Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 2006  > červ-srp  > Polemika

Hodnocení vědeckých výkonů v humanitních a společenských vědách

Metodika hodnocení vědeckého výzkumu, kterou prosadila vládní Rada pro výzkum a vývoj spolu s MŠMT, vyvolala v rámci naší vědecké komunity řadu negativních ohlasů. Já sám jsem vehementně poukazoval na to, že i když pomineme fakt, že redukce výkonu na jediné číslo je ve vyspělém světě skutečně bezprecedentní, je tato metodika prokazatelně zcela diskriminační pro ty humanitní vědy, pro jejichž publikace nepočítá firma ISI impakt faktory.

Je zřejmé, že nikdo, kdo je placen z veřejných peněz, se nemůže chtít vyhnout hodnocení svých výkonů; a zřejmé je i to, že skutečně použitelné hodnocení nemůže než ústit do nějakých forem kvantifikace. Podívejme se na přístup k hodnocení vědy, který u nás v současné době zastávají příslušné autority, a pokusme se identifikovat jeho racionální jádro. Domnívám se, že beze zbytku je třeba přijmout dva principy, o které se, jak se zdá, implicitně opírá:
1. vědecký výzkum má směřovat k výsledkům mezinárodní úrovně;
2. kvalitu výsledků výzkumu nemůže určovat ten, kdo tento výzkum provádí; musí být určována nezávisle na něm.

Spojíme-li tyto dva principy, vychází z nich, že hodnocení úrovně výsledků našich vědců je nejlépe nějakým způsobem opřít o verdikt mezinárodního vědeckého společenství. V pojetí RVV to ovšem znamená, že jediná forma uznání, která se bere vážně, je přijetí článku v mezinárodním impaktovaném časopisu. Nechci teď podrobně rozebírat, co to způsobuje obecně, chci se zabývat pouze některými důsledky, které to má pro oblast humanitních a společenských věd (dále HSV; tj. věd, které v rámci Akademie spadají do třetí oblasti). Z jejich hlediska zdůrazním jenom dva největší problémy:
1. v rámci většiny HSV je kniha stejně prestižním, či ještě prestižnějším médiem prezentace badatelských výsledků než časopis;
2. pro některé obory v rámci HSV nejsou impakt faktory vůbec k dispozici.
Především bych si však rád povšiml jednoho specifického důsledku, který tato forma hodnocení vědy pro HSV má, a rád bych poukázal na to, že její efekt je v důsledku přesně opačný, než její autoři patrně zamýšleli a než je žádoucí. Předtím však musím připomenout, v čem je podle mne situace v HSV specifická.

Po roce 1989 stály HSV, stejně tak jako ostatní vědy, před úkolem restaurovat se do podoby běžné ve vyspělém světě. Přeměna pro některé HSV znamenala – na rozdíl od přírodních věd – nejen zlepšení materiálního zázemí, zintenzivnění mezinárodní spolupráce a narovnání pokřivených personálních poměrů, ale doslova resuscitaci některých oborů nebo jejich částí. Určité oblasti HSV byly totiž pro minulý režim natolik ideologicky podezřelé, že fakticky přestaly existovat nebo byly nahrazeny ideologicky stravitelnými náhražkami, jako například filozofie marxismem-leninismem. Některé HSV tak stály před zásadním problémem znovuustanovení standardů; v nejkrajnějším případě vůbec vymezení znalostí, bez nichž nelze být v dané oblasti odborníkem.

Tohoto úkolu se v lepším případě ujali lidé, kterým se za minulého režimu podařilo věnovat se oboru alespoň částečně mimo oficiální instituce, v ideálním případě lidé, kteří se navrátili z vědeckých institucí vyspělého světa, v případě horším pak různí nadšení amatéři. Míra, s jakou se dokázali zapojit do skutečně vědeckého bádání, nebyla stejná – zatímco někteří obdivuhodným způsobem vzkřísili celé obory či pracoviště, jiní nedokázali pokročit za víceméně "osvětové" působení, které bylo nedocenitelné v "době temna", není však v pravém slova smyslu vědeckým bádáním. V nejhorším případě pak přispěli ke vzniku jakýchsi pseudostandardů, které nemají s těmi mezinárodními nic společného.

Z těchto důvodů se domnívám, že v rámci HSV je více než kde jinde třeba stimulovat výzkum vedoucí k výsledkům, které obstojí v mezinárodní konfrontaci. Faktem přitom je, že současná metodika RVV působí přesně opačným směrem. Proč by se měl například filozof snažit publikovat v prestižních mezinárodních časopisech, jako jsou třeba European Journal of Philosophy, Mind či Philosophy and Phenomenological Research? Tyto časopisy mají často propustnost v jednomístných procentech a proniknout do nich je pro člověka, který není zabydlen v nějaké uznávané "škole", úkol nesmírně obtížný – není mi například známo, že by ve výše uvedených časopisech někdy publikoval Čech. Přitom za takovou publikaci získá její autor, resp. příslušná instituce, podle současné Metodiky 2 body, stejně jako za kapitolu v české odborné recenzované knize. Pokud se chce ředitel pracoviště z takto "postiženého" oboru chovat z hlediska Metodiky racionálně, bude své pracovníky odrazovat od toho, aby plýtvali silami na nevděčné pokusy o prosazení svých textů do prestižních mezinárodních časopisů či nakladatelství, a povede je k tomu, aby produkovali spousty sborníků, které si instituce může vydávat sama.

Je příznačné, že s první verzí zmíněné Metodiky (započteny měly být kromě článků v impaktovaných časopisech jen články v dalších taxativně vymezených periodikách), začaly instituce z oblasti HSV produkovat seznamy českých a slovenských časopisů, z nichž některé obsahovaly i tiskoviny vysloveně populární; nikdo se však, pokud vím, netrápil tím, že impakt faktor nemají v mnohých oborech HSV ty nejvýznamnější mezinárodní časopisy (jako jsou například ty zmíněné výše).

Je nepochybné, že některé HSV mají z hlediska hodnocení svých výsledků určitá specifika. Prokazovat mezinárodní úroveň výsledků nelze stejně v případě disciplín, které jsou – podobně jako přírodní vědy – v podstatě "internacionální" (např. psychologie či sociologie) a v případě disciplín "nacionálních", jako je bohemistika. Nicméně jsem přesvědčen, že rozlišení mezi výzkumem mezinárodní úrovně a výzkumem lokálního významu, či prací pouze osvětovou, dává smysl ve všech případech. Dále se domnívám, že budoucnost našich HSV, nejen v rámci Akademie, zásadním způsobem závisí na tom, zda se podaří rozumně nastavit kritéria prokazatelnosti takové úrovně a podpořit ty, kteří je splňují, na úkor těch, kteří se o to ani nepokoušejí.

Domníval jsem se, že hlavním úkolem RVV v této oblasti bude hledání právě takovýchto kritérií a mechanismů. Myslím si, že pokud v tomto Rada selhává, měly by se o to více angažovat příslušné orgány Akademie – jinak hrozí, že se budou HSV v Akademii díky působení Metodiky vyvíjet zcela jiným směrem, než by měly a než se bude vyvíjet zbývající část Akademie.

Na první pohled se může zdát, že za daných okolností je nastavení rozumného systému hodnocení úkolem téměř neřešitelným. Je však třeba si uvědomit, že vyspělý vědecký svět se s tímto úkolem potýká již dlouho a za tu dobu již různé rozumné cesty k relativně objektivnímu hodnocení prozkoumal. Kritéria hodnocení je třeba nastavit tak, aby výrazně favorizovala výsledky skutečně mezinárodní úrovně, tj. zvýhodnila články v prestižních mezinárodních časopisech a knihy vydané v prestižních mezinárodních nakladatelstvích. Kde lze k "oddělení zrna od plev" smysluplně použít impakt faktor, tam je to na místě; tam, kde to možné není, je třeba mít na paměti, že skuteční odborníci v daném oboru vědí, co je a co není prestižní publikace. Je proto třeba využívat mezinárodních hodnotících komisí (avšak nikoli takových, které si hodnocený sám vybere výhradně s cílem dosáhnout hodnocení co nejlepšího). Domnívám se, že vzorem by mohl být například velice propracovaný systém britský (viz http://www.rae.ac.uk/). Ať už však půjde o ten či onen systém, mělo by se k jeho realizaci přistoupit neprodleně, protože pseudostandardy, které mají přirozenou tendenci zaplňovat místo chybějících skutečných standardů, velice rychle zakořeňují.

Jaroslav Peregrin,
Filozofický ústav AV ČR