Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Pátrání po dějinách církevního komunikačního prostoru

Historický ústav AV ČR, Ústav dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty UK, univerzity Westfälische Wilhelms-Universität Münster a Ludwig-Maximilians Universität München uspořádaly
za finanční podpory Česko-německého fondu budoucnosti mezinárodní konferenci s názvem Ecclesia jako komunikační prostor ve střední Evropě (13.–16. století). Setkání ve vile Lanna v Praze se 21.–23. září 2009 zúčastnilo asi 40 historiků, historiků umění a archeologů a zaznělo zde 17 příspěvků. Autory sedmi z nich byli badatelé z Německa, ostatní z České republiky.

Jednání ­mezinárodní ­konference se odehrávalo ve vile Lanna.
Jednání ­mezinárodní ­konference se odehrávalo ve vile Lanna.
Foto: Eva Doležalová, Archiv autorky

Dlouholetou spolupráci mezi jmenovanými institucemi předznamenala konference Čechy a Německá říše. Přenosy idejí a kultur ve srovnání (13.–16. století), která se uskutečnila už před dvěma lety v Mnichově. Jedním z výsledků byla mj. i stejno­jmenná kniha, kterou nedávno vydalo mnichovské nakladatelství Collegium Carolinum. Organizátoři letošního setkání, dr. Eva Doležalová a dr. Robert Šimůnek z Historického ústavu AV ČR, v. v. i., zmiňují, že by do budoucna rádi zachovali dvouletou periodicitu těchto česko-německých (nebo německo-českých) konferencí. Příští by se mohla konat v roce 2011 ve vestfálském Münsteru. O přínosech letošní více pohovořili oba organizátoři.

Je známo, že ecclesia je latinsky církev. Ale přes­to, co vlastně církev (neboli ecclesia) je?
Ecclesia se dá do češtiny přeložit dvěma způsoby. Jednak znamená kostel, tj. stavbu, kultovní shromaždiště, jednak církev jako společenství nebo organizaci. Pokud víme, v žádném jiném jazyce se pojem ecclesia takto nerozlišuje. Církev je především společenství věřících, společenství lidí, kteří vyznávají, že věří v Boha a že podle něho řídí své životy. Tito lidé, pokud jsou ještě na tomto světě, musí nějak žít, milovat, vychovávat děti, pracovat, myslet, organizovat se a přitom spolu nějak mluví, komunikují. V teologii se tomu říká obcování svatých (communio sanctorum). Tento výraz se vyskytuje i v základním apoštolském vyznání víry, které znají křesťané nazpaměť. To je vlastně ten komunikační prostor. Funkce komunikačního prostoru není něco navíc, vedle nějaké jiné základní funkce církve, ale že leží v samém jejím jádru, je její nejvlastnější funkcí.

Proč je pro historiky komunikační prostor tak podstatný? Vždyť někteří z vás třeba ani nejsou věřícími křesťany.
Protože z komunikačního prostoru v nejširším smyslu, nejen církevního, poznáváme, jací lidé byli, jak žili, a o to přece jde každému historikovi. Každý historik chce pro své současníky i potomky v přeneseném nebo i doslovném smyslu nakreslit obraz, napsat román, natočit film nebo zahrát divadlo o tom, jak to tenkrát doopravdy bylo, jak to vypadalo. A zase naopak, lidé se vždycky chtě nechtě museli přizpůsobovat tomu, jaký prostor měli k dispozici, čili mezi komunikačním prostorem a jednáním lidí byla a je vzájemná interakce, a ta je i sama o sobě velmi zajímavá.

Jedním z prostředků komunikace bylo výtvarné umění. Vyobrazení zachycuje umučení sv. Jiří, patrona rytířů a oblíbeného světce středověku.
Jedním z prostředků komunikace bylo výtvarné umění. Vyobrazení zachycuje umučení sv. Jiří, patrona rytířů a oblíbeného světce středověku.

Proč byla pro komunikaci lidí tak důležitá právě církev?
Tím se dostáváme ke druhé části názvu našeho kolokvia, „ve střední Evropě (13.–16. století)“. Ve středověku, a zejména v tomto pozdním středověku, vyplňovala církev veškerý komunikační prostor lidí, kteří zde žili, a byla proto téměř jediným komunikačním místem. Kolem církve se vytvářel prostor, který mimo ní téměř neexistoval. V jejím rámci se každý mohl nějak vyjádřit. Bylo to prostranství fyzické (kostely, kaple, oltáře, církevní školy, kláštery, hřbitovy, ulice a města v průběhu procesí stejně jako krajina, jíž procházeli poutníci, ale také celá křesťanská království, císařství a knížectví, kurfiřtství, diecéze, arcidiecéze, města, pevnosti apod.). Avšak byl to také prostor duchovní – celá množina myšlenek, postojů, pocitů, ale i činů a jejich záznamů (pověstí, legend, obrazů, listin, knih psaných i tištěných, archivů, hudby), oděvů a jiných předmětů a jejich symbolických významů. Vedle těchto naplněných částí komunikačního prostoru existoval také dosud prázdný prostor, který mohl (aspoň potenciálně) být naplněn něčím z toho, o čem zde byla řeč. Snadněji se ovšem mluví o prostoru fyzickém. Ten je ostatně nositelem prostoru duchovního.

Zmínili jste se, že církev vyplňovala celý prostor. Za této situace musel být její prostor využíván i pro necírkevní účely...
Ano, tato myšlenka patřila k hlavním tématům. Příslušnost k církvi člověka legitimizovala, v kostele se mohl člověk reprezentovat. Řečeno dnešním jazykem: mohl si dělat reklamu. Kdo byl donátorem, dobrodincem nějaké církevní instituce, dělal si nároky na své zobrazení na čestném místě a čestným způsobem, např. společně se světci. Ať už šlo o panovníka, šlechtu, měšťany a také například řemeslnické cechy. Právě tak důležitým místem byl hřbitov.

Všechno asi ale nebyla bezkonfliktní selanka...
Máte pravdu. Lidé si v církevním prostoru i vyřizovali účty mezi sebou, vlastně jej zneužívali. Ale i když ponecháme toto zneužívání stranou, konflikty odjakživa patřily k podstatným atributům církve. V jejím rámci byly korigovány mravní excesy a nepravověří. Od nepaměti existovaly různé koncepce a názory, jak by měla církev vypadat. Proto se církevní prostor rozpadal na podprostory zčásti nebo zcela oddělené, buď koexistující, nebo se (jednostranně nebo vzájemně) exkomunikující. Jednotlivé křesťanské komunity, království, diecéze, řeholní řády, kláštery, farnosti, města a vesnice žily převážně svým vnitřním životem a komunikace s ostatními složkami církve byla omezená. Je tomu tak i dnes, kdy např. v jednom městě existuje i několik desítek různých církví a denominací, které se o sebe velmi málo zajímají a téměř spolu nekomunikují. I když mezi nimi třeba není žádná nenávist ani předsudky – stačí ten nezájem. Zvláštním případem byla diaspora – společenství jinak věřících (smýšlejících) rozptýlené uprostřed majoritního církevního prostoru. Diaspora mohla být majoritním církevním prostorem respektována (jako např. řeholní řády, i když i ty se často setkávaly s odporem). Někdy byla jen tolerována, někdy však také pronásledována a vyhlazována, jako např. kataři a valdenští, kteří byli prohlašování za kacíře a o nichž se dnes dozvídáme podrobnosti často jen z inkvizičních protokolů, jež byly jakýmsi tunelem prokopaným inkvizicí do komunikačního prostoru kacířů. Na druhé straně ani pro diasporu nebyl majoritní církevní prostor zcela průhledný. Diaspora měla pravděpodobně větší zájem o majoritní ideologii, aby se vůči ní mohla vymezit a odlišit, zatímco majoritní církev většinou o ideologii diaspory stála jen do té míry, aby ji mohla při vyšetřování rozpoznat a vyhladit. Nechtěla ji publikovat a šířit. Obdobně např. Charta 77 byla sice odsuzována, ale nebyla publikována, jak v to chartisté doufali.

Eva Schlotheuber (Westfälische Wilhelms-Universität Münster).
Eva Schlotheuber (Westfälische Wilhelms-Universität Münster) představuje publikaci, která je výstupem prvního pracovního zasedání v Mnichově r. 2007.
Foto: Eva Doležalová, Archiv autorky

V konferenci jste se omezili na střední Evropu...

Tato oblast je nám nejbližší a nejlépe ji známe. Historici např. ve Španělsku by asi téma pojednali s důrazem na jiné problémy – tenkrát tam vrcholila reconquista. Byzanc v té době podléhala nátlaku Turků. Střední Evropa byla odjakživa dějištěm stýkání a potýkání s Němci, jak napsal František Palacký. Samozřejmě se zde stýkaly a potýkaly i jiné nejrůznější elementy politické, duchovní i etnické. V době, o které mluvíme, jež byla pro střední Evropu dobou vrcholného a pozdního středověku, tedy v období posledních Přemyslovců, lucemburských panovníků a husitství, prožívala tato oblast jedny z nejbarvitějších a nejdramatičtějších kapitol svých dějin.

K jakým závěrům konference dospěla? V dnešní době se často mluví o nutnosti obhájit vědecký výzkum před společností. Čím k němu přispěl váš projekt?
Věda a společnost jsou neoddělitelné. Věda nemůže existovat jen sama pro sebe. Může být společnosti prospěšná na základě kompetentně navržených a poctivě zpracovaných projektů, které buď dosáhnou nějakého konkrétního účinku (např. objevu, vynálezu, technologie) nebo rozšíří kulturně společenský pohled společnosti. To druhé je doménou historie. Historie je vůbec jednou z nejcitlivějších a nejožehavějších disciplín. Každého zajímá jeho minulost, historie jeho rodiny, při návštěvách hradů, zámků či sakrálních staveb se lidé ptají po významu jednotlivých vyobrazení, proč tehdejší lidé vyhledávali určité náměty na dekorativních předmětech a podobně. Z obrazů na nás shlížejí světci, kteří často jen náznakem (atributem) určují svou totožnost a vyprávějí tak skrze jediný obraz své martyrium. A tady se už dotýkáme témat naší konference.
Cílem bylo především zahájit interdisciplinární diskusi mezi historiky, kunsthistoriky a archeology a pát­rat z hlediska všech těchto (a dalších) disciplín po dějinách církevního komunikačního prostoru a jeho strukturách za účelem lepšího pochopení života celé společnosti. Nahlíželi jsme tento komunikační prostor jako legitimní arénu politického i myšlenkového soupeření, který dal mj. vzniknout také prostoru pro reformní hnutí za nápravu církve. Ale abychom byli konkrétní, konference byla zaměřena hlavně na tři tematické celky: za prvé na soužití a konflikty skupin lidí různé víry, za druhé na sebevyjádření autora nebo objednavatele skrze umělecké dílo a jeho tímto způsobem vedenou komunikaci se současníky i následovníky a za třetí na společenskou prezentaci a sebeuvědomování určitých společenských skupin (např. bratrstev, šlechty apod.) ve vztahu k ostatním obyvatelům. Stranou však nezůstal ani vlastní církevní prostor ve fyzickém významu slova, např. kostel či hřbitov jako místo, kde docházelo k důležitým setkáním, ujednáním či uzavírání obchodních smluv, ale také jako místo azylu pro lidi na okraji společnosti. Ukázalo se, jak velmi podnětné je věnovat se koncepcím výtvarných děl, jak významná je jejich vypovídací hodnota, neboť jsou to právě tyto obrazy (např. epitafy), které zachycují tehdejší interiéry sakrálních staveb a kladou přitom důraz na určité prvky významné pro duchovní život zadavatele obrazu (např. vyobrazení kazatele jako nosného prvku lut­herské reformace). Na druhé straně víme stále velmi málo o komunikaci mezi skupinami osob odlišného vyznání, mezi tzv. kacíři (např. valdenskými). Na konferenci zazněly dvě přednášky o chování obou stran, kacířů i ortodoxních. Podařilo se také demonstrovat prolínání vlivů různých konfesních skupin v 16. století při jejich každodenním soužití, jak tomu bylo např. v Lužici.
Upřímně řečeno, na konci konference zůstalo i po bohaté diskusi nezodpovězeno více otázek než před jejím zahájením. Ukazuje se potřeba dále zintenzivnit srovnávací výzkum, abychom mohli vývojově analogické jevy z různých zemí a období zařadit do širšího vývojového rámce a odhalovat jejich příčiny i důsledky s patřičným nadhledem a přehledem o celkovém světovém vývoji.

red