English
Čeští a němečtí odborníci v oboru historie, sociální geografie, ekonomie, politologie, teologie a orientalistiky promluvili ve veřejné panelové diskusi „Uprchlíci a my: Česká očekávání a německá zkušenost“, kterou za účasti německého velvyslance Arndta Freiherra Freytaga von Loringhovena uspořádala Učená společnost ČR 19. dubna 2016 v budově Akademie věd ČR. Následná rozsáhlá debata prokázala velký zájem veřejnosti o tuto tematiku. Zveřejňujeme úvodní slovo prof. Jaroslava Pánka z Historického ústavu AV ČR v původním znění, které na diskusi muselo být vzhledem k omezenému času značně zkráceno.
Zfroj: Wikimedia Commons, Maximilian Dorrbecker
Počet žádostí o azyl v zemích EU a EFTA mezi lednem a červnem 2015
Téma migrační krize budí mnoho kontroverzí, politických prohlášení a silných emocí. Není divu, neboť tam, kde vidíme malé děti utonulé v moři na jedné straně a těla roztrhaná výbušninami v ulicích evropských metropolí na straně druhé, je obrovský potenciál pro emoční vzepětí. Avšak využívání emocí by bylo při snaze o hlubší poznání problému kontraproduktivní. Účinnější může být akademická rozprava, která se nepodřizuje ani tlaku emocí, ani pravidlům jalové politické korektnosti – tedy kritická analýza, jež se pokusí nahlédnout pod povrch současných událostí.
Možnosti vědců jsou při řešení velkých geopolitických a geoekonomických problémů značně omezené. Badatelé však mohou přispět k celkové charakteristice současného dění, jeho podmíněnosti a snad i k naznačení vývojových alternativ. V daném případě mohou ukázat, že migranti (tento širší pojem zahrnuje jak ekonomické migranty, tak i skutečné uprchlíky ohrožené na životě), stejně jako aktivisté, kteří je podporují i kteří je odmítají, jsou jen miniaturními pěšáky na velké šachovnici soudobých dějin; že jsou namnoze bezděčnou obětí v soukolí velkých strategických her.
Jde o velmi rozsáhlé a komplikované téma. Pokus o obrysové naznačení problematiky je nemůže vyčerpat a vymezení rámcových východisek nechce jakkoli omezovat další diskusi.
Možnosti poznání
Možnosti bádání o současných jevech nejsou ani zdaleka optimální. Komplexní téma vyžaduje spolupráci mnoha oborů a specialistů na jednotlivé regiony, přičemž žádný z těchto specialistů si nemůže činit nárok na celistvou charakteristiku situace. Téma je předmětem informační války, v níž se šíří vědomě jednostranné, zkreslující nebo lživé informace, které lze bez přístupu k primárním zdrojům velmi těžko ověřovat; často je nutné analyzovat spíše symptomy jevů než jejich podstatu.
Vyjdeme-li z prací německých badatelů, stojíme před problémem komunikace politiků s veřejností, která obecně svědčí o nebezpečné míře vzájemného odcizení. Prosycenost politiky lží, když jde o kontroverzní témata, připouští i německý evangelický teolog Wolfgang Huber v novém syntetickém díle o etice a oprávněně odtud vyvozuje znechucení politikou. Ostatně již Hannah Arendt v esejích Wahrheit und Lüge in der Politik prohlašovala, že „lež se vždy považovala za povolený prostředek politiky“. Jde však o míru, zejména ve zlomových situacích. A také o vědomí, že mnohem nebezpečnější než zjevná lež je taková selekce a takové zkreslení dat, které ve službě mocenským záměrům vedou na bludnou cestu a programově matou veřejnost.
Rozpory a otázky
Jeden ze základních problémů politických proklamací o migraci je dán dvěma – věcně i geneticky – zásadně rozpornými motivy pro přijímání migrantů. Na jedné straně je to tvrzení, že jejich přijetí je povinností evropských států, v podstatě určenou právně zakotveným milosrdenstvím. Ponechme stranou skutečnost, že moderní právo není nějakým metafyzicky určeným kánonem, ale že se mění – byť s jistým zpožděním za událostmi – v závislosti na společenských a politických okolnostech, tudíž musí reagovat i na zásadní změnu migračních pohybů a na rizika, která to přináší zemím, jež se stávají cílem neregulované migrace. Stačí uvést, že u masové migrace nemůže jít o automatickou povinnost (nedobrovolně) přijímajících zemí, což dokládají celé evropské dějiny a také pragmatické jednání jiných států euroamerické civilizace, jako USA či Austrálie; právě ony jednoznačně nadřadily vlastní bezpečnost nad snahy o otevření hranic migrantům.
V příkrém rozporu s milosrdenstvím či solidaritou je tvrzení, že Evropa nemá dostatečnou natalitu, a tudíž potřebuje nové pracovní síly, které budou vydělávat na důchody stárnoucí evropské populaci. Tento ekonomický pragmatismus nazírá na migranty jako na doplňkovou pracovní sílu, která je už po půl tisíciletí zapojována do služeb ekonomiky západoevropských metropolí v podobě černých otroků, imigrujícího dělnictva, válečných zajatců, v krajním případě vězňů koncentračních táborů, nověji gastarbeiterů nebo na dálku využívané extrémně levné pracovní síly ve východní polovině Evropy či v Asii.
Nikoli milosrdenství, nýbrž optimalizace zisku je hnací silou migrační vlny, která má dvě základní možnosti: buď vstupuje do (cílevědomě) otevřených dveří, nebo se do kontrolovaného prostoru dostává nelegálním až násilným způsobem. V současnosti stojí Evropa bez jasně deklarovaného výhledu do budoucnosti mezi oběma krajnostmi. Ocitá se mezi deklarací vznešených ideálů a uplatňováním dílčích materiálních zájmů. Ryzí pragmatismus stojí za vztahem velkých korporací k migrantům, jejichž příliv vytváří pro ně výhodnou situaci na trhu práce; pragmatický je samozřejmě vztah vlád ke korporacím jako k největším hybatelům ekonomiky; pragmatické je rozhodování převaděčských gangů, které v obchodu s lidmi našly zlatý důl; pragmatické je i chování migrantů, kteří nechtějí zůstat v první bezpečné zemi, ale snaží se proniknout do nejbohatších zemí Evropy. Jistěže v jejich rozhodování hrají úlohu i další zřetele, jakými jsou snahy zapojit se do již vzniklých imigrantských komunit a preference „velkých“ jazyků (řekněme angličtiny a němčiny) oproti „malým“ (polštině nebo češtině), jež by si migranti měli v novém domově osvojit. Jak ukázaly zkušenosti z Polska a Česka, v pragmatické volbě není rozdílu mezi křesťanskými a muslimskými běženci, což mnohdy potvrzuje tvrzení, že nejde o záchranu holého života (už proto, že se na celém území Sýrie či Iráku neválčí a že by bylo možné hledat dočasné útočiště v zemích geograficky bližších), nýbrž o hledání sociálních výhod, tedy o ekonomickou migraci.
Rozporné je i politické zdůvodňování přijímání migrantů. Odráží se to ve střídání pohledu čelných politiků na migranty jako na osoby vhodné k trvalé integraci, či naopak k dočasné ochraně. Ekonomický pragmatismus vede politiky k tomu, že marginalizují možnost doplňkové ochrany a do popředí posouvají integraci, tedy ovlivnění pracovního trhu v Evropě.
Zvláště nápadná je nevůle otevřít otázku po absorpční schopnosti Evropy v době demografické exploze v Africe a některých částech Asie. Teze o pomoci všem lidem trpícím pronásledováním, válkou, hladem či suchem v době, kdy se ve světě otvírají stále nová válčiště a konfliktní zóny a kdy počet „people in need“ nabývá astronomických čísel, se jeví jako snaha popřít reálné, tedy omezené absorpční možnosti druhého nejmenšího kontinentu.
Humanitní a sociální vědy by si však měly položit i další otázky a pokusit se o zaujetí jasného stanoviska k některým politickým a mediálním tezím, které mají pro realistické pochopení migrační krize klíčový význam; měly by prověřit pravdivost tvrzení jako: současná migrační vlna zvyšuje/nezvyšuje riziko terorismu a konfliktů v Evropě; koncentrace muslimských přistěhovalců v evropských zemích vytváří/nevytváří základny pro působení islamistického terorismu; humánní zaopatření dětí migrantů přinese/nepřinese v dalších desetiletích jejich frustraci z nerovnocenného postavení v evropské společnosti, čímž může/nemůže vytvořit nový potenciál ke konfliktům s většinovým obyvatelstvem; Evropa je/není schopna zajistit milionům imigrantů takovou životní úroveň, aby se opravdu integrovali; příchozí ze-jména z islámských zemí mají/nemají vůli a ochotu přijmout evropský způsob života a podřídit se právnímu řádu evropských zemí; současný politický systém Evropy je/není schopen účinně se bránit rozkladu v konfrontaci se silnou migrační vlnou, soustavnou hrozbou terorismu a zároveň narůstajícím odporem pravicového i levicového extremismu, pro nějž je otřesení bezpečnostních standardů v Evropě živnou půdou; a tak by bylo možno dále pokračovat. Pokud platí předpoklad, že migrační tlak na Evropu se stane dlouhodobým jevem, je vysoce pravděpodobné, že otázky tohoto druhu nezůstanou jen předmětem zájmu politiků, bezpečnostních analytiků a jednotlivých badatelů, ale že podstatně ovlivní výběr preferovaných výzkumných témat v oblasti humanitních a sociálních disciplín.
Evropská civilizační zkušenost a její dualita
Evropská unie vstoupila do migrační krize pod heslem evropských „hodnot“. Tento pojem není jasně definován, je odlišně vnímán praktikujícími a nekonfesijními křesťany, agnostiky a ateisty, různé zájmové skupiny ho naplňují rozdílným obsahem. Krach pokusů o schválení Evropské ústavy napovídá, že závazná formulace společných hodnot je v současné Evropě čirou iluzí. Jako reálně postižitelná se jeví spíše evropská civilizační zkušenost – velký souhrn staletých zkušeností, prožitků a poznatků, na které občané pozapomínají a politici je jen výběrově připomínají, ale které jsou v nás a v krizových situacích se nečekaně vyjevují. Evropskou civilizační zkušenost tvoří odkaz antiky, židovství a křesťanství se všemi svými světlými i stinnými stránkami, velký kulturní a myšlenkový odkaz středověku, renesance, osvícenství a dalších podnětných epoch, převratné revoluce agrární, průmyslová a komunikační, stejně jako kolonialismus a rasismus, komunismus, fašismus, nacismus a holocaust. Je to dědictví rozmachu a budování, válek a ničení, ale také urputného boje o sebezáchovu Evropy, od řecko-perských válek přes obranu proti arabskému výboji ve středověku až po staletý existenční zápas proti zničující turecké expanzi.
V základních rysech mají společnou civilizační zkušenost všichni Evropané. Zároveň však je tato zkušenost vnitřně členěna nejen ve smyslu národním a sociálním, ale především se zřetelem k dualitě Evropy. Tato dualita je objektivním důsledkem rozdílného vývoje v uplynulém půltisíciletí a zvláště ve 20. století. V jednotlivinách, někdy velmi důležitých, se liší zkušenost evropských zemí západních (postkoloniálních) a východních (posttotalitních). Na rozdíl od maritimních mocností na západě Evropy (včetně Německa) se státy střední a východní Evropy (se specifickou výjimkou Ruska) nikdy nepodílely na koloniální expanzi a vyvražďování domorodého obyvatelstva v zámoří, nedosáhly podobného bohatství ani globálních zkušeností a po rozpadu koloniální soustavy se nestaly příjemci přistěhovalců z bývalých kolonií. Naopak, získaly trpké zkušenosti s okupací tureckou, rakouskou, německou, ruskou a sovětskou, některé z nich se za druhé světové války ocitly v nebezpečí totální likvidace nacistickým režimem. To samozřejmě neznamená, že by tyto národy neměly ve svých dějinách temné skvrny, neboť žádná minulost není křišťálově čistá.
Nezpochybnitelné však je, že obyvatelé posttotalitní části Evropy se nepodíleli na koloniálních výbojích, genocidách a kořistění, tudíž ani nemají takto vzniklý dluh vůči národům někdejších kolonií. Periferní postavení v Evropě za jejího vzestupu ke světovládě značně snížilo ambice národů ve střední a východní části kontinentu, ale zároveň je vybavilo mnohem větší ostražitostí vůči hrozbě diktátu a nucených proměn, včetně vnucené imigrace. Přezíravý postoj západních politiků vůči nim vychází nejen z velmocenského komplexu, ale hlavně z nepochopení této odlišné dějinné zkušenosti, která se nutně projevila v konfrontaci s migrační krizí.
Laciné odsuzování údajné xenofobie Východoevropanů přehlíží, že v jejich zemích došlo k dobrovolné a bezproblémové integraci nejen Ukrajinců, ale i Vietnamců a dalších národnostních menšin. Bez ghett, bez „citlivých městských oblastí“ (zvaných též no-go zóny) a bez terorismu. Vyvstává proto otázka, zda západní část Evropy docení tuto modifikovanou zkušenost a její důsledky pro jednání států ve východní polovině EU jako obohacení celkové evropské zkušenosti, nebo zda se bude snažit o její násilné potlačení, jak to naznačuje technika jednání o kvótách na přerozdělování migrantů.
Hrozby
Humanitní a sociální vědy by měly přispívat k tomu, aby podávaly veřejnosti věcné (byť i nepříjemné) informace, a tím zabraňovaly vzniku panického strachu, který se rozvíjí tam, kde panuje neznalost a kde se provalí lživost ubezpečování o tom, že vlastně o mnoho nejde. Je třeba znát možná rizika, připravit se na ně a pokud možno jim předcházet. Bezpečnostní analytici (včetně Europolu) jsou v této věci upřímnější než politici, neboť stojí v první linii boje s reálnými hrozbami, a ti varují: (1) skončila doba, kdy se Evropané mohli cítit bezpeční; dnes nikdo neví, kdy a kde bude následovat další teroristický útok a hromadné vraždění Evropanů; (2) rozvinulo se zločinné převaděčství a stalo se jedním z nejvýnosnějších druhů podnikání, jež produkuje ročně miliardy eur; vybudovalo si vyspělou infrastrukturu od Belgie po Thajsko, čítající počátkem roku 2016 kolem 40 000 zaměstnanců, a velmi obratně využívá mezer v evropské obraně, právním a politickém systému; (3) přistěhovalecké gangy, které mají sociální zázemí v místech s vysokou koncentrací migrantů, vytvářejí novou síť evropské kriminality; mají velké možnosti náboru mezi frustrovanými migranty a jejich potomky z druhé a třetí generace.
Nejde však jen o zjevná bezpečnostní rizika. Migrační krize odkryla také další hrozby: (1) Vznikla ad hoc zájmová spojenectví i nové tenze: spojenectví části levice, propagující téměř neomezenou otevřenost hranic, a části pravice, podporující optimalizaci zisku ve prospěch velkých korporací; spojenectví některých severních států řešících svůj demografický deficit a některých jižních států zaplavených migranty. Své národní zájmy prohlašují zainteresované státy za zájmy „evropské“ a snaží se je vnutit všem členům EU, což nesmírně oslabuje soudržnost EU. (2) Obrana vnějších hranic Evropské unie je trestuhodně zanedbávána, takže záchranné kroky musí činit jednotlivé – i nečlenské – státy Evropy. Ústupky Turecku, které má Evropu „bránit“, ale přitom autoritativně zasahuje do vnitřních evropských záležitostí, přinášejí další erozivní potenciál. (3) Reagence na migrační vlnu zpochybnila právní řád Evropy. Ukázala, že lze nátlakem silných států suspendovat některé zákony a obvyklé postupy. Tlak na kvóty a holistický přístup k řešení světových migračních problémů, proklamovaný částí Evropského parlamentu, naznačily, že má být popřeno i tak základní právo členských států EU, jakým je rozhodování o přílivu cizinců na území jednotlivých států. (4) Rozpor mezi nároky na centrální zásahy bruselské administrativy (řízené ovšem z jiných mocenských center) do existenčních zájmů členských států EU a neschopností této administrativy zajistit bezpečnost byť i jen v centru Bruselu, podvrací důvěru vůči EU. Každé další volby ve státech EU se stávají hororem a mohou přerůst v hnědou katastrofu. (5) Nerovnost v přístupu k západním a východním reakcím na migrační krizi zvětšuje propast mezi postkoloniálními a posttotalitními státy EU. Spolu s neschopností EU ujmout se obrany to vede ke spontánní militarizaci států, ozbrojených skupin a jednotlivců. (6) Nelze vyloučit, že pokud bude pokračovat migrační vlna, frustrovaní Evropané a někde i paramilitární oddíly se střetnou s migranty a s přistěhovaleckými gangy. Ty by mohly odpovědět dalšími teroristickými útoky a spustit spirálu nezvládnutelného vraždění. Za takové situace by stávající vojenské a bezpečnostní síly evropských států nedokázaly chránit zároveň hranice, větší města a důležité rizikové objekty. Evropské státy by se tím přiblížily totálnímu chaosu a stavu občanské války.
Východiska
V dlouhodobé historické perspektivě se jeví současná situace jako velmi vážná a reakce evropských politiků na ni jako nedostatečná. Neměli bychom však propadat beznaději a deterministické představě, že migrační krize je přírodní pohromou, vůči níž jsou lidé naprosto bezmocní. Ve světle nových zkušeností – alespoň z pohledu historika – vystupují do popředí i možná pozitivní východiska, pokud by Evropa využila svých historických zkušeností a rozhodla by se jednat s racionálním sebevědomím:
1. Evropská unie může opustit dosavadní problematický centralizační kurz a může se vrátit k modelu dobře fungujícího hospodářského společenství v podobě, která by vyhovovala jak Británii, tak i státům ve východní části EU.
2. S využitím zkušeností NATO může EU vybudovat vlastní obranu a kontrolu vnějších hranic, aby se zbavila nedůstojného postavení jako rukojmí Turecka a severoafrických států.
3. Evropské státy, které chtějí zvýšit počet svého obyvatelstva, mohou regulovat migraci podle svých potřeb, aniž by tím zatěžovaly ostatní státy; mohou si stanovit kvóty pro sebe (podle vzoru Rakouska), migranty si vybírat mimo Evropu a dopravovat je letecky například rovnou do Německa; nepochybně by to bylo humánnější, bezpečnější a levnější než dodatečné prověřování svévolně přicházejících migrantů a nucené vracení části z nich zpět do Afriky či Asie.
4. Evropská unie by měla nově a zodpovědněji než dosud promyslet svou identitu, následně modifikovat i její právní a institucionální zakotvení, které by bylo přiměřené reálné síle Evropy a jejímu postavení ve světě 21. století; znamenalo by to opuštění reziduí neokolonialismu, zejména předstírání odpovědnosti za celý svět; důsledné vědomí odpovědnosti především za vlastní občany, byť při zachování únosné míry solidarity s jinými kontinenty; formulaci zásady, že nejen za řešení vnitřních konfliktů v Asii a Africe, ale také za regulaci tamní demografické exploze nesou odpovědnost v první řadě státy a kontinenty, v nichž tyto problémy vznikají.
Evropa se zajisté nemůže hermeticky uzavřít vůči ostatním kontinentům, ale pokud projeví vůli, má možnost přistěhovalectví regulovat přiměřeně svým možnostem a potřebám; vůči svým občanům má ovšem povinnost minimalizovat rizika, která z jiných kontinentů přicházejí. Evropa znovu stojí na dějinné křižovatce – buď aktivně vezme svůj osud do vlastních rukou, nebo bude vláčena událostmi, jejichž výsledkem se může stát rozvrat evropské civilizace. Migrační krize to odhalila v plné nahotě, ale pozitivní řešení je stále ještě v možnostech Evropanů.
JAROSLAV PÁNEK,
Historický ústav AV ČR, v. v. i.