Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

MNICHOVSKÁ DOHODA

Výročí podpisu mnichovské dohody v září 1938 vyvolává u nás i ve světě stále velký ohlas. Svědčí o tom také série konferencí, které se konají na podzim tohoto roku ve Washingtonu, Moskvě, Mnichově, Waidhofenu a samozřejmě v Praze. Je to dáno tím, že Mnichov jako typický příklad politiky velmocí vůči malým státům stále vyvolává různé asociace. Naposledy např. při odtržení Kosova od Srbska. Jak se však i po sedmdesáti letech ukazuje, ani dnes nezná veřejnost zdaleka všechny okolnosti, které mnichovskou dohodu provázejí.

Na tuto skutečnost poukázala letní prezentace výstavky kopie dokumentu v Senátu Parlamentu ČR v Praze. Na ní se prezentoval pouze čtyřstránkový text bez dodatků a také bez mapy, na které byla vyznačena pásma I.–IV., odstoupená Německu, tj. bez nedílných součástí mnichovské dohody. Komentáře hovořící o jejích několika originálech, které se nacházejí v Berlíně, Londýně, Paříži, Římě apod., ukázaly, že povědomí o mechanismu vzniku pro Československo tak osudného dokumentu je velmi malé.
obr

Mapa s vyznačeným I. až IV. pásmem území odstoupeného Německu

 

Text mnichovské dohody podepsané okolo jedné hodiny po půlnoci 30. září 1938 německým kancléřem Adolfem Hitlerem, italským vůdcem Benítem Muss­olinim, francouzským premiérem Édouardem Dala­dierem a britským ministerským předsedou Nevillem Chamberlainem, na jejímž základě bylo Československo přinuceno odstoupit Německu rozsáhlá území, na kterých žila německá menšina, byl publikován nesčíslněkrát. Do nedávné doby však existovala jedna důležitá otázka, na niž historici odpověď neznali: „Co se stalo s originálem, popřípadě s originály mnichovské dohody?“
Dokument s textem v německém jazyce a s pod­pisy signatářů byl objeven na počátku 90. let 20. století v tehdejším Státním ústředním (dnes Národním) archivu v Praze, kam se přesunul ze zrušeného Ústavu marxismu-leninismu. Ten jej získal – ještě jako Ústav dějin KSČ – pravděpodobně v roce 1953 z Ústřed­ního výboru komunistické strany. Za jakých okolností k tomu došlo a odkud se dokument vzal, zatím není zcela jasné. Podle Alexandry Blodigové (jíž děkujeme za zprostředkování tohoto dokumentu) lze hypoteticky předpokládat, že jej československým komunistům předali jejich sovětští soudruzi jako „odměnu“ za „neochvějnou podporu“ politiky Kremlu v německé otázce. Aby se vyvrátily dohady, zda jde skutečně o originál, zkoumal dokument v roce 2002 Kriminalistický ústav Policie ČR, který došel k závěru, že nejde o původní dokument, ale o velice kvalitní faksimile. Podpisy na dokumentu byly totiž na něj vytištěny. Stejnou technikou byly vyhotoveny i strojopisné texty.
Na základě této skutečnosti jsme začali v roce 2006 po originálu mnichovské dohody pátrat. Vycházeli jsme z toho, že dohoda měla čtyři signatáře. Dalo se tedy předpokládat, že dokument byl vyhotoven ve čtyřech exemplářích a každý ze zúčastněných si jeden odvezl domů. Pátrání jsme započali v The National Archives v Kew u Londýna, který je znám velmi dobrou přístupností pro badatele a elektronickým zpracováním archivních fondů. V archivech na nás však čekalo velké překvapení. Z listin britského ministerstva zahraničních věcí (Foreign Office) jsme zjis­tili, že Britové originál mnichovské dohody nemají. Britská strana měla k dispozici jen fotokopii německé verze originálu a originál textu britsko-německého prohlášení z 30. září 1938, kterým Chamberlain tak radostně mával při výstupu z letadla v anglickém Hestonu a který považoval za základ „míru pro celou naši dobu“.
The National Archives však obsahoval i další překvapení. Podle záznamu Central Departmentu britského Foreign Office z 25. února 1939 se britská strana začala po originálu dokumentu nebo alespoň po ověřených kopiích shánět, neboť chtěla mít o mnichovské dohodě „pokud možno kompletní dokumentaci“. Zajímala se též o to, zda se vyhotovily i francouzské a italské verze. Výsledek? Podle vedoucího Central Departmentu Franka Robertse byla příprava mnichovské dohody „velmi nestandardní, co se týče technické otázky jejího sjednání jako mezinárodní smlouvy“. Jak dokazuje další dopis Central Departmentu z 10. prosince 1938 britskému velvyslanectví v Německu, původní záměr čtyř podepsaných výtisků v důsledku rych­lého průběhu událostí padl a vzhledem k nedostatku času (dobové záznamy hovoří o až chaotickém průběhu mnichovských jednání) během samotné konference byl vyhotoven jen jediný německý originál včetně dodatku a dodatkového prohlášení, který podepsali všichni čtyři politici. Ten byl v souladu s pravidly mezinárodního práva uložen na německém ministerstvu zahraničních věcí; Britové, Francouzi a Italové si odvezli pouze fotokopie originálu. Z originálu byly (či lépe řečeno měly být) poté vyhotoveny jazykové mutace, i když je známý, jak již bylo řečeno výše, jen autentický překlad anglický. Stejně tak získala britská strana od německého ministerstva zahraničních věcí jen fotostaticky zhotovené kopie dokumentů o činnosti mezinárodního výboru pro stanovení konečných československých hranic v Berlíně, jenž měl vytýčit tzv. páté pásmo československého území, které mělo být odstoupeno Německu.
Neville Chamberlain po návratu do Anglie s textem mnichovských ujednání

Neville Chamberlain po návratu do Anglie s textem mnichovských ujednání

 

Chamberlain si však přece jenom jeden originální dokument z Berlína odvezl. Byla jím mapa připojená k mnichovské dohodě, na níž byla vyznačena první čtyři pásma odstupovaného území. Mapa byla dovedena k finální podobě britskou delegací na mnichovské schůzce a československé straně ji 30. září 1938 předalo britské vyslanectví v Praze.
Text mnichovské dohody předal v den podpisu ministru zahraničních věcí ČSR Kamilu Kroftovi německý chargé d’affaires v Československu Andor Hencke. Určitě se ale nejednalo o originál, nýbrž o jeho opis. Pokud podrobně zkoumáme vyjádření československých zástupců v Berlíně Vojtěcha Mastného a Huberta Masaříka, kteří text dohody obdrželi krátce po podpisu v noci z 29. na 30. září 1938, zjistíme, že také v tomto případě o originální dohody nešlo. „Po přečtení celé dohody prohlásil jsem, že předložím ji v Praze ministru zahraničních věcí a prezidentu republiky k roz­hodnutí, načež poznamenal Chamberlain: There is no reply expected [Odpověď se neočekává],“ napsal vyslanec Mastný ve své zprávě o průběhu mnichovských jednání.
Mohlo by se zdát, že osud skutečného originálu mnichovské dohody je rozřešen.
Ovšem ani s ním to nebylo v historii jednoduché. Po skončení druhé světové války jej totiž americké jednotky spolu s dalšími materiály německého ministerstva zahraničních věcí odvezly do Spojených států, kde jsou kopie těchto materiálů součástí tzv. Alexandrijského archivu, jenž je na mikrofilmech uložen v National Archives and Record Administration ve Washingtonu ve fondu Record Group 242 – National Archives Collection of Foreign Records Seized, T 120. Teprve poté, co byly německé diplomatické dokumenty podrobně prozkoumány a ofotografovány, byl navrácen zpět do Německa a uložen v archivu ministerstva zahraničních věcí.
Prostřednictvím velvyslanectví ČR v Německu jsme v roce 2006 požádali o zhotovení fotokopie originálu s cílem porovnat ji s dokumentem, který je uložen v Národním archivu v Praze. Výsledek je zajímavý: jedná se skutečně o dva téměř totožné dokumenty, napsané stejným typem psacího stroje a se stejnou grafickou úpravou. Podpisy vypadají na první pohled identicky. Jedinou výjimkou je červené razítko na prvním listu berlínského dokumentu Geheime Reichsache a také prezentační razítko německého archivu, z něhož vyplývá, že dokument byl do archivu předán 20. června 1942. Nesporně zajímavá je poznámka „2 Exemplare“, z níž by se dalo vyvozovat, že dohoda zůstala v Berlíně ve dvou vyhotoveních, avšak podepsána byla pouze jedna. n

JAN NĚMEČEK,
Historický ústav AV ČR, v. v. i.,
JAN KUKLÍK,
Právnická fakulta UK