdy se doplňovaly. Například husitství, které se jako téma objevilo v několika rozhovorech, bylo tak nechtěně „nasvíceno“ z několika stran s docela zajímavým výsledkem.
Vystudovala jsi sice historii, ale lidé tě znali jako konferenciérku a herečku, už méně jako překladatelku a novinářku. Jak došlo k tomu, že jsi začala dělat rozhovory pro Akademický bulletin, pamatuješ si ještě na ten první?
Do Tiskového odboru Akademie jsem přišla vlastně náhodou. Brzy po sametové revoluci jsme se potkali s kolegou z fakulty, který se zmínil, že se v Akademii tvoří nové tiskové oddělení a potřebují novináře. Akademický bulletin tenkrát představoval prostý dvoulist se zprávami o zasedání Akademické rady. Pomalu se z něj začal tvořit zajímavý měsíčník, zpočátku ho vedl Antonín Kostlán, později Jiří Kroulík a posléze Svetozár Pantůček z Orientálního ústavu. Ten přišel v roce 1998 s nápadem zavést přílohu s rozhovory. Nabídl tu práci mně, což jsem s chutí přijala. Jeden z prvních rozhovorů s Milanem Blažkem se odehrál mezi vzácnými sbírkami kosatců v Průhonicích. Jmenoval se Stíny krásných míst, protože se zdálo, že pro nedostatek financí nebude možné sbírky zachovat.
Rozhovory tohoto typu vyžadují pečlivou přípravu, nemalý čas strávený přímo se zpovídanou osobností a následně hodiny ke zpracování, upřesňování, autorizacím, domlouvání obrázků. Většinu takových setkání si pak pamatujeme navždy.
Někdy člověku zůstane v paměti úplně jasně určité setkání i s detaily. Kdybych se zamyslela, budu mít ale živou vzpomínku na všechny rozhovory – vždy se událo setkání s velkým S. Napětí, kterému se člověk neubrání, jako by vyvolávalo atmosféru, která tazatele i vypravěče naladí stejně – a tak jsme si většinou s velkým zaujetím povídali. Sice si připravíš otázky, ale z rozhovoru plynou otázky nové, daleko zajímavější, a tak se najednou všechno samo děje a odvíjí. Vědci jsou dnes schopni otevřít se jako přátelé a být navýsost srozumitelní.
Často obě konstatujeme, že se nám vědci při rozhovorech snaží zprostředkovat během chvíle celou svou badatelskou dráhu. V onen zázračný okamžik, kdy ji vysvětlují, vše připadá naprosto jasné, ale jakmile se zavřou dveře a sedneš k počítači, najednou už nic jasné není, zhusta saháš po slovnících a začínáš si zoufat. Pokaždé se sama sebe ptám, jak je to možné?
I já se někdy dodatečně divím, že rozhovor vznikl, je sdělný a byl i laskavě přijat. Možná důsledek toho, čemu říkám kouzlo okamžiku. Jsou-li obě strany rozhovoru vstřícně naladěny, pak z něj mají radost všichni – i čtenáři.
Hodně se mluví o popularizaci vědy – mnozí badatelé dnes umějí rozdávat své vědění ostatním lidem. A s jakým zápalem to dělají!
Prostředí Akademického bulletinu je specifické, protože děláš rozhovory s vědci pro akademickou obec. Spoluautor některých rozhovorů František Houdek tě označil za první popularizátorku vědy pro vědce. Přístup je úplně jiný, než když se zjednodušuje na úroveň nepoučeného čtenáře. Je snazší nebo složitější?
Domnívám se, že je snazší povídat si s chytrými vědci a být ten hloupější, než být ten chytrý a sdělovat něco zjednodušeně širšímu publiku. Třeba fyzice nerozumím, ale přitom mohu odpověď vědce zpracovat. Kdybych zjednodušovala, mohla bych věci uškodit. To je práce velmi náročná, kterou mohou nejlépe dělat sami vědci. Například výborný popularizátor je František Weyda dokáže zaujmout vyprávěním o mikrosvětě nejen studenty, ale i malé děti, které mu svými otázkami mohou ukázat jeho téma v docela novém světle.
Právě teď v listopadu bilancujeme dvacetiletí po „sametu“, což se blíží i době tvého působení v Akademickém bulletinu. Můžeš ho pro naše čtenáře shrnout?
Když pomyslím, že už je to dvacet let, skoro se mi zatočí hlava. Dostala jsem od života velký dar, mohla jsem skoro vždy dělat, co mě těšilo. Měla jsem příležitost pracovat napohled velmi odlišně – na jevišti spíše srdcem, v novinách hlavou, ale vždy to byla práce v týmu. Mám pocit, že plula krásná loď, do ní jsem nasedla a byla přijata. Lidé okolo nejsou vůbec zanedbatelní. U divadla je to ještě výraznější. Jako konferenciérka Černého divadla jsem říkala povídky Miloše Macourka, v Laterně to také byla týmová práce. Konferenciérka je kamínek v mozaice souboru, který sám o sobě nic neznamená, ale v celku se projeví zazářením, stejně jako rozhovor v bulletinu. Měla jsem štěstí na nová setkání, na vzácná přátelství s lidmi okolo, s kolegy.
Pomohla ti zkušenost konferenciérky i v dalším profesním životě? Jako novináři ve vědecké komunitě jsme vlastně také na jevišti a nevíme, co nás čeká v hledišti před námi. Pohybujeme se v oblasti, kterou neznáme, a snažíme se v ní zorientovat.
Psaní je spíš samota. U práce na jevišti je nádherné, že se obracíš k živým lidem, děje se teď, máš okamžitou odpověď. Kdybys jen deklamovala a nemilovala všechno, co se v té chvíli děje, nic by se neudálo, nikdo by ti neodpověděl. A na jevišti cítíš odpověď publika – nebo chlad – všemi póry těla. Když přeskočí jiskra... ale vlastně si uvědomuji, že stejně živý je kontakt s vědcem během rozhovoru. Také si ho musíš zamilovat, což není těžké. Zas je to setkání, krátké, ale živé.
Sylvo, pochopitelně nejsi a ani bys nemohla být úplný laik. Při studiích historie jste se sešli s nynějším profesorem Františkem Šmahelem, s doktorem Bořkem Nechvátalem, který vede výzkum na Vyšehradě... Jaké to je mít spolužáky za kolegy a partnery pro rozhovor?
Je to zvláštní. Studovat dějepis v padesátých letech minulého století nebyla zrovna nejšťastnější volba, velice bolestně se zde projevovaly snahy tehdejšího režimu zmást, narušit, ovládnout „duši“ mladých lidí. Ve mně zůstal z tohoto údobí života smutek, i když přednášky mnoha profesorů byly statečné a skvělé. Když jsme se po dlouhých letech začali s kolegy znovu setkávat, žasla jsem, protože většina z nich prošla zkouškou života bez úhony, odevzdala nemalou práci a stala se nikoli vždy známým, ale úcty hodným i radostným člověkem, vědcem, vědkyní, někým, kdo prožil život i v těch zlých dobách spravedlivě a má co nabídnout dnešku i příštímu pokolení. Někteří ovšem za svůj nekompromisní osobní i odborný postoj v minulosti draze zaplatili.
Soubor vybraných rozhovorů otištěných v Akademickém bulletinu vyjde knižně pod názvem Skrytá poselství vědy ještě letos. Naleznete v něm mj. rozhovory s Jiřím Grygarem či Bořivojem Nechvátalem (oba na snímku).
© Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
To je případ právě např. prof. Františka Šmahela, který si „osmašedesátý“ odjezdil jako tramvaják. A jako by ho režim i po 20 letech, jež v tomto měsíci uplynou od pádu komunismu, pořád honil: „demokratický způsob hodnocení vědecké práce kafemlejnkem“ absurdně oceňuje jeho úžasné vědecké dílo menším počtem bodů než publikace daleko méně cenné. A navíc právě on nejvíc bojoval za zachování možnosti udělovat tituly a vzdělávat studenty v Akademii. Dnes se ukazuje, že přesně to je jedním ze základních problémů financování Akademie.
Mezi kolegy se o Františkovi vyprávělo, že měl u sebe v tramvaji pořád nějakou knihu s tématem, nad nímž právě bádal. Když dojel na konečnou, v pauze pokračoval ve studiu. Nebyl sám, kdo za normalizace nemohl naplno pokračovat ve své odbornosti – ale možná si právě tenkrát, jako jiní vědci nebo umělci, vytvořil základ pro práci, kterou mohl rozvinout po sametové revoluci on nebo někdo jiný. Pokud k tomu ovšem ještě našel sílu.
Řekla bych, že pokud někdo vytvoří v životě takové dílo jako právě František Šmahel, není důležité, kolik dostane bodů – ale je to nespravedlivé, možná mu to je líto, možná ne. Ale on určitě píše další knihu, děj se co děj. Jeho dílo tady naštěstí je a nic je neohrozí.
Musí snad každý velký autor, ať už malíř, spisovatel, historik, své cenné dílo protrpět?
Jsou autoři, kteří čekali na ocenění celý život. Mnozí dosáhli uznání až po smrti. Van Gogh prodal za svého života jediný obraz. Může se zdát, že je to nespravedlivé a že to musí vést k zatrpklosti. Ale domnívám se, že opravdoví vědci nebo umělci, a nejen oni, většinou na hodnocení nemyslí. Touha uposlechnout vnitřní hlas, který je někam vede, posílá, je pro ně důležitější. Jsou ochotni své práci obětovat mnohé, někdy dokonce vše. Sice to bolí, ale takový už je zákon naší planety.
MARINA HUŽVÁROVÁ
Sylva Daníčková
Sylvo, povídáme si nad nekonečnými korekturami knihy, kterou snad můžu přirovnat k pampelišce prodravší se skrz beton. Ta obrovská síla, s níž se kniha podobně jako rostlina klube na svět, ty těžké peripetie, pocity marnosti i naděje s sebou na druhou stranu přinášejí ještě další příběh, příběh přátelství, důvěry, nezištnosti. V tom množství „strží a roklí“, které knize přerušovaly cestu, se totiž znenadání objevovali staronoví přátelé Akademického bulletinu a ti podávali cenné rady i pomocné ruce, aby Skrytým poselstvím vědy na svět pomohli. Kniha představuje deset let odkrývání tajemství vědy v rozhovorech s významnými badateli – co pro tebe tento soubor znamená?
Je připomenutím, jak se rozhovory dělaly, souhrnem příběhů, které jsem mohla díky Akademickému bulletinu prožít během minulých deseti let. Každé to setkání bylo dobrodružstvím, setkáním s lidmi, kteří člověka zavedli do prostorů, jež by jinak nepoznal. Tak vzácné bytosti by člověk ani jinak nepoznal. Každý měsíc přinesl rozhovor – a byla to bez nadsázky vždycky radost, i práce, která dala někdy člověku zabrat. Přece jen vstupuje na tenký led, nejen se svými omezenými vědomostmi, často i s neumělou schopností ptát se a naslouchat. Vědci jsou ale velkorysí, a vlastně také pokorní, přijímají tazatele takového, jaký je. Práce s textem bývá náročná, i když někdo hovoří opravdu jako kniha. Někdo je zase natolik geniální, že mu myšlenky a prostory jaksi krystalizují do sebe – pak je lepší ponechat stavbu netknutou, abychom jí neublížili. Navíc se mluvené a psané slovo od sebe tak zásadně liší, že je třeba s ním ještě dále pracovat. Případné jazykové nedostatky zachrání pečlivá korektorka. To vše je práce i příležitost, aby se člověk v každém věku něco učil, dozvídal, potkával nové lidi – aby žil.
Že jsme začali knihu zpracovávat v redakci Akademického bulletinu, přineslo i mně mnohá překvapení: vidím-li zblízka, co se s textem dá a musí ještě všechno dělat, když má vzniknout kniha, nestačím se divit. Text totiž působí jinak v časopise, v prvních nátiscích, ve sloupcových a nakonec ve stránkových korekturách. Přitom jsme si dovolili, co je dnes tak vzácné, snahu o maximální čistotu. A ještě něco se ukázalo: neokázalá ochota redakčních kolegů udělat spoustu práce navíc...
Ano! Skrytá poselství vědy začala žít svým životem, vidím, že čím více se texty čistí a zbavují „balastního“ nánosu, tím zřetelněji vystupují souvislosti, které předtím zůstávaly skryty. Najednou celý soubor dostal přímější linie. Každý víme, jak je těžké nechat si do vlastního textu „vrtat“. A možná o to víc bolelo říkat kolegyni, kterou mám moc ráda a nesmírně si jí vážím, že to nebo ono by se mělo vyškrtnout, vypustit...
Je pravda, že rozhovory složené do knihy se začaly chovat po svém a bylo třeba vyhovět požadavku určité vnitřní skladby. Někde krátit, jinde trochu upravit, vyjít vstříc pohledu grafika. Pro autora jsou zásahy do textu vždy zdrojem utrpení. Tady šlo navíc o texty někoho jiného, o výpovědi vědců, do nichž nebylo možno ani dovoleno zasahovat libovolně. Trochu jsme spolu, v dobrém, bojovaly, viď?
Dodám, že jednotlivé rozhovory nejsou uspořádané ani chronologicky ani podle vědních oblastí. S úžasem jsme sledovaly, jak vlastně na rámci zařazení až tolik nesejde, protože všechny odpovědi obsahují průniky do dalších oblastí...
V souboru vybraném z mnoha rozhovorů velmi přirozeně vykrystalizovaly čtyři oblasti: věda je hravá, má v sobě tajemství, je znamením doby a její historické úvahy nesou stopy dějin. Každý rozhovor mířil do některé z těchto říší, ale při hlubší úvaze bylo zřejmé, že kterýkoli vědecký obor v sobě tají i hru, i tajemství, i znamení doby, i dějiny. Interdisciplinarita, kterou dnes vědci pěstují, se projevila i tady. Rozhovory si ve vybraném souboru jako by navzájem odpovídaly, jindy si protiřečily, někdy se doplňovaly. Například husitství, které se jako téma objevilo v několika rozhovorech, bylo tak nechtěně „nasvíceno“ z několika stran s docela zajímavým výsledkem.
Vystudovala jsi sice historii, ale lidé tě znali jako konferenciérku a herečku, už méně jako překladatelku a novinářku. Jak došlo k tomu, že jsi začala dělat rozhovory pro Akademický bulletin, pamatuješ si ještě na ten první?
Do Tiskového odboru Akademie jsem přišla vlastně náhodou. Brzy po sametové revoluci jsme se potkali s kolegou z fakulty, který se zmínil, že se v Akademii tvoří nové tiskové oddělení a potřebují novináře. Akademický bulletin tenkrát představoval prostý dvoulist se zprávami o zasedání Akademické rady. Pomalu se z něj začal tvořit zajímavý měsíčník, zpočátku ho vedl Antonín Kostlán, později Jiří Kroulík a posléze Svetozár Pantůček z Orientálního ústavu. Ten přišel v roce 1998 s nápadem zavést přílohu s rozhovory. Nabídl tu práci mně, což jsem s chutí přijala. Jeden z prvních rozhovorů s Milanem Blažkem se odehrál mezi vzácnými sbírkami kosatců v Průhonicích. Jmenoval se Stíny krásných míst, protože se zdálo, že pro nedostatek financí nebude možné sbírky zachovat.
Rozhovory tohoto typu vyžadují pečlivou přípravu, nemalý čas strávený přímo se zpovídanou osobností a následně hodiny ke zpracování, upřesňování, autorizacím, domlouvání obrázků. Většinu takových setkání si pak pamatujeme navždy.
Někdy člověku zůstane v paměti úplně jasně určité setkání i s detaily. Kdybych se zamyslela, budu mít ale živou vzpomínku na všechny rozhovory – vždy se událo setkání s velkým S. Napětí, kterému se člověk neubrání, jako by vyvolávalo atmosféru, která tazatele i vypravěče naladí stejně – a tak jsme si většinou s velkým zaujetím povídali. Sice si připravíš otázky, ale z rozhovoru plynou otázky nové, daleko zajímavější, a tak se najednou všechno samo děje a odvíjí. Vědci jsou dnes schopni otevřít se jako přátelé a být navýsost srozumitelní.
Často obě konstatujeme, že se nám vědci při rozhovorech snaží zprostředkovat během chvíle celou svou badatelskou dráhu. V onen zázračný okamžik, kdy ji vysvětlují, vše připadá naprosto jasné, ale jakmile se zavřou dveře a sedneš k počítači, najednou už nic jasné není, zhusta saháš po slovnících a začínáš si zoufat. Pokaždé se sama sebe ptám, jak je to možné?
I já se někdy dodatečně divím, že rozhovor vznikl, je sdělný a byl i laskavě přijat. Možná důsledek toho, čemu říkám kouzlo okamžiku. Jsou-li obě strany rozhovoru vstřícně naladěny, pak z něj mají radost všichni – i čtenáři.
Hodně se mluví o popularizaci vědy – mnozí badatelé dnes umějí rozdávat své vědění ostatním lidem. A s jakým zápalem to dělají!
Prostředí Akademického bulletinu je specifické, protože děláš rozhovory s vědci pro akademickou obec. Spoluautor některých rozhovorů František Houdek tě označil za první popularizátorku vědy pro vědce. Přístup je úplně jiný, než když se zjednodušuje na úroveň nepoučeného čtenáře. Je snazší nebo složitější?
Domnívám se, že je snazší povídat si s chytrými vědci a být ten hloupější, než být ten chytrý a sdělovat něco zjednodušeně širšímu publiku. Třeba fyzice nerozumím, ale přitom mohu odpověď vědce zpracovat. Kdybych zjednodušovala, mohla bych věci uškodit. To je práce velmi náročná, kterou mohou nejlépe dělat sami vědci. Například výborný popularizátor je František Weyda dokáže zaujmout vyprávěním o mikrosvětě nejen studenty, ale i malé děti, které mu svými otázkami mohou ukázat jeho téma v docela novém světle.
Právě teď v listopadu bilancujeme dvacetiletí po „sametu“, což se blíží i době tvého působení v Akademickém bulletinu. Můžeš ho pro naše čtenáře shrnout?
Když pomyslím, že už je to dvacet let, skoro se mi zatočí hlava. Dostala jsem od života velký dar, mohla jsem skoro vždy dělat, co mě těšilo. Měla jsem příležitost pracovat napohled velmi odlišně – na jevišti spíše srdcem, v novinách hlavou, ale vždy to byla práce v týmu. Mám pocit, že plula krásná loď, do ní jsem nasedla a byla přijata. Lidé okolo nejsou vůbec zanedbatelní. U divadla je to ještě výraznější. Jako konferenciérka Černého divadla jsem říkala povídky Miloše Macourka, v Laterně to také byla týmová práce. Konferenciérka je kamínek v mozaice souboru, který sám o sobě nic neznamená, ale v celku se projeví zazářením, stejně jako rozhovor v bulletinu. Měla jsem štěstí na nová setkání, na vzácná přátelství s lidmi okolo, s kolegy.
Pomohla ti zkušenost konferenciérky i v dalším profesním životě? Jako novináři ve vědecké komunitě jsme vlastně také na jevišti a nevíme, co nás čeká v hledišti před námi. Pohybujeme se v oblasti, kterou neznáme, a snažíme se v ní zorientovat.
Psaní je spíš samota. U práce na jevišti je nádherné, že se obracíš k živým lidem, děje se teď, máš okamžitou odpověď. Kdybys jen deklamovala a nemilovala všechno, co se v té chvíli děje, nic by se neudálo, nikdo by ti neodpověděl. A na jevišti cítíš odpověď publika – nebo chlad – všemi póry těla. Když přeskočí jiskra... ale vlastně si uvědomuji, že stejně živý je kontakt s vědcem během rozhovoru. Také si ho musíš zamilovat, což není těžké. Zas je to setkání, krátké, ale živé.
Sylvo, pochopitelně nejsi a ani bys nemohla být úplný laik. Při studiích historie jste se sešli s nynějším profesorem Františkem Šmahelem, s doktorem Bořkem Nechvátalem, který vede výzkum na Vyšehradě... Jaké to je mít spolužáky za kolegy a partnery pro rozhovor?
Je to zvláštní. Studovat dějepis v padesátých letech minulého století nebyla zrovna nejšťastnější volba, velice bolestně se zde projevovaly snahy tehdejšího režimu zmást, narušit, ovládnout „duši“ mladých lidí. Ve mně zůstal z tohoto údobí života smutek, i když přednášky mnoha profesorů byly statečné a skvělé. Když jsme se po dlouhých letech začali s kolegy znovu setkávat, žasla jsem, protože většina z nich prošla zkouškou života bez úhony, odevzdala nemalou práci a stala se nikoli vždy známým, ale úcty hodným i radostným člověkem, vědcem, vědkyní, někým, kdo prožil život i v těch zlých dobách spravedlivě a má co nabídnout dnešku i příštímu pokolení. Někteří ovšem za svůj nekompromisní osobní i odborný postoj v minulosti draze zaplatili.
Soubor vybraných rozhovorů otištěných v Akademickém bulletinu vyjde knižně pod názvem Skrytá poselství vědy ještě letos. Naleznete v něm mj. rozhovory s Jiřím Grygarem či Bořivojem Nechvátalem (oba na snímku).
© Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
To je případ právě např. prof. Františka Šmahela, který si „osmašedesátý“ odjezdil jako tramvaják. A jako by ho režim i po 20 letech, jež v tomto měsíci uplynou od pádu komunismu, pořád honil: „demokratický způsob hodnocení vědecké práce kafemlejnkem“ absurdně oceňuje jeho úžasné vědecké dílo menším počtem bodů než publikace daleko méně cenné. A navíc právě on nejvíc bojoval za zachování možnosti udělovat tituly a vzdělávat studenty v Akademii. Dnes se ukazuje, že přesně to je jedním ze základních problémů financování Akademie.
Mezi kolegy se o Františkovi vyprávělo, že měl u sebe v tramvaji pořád nějakou knihu s tématem, nad nímž právě bádal. Když dojel na konečnou, v pauze pokračoval ve studiu. Nebyl sám, kdo za normalizace nemohl naplno pokračovat ve své odbornosti – ale možná si právě tenkrát, jako jiní vědci nebo umělci, vytvořil základ pro práci, kterou mohl rozvinout po sametové revoluci on nebo někdo jiný. Pokud k tomu ovšem ještě našel sílu.
Řekla bych, že pokud někdo vytvoří v životě takové dílo jako právě František Šmahel, není důležité, kolik dostane bodů – ale je to nespravedlivé, možná mu to je líto, možná ne. Ale on určitě píše další knihu, děj se co děj. Jeho dílo tady naštěstí je a nic je neohrozí.
Musí snad každý velký autor, ať už malíř, spisovatel, historik, své cenné dílo protrpět?
Jsou autoři, kteří čekali na ocenění celý život. Mnozí dosáhli uznání až po smrti. Van Gogh prodal za svého života jediný obraz. Může se zdát, že je to nespravedlivé a že to musí vést k zatrpklosti. Ale domnívám se, že opravdoví vědci nebo umělci, a nejen oni, většinou na hodnocení nemyslí. Touha uposlechnout vnitřní hlas, který je někam vede, posílá, je pro ně důležitější. Jsou ochotni své práci obětovat mnohé, někdy dokonce vše. Sice to bolí, ale takový už je zákon naší planety.
MARINA HUŽVÁROVÁ