English
Dávno jsem si přála hovořit s panem profesorem Robertem Kvačkem o tom, co tvoří jeho svět dějin. Obsah úvahy, kterou přednesl na konferenci o demokracii první republiky, pořádané v pražském Valdštejnském paláci Akademií věd ČR při oslavách 80. výročí vzniku Československa, sice v mé paměti vybledl, ale ne zcela. Přetrval dojem bohatosti jeho pohledu i otisk laskavosti a vážnosti, které našeho předního historika tvoří a dovolují nepochybovat o tom, s jakou citlivostí přistupuje ke své práci. Dostala jsem příležitost hovořit s ním, když Akademie letos v červnu uspořádala Letní školu soudobých dějin, na níž přednášel o zvláštnostech tohoto prostoru, který se nás všech osobně týká, protože v něm žijeme. Co tedy dnes rozumíme výrazem „soudobé dějiny“, bylo první téma mého dotazování.
O pojetí soudobých dějin, o obsah tohoto termínu jsou vedeny diskuse nejen u nás, ale také v zahraničí. Najdeme různá pojmenování, například Francouzi hovoří o histoire moderne, histoire contemporaine, my soudobými dějinami nazýváme to, co jsme pojmenovali už dříve jako novodobé dějiny. Nová doba se nám jasně črtá od závěru 18. století přes dlouhé 19. století, považované za dlouhé na rozdíl od krátkého století 20., které pro historiky začíná první světovou válkou. V ní končil vývoj založený Francouzskou revolucí a zrodem nových společností a společenských vztahů.
Romantický obraz Antonína Mánesa Krajina s Belvederem (1816) zachycuje jako ze sna utkanou krajinu, jejíž vyzařování ale dává tušit melancholii, předzvěst blízkých, méně idylických časů. Nastává zlom historického dění, odeznívá duchovně laděné barokní údobí a blíží se, či je už tady, doba rozumu, techniky a vědy.
Kdybych měl v soudobých dějinách vidět nějaké chronologicko-tematické části, našel bych mezníky oné doby v roce 1848, ale hlavně v první světové válce. Tam se láme historický čas, to, co my nazýváme žitými dějinami, které se týkají generací, jež jsou ještě tady, byť už odcházejí. Mnozí jsou těmito dějinami zasaženi, aniž to tuší. Narodili se teprve včera, ale přicházejí do určité historické situace, která je dána předcházejícím vývojem, dobou, kterou neprožili, jejich spoluvrstevníci ji však mají v životopise. Takový je právě čas první světové války, kterou bych považoval za mezníkový okamžik toho, co nazýváme žitými dějinami. Jsou tím, co se týká našich generačních životopisů bezprostředně, protože náš život je uhněten nejen osudy individuálními, ale také obecnými situacemi, to znamená dějinami.
Soudobé dějiny jsou někdy vnímány jako něco trochu divného, až podezřelého, dějí se teď, jsou to vůbec dějiny?
Výraz soudobé dějiny často pro někoho nezní dost vědecky, soudobost nevypadá na to, že by mohla být precizně zkoumána – to ovšem platí jen zčásti. Pramenná báze právě pro žité dějiny od první světové války je obrovitá, tak obrovitá, že historika zavalí. Máme nyní v nových dějinách s touto pramennou mnohostí problém a jest nám pečlivě vybírati, co je pro určité téma podstatné heuristicky, pramenně, svědečně, a co je záležitost pouze ilustrativní, i když ono ilustrativní samozřejmě do dějin patří také, protože dějiny jsou o osudech člověka a ilustrace individuálních údělů je pro poznání dějin nejen potřebná, ale i závažná a vypovídající.
Takže soudobé dějiny mohou sice být pro někoho podezřelé, ale je-li odstraněna fetišizace, například třicetiletého odstupu, která platila pro archivní dostupnost a už tak jednoznačně neplatí a netýká se ani české situace – pro období do roku 1989 máme dnes k dispozici archivní materiál prvořadé důležitosti – pak ztrácí podezíravost svoje opodstatnění.
Nicméně název letní školy, kterou Akademie věd ČR uspořádala letos v červnu, zněl: Nebojme se soudobých dějin.
Ten strach má různé příčiny a různé podoby, může například spočívat v tom, že dějiny tu na první pohled nenabízejí plné poznání. Pro někoho je to záminka, aby si řekl, budu interpretovat pouze torzo, to další je nadbytečné.
Jiný strach pramení z toho, že soudobé dějiny jsou přečetné, opravdu trochu jiné než dějiny, které z hlediska výzkumu a výkladu provázely dějepis a historii do onoho 18. a 19. století. Společnost se přetvořila, vnitřně rozpučela a s ní politický vývoj. Kolik postav se tu najednou objevuje, zatímco pro starší dějiny postačili jen reprezentanti nejvýznamnější! Dějiny budí strach právě pro způsob zvládání. Převedeno do školské praxe, vyžaduje to od učitele číst, i co přichází na svět literárně, což nemusí být vždy kompetentní. Vybrat si učitelé nedovolí a ptají se tedy, co vlastně mají číst. Někteří raději nečtou nic, aby se nepopletli, jiní čtou hodně a bývají zavaleni přemnožstvím faktologických údajů i různorodých přístupů. Tady má dluh české dějepisectví ve své recenzní části, protože naše recenzní činnost není dostatečně rozsáhlá a hluboká. Recenze některých významných historických děl by se měly objevovat se znaménkem plus i minus v tisku, ale rubriky v novinách jsou málo přístupné historické literatuře, chybí soustavnost, která by orientovala.
Třetí důvod strachu ze soudobých dějin je ideologizace tohoto období. Úsek soudobých dějin je k ní náchylný, zkušenost máme mimořádnou. U našich starších generačních pedagogických druhů i dalších zájemců je ještě v živé paměti, že soudobé dějiny byly omezeny na dějiny dělnického hnutí, dělnické strany či systému, který založila a řídila. Výklad přitom nebyl odborný, ale spíš propagandistický a nezáživný, literárně nezajímavý, úvodníkový. Byli jistě učitelé, kteří si dovedli poradit, ale většina tak nečinila, i se tak činit bála. Soudobé dějiny mají ve vínku toto špatné dědictví, jež se neodstraňuje u další generace snadno. Ona ví, že soudobé dějiny mají bezprostřední vztah k dnešku a že politický dnešek se pokouší dějin využívat nebo je upravovat. To bylo a bude vždy. Ve Francii se dnes skupina historiků pokouší zabránit politikům, aby autoritativně, jednosměrně a závazně vykládali dějiny. Ať si je vykládají po svém, ať má jejich výklad svůj specifický politický osobnostní účel – ale ať není „zoficiálněn“, posvěcován z vysokých politických míst.
Kontakt soudobých dějin a dneška je tedy ve zdánlivém nebo zřetelném minus – platí obojí. Vidím v tom i klad, význam historie je zde povýšen, protože mnohé jevy bez historického pozadí, bez vědomí toho, co k nim přivedlo dnešní dobu v širším odstupu, nejsou vysvětlitelné. A naopak myslím, že by bylo dobré, kdyby si politikové, pokud rozhodují a mají na zřeteli dějinnou souvztažnost, osvojili metodu historického spolupoznání, dostupné informace.
Mohu-li si postěžovat, myslím, že některá světová rozhodnutí, některá evropská rozhodnutí se dějí bez ohledu na vědomí dějinné vazby. Nechci být prorokem, který musí mít pravdu, ale obávám se, že se to vymstí. Určité dějinné skutečnosti se nedají odbýt tím, že se přeskočí nebo se jich nedbá. Jsou-li závažné, jsou-li uložené hluboce v myšlení lidí nebo v tradicích, v tom, co lidé zdědili, politikové by je měli v každém případě vnímat. Často nesly tyto tradice nejvážnější poselství minulosti. Ne materiální, ale duchovní poselství, které se takto předávalo. Učitelé dějin se často bojí, že jim politika promluví do jejich konkrétního výkladu. Měli by se ale s politikou utkat, protože oni mají navrch. Politikové nemusí být vždycky historicky gramotní.
Příkladem politické gramotnosti je pro vás J. F. Kennedy a řešení Karibské krize v letech 1962–1963. Jak tu posloužila Kennedyho znalost dějin?
To je pozoruhodný faktor, který měl svůj vliv na průběh a řešení Karibské krize. J. F. Kennedy miloval historii, zvláště novodobou, věnoval se jí i studijně, napsal disertační práci o anglickém appeasementu a celý život četl historické knížky. Shodou okolností ve chvíli, kdy svět stál před otázkou, zda z Karibiku uhodí a zda dojde ke třetí světové válce, měl Kennedy ještě v paměti spis o roce 1914, o srpnových výstřelech, které rozpoutaly první světovou válku. Americká autorka v něm ukázala, co je jinak známo, ale co ona jako první publikovala: že ti, kdo tehdy rozpoutali válku, nedohlédli konce, očekávali brzké vítězství, válku snadnou a rychlou. Představa císaře Viléma, že němečtí vojáci budou doma, než spadne listí ze stromů – to nebyla jen německá představa, nacházíme ji na obou stranách válečných koalic. Generálové, kteří politikům našeptávali, že lze jít do války, a povzbuzovali je, znali vojenská řešení, brzká, vítězná, nedohlédali ale konce. Kennedy viděl, že postupů musí být v takové krizi, kterou právě řešil, promyšleno více. Svých vojenských poradců se na to ptal a dostal je tak do obtížné situace: když jim položil otázku po reakci protivníka, s níž oni nekalkulovali, byli bezradní. Zkušenost první světové války J. F. Kennedymu i jeho bratru Robertovi napověděla, aby pozorně zkoumali, co má přijít a co přijde, protože unáhlené řešení, které se zdá vojensky úspěšné v první fázi, se může stát v závěru dění tragédií.
Vnímavost pro historickou skutečnost projevil J. F. Kennedy v jistém smyslu i v pohledu na naše dějiny v souvislosti s Mnichovem. Ve svém postoji dal najevo jak vzácný – a v pravé chvíli užitečný – může být širším vzděláním posílený státnický cit.
Kennedy studoval na Harvardu, zajímaly ho anglické dějiny. Ve své disertační práci z června 1940 se zabýval appeasementem, situací kolem Mnichova. Šlo o práci kritickou – zažil změnu britské politiky začátkem druhé světové války. Appeasement dozníval, na jaře 1939 dala Británie záruku Polsku a kvůli Polsku vstoupila do světové války. Kennedy ve své práci naznačoval, že Británie do určité doby jako by spala, neprozřela zavčas. To, co se stalo v září 1939, se mohlo podle něj odehrát už dříve a britský postoj tak mohl být varováním Německu. Kennedyho přístup oceňuji také z toho důvodu, že jeho otec Joseph Kennedy byl stoupencem appeasementu, a to velmi význačným. Jeho činnost velvyslance ve Velké Británii před Mnichovem a po něm byla ostře naladěna proti Československu, takže v relacích Jana Masaryka, československého vyslance v Londýně, vystupuje Joseph Kennedy jako muž, který škodí československé obraně, ale nejen to, nedohlíží, co může přijít jako úder z Německa.
Jeden z mnoha záběrů sovětských raket rozmístěných (v tomto případě formou Davidovy hvězdy) na kubánském území, jež pořídila CIA.
Dnešní politická scéna by, zdá se, potřebovala politika typu J. F. Kennedyho, nejen u nás, ale i v Evropě a ve světě. Množství všeho, co se děje a ví, nebezpečně narůstá, politika při tom vyžaduje rychlá a jednoduchá řešení. Když se vrhají reportéři různých médií na politiky s mikrofony a chtějí slyšet téměř v běhu závažné odpovědi na závažné otázky – musíme se ptát: co se mohou dozvědět?
Politikové jsou z tohoto hlediska opravdu v nesnadné situaci. Nejen reportéři od nich chtějí jednoznačnou odpověď. Také voliči a lidé vůbec dnes touží po jednoznačných odpovědích, rychlých a snadných řešeních, jimž porozumí. Jenže v soudobých dějinách platí, že snadná, rychlá a jednoznačná rozhodnutí znají jen totalitní systémy. Demokracie je diskuse, říkal Masaryk, porovnání stanovisek, která se konfrontují. Nakonec musí samozřejmě přijít rozhodnutí, demokracie není věčná diskuse z hlediska jednoho tématu.
Mnozí politikové, jsou-li pod tlakem, často nedbají faktů, které by měli vzít v potaz. Co nás napadne, co cítíme, to sdělíme. Asi neznám situaci politika, nebyl jsem v jeho kůži, ale byl bych opatrnější ve formulaci.
Umělci často lépe než kdo jiný vnímají znamení doby. Začínající katastrofu druhé světové války nazval Josef Čapek symbolicky Oheň. Obraz z roku 1939 je výkřikem doby, jejíž hrozbu včas neodhadli mnozí zkušení politikové.
Dá se říci, že dnes chybí dostatečně vzdělaní politikové?
To si nemyslím. Rozhlížím-li se u nás, řekl bych, že někteří politikové až překvapivě hodně čtou, a to i v situacích, kdy jiní odpočívají nebo pseudoodpočívají. Mimochodem, někteří prošli i mým seminářem nebo jsem s nimi mohl jiným způsobem pracovat jako kantor, čili vím, jaký projevili zájem o historii a co si odnášeli ze semináře. Neříkám, že podmínkou pro politika by mělo být, aby měl za sebou humanitní studia – ale byl bych docela rád, kdyby je měl.
Teď se na mě mnozí rozzlobí, ale vzpomínám si na setkávání s jedním kanadským velkopodnikatelem, který říkával, že si do vedení společnosti bere historiky. To mě překvapilo, čekal bych právníky a ekonomy. „Ano, ty tam mám,“ říkal, „ty mám v jednotlivých divizích, u konkrétních činností. Ale já potřebuji někoho se širším rozhledem. Ukázalo se mi, že po společnosti i po světě se mi podívá tak, jak já potřebuji, to znamená ve všech hlavních faktorech, někdo jiný než právník a ekonom.“
Myslím, že humanitní vzdělání, je-li takto metodicky založené, má svou přednost. Každá specializace by měla dojít uplatnění, ale i za zákonem, za stanoviskem by měla být vidět širší souvislost. To znamená celkový pohled na společnost. Jako když napíšete knížku a ona si začne žít po svém, už vaše přání ne zcela plní, stejně tak rozhodnutí politiků včetně zákonů si posléze žijí svůj život. A člověk se musí ptát, co všechno může ve společnosti takové stanovisko, rozhodnutí, postoj, zákonná norma způsobit. Nejen pro užší oblast, do níž míří, ale i v širších souvislostech.
(Pokračování)
SYLVA DANÍČKOVÁ