English
Ústav přístrojové techniky AV ČR, v. v. i., pořádal ve dnech 10. až 14. srpna tohoto roku v brněnském hotelu Myslivna 4th Czech-Japan-China Cooperative Symposium on Nanostructure of Advanced Materials and Nanotechnology, které zorganizovali dr. Filip Mika a Mgr. Zuzana Pokorná. S 27 účastníky a třemi doprovodnými osobami to bylo setkání vpravdě komorní. Předneseno bylo 18 ústních vystoupení a vyvěšeno šest posterů. Odkud tedy ten honosný název akce?
Silueta centra Toyamy na pozadí Severních Alp
Ve skutečnosti se jednalo o jeden z projevů dlouholeté spolupráce ÚPT s univerzitou v japonské Toyamě, konkrétně s oddělením materiálových věd Faculty of Engineering. Japonskému pojetí spolupráce ve vědě a vzdělávání zcela odpovídá, že se vytvoří skupina celkem 18 profesorů a studentů magisterského studia, která přes půl zeměkoule přicestuje byť jen na třídenní setkání. Během téměř sedmi let společné práce a šesti let od podpisu smlouvy o ní se již uskutečnila řada společných akcí a výměnných pobytů – většina z nich, pravda, na japonském území. Součástí brněnského sympozia proto bylo i jednání delegací obou partnerů o plánech do budoucnosti.
Toyama je asi třistatisícové město na východním pobřeží ostrova Honšú, tedy na břehu Japonského moře a na úpatí japonských Alp, které s blízkým okolím tvoří zhruba milionovou aglomeraci. Kolem malého centra s jen několika mrakodrapy se rozkládá téměř venkovské Japonsko s rodinnými domky proloženými rýžovými a zeleninovými poli. I silueta technické fakulty se dá ze tří stran fotografovat jen na pozadí rýžových polí a parkovišť mnohdy dosti sešlých jízdních kol. Japonci totiž jezdí na kole v týdnu do práce nebo za nákupy, zatímco o víkendu jezdí auty. My naopak. Je ale pravda, že okolí budov stále více zaplňují auta studentů i ve všedních dnech. Sama univerzita v Toyamě má v letošním roce devět fakult a devět příslušných „graduate schools“, v nichž pracuje 2000 zaměstnanců a studuje přes 9000 studentů, z toho 329 zahraničních (ovšem z toho je 228 Číňanů a jen jeden z Česka).
Faksimile smlouvy o spolupráci ve výzkumu a vzdělávání mezi Technickou fakultou univerzity v Toyamě a ÚPT (existuje samozřejmě i verze v angličtině).
Počátkem všeho byla oficiální návštěva prof. Makoto Shiojiriho, tehdejšího prezidenta Výboru asijsko-pacifických společností pro mikroskopii, kontinentální odnože světové federace mikroskopických společností, na 12. evropském kongresu o elektronové mikroskopii v roce 2000 v Brně, který organizovali pracovníci ÚPT. Prof. Shiojiri nedlouho poté doporučil autora tohoto textu jako hostujícího profesora pro zimní semestr 2002–2003 na univerzitě v Toyamě, kde sám externě vyučoval. Během čtyřměsíčního pobytu byla zahájena spolupráce v oblasti rastrovací mikroskopie velmi pomalými elektrony a zejména její aplikace ve studiu slitin a kompozitů na bázi lehkých kovů, nejčastěji hliníku. Mikroskop laboratoře prof. Susumu Ikena jsme doplnili o přístavek umožňující snížit energii elektronů na libovolně nízkou hodnotu, což komerční přístroje dodnes nedovedou. Následovaly další návštěvy naplněné společnými experimenty a výukou studentů a občas, i když v mnohem menší míře, se japonští kolegové objevili v Brně.
Uvítání hostů univerzity – uprostřed prezident univerzity prof. Tokuso Saito
Každý pobyt v Toyamě byl zahájen audiencí u prezidenta univerzity a poté následoval nezbytný společný oběd z jídelních „bedniček“ s profesory oddělení. Neméně samozřejmé bylo vždy uvítací (a posléze i závěrečné) polední posezení se studenty laboratoře profesora Ikena s občerstvením, které v prvním případě připravili studenti, ve druhém hosté. Za zmínku stojí, že za nevhodné je při společenských akcích na půdě univerzity zásadně považováno i pivo, natož něco ostřejšího. Pozornost si zaslouží organizace prostor laboratoře. V jediné místnosti mívá pracovnu 18 až 22 studentů a asistent. Podotkněme, že kromě novoročního týdne jsou studenti přítomni sedm dnů v týdnu a třeba rastrovací mikroskop je ve skutečně nepřetržitém aktivním provozu. Docent sedí v sousední malé místnůstce ještě s některým z hostů nebo zahraničním doktorandem a teprve profesor má pracovnu přibližně odpovídající našim zvyklostem. Kolem je však osm velkých místností s nijak se netísnícím laboratorním a dílenským vybavením od ručního nářadí přes pece pro přípravu slitin a kompozitů až po mikroskopy. Je to jen jeden z mnoha praktických projevů japonské skromnosti.
Posezení na závěr pobytu se studenty laboratoře prof. Ikena
Pokud jde o posezení a večírky, těch bývá mnoho, nejvíce na přelomu roku, který je pro Japonce velmi svátečním obdobím. Ale i přítomnost zahraničního hosta je důvodem jít na společnou večeři s vedením laboratoře, a to i opakovaně. Výjimečně se sedí na židlích, častěji však s tuhnoucími koleny na polštáři na zemi, ale někdy je pod stolem vítaná dutina pro nohy. Chodů je v malých porcích 10 až 20, zakončených miskou rýže a čajem. Zajímavým zážitkem je celovečerní příprava „nabe“ (vařených ryb a zeleniny) v kotlíku přímo na jídelním stole. Toyama je vynikajícími produkty moře pověstná po celém Japonsku.
Jedno z parkovišť jízdních kol v areálu Technické fakulty
Výuka je významnou součástí spolupráce s univerzitou v Toyamě. Projevuje se při ní nefalšovaná vědychtivost a v našich poměrech naprosto nepředstavitelná přičinlivost tamějších studentů (platících nemalé školné), ale také jazyková bariéra. My neumíme japonsky a oni se sice od útlého dětství učí anglicky, ale jen číst a psát, nikoli rozumět a mluvit. Chce to velmi pečlivě vysvětlovat. Jinak jsou studenti skvělí. Vypadají, pravda, příšerně. Období mezi povinnou středoškolskou uniformou a neméně povinným černým oblekem inženýra si opravdu užívají. Podobně vystrojenému člověku bychom se u nás vyhnuli obloukem v kteroukoli dobu. Ale pod tou maškarádou (zejména s nohavicemi o polovinu delšími než nohy) se skrývají nanejvýš zdvořilí, slušní a pracovití mladí lidé. Opravdu! (Nicméně prof. Ikeno nedbalé oblečení u svých studentů netrpí, ti tvoří výjimku.)
Kromě výuky naše spolupráce ovšem především probíhá na vědeckém poli. Ilustruje ji dosavadních 25 společných publikací a některá ocenění, jako například výsledky shrnuté na posteru, jemuž Japan Institute of Metals udělil stříbrnou medaili. Mimo učebny a laboratoře se také ocitáme v průmyslových provozech. Někdy je to na přímé pozvání do firem, s nimiž z Brna spolupracujeme, např. do závodů japonských výrobců elektronových mikroskopů Jeol a Hitachi nebo přístrojové firmy Shimadzu. Tam se člověk setká s prostředím intuitivně očekávaným v superrozvinuté zemi. Se studenty ale také v rámci výuky navštěvujeme menší kovozpracující firmy, v nichž obvykle najdeme podmínky, jaké by tuzemec asi moc nebral.
Výsledky týkající se studia rozhraní mezi keramickými částicemi a kovovou matricí kompozitu oceněné stříbrnou medailí Japonského institutu kovů (vědecké společnosti v dílčím oboru materiálových věd, jejíž výroční konference mívá kolem tisíce účastníků).
Ve slévárně mosazi vyrábějící okrasné a užitkové předměty
Japonská příroda odpovídá reliéfu země. Spousta hor s neobyčejně strmými svahy ponechává nějakým 125 milionům Japonců k životu jen nevelkou rozlohu nížin, které jsou využity do posledního metru. Na svazích zaujmou našince zejména lesy nečekaně mohutných bambusů – nejbližší je hned za ubytovnou hostů toyamské univerzity. Horská turistika se přes vynikající přírodní podmínky moc nepěstuje. Výjimkou jsou posvátné hory, jako např. Tateyama nad Toyamou, na jejímž (jednom ze tří) vrcholů Oyama se dokonce ve výši 3003 metrů nad mořem nachází „jinja“. Po výstupu tatranského typu tam na-jdete duchovního v tradičním hábitu a obuvi u nás nazývané vietnamky a můžete absolvovat bohoslužbu s douškem saké na závěr. Jinja spolu s řadou dalších budov se nachází i na okraji kráteru nejvyšší japonské hory Fujiyama (3778 m), kam směřují proudy místních turistů, ale skoro výhradně v prvních dvou týdnech srpna, kdy je to zvykem. (Takové „zvyky“ existují pro ledacos, třeba kdy se sluší koupat se v Japonském moři.) Pokud jde o náboženství, Japonci vyznávají dvě. Buddhismus se všemi jeho sektami (až na jednu ryze japonskou) převzali v raném středověku z Číny, ale mnohem starší je japonské „shinto“ uctívající mythické i historické postavy a také přírodní jevy a útvary v čele se sluncem. Svatyní (jinja) na nejneočekávanějších místech existuje údajně kolem 80 000 a uctívaných Kami je nesčetně. Bezproblémovou koexistenci obou japonských vyznání by si měla vzít za příklad monoteistická náboženství ve světě.
Historické památky Toyama nemá – kvůli místnímu leteckému průmyslu byla totiž v poslední válce dokonale srovnána se zemí, takže je celá nová. I hrad klanu Maeda byl postaven tradičním způsobem znovu od základů. Takových hradů je ovšem v Japonsku mnoho. Takže pro víkendy zbývá moře, hory, botanická, popř. zoologická zahrada a pár muzeí. Kina nejsou, divadlo také ne, občas koncert. Často při něm zní česká hudba, kterou Japonci velmi obdivují. Mezi tisíci zvláštností zmiňme ještě samoobslužné „prodejny“ místního ovoce, zeleniny a květin, amatérsky vyrobené budky u silnic na okraji města. Vše téhož dne ráno sklizeno ze sousedícího pole či zahrady a naporcováno v dávkách za 100 jenů, tj. za částku během let kolísající mezi 15 a 25 Kč. Člověk si vybere a mince vhodí do kasičky na stěně. Šlo by to u nás?
Svatyně Shinto na vrcholu Oyama (3003 m) masivu Tateyama v prefektuře Toyama
Všechna fota: Luděk Frank, Archiv autora
Takže jaké vlastně je Japonsko? Je to země, kde za celé měsíce neuvidíte silniční nehodu, protože všichni (ve svých čistých moderních vozech) jezdí sice vlevo, ale opatrněji než začínající žačky autoškol u nás a pomaleji než velí předpisy. Země, kde vůbec nejsou sprejeři, nikdo neodhazuje odpadky a dokonale čistý je i záchod uprostřed odlehlého parku, který nikdo nehlídá a v němž nikdo nevybírá. Kde se ve frontě před semaforem nechávají dvoumetrové odstupy s cílem neznepokojit řidiče před sebou. Země, kde se všichni už ve dveřích vyzouvají, a to nejen doma, ale i ve dveřích svatyně, úřadu, muzea, hradu. Kde třeba u vchodu budovy univerzity mají pro všechny včetně zaměstnanců stěnu přihrádek na venkovní boty a vnitřní unifikované služební pantofle, které se však za dveřmi toalety vyměňují za jiné a pak zase zpátky. Země s kamionovou dopravou nanejvýš tak na 10 % naší (není divu – i když dostanete koupit zboží z celého světa, všemi prostředky je podporováno zboží japonské a u potravin přímo to místní). Kde můžete navštívit výrobnu whisky značky Kirin a zcela zdarma se věnovat ničím neomezenému ochutnávání (což si Japonci mohou dovolit se svým geneticky podmíněným deficitem alkohol-dehydrogenázy). Země s horentními poplatky za jízdu na dálnicích, vybíranými na průjezdných stanicích. Země, kde se v městské autobusové dopravě platí hotově do kasičky u řidiče částka odpovídající délce projeté trasy podle čísla na nástupním lístku, který ale (ani částku) řidič nekontroluje. Země, v níž média zásadně (a někdy skoro křečovitě) vyhledávají pro zveřejnění pouze pozitivní zprávy a reportáže. Země, kde pořád všude kolem slyšíte „hai“ (ano) , ale kde se musíte zeptat, jak se v japonštině nesouhlasí. Země lidí prožívajících každoročně desítky tajfunů a zemětřesení bez hysterie a podle televize snad s úsměvem. Země štíhlých drobných černovlasých lidí středního a vyššího věku a v posledních letech rychle tloustnoucích teenagerů přejímajících západní styl stravování. (Staré ženy ovšem dosti trpí skoliózou páteře, prý z tradiční stravy.) Země, kde budete existovat jako hluchoněmý analfabet, ale přesto přežijete (i v Toyamě se však během let počet anglických nápisů zmnohonásobil). A ještě mnoho, mnoho dalšího. Je to země, ze které se už po pár týdnech neradi vracíte, protože na prvním zahraničním letišti utrpíte šok ze zkaženosti a zpupnosti světa.
Luděk FRANK,
Ústav přístrojové techniky AV ČR, v. v. i.
Silueta centra Toyamy na pozadí Severních Alp
Ve skutečnosti se jednalo o jeden z projevů dlouholeté spolupráce ÚPT s univerzitou v japonské Toyamě, konkrétně s oddělením materiálových věd Faculty of Engineering. Japonskému pojetí spolupráce ve vědě a vzdělávání zcela odpovídá, že se vytvoří skupina celkem 18 profesorů a studentů magisterského studia, která přes půl zeměkoule přicestuje byť jen na třídenní setkání. Během téměř sedmi let společné práce a šesti let od podpisu smlouvy o ní se již uskutečnila řada společných akcí a výměnných pobytů – většina z nich, pravda, na japonském území. Součástí brněnského sympozia proto bylo i jednání delegací obou partnerů o plánech do budoucnosti.
Toyama je asi třistatisícové město na východním pobřeží ostrova Honšú, tedy na břehu Japonského moře a na úpatí japonských Alp, které s blízkým okolím tvoří zhruba milionovou aglomeraci. Kolem malého centra s jen několika mrakodrapy se rozkládá téměř venkovské Japonsko s rodinnými domky proloženými rýžovými a zeleninovými poli. I silueta technické fakulty se dá ze tří stran fotografovat jen na pozadí rýžových polí a parkovišť mnohdy dosti sešlých jízdních kol. Japonci totiž jezdí na kole v týdnu do práce nebo za nákupy, zatímco o víkendu jezdí auty. My naopak. Je ale pravda, že okolí budov stále více zaplňují auta studentů i ve všedních dnech. Sama univerzita v Toyamě má v letošním roce devět fakult a devět příslušných „graduate schools“, v nichž pracuje 2000 zaměstnanců a studuje přes 9000 studentů, z toho 329 zahraničních (ovšem z toho je 228 Číňanů a jen jeden z Česka).
Faksimile smlouvy o spolupráci ve výzkumu a vzdělávání mezi Technickou fakultou univerzity v Toyamě a ÚPT (existuje samozřejmě i verze v angličtině).
Počátkem všeho byla oficiální návštěva prof. Makoto Shiojiriho, tehdejšího prezidenta Výboru asijsko-pacifických společností pro mikroskopii, kontinentální odnože světové federace mikroskopických společností, na 12. evropském kongresu o elektronové mikroskopii v roce 2000 v Brně, který organizovali pracovníci ÚPT. Prof. Shiojiri nedlouho poté doporučil autora tohoto textu jako hostujícího profesora pro zimní semestr 2002–2003 na univerzitě v Toyamě, kde sám externě vyučoval. Během čtyřměsíčního pobytu byla zahájena spolupráce v oblasti rastrovací mikroskopie velmi pomalými elektrony a zejména její aplikace ve studiu slitin a kompozitů na bázi lehkých kovů, nejčastěji hliníku. Mikroskop laboratoře prof. Susumu Ikena jsme doplnili o přístavek umožňující snížit energii elektronů na libovolně nízkou hodnotu, což komerční přístroje dodnes nedovedou. Následovaly další návštěvy naplněné společnými experimenty a výukou studentů a občas, i když v mnohem menší míře, se japonští kolegové objevili v Brně.
Uvítání hostů univerzity – uprostřed prezident univerzity prof. Tokuso Saito
Každý pobyt v Toyamě byl zahájen audiencí u prezidenta univerzity a poté následoval nezbytný společný oběd z jídelních „bedniček“ s profesory oddělení. Neméně samozřejmé bylo vždy uvítací (a posléze i závěrečné) polední posezení se studenty laboratoře profesora Ikena s občerstvením, které v prvním případě připravili studenti, ve druhém hosté. Za zmínku stojí, že za nevhodné je při společenských akcích na půdě univerzity zásadně považováno i pivo, natož něco ostřejšího. Pozornost si zaslouží organizace prostor laboratoře. V jediné místnosti mívá pracovnu 18 až 22 studentů a asistent. Podotkněme, že kromě novoročního týdne jsou studenti přítomni sedm dnů v týdnu a třeba rastrovací mikroskop je ve skutečně nepřetržitém aktivním provozu. Docent sedí v sousední malé místnůstce ještě s některým z hostů nebo zahraničním doktorandem a teprve profesor má pracovnu přibližně odpovídající našim zvyklostem. Kolem je však osm velkých místností s nijak se netísnícím laboratorním a dílenským vybavením od ručního nářadí přes pece pro přípravu slitin a kompozitů až po mikroskopy. Je to jen jeden z mnoha praktických projevů japonské skromnosti.
Posezení na závěr pobytu se studenty laboratoře prof. Ikena
Pokud jde o posezení a večírky, těch bývá mnoho, nejvíce na přelomu roku, který je pro Japonce velmi svátečním obdobím. Ale i přítomnost zahraničního hosta je důvodem jít na společnou večeři s vedením laboratoře, a to i opakovaně. Výjimečně se sedí na židlích, častěji však s tuhnoucími koleny na polštáři na zemi, ale někdy je pod stolem vítaná dutina pro nohy. Chodů je v malých porcích 10 až 20, zakončených miskou rýže a čajem. Zajímavým zážitkem je celovečerní příprava „nabe“ (vařených ryb a zeleniny) v kotlíku přímo na jídelním stole. Toyama je vynikajícími produkty moře pověstná po celém Japonsku.
Jedno z parkovišť jízdních kol v areálu Technické fakulty
Výuka je významnou součástí spolupráce s univerzitou v Toyamě. Projevuje se při ní nefalšovaná vědychtivost a v našich poměrech naprosto nepředstavitelná přičinlivost tamějších studentů (platících nemalé školné), ale také jazyková bariéra. My neumíme japonsky a oni se sice od útlého dětství učí anglicky, ale jen číst a psát, nikoli rozumět a mluvit. Chce to velmi pečlivě vysvětlovat. Jinak jsou studenti skvělí. Vypadají, pravda, příšerně. Období mezi povinnou středoškolskou uniformou a neméně povinným černým oblekem inženýra si opravdu užívají. Podobně vystrojenému člověku bychom se u nás vyhnuli obloukem v kteroukoli dobu. Ale pod tou maškarádou (zejména s nohavicemi o polovinu delšími než nohy) se skrývají nanejvýš zdvořilí, slušní a pracovití mladí lidé. Opravdu! (Nicméně prof. Ikeno nedbalé oblečení u svých studentů netrpí, ti tvoří výjimku.)
Kromě výuky naše spolupráce ovšem především probíhá na vědeckém poli. Ilustruje ji dosavadních 25 společných publikací a některá ocenění, jako například výsledky shrnuté na posteru, jemuž Japan Institute of Metals udělil stříbrnou medaili. Mimo učebny a laboratoře se také ocitáme v průmyslových provozech. Někdy je to na přímé pozvání do firem, s nimiž z Brna spolupracujeme, např. do závodů japonských výrobců elektronových mikroskopů Jeol a Hitachi nebo přístrojové firmy Shimadzu. Tam se člověk setká s prostředím intuitivně očekávaným v superrozvinuté zemi. Se studenty ale také v rámci výuky navštěvujeme menší kovozpracující firmy, v nichž obvykle najdeme podmínky, jaké by tuzemec asi moc nebral.
Výsledky týkající se studia rozhraní mezi keramickými částicemi a kovovou matricí kompozitu oceněné stříbrnou medailí Japonského institutu kovů (vědecké společnosti v dílčím oboru materiálových věd, jejíž výroční konference mívá kolem tisíce účastníků).
Ve slévárně mosazi vyrábějící okrasné a užitkové předměty
Japonská příroda odpovídá reliéfu země. Spousta hor s neobyčejně strmými svahy ponechává nějakým 125 milionům Japonců k životu jen nevelkou rozlohu nížin, které jsou využity do posledního metru. Na svazích zaujmou našince zejména lesy nečekaně mohutných bambusů – nejbližší je hned za ubytovnou hostů toyamské univerzity. Horská turistika se přes vynikající přírodní podmínky moc nepěstuje. Výjimkou jsou posvátné hory, jako např. Tateyama nad Toyamou, na jejímž (jednom ze tří) vrcholů Oyama se dokonce ve výši 3003 metrů nad mořem nachází „jinja“. Po výstupu tatranského typu tam na-jdete duchovního v tradičním hábitu a obuvi u nás nazývané vietnamky a můžete absolvovat bohoslužbu s douškem saké na závěr. Jinja spolu s řadou dalších budov se nachází i na okraji kráteru nejvyšší japonské hory Fujiyama (3778 m), kam směřují proudy místních turistů, ale skoro výhradně v prvních dvou týdnech srpna, kdy je to zvykem. (Takové „zvyky“ existují pro ledacos, třeba kdy se sluší koupat se v Japonském moři.) Pokud jde o náboženství, Japonci vyznávají dvě. Buddhismus se všemi jeho sektami (až na jednu ryze japonskou) převzali v raném středověku z Číny, ale mnohem starší je japonské „shinto“ uctívající mythické i historické postavy a také přírodní jevy a útvary v čele se sluncem. Svatyní (jinja) na nejneočekávanějších místech existuje údajně kolem 80 000 a uctívaných Kami je nesčetně. Bezproblémovou koexistenci obou japonských vyznání by si měla vzít za příklad monoteistická náboženství ve světě.
Historické památky Toyama nemá – kvůli místnímu leteckému průmyslu byla totiž v poslední válce dokonale srovnána se zemí, takže je celá nová. I hrad klanu Maeda byl postaven tradičním způsobem znovu od základů. Takových hradů je ovšem v Japonsku mnoho. Takže pro víkendy zbývá moře, hory, botanická, popř. zoologická zahrada a pár muzeí. Kina nejsou, divadlo také ne, občas koncert. Často při něm zní česká hudba, kterou Japonci velmi obdivují. Mezi tisíci zvláštností zmiňme ještě samoobslužné „prodejny“ místního ovoce, zeleniny a květin, amatérsky vyrobené budky u silnic na okraji města. Vše téhož dne ráno sklizeno ze sousedícího pole či zahrady a naporcováno v dávkách za 100 jenů, tj. za částku během let kolísající mezi 15 a 25 Kč. Člověk si vybere a mince vhodí do kasičky na stěně. Šlo by to u nás?
Svatyně Shinto na vrcholu Oyama (3003 m) masivu Tateyama v prefektuře Toyama
Všechna fota: Luděk Frank, Archiv autora
Takže jaké vlastně je Japonsko? Je to země, kde za celé měsíce neuvidíte silniční nehodu, protože všichni (ve svých čistých moderních vozech) jezdí sice vlevo, ale opatrněji než začínající žačky autoškol u nás a pomaleji než velí předpisy. Země, kde vůbec nejsou sprejeři, nikdo neodhazuje odpadky a dokonale čistý je i záchod uprostřed odlehlého parku, který nikdo nehlídá a v němž nikdo nevybírá. Kde se ve frontě před semaforem nechávají dvoumetrové odstupy s cílem neznepokojit řidiče před sebou. Země, kde se všichni už ve dveřích vyzouvají, a to nejen doma, ale i ve dveřích svatyně, úřadu, muzea, hradu. Kde třeba u vchodu budovy univerzity mají pro všechny včetně zaměstnanců stěnu přihrádek na venkovní boty a vnitřní unifikované služební pantofle, které se však za dveřmi toalety vyměňují za jiné a pak zase zpátky. Země s kamionovou dopravou nanejvýš tak na 10 % naší (není divu – i když dostanete koupit zboží z celého světa, všemi prostředky je podporováno zboží japonské a u potravin přímo to místní). Kde můžete navštívit výrobnu whisky značky Kirin a zcela zdarma se věnovat ničím neomezenému ochutnávání (což si Japonci mohou dovolit se svým geneticky podmíněným deficitem alkohol-dehydrogenázy). Země s horentními poplatky za jízdu na dálnicích, vybíranými na průjezdných stanicích. Země, kde se v městské autobusové dopravě platí hotově do kasičky u řidiče částka odpovídající délce projeté trasy podle čísla na nástupním lístku, který ale (ani částku) řidič nekontroluje. Země, v níž média zásadně (a někdy skoro křečovitě) vyhledávají pro zveřejnění pouze pozitivní zprávy a reportáže. Země, kde pořád všude kolem slyšíte „hai“ (ano) , ale kde se musíte zeptat, jak se v japonštině nesouhlasí. Země lidí prožívajících každoročně desítky tajfunů a zemětřesení bez hysterie a podle televize snad s úsměvem. Země štíhlých drobných černovlasých lidí středního a vyššího věku a v posledních letech rychle tloustnoucích teenagerů přejímajících západní styl stravování. (Staré ženy ovšem dosti trpí skoliózou páteře, prý z tradiční stravy.) Země, kde budete existovat jako hluchoněmý analfabet, ale přesto přežijete (i v Toyamě se však během let počet anglických nápisů zmnohonásobil). A ještě mnoho, mnoho dalšího. Je to země, ze které se už po pár týdnech neradi vracíte, protože na prvním zahraničním letišti utrpíte šok ze zkaženosti a zpupnosti světa.
Luděk FRANK,
Ústav přístrojové techniky AV ČR, v. v. i.