English
Před několika lety se americké výzkumné agentury pokusily formulovat výzkumný program, který by protínal různé přírodovědné obory. Našly pro něj společné pojmenování origins – čili počátky (origines). Takový program by měl směřovat k prolínání různých přírodovědných oborů a nalézání sjednocujících východisek a pohledů. V naší epoše je to sice projekt vyzývavý, ale nesplnitelný. Můžeme se o něm teoreticky dohadovat, ale chybí nám experimentální možnosti a mnohé důkazy. Týká se to jak fyziky – speciálně kosmogonie –, tak možná i experimentálně dostupnější biologie. Lze pouze předpokládat podmínky, za nichž se formovaly nejjednodušší životní projevy, a snad i odhadnout, jak vypadal zárodek budoucího vesmíru.
Přístupnější a aktuálnější otázkou je objevení se „pána tvorstva“ na Zemi a jeho relace k nejbližším příbuzným, šimpanzům. Není pochyby o tom, že šimpanzi reprezentují nám vývojově nejbližší druh, což vyplývá z vysoké shody mezi složením genetické výbavy. Překvapivé nejsou – alespoň podle současných znalostí – výrazné rozdíly mezi oběma genetickými výbavami. Během asi pěti milionů let, které nás od šimpanzů dělí, mohlo a mělo by dojít ke genetickým změnám, které nás odlišují. Odhadem tyto změny probíhají asi až v průběhu 100 000 let vývoje. V případě evoluce člověka máme přesvědčivé doklady o mezičláncích jeho vývojové řady. Horší je to ovšem s určením, zda tyto mezičlánky reprezentované kosterními zbytky vedly ke vzniku našeho druhu, nebo zda se jedná jen o slepé vývojové cesty.
Ucelenější obraz vzniku lidského druhu podává genetika opírající se o geneticky zakódované znaky a jejich odchylky zakotvené v našem genomu již dříve, než se objevil člověk. Ukazuje se totiž, že náš druh Homo sapiens vznikl asi z tisíce předků, kteří se „protáhli“ zúžením nazývaným hrdlo láhve. Takto se v dnešní době lidská populace geneticky „zhomogenizovala“ a odpovídá tomu, co v systematické biologii nazýváme poddruh Homo sapiens sapiens.
Podstatnou otázkou je, kdy náš druh vznikl. Naším zřejmě posledním a též již vyhynulým nejbližším příbuzným byl člověk neandrtálský. Ze zachovalých kosterních zbytků tohoto člověka se podařilo izolovat úseky jednoduše děděné kruhové mitochondriální DNA a určit jejich nukleotidovou strukturu, jež ukázala, že společného předka obou druhů můžeme posunout směrem k milionu let. S použitím jaderné DNA lze předpokládat, že společný předek je starší než milion let. Vývojové kořeny našeho poddruhu Homo sapiens sapiens jsou tedy poměrně staré a spadají do doby, kdy se rovněž podařilo zachytit první stopy po lidských účinných zabíjecích prostředcích, jako byla např. vrhací kopí.
První lidé žili v tlupách, v nichž v průběhu času začaly převládat rodinné vztahy, které člověku pravděpodobně zajišťovaly nezbytné zázemí pro organizovaný lov, sběr i ochranu před nepříznivým počasím severní polokoule, včetně udržování ohně a péče o stravu a děti.
Šimpanzi představují nám nejbližší druh, jak dokazuje vysoká shoda mezi složením genetické výbavy.
FOTO: www.sxc.hu
Náš druh, někdy označovaný jako „nahá opice“, nebyl nadán silou ani rychlostí, nýbrž představivostí, schopností zkoušet a vynalézat nové prostředky a způsoby, jak využívat a ochočovat přírodní živly (oheň), jak lovit a získávat novou obživu. Bez ohně a kopí by nezalidnil dnešní Evropu.
Naši předkové – stejně jako my – museli stát v oněmění před záhadami, které si nedovedli podmanit, jako byly např. změna ročních dob, hromobití, vulkány nebo vlnobití. Dosadili k nim bohy jako jejich vládce, jež si na rozdíl od lidí mohou dělat, co chtějí. O tom ostatně uvažovali již předsokratovští myslitelé. Jednalo se bezpochyby o významný krok vedoucí k představám ideálna, pozdějším idejím a vymezování jedince k jeho tlupě a vyšším společenstvům. S vymezováním jedince a jeho existence nejsme zdaleka u konce. Zvláště od doby renesance přes Dostojevského až po jeho francouzské epigony, jako byly Camus a Sartre, si lidé znovu kladou otázku o významu své existence a svého bytí. Jestliže na tyto otázky dostaneme nové, přesvědčivé odpovědi, bude to pro nás přínosem. Ale zamlžená odívání bytí do hávu transcendence a zjevování se „nějakých proroků“ přínos nepředstavují.
Člověk, jakožto fyzicky nedobře vybavený druh, se musel hlavně bít, aby mohl být. Bil se s přírodou, dravci, počasím i konkurenty – a často byl také bit. S přibývající civilizací mnozí z jeho protivníků ubyli. Další, jako např. nemoci stáří, nové druhy pandemií, zase přibyly, poněvadž se zásluhou této civilizace dožíváme vyššího věku a více a rychleji cestujeme po světě. A také tloustneme... Problém bytí se dotýká nezbytí, tj. nezbytí vyrovnávat se s nečekanými výzvami, často nebezpečnými našemu bytí, abychom přežili jako druh. Bez opakovaně napadané technické civilizace bychom ovšem nebyli. Anebo byli, zřejmě ale ve stavu klanové či imperiální despocie. Opouštíme již biologii a přecházíme do sféry posledních několika tisíciletí, ovlivněných civilizačním vývojem člověka. Tento vývoj otevřel lidskému druhu nové možnosti a samozřejmě přinesl i řadu problémů. Nemusím snad připomínat, že v jeho centru stojí vzdělání a vytváření dostatečného prostoru pro hledání nových cest k poznání, tj. věda. Bez pokroku přírodních věd a medicíny bychom nejen my starší, ale i mnozí mladší nebyli. Musíme řešit mnohé zasuté problémy i nové výzvy. Nejde o otázku bytí, ale o otázku nezbytnosti. Není podstatné, zda nám problémy způsobuje matka Gaia nebo převtělení zla, avšak jenom zásluhou naší neutuchající aktivity, tvořivosti a vynalézavosti a několika tisíciletí zkušeností máme šanci přežít jako druh. Pouze pokud přežijeme jako druh, zůstanou v lidské paměti naše zkušenosti i představy včetně ideálů, jež se budou měnit a směřovat k novým horizontům. I představa transcendence, která je jednou z lidských fantazií, má svůj počátek i konec v lidském druhu; těžko si totiž představit, že je zapsána také do vesmírných událostí nebo moudrou rukou vepsána do našeho genomu.
Lidské tlupy na sebe zpočátku pravděpodobně nenarážely, ale současně se zvýšeným zalidněním vytvářely kmenová společenství propojovaná pokrevními svazky a vedená stařešiny a náčelníky. Vazby mezi příslušníky kmenů představovaly společné zájmy, jazyk, zvyklosti, rituály, morální normy. Jejich důležitou součástí se stala představa o výlučnosti kmene, která zdůvodňovala i existenční války, tj. zárodek pozdějších ideologií. I Mojžíš ve svém Desateru hlásal zásady, jako nezabiješ a nepokradeš, které platily jen pro ty, kteří byli členy téhož kmene a kteří přijímali jeho ideologii. To, jak se rodilo poznání, že člověk – Homo sapiens – je jedním druhem, by si zasloužilo myslitelskou studii. Vznikalo nejen v oblasti židokřesťanské a bylo potlačováno obludnými představami jiných kultur a kultů.
Dost k minulosti a obraťme se k dnešku. Zásluhou lidské zvídavosti, tvrdohlavosti a věd nebývale vzrostla lidská populace. Nemohlo by k tomu dojít, kdybychom neznali účinné způsoby boje proti infekčním onemocněním, která by již dávno zkosila velké lidské aglomerace. Totéž platí i o zemědělství, dopravě a energetice; nové způsoby vytváření zdrojů včetně nukleární energie jsou totiž předpokladem pro existenci šesti i více miliard lidí.
Zajímavé je, co se děje s archetypy lidské organizace, mezi něž patří rodina a kmen. Obojí prochází krizemi, stávají se flexibilnějšími a tolerantnějšími. Přežívají však i jejich sobecké stránky jako nepotismus, rodinné klany, mafie i nejrůznější formy šovinismu. Je až kupodivu, že tomu tak je – ale budiž. Nejen pozitivní, ale i negativní stránky lidských vztahů mají dlouhodobou setrvačnost. Na druhou stranu rodina i národ mají a budou mít své opodstatnění, pokud představují svazek oprávněný, spojující dohromady lidi, kteří mají k sobě blízko, rozumí si a mají si co dát. S nástupem současného sobectví a kultu úspěchu za každou cenu začínají pozitiva rodinných a národních svazků získávat na významu. Jejich význam však nespočívá ve vytváření ostrůvků izolace, ale spíše v ustavování méně sobeckých vztahů mezi lidmi. Rodinné a národní vazby by se tak měly stát ne překážkou, ale posilou a korektivem pro nadnárodní cíle.
Ještě jednou se vraťme k biologii. Tendence vytvářet tlupy je asi zakořeněna v naší genetice. Složitější vztahy mezi jedinci a tlupami jsou již výsledkem civilizačního a kulturního vývoje člověka a nejsou zapsány v našem genomu. Biologie nám tedy nemá zatím přímo co říci. Ale samotný fakt, že jsme jedním poddruhem, nás přímo vybízí k civilizačnímu závěru: jsme odpovědni za svou existenci jako Homo sapiens sapiens.
Nakonec každý biologický druh bojuje o svou existenci. Myšlení jako nový nástroj člověka umožňuje navrhovat nejrůznější scénáře uspořádání svého světa (tzv. ideologie), z nichž se snad budou uplatňovat jen ty nejlepší, zajišťující potřeby lidského druhu a nejmožnější rozvoj lidských schopností, a to nikoli na úkor celku. Co to bude, nevím. Ze současných ideologií jsou potomkům moderních lidí nebezpečné všechny, které hlásají xenofobii, rasismus, vyvyšování jednoho kmene nad druhým, různé formy šovinismu a zaslepeného nacionalismu, jež souvisejí se zjednodušením až primitivním přístupem některých skupin lidí ke svým bližním. Jak hluboko jsou tyto představy zakořeněny, zatím nevíme. Není to již záležitostí biologie, nýbrž sociologie a psychologie. V každém případě ale překážejí existenci lidského druhu. Proto jsou nemravné. Když odmyslíme rodinu a kmen, kritériem lidské mravnosti je poté přežití lidského rodu. Kupodivu i v tomto případě platí staré zásady, jako nezabiješ a nepokradeš, i když se zabíjí a krade ve velkém. Tyto zásady vyhovují nejen fungování rodiny, národa, ale i lidstva vůbec. Zůstávají sice nenaplněnou metou, ale mají i musejí fungovat ne jako transcendentní, ale jako reálný korektiv našeho konání.
Živě vzpomínám, že jsem si po okupaci v roce 1968 stanovil zásadu, že se budu chovat a konat tak, abych se ani za 30 let nemusel stydět. Masaryk nás přesvědčoval, že naše jednání má být sub specie aeternitatis. Bohužel do věčnosti nevidím, ale stačilo by mi, kdyby korektivem bylo 100–200 let. I to je ovšem v dnešním, většinou krátkozrakém světě, přeplněném touhou po okamžitém úspěchu, nesplnitelná touha.
Na základě znalostí mnoha osudů Plutarch dospěl k tomuto závěru: „Neboť nepomíjející je i prázdný prostor i prvky, velká moc se projevuje v zemětřesení, blesku… avšak na právu a spravedlnosti se božstvo vůbec nepodílí, leč snad tím, že myšlení a uvažování má božskou podstatu.“ Jak každý rozhodne Summa summarum. Současnou výzvu představuje filozofie lidství a lidstva opřená o znalosti věd. Tím nemyslím jen biologii a zvláště genetiku, ale i ekologii, medicínu, psychiatrii, sociologii, fyziku a historii. Kéž by na to stačila alespoň Učená společnost ČR, která to má v popisu práce. Jsme jedním poddruhem, a tak bychom měli intenzivně hledat společný modus vivendi, společné kořeny a společné zájmy, hledat cesty individuální, národní i státní, vedoucí k přínosu do vkladu celého lidstva. Vyniknout tedy neznamená upozorňovat jen sám na sebe, ale opravdu přispět k celosvětovému úsilí o zachování a zvelebení lidského druhu.
Právem prof. J. Koutecký ve své recenzi této úvahy podotkl, že k ní náleží i „nadstavba spočívající jak v mravnosti a nápravě vztahů, tak ve vnímání krásy a hledání vnitřní harmonie jedince, ke které kromě vyrovnaných vztahů patří i vzpomínky, snění a fantazie, která je podmínkou pro získání harmonie vnější“. Ve svém článku zaměřeném na biologii jsem sféry krásy, vztahů i harmonie ponechal stranou. Z mnohých důvodů nejsem přesvědčen, že moderní vnímání krásy přispívá k pochopení lidskosti. Domnívám se, že harmonie je až výsledkem překonání disharmonií, jež nás provázejí a budou provázet. Ale o tom snad až jindy.
Děkuji za kritické připomínky prof. J. Kouteckému a dr. J. Hejnarovi.
JAN SVOBODA,
Ústav molekulární genetiky AV ČR, v. v. i.
Přístupnější a aktuálnější otázkou je objevení se „pána tvorstva“ na Zemi a jeho relace k nejbližším příbuzným, šimpanzům. Není pochyby o tom, že šimpanzi reprezentují nám vývojově nejbližší druh, což vyplývá z vysoké shody mezi složením genetické výbavy. Překvapivé nejsou – alespoň podle současných znalostí – výrazné rozdíly mezi oběma genetickými výbavami. Během asi pěti milionů let, které nás od šimpanzů dělí, mohlo a mělo by dojít ke genetickým změnám, které nás odlišují. Odhadem tyto změny probíhají asi až v průběhu 100 000 let vývoje. V případě evoluce člověka máme přesvědčivé doklady o mezičláncích jeho vývojové řady. Horší je to ovšem s určením, zda tyto mezičlánky reprezentované kosterními zbytky vedly ke vzniku našeho druhu, nebo zda se jedná jen o slepé vývojové cesty.
Ucelenější obraz vzniku lidského druhu podává genetika opírající se o geneticky zakódované znaky a jejich odchylky zakotvené v našem genomu již dříve, než se objevil člověk. Ukazuje se totiž, že náš druh Homo sapiens vznikl asi z tisíce předků, kteří se „protáhli“ zúžením nazývaným hrdlo láhve. Takto se v dnešní době lidská populace geneticky „zhomogenizovala“ a odpovídá tomu, co v systematické biologii nazýváme poddruh Homo sapiens sapiens.
Podstatnou otázkou je, kdy náš druh vznikl. Naším zřejmě posledním a též již vyhynulým nejbližším příbuzným byl člověk neandrtálský. Ze zachovalých kosterních zbytků tohoto člověka se podařilo izolovat úseky jednoduše děděné kruhové mitochondriální DNA a určit jejich nukleotidovou strukturu, jež ukázala, že společného předka obou druhů můžeme posunout směrem k milionu let. S použitím jaderné DNA lze předpokládat, že společný předek je starší než milion let. Vývojové kořeny našeho poddruhu Homo sapiens sapiens jsou tedy poměrně staré a spadají do doby, kdy se rovněž podařilo zachytit první stopy po lidských účinných zabíjecích prostředcích, jako byla např. vrhací kopí.
První lidé žili v tlupách, v nichž v průběhu času začaly převládat rodinné vztahy, které člověku pravděpodobně zajišťovaly nezbytné zázemí pro organizovaný lov, sběr i ochranu před nepříznivým počasím severní polokoule, včetně udržování ohně a péče o stravu a děti.
Šimpanzi představují nám nejbližší druh, jak dokazuje vysoká shoda mezi složením genetické výbavy.
FOTO: www.sxc.hu
Náš druh, někdy označovaný jako „nahá opice“, nebyl nadán silou ani rychlostí, nýbrž představivostí, schopností zkoušet a vynalézat nové prostředky a způsoby, jak využívat a ochočovat přírodní živly (oheň), jak lovit a získávat novou obživu. Bez ohně a kopí by nezalidnil dnešní Evropu.
Naši předkové – stejně jako my – museli stát v oněmění před záhadami, které si nedovedli podmanit, jako byly např. změna ročních dob, hromobití, vulkány nebo vlnobití. Dosadili k nim bohy jako jejich vládce, jež si na rozdíl od lidí mohou dělat, co chtějí. O tom ostatně uvažovali již předsokratovští myslitelé. Jednalo se bezpochyby o významný krok vedoucí k představám ideálna, pozdějším idejím a vymezování jedince k jeho tlupě a vyšším společenstvům. S vymezováním jedince a jeho existence nejsme zdaleka u konce. Zvláště od doby renesance přes Dostojevského až po jeho francouzské epigony, jako byly Camus a Sartre, si lidé znovu kladou otázku o významu své existence a svého bytí. Jestliže na tyto otázky dostaneme nové, přesvědčivé odpovědi, bude to pro nás přínosem. Ale zamlžená odívání bytí do hávu transcendence a zjevování se „nějakých proroků“ přínos nepředstavují.
Člověk, jakožto fyzicky nedobře vybavený druh, se musel hlavně bít, aby mohl být. Bil se s přírodou, dravci, počasím i konkurenty – a často byl také bit. S přibývající civilizací mnozí z jeho protivníků ubyli. Další, jako např. nemoci stáří, nové druhy pandemií, zase přibyly, poněvadž se zásluhou této civilizace dožíváme vyššího věku a více a rychleji cestujeme po světě. A také tloustneme... Problém bytí se dotýká nezbytí, tj. nezbytí vyrovnávat se s nečekanými výzvami, často nebezpečnými našemu bytí, abychom přežili jako druh. Bez opakovaně napadané technické civilizace bychom ovšem nebyli. Anebo byli, zřejmě ale ve stavu klanové či imperiální despocie. Opouštíme již biologii a přecházíme do sféry posledních několika tisíciletí, ovlivněných civilizačním vývojem člověka. Tento vývoj otevřel lidskému druhu nové možnosti a samozřejmě přinesl i řadu problémů. Nemusím snad připomínat, že v jeho centru stojí vzdělání a vytváření dostatečného prostoru pro hledání nových cest k poznání, tj. věda. Bez pokroku přírodních věd a medicíny bychom nejen my starší, ale i mnozí mladší nebyli. Musíme řešit mnohé zasuté problémy i nové výzvy. Nejde o otázku bytí, ale o otázku nezbytnosti. Není podstatné, zda nám problémy způsobuje matka Gaia nebo převtělení zla, avšak jenom zásluhou naší neutuchající aktivity, tvořivosti a vynalézavosti a několika tisíciletí zkušeností máme šanci přežít jako druh. Pouze pokud přežijeme jako druh, zůstanou v lidské paměti naše zkušenosti i představy včetně ideálů, jež se budou měnit a směřovat k novým horizontům. I představa transcendence, která je jednou z lidských fantazií, má svůj počátek i konec v lidském druhu; těžko si totiž představit, že je zapsána také do vesmírných událostí nebo moudrou rukou vepsána do našeho genomu.
Lidské tlupy na sebe zpočátku pravděpodobně nenarážely, ale současně se zvýšeným zalidněním vytvářely kmenová společenství propojovaná pokrevními svazky a vedená stařešiny a náčelníky. Vazby mezi příslušníky kmenů představovaly společné zájmy, jazyk, zvyklosti, rituály, morální normy. Jejich důležitou součástí se stala představa o výlučnosti kmene, která zdůvodňovala i existenční války, tj. zárodek pozdějších ideologií. I Mojžíš ve svém Desateru hlásal zásady, jako nezabiješ a nepokradeš, které platily jen pro ty, kteří byli členy téhož kmene a kteří přijímali jeho ideologii. To, jak se rodilo poznání, že člověk – Homo sapiens – je jedním druhem, by si zasloužilo myslitelskou studii. Vznikalo nejen v oblasti židokřesťanské a bylo potlačováno obludnými představami jiných kultur a kultů.
Dost k minulosti a obraťme se k dnešku. Zásluhou lidské zvídavosti, tvrdohlavosti a věd nebývale vzrostla lidská populace. Nemohlo by k tomu dojít, kdybychom neznali účinné způsoby boje proti infekčním onemocněním, která by již dávno zkosila velké lidské aglomerace. Totéž platí i o zemědělství, dopravě a energetice; nové způsoby vytváření zdrojů včetně nukleární energie jsou totiž předpokladem pro existenci šesti i více miliard lidí.
Zajímavé je, co se děje s archetypy lidské organizace, mezi něž patří rodina a kmen. Obojí prochází krizemi, stávají se flexibilnějšími a tolerantnějšími. Přežívají však i jejich sobecké stránky jako nepotismus, rodinné klany, mafie i nejrůznější formy šovinismu. Je až kupodivu, že tomu tak je – ale budiž. Nejen pozitivní, ale i negativní stránky lidských vztahů mají dlouhodobou setrvačnost. Na druhou stranu rodina i národ mají a budou mít své opodstatnění, pokud představují svazek oprávněný, spojující dohromady lidi, kteří mají k sobě blízko, rozumí si a mají si co dát. S nástupem současného sobectví a kultu úspěchu za každou cenu začínají pozitiva rodinných a národních svazků získávat na významu. Jejich význam však nespočívá ve vytváření ostrůvků izolace, ale spíše v ustavování méně sobeckých vztahů mezi lidmi. Rodinné a národní vazby by se tak měly stát ne překážkou, ale posilou a korektivem pro nadnárodní cíle.
Ještě jednou se vraťme k biologii. Tendence vytvářet tlupy je asi zakořeněna v naší genetice. Složitější vztahy mezi jedinci a tlupami jsou již výsledkem civilizačního a kulturního vývoje člověka a nejsou zapsány v našem genomu. Biologie nám tedy nemá zatím přímo co říci. Ale samotný fakt, že jsme jedním poddruhem, nás přímo vybízí k civilizačnímu závěru: jsme odpovědni za svou existenci jako Homo sapiens sapiens.
Nakonec každý biologický druh bojuje o svou existenci. Myšlení jako nový nástroj člověka umožňuje navrhovat nejrůznější scénáře uspořádání svého světa (tzv. ideologie), z nichž se snad budou uplatňovat jen ty nejlepší, zajišťující potřeby lidského druhu a nejmožnější rozvoj lidských schopností, a to nikoli na úkor celku. Co to bude, nevím. Ze současných ideologií jsou potomkům moderních lidí nebezpečné všechny, které hlásají xenofobii, rasismus, vyvyšování jednoho kmene nad druhým, různé formy šovinismu a zaslepeného nacionalismu, jež souvisejí se zjednodušením až primitivním přístupem některých skupin lidí ke svým bližním. Jak hluboko jsou tyto představy zakořeněny, zatím nevíme. Není to již záležitostí biologie, nýbrž sociologie a psychologie. V každém případě ale překážejí existenci lidského druhu. Proto jsou nemravné. Když odmyslíme rodinu a kmen, kritériem lidské mravnosti je poté přežití lidského rodu. Kupodivu i v tomto případě platí staré zásady, jako nezabiješ a nepokradeš, i když se zabíjí a krade ve velkém. Tyto zásady vyhovují nejen fungování rodiny, národa, ale i lidstva vůbec. Zůstávají sice nenaplněnou metou, ale mají i musejí fungovat ne jako transcendentní, ale jako reálný korektiv našeho konání.
Živě vzpomínám, že jsem si po okupaci v roce 1968 stanovil zásadu, že se budu chovat a konat tak, abych se ani za 30 let nemusel stydět. Masaryk nás přesvědčoval, že naše jednání má být sub specie aeternitatis. Bohužel do věčnosti nevidím, ale stačilo by mi, kdyby korektivem bylo 100–200 let. I to je ovšem v dnešním, většinou krátkozrakém světě, přeplněném touhou po okamžitém úspěchu, nesplnitelná touha.
Na základě znalostí mnoha osudů Plutarch dospěl k tomuto závěru: „Neboť nepomíjející je i prázdný prostor i prvky, velká moc se projevuje v zemětřesení, blesku… avšak na právu a spravedlnosti se božstvo vůbec nepodílí, leč snad tím, že myšlení a uvažování má božskou podstatu.“ Jak každý rozhodne Summa summarum. Současnou výzvu představuje filozofie lidství a lidstva opřená o znalosti věd. Tím nemyslím jen biologii a zvláště genetiku, ale i ekologii, medicínu, psychiatrii, sociologii, fyziku a historii. Kéž by na to stačila alespoň Učená společnost ČR, která to má v popisu práce. Jsme jedním poddruhem, a tak bychom měli intenzivně hledat společný modus vivendi, společné kořeny a společné zájmy, hledat cesty individuální, národní i státní, vedoucí k přínosu do vkladu celého lidstva. Vyniknout tedy neznamená upozorňovat jen sám na sebe, ale opravdu přispět k celosvětovému úsilí o zachování a zvelebení lidského druhu.
Právem prof. J. Koutecký ve své recenzi této úvahy podotkl, že k ní náleží i „nadstavba spočívající jak v mravnosti a nápravě vztahů, tak ve vnímání krásy a hledání vnitřní harmonie jedince, ke které kromě vyrovnaných vztahů patří i vzpomínky, snění a fantazie, která je podmínkou pro získání harmonie vnější“. Ve svém článku zaměřeném na biologii jsem sféry krásy, vztahů i harmonie ponechal stranou. Z mnohých důvodů nejsem přesvědčen, že moderní vnímání krásy přispívá k pochopení lidskosti. Domnívám se, že harmonie je až výsledkem překonání disharmonií, jež nás provázejí a budou provázet. Ale o tom snad až jindy.
Děkuji za kritické připomínky prof. J. Kouteckému a dr. J. Hejnarovi.
JAN SVOBODA,
Ústav molekulární genetiky AV ČR, v. v. i.