English
Mnohokráte jsem uvažoval o významu a smyslu tohoto ménu čili myšlenky zhuštěné až do hesla nebo fráze. Jeho smyslem se samozřejmě zabýval bezpočet velkých hlav, ale svědectví nechť nám poskytnou historikové myšlení, jsou-li jací.
Podle mého názoru svobodu slova v poslední době vystihl nejlépe Irving Stone ve své vrcholné knize Soud nad Sokratem, která se stala v USA bestsellerem. Hluboký a kritický znalec Ameriky Stone, autor u nás známého životopisu Jacka Londona i méně známého díla Clarence Darrow se obhajuje přesvědčivě ukázal, jak se Amerika ubránila diktatuře monopolů, a to hlavně zásluhou zakořeněné nezávislosti soudců. Irving Stone se hned v úvodu své knihy o Sokratovi a jeho souzení – čtení plného originálních pohledů a úvah – zamýšlí nad významem svobody slova. Praví: „Když jsem odešel do důchodu (trpěl anginou pectoris), rozhodl jsem se studovat svobodu myšlení v lidské historii – ne svobodu obecně, která je tak nejednoznačná a může být ztotožňována se svobodou silných využívat slabé, ale svobodu myslet a mluvit.“
A právě s ní to bylo asi od začátku lidského rodu ošemetné. Lze odhadnout, že kdo neposlouchal vedoucího samce lidské tlupy, ten se se zlou potázal. Že to nebyla jen ošklivá kousnutí, se nepřímo dozvídáme ze studia chování šimpanzů, kteří jsou geneticky našimi nejbližšími příbuznými. Dalším zalidněním úrodných oblastí vystřídali náčelníky tlup mocní králové a bohové a jejich služebníci. Jinakost názoru vyžadující určitou svobodu slova se začala skrytě objevovat i v despociích, to ponechejme zasvěceným. Pro mne dosáhli vrcholu lidského myšlení Židé, kteří (jak praví Bible) vynalezli, že se člověk (asi ne vždy a ve všem) může hádat i s Bohem. Ani bych si snad nedovolil se o tom zmínit, kdybych neměl příležitost na jednom z Fór Václava Havla, kam přijížděla světová myšlenková elita, hovořit s Ellie Wieselem, jedním z klíčových izraelských myslitelů, jehož díla byla přeložena i do češtiny. Emfaticky mi potvrdil, že se s Bohem dohaduje, ale přesto v něj věří. Dotázal jsem se, zda připouští, že představa Boha zahrnuje podstatu pozitivní lidské zkušenosti. Místo odmítavé odpovědi mi potvrdil, že o tom přemýšlí.
Obrovský milník na cestě ke svobodě slova představovalo klasické Řecko. Vrcholu dosáhl Sokrates, před jehož kritikou se neschovali ani boho-
vé, ani vládci a vlády včetně demokracie. Škoda, že sám nepsal, ale i tak byl odsouzen. Také anglo-česká reformace, velcí filosofové v posledních stoletích, racionalismus, americká a francouzská revoluce tvořily mezníky. Nezapomeňme ani na Guttenberga.
Překročme všechna tato období a přistaňme na začátku minulého století. Tehdy T. G. Masaryk usiloval, i s osobními riziky, o svobodu kritického slova v bojích o Rukopisy, což jej stálo redaktorství v Ottově naučném slovníku. Po vzniku první republiky boje pokračovaly dále a proslavil se v nich F. X. Šalda, který, aby mohl psát, co si myslí, založil svůj Zápisník. Dokonce když viděl, jak jsou publikační možnosti ultralevice omezovány, předal svou Tribunu Juliu Fučíkovi. Bylo by velkým omylem domnívat se, že se tím Šalda stal protektorem Fučíka. Ba naopak, zkritizoval ho až na kost ve své úvaze o víře uhlířské, stejně tak jako leninství Gorkého (i práce může být opiem, nejen náboženství). Vrcholu ovšem dosáhl až před svým skonem v úvaze Ve věku železa a ohně, ve které na základě hlubokého a kritického rozboru sovětských oficiálních tiskových materiálů vydaných o procesu s tzv. trockisty odhalil hrůznost stalinského teroru a srovnal jej s terorem nacistickým. Tato vynikající stať snad doposud nebyla přeložena do angličtiny, i když jasně dokazuje, kam až v roce 1936 viděl myslící a nezávislý český veleintelektuál.
Během tří let po 2. světové válce až do neslavného Února se k nám opět, i když v dost cezené formě, dostávaly informace o světě. Jako gymnazista jsem tehdy v tomto radostném údobí nasál mnoho myšlenek, které ovlivnily celý můj život. V éře Pražského jara konečně došlo k lámání krunýře cenzury a k boji o svobodu slova. Následovala tzv. normalizace, o níž jsem psal jinde.
Rok 1989 představoval další předěl, který si získal celonárodní podporu. Nastala vytoužená svoboda slova. Tisklo se a říkalo kdeco, ale často bez hlubšího uvážení a promýšlení možných důsledků. Později se denní tisk začal pozvolna komercializovat a ztrácet na obsahu a opravdové kritičnosti. Např. i ilegální Lidové noviny zveřejňovaly promyšlené rozbory (kupř. od L. Hejdánka O kompromisu), se kterými se v letech po jejich legalizaci setkáváme čím dál méně. V době dělení státu odsunuly mezi dopisy redakci myšlenku Hejdánka, že vyjma tradičních národností by se měla uvádět i národnost československá. Šlo tehdy o „maličkost“, která však znamenala zachování státu. Osvícena byla ještě doba redaktorování Petrušky Šustrové, posléze je vyslyšen jen hlas, který vyhovuje vydavatelům novin. Možná až na výjimky.
S rozšířeným deníkem Dnes mám osobní zážitky zásluhou jeho hlavního komentátora Martina Komárka. Setkal jsem se s ním na společné schůzi volených zástupců pracovišť ČSAV, která se uskutečnila po listopadu 1989 ve Filosofickém ústavu v Jilské ulici. Tuto schůzi řídil a o demokracii a svobodě – tedy i tisku – horlil pan Komárek. Když jsem prolistoval několik čísel jeho novin, nenalezl jsem jediný třeba kritický komentář k těmto tématům.
Proč došlo k takovým změnám ve způsobu psaní denního tisku? Bezpochyby k tomu přispěl konkurenční boj o čtenáře a o přežití, jehož důsledkem je vytvoření tenké stěny mezi bulvárem a deníky. Je to asi celo-světový jev, neboť od člověka pospíchajícího do práce nelze očekávat, že bude číst úvahy. Přesto bychom takový deník potřebovali, jak nám ukazuje zkušenost jiných kulturních států. Naštěstí si týdenní nebo měsíční tisk zachovává daleko lepší úroveň než tisk denní.
Jaký vlastně měla po roce 1989 osud hlásná trouba normalizátorů – denní tisk? Kdo jej privatizoval a jak s majetkem naložil? Kdo je vlastníkem dnes a jak noví majitelé ovlivňují jeho obsah a přes koho? Co znamená poznámka, že článek nevyjadřuje stanovisko redakce? Jaké (nebo jaká) stanoviska redakce vůbec má? A jsou i další otázky. Téma pro disertační práci v oboru politologie s příslibem, že její autor práci ve vedoucích denících nedostane...
Svoboda slova a požadavek na zrušení cenzury byly jedním z ústředních motivů Pražského jara, o čemž svědčí i záběry z výstavy ve Valdštejnské zahradě.
Boj o tzv. svobodu slova, zvláště tisku, zůstává aktuální všude. Redakční rady časopisů by se měly pravidelně obměňovat, aby se předešlo vytváření vzájemně se podporujících klik a časopis se otevřel i novým lidem a aktuálním tématům.
A jak je tomu ve vědě? Nejsolidnější jsou časopisy mezinárodních vědeckých, zvláště anglo-amerických společností. Přijatou práci hodnotí dva až tři nezávislí recenzenti podle originality, průkaznosti, jasné dikce a dalších kritérií. Své posudky pošlou každému autorovi s kritickými připomínkami (které musí autor respektovat) a rozhodnutím o přijetí nebo odůvodněným odmítnutím. Ty takzvaně nejprestižnější, jako Nature a Science, se stávají vlastně týdeníky, které jen občas publikují opravdu zásadní práce – často v nečitelně zkratkovité verzi – a jejich věhlas je založen spíše na minulé reputaci. Zůstávají velmi atraktivní zvláště proto, že zveřejňují hutné, skvělé a čitelné, přehledné články z různých vědních oborů. Úspěšně s nimi však soupeří informačně hutnější, i když delší přehledové řady Pokroků (Advances) v jednotlivých oborech. V jejich vedení jsou různé zájmové skupiny vědců, ale také zájmy prestižní a komerční, proto k nim přistupuji s jistou dávkou opatrnosti. Přesto si Nature zaslouží pochvalu. Publikuje vysoce kritické články o plánování vědy v EU. Přestože nedává prostor každému, dala ho členu Americké akademie věd Peteru Duesbergovi, který hájí scestné názory, že AIDS není způsoben retrovirem HIV. Jeho názor by mohl zapříčinit katastrofální civilizační dopady, neboť někteří afričtí činitelé začali uvažovat o zrušení epidemiologických opatření. Duesberg se v Nature samozřejmě setkal s nemilosrdnou kritikou kolegů. Ovšem to patří ke svobodě slova.
Ve svém článku jsem se pokusil vyjádřit svůj pohled na svobodu slova, kterou pokládám za vrchol lidského snažení. V každé opravdové demokracii se o ni vede na různých úrovních nepřetržitý zápas. Je to zápas mocných, někdy opřený i o státní aparát nebo zájmy dravé finanční elity, která ovlivňuje, o čem a jak se píše. Na druhé straně jsme my, obyčejní čtenáři, pozorovatelé a komentátoři. Ideálem zůstává alespoň vyváženost obou stran.
Ptáte se, proč biolog zasahuje do problémů obecných? Protože ti, kdo by do nich zasahovat měli, tak většinou nečiní. A ani přírodovědci nemusí být idióty ve starořeckém slova smyslu. Dva pohledy z minulosti: Jan Evangelista Purkyně, za nímž stojí celá řada objevů, mezi kterými se třpytí nezávislý objev buňky, byl zvolen českým poslancem a jeho váha byla respektována i německy mluvícími obyvateli českých zemí. V poslanecké řeči k tiskovému zákonu uvedl: „Svobodný ruch veřejného mínění, svoboda tisku jsou nevyhnutelné podmínky takového vyvinujícího spolupůsobení národův, a opozice, kterouž zřízení absolutní trpěti nemůže, je nezbytným požadavkem života konstitučního, je nejjistějším zaručením řádného postupu ve státech ústavných.“
Další osobnost – Emanuel Rádl, který publikoval řadu prací z fyziologie hmyzu – se později soustředil na historii biologie i evropského myšlení. Jeho Dějiny biologických teorií, které nedávno znovu vyšly, představují monumentální dílo dramaticky zachycující zápasy o poznání podstaty živého světa. Rádl aktivně a kriticky participoval i na vyjasňování mnohých stránek veřejného a politického života republiky.
Před válkou i v prvních letech po ní vydával Václav Černý Kritický měsíčník, kolem něhož shromáždil to, co zbylo z české inteligence, včetně přírodovědců. Získal si právem obrovský respekt.
Proč by Akademický bulletin, který představuje nezávislý časopis akademické obce, nemohl navázat na tuto tradici? Vyjma zpráv o dění v Akademii, které jsou nutné (i když někdy nudné), jej může obohatit pár stránek úvah a kritiky. Rád tomu dopomohu.
Jan Svoboda,
Ústav molekulární genetiky AV ČR, v. v. i.