English
Z úvodního projevu předsedy Učené společnosti ČR prof. Jiřího Bičáka
Současná Učená společnost byla založena v roce 1994 z iniciativy dvou chemiků světového jména – prof. Otty Wichterleho a prof. Rudolfa Zahradníka, prvního předsedy Učené společnosti. Hlavním cílem společnosti je podporovat svobodné pěstování vědy a šíření vědeckých poznatků. Společnost nahradila bývalý sbor akademiků, v současnosti sdružuje především významné vědce působící na českém území, ale má i členy zahraniční. Rád při této příležitosti zmíním, že jeden z našich zakládajících členů, virolog prof. Jan Svoboda z Ústavu molekulární genetiky AV ČR, byl nedávno zvolen jako Foreign Associate jedné z nejprestižnějších vědeckých organizací, americké Národní akademie věd.
Foto: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Zleva: Zdeněk Havlas, Jiří Bičák, Petr Pokorný a Jaroslav Smítal
Významnou a historicky nejdéle existující vědeckou společností je londýnská Royal Society založená v roce 1660. Mezi jejími prezidenty byl například Isaac Newton (1703–1727) nebo kosmolog a astrofyzik lord Martin Rees (2005–2010), který byl hostem loňského 21. valného shromáždění Učené společnosti ČR a je rovněž naším zahraničním členem. Významnými představiteli Royal Society byli i dva další naši hosté, biolog prof. Sir Brian Heap a prof. Geoffrey Boulton, odborník v oceánologii a glaciologii.
Všichni jmenovaní přispěli do sborníku O hvězdách, oceánech a lidstvu, který je založen na jejich přednáškách při loňském shromáždění US. Texty jsou pojaty způsobem obecně přístupným pro širší veřejnost. Dostupné jsou v anglickém originále i českém překladu, takže lze přímým srovnáváním vylepšovat vlastní jazykové schopnosti.
Na rozdíl od loňského Valného shromáždění Učené společnosti, které bylo věnováno především přírodním vědám, se letos věnujeme neméně důležité součásti lidské kultury, totiž umění a vztahu umění a vědy. Profesor Martin Hilský dokáže okouzlit každého tématem Fenomén Shakespeare, prof. Cyril Höschl nazval svou přednášku Bedřich Smetana, choroba a tvorba a prof. Petr Sommer se věnuje tématu Benekditini, evropská kultura a český středověk.
Krátce se zastavím u vztahu vědy a umění na obecnější rovině. Jsem si vědom, jak obtížné je vyhnout se trivialitám nebo banálnostem. Jako teoretický fyzik proto spolehnu především na autority, které přebývají v mé knihovně, na svá „einsteiniána“, knihy o umění, nedávno získané zdroje o astronomii v díle Shakespeara a zvláště eseje S. Chandrasekhara na téma krásy v matematice a fyzice.
Mezi vědou a uměním existuje řada vztahů a souvislostí. Samozřejmě, jak vědecké, tak umělecké dílo vyžaduje tvůrčí čin. Arthur Koestler rozdělil svou rozsáhlou studii Tvůrčí čin (The Act of Creation) z roku 1964 do tří velkých oddílů – a z jeho studie lze pochopit, proč před oddílem Vědec/Mudrc a Umělec je zařazen jako první oddíl Šašek (Jester) – i humor vyžaduje kreativitu a nápaditost.
Také věda, a to i abstraktní matematika a fyzika, podobně jako umění, má estetická kritéria. Loni jsem mluvil o filozofu a vědci Francisu Baconovi, který významně ovlivnil založení londýnské Royal Society. Podle F. Bacona se hledají takové vědecké teorie, v nichž jsou jejich jednotlivé části v souladu jedna s druhou a všechny jsou v souladu s celkem, přitom ale do určité míry vykazují nějakou podivuhodnost, překvapení. Podobně lze charakterizovat působivé umělecké dílo.
Většina lidí vnímá krásy přírody a ta se projevuje i v přírodních vědách. Působivě se k tomu vyjadřuje geniální francouzský matematik, fyzik a filozof vědy Henri Poincaré. Podle něj vědec nestuduje přírodu, protože je to užitečné, ale proto, že ho to těší; a těší ho to, protože příroda je krásná. Kdyby nebyla krásná, nestálo by za to ji poznávat a život by nestál za to žít. „Mám na mysli důvěrně známou krásu, která má původ v harmonickém řádu jejích částí a které je čirá inteligence schopna porozumět“ uvádí. A H. Poincaré také už v roce 1907 předpověděl existenci gravitačních vln, jejichž nedávný objev provázený svědectvím, že ve vesmíru existují černé díry o hmotnostech kolem 30 hmotností Slunce, je považován za zatím zřejmě největší objev tohoto století. Ve víře v „harmonický řád“ byl H. Poincaré po objevu speciální teorie relativity a limitní maximální možné rychlosti, totiž rychlosti světla ve vakuu, přesvědčen, že ani gravitace se nemůže šířit nekonečnou rychlostí, jak vyplývá z původní Newtonovy teorie, ale musí se šířit právě rychlostí světelnou jako vlny elektromagnetické. Podrobnější vlastnosti gravitačních vln však byly objeveny až po dovršení obecné teorie relativity Albertem Einsteinem v listopadu 1915.
V podobném duchu jako H. Poincaré se vyjádřilo více lidí, třeba právě zmíněný Albert Einstein. Ke 100. výročí jeho narození v roce 1979 jsme připravili bibliofilní publikaci Einstein a Praha, s frontispisem Einsteinova portrétu od Maxe Švabinského z roku 1955 a citátem z Einsteinovy eseje Jak vidím svět: „Mé ideály, které přede mnou zářily a vždy mě naplňovaly radostnou životní odvahou, byly DOBRO, KRÁSA A PRAVDA. Bez pocitu, že se shoduji se stejně smýšlejícími, bez hledání objektivního, věčně nedosažitelného na poli umění a vědeckého bádání, jevil by se mi život prázdný.“
V čem vidí krásu H. Poincaré? Především v tom, že „jednoduchost a nesmírnost jsou krásné a dáváme proto přednost jednoduchým a nekonečným věcem; s rozkoší sledujeme gigantické běhy hvězd, jindy mikroskopem zkoumáme úžasné objekty mikrosvěta, které jsou vlastně také nesmírností, a jindy v geologických eónech hledáme stopy minulosti, která nás přitahuje svou vzdáleností v čase…“
Dovolte mi opět drobnou odbočku v souvislosti s hvězdami. Fyzik a filozof Carl Friedrich von Weizsäcker píše, jak byl jako chlapec fascinován pohledem na noční oblohu, avšak fascinace ho opustila, když se později dozvěděl, že jde „jen“ o „plynné koule“. Fascinace se však později vrátila, když pochopil, že vlastnosti těchto „nebeských koulí“ lze jednotně popsat na základě rovnic na několika stránkách papíru.
Werner Heisenberg, jeden z hlavních tvůrců kvantové teorie (mj. učitel a přítel C. F. von Weizsäckera), v eseji Význam krásy v přesných přírodních vědách uvádí, že definice, o níž jsme se zmiňovali, totiž že krása je soulad jedné části s druhou a soulad s celkem, má kořeny v antice. Zdá se, že toto je podstata toho, co bychom označili jako „krásné“. Platí to pro Shakespearova Krále Leara jako pro Bachovy kantáty a Beethovenovu Missu Solemnis, či Michalengelovu Pietu Rondanini stejně jako pro Newtonova Principia či Einsteinovu finální verzi obecné teorie relativity.
Existují další příklady výroků o kráse vědy, matematiky zvlášť; například pro Johanna Keplera je matematika prapůvodem krásného. Zvlášť pozoruhodné je vyjádření Hermanna Weyla, matematika a fyzika s velkým záběrem: „Moje práce se snažila sjednotit pravdu s krásou; ale když jsem musel volit jednu nebo druhou, obvykle jsem volil krásu.“ H. Weyl v roce 1929 odvodil rovnice pro neutrina, velmi slabě interagující elementární částice ale byly odmítnuty, protože porušovaly tzv. paritu, symetrii vůči prostorovým inverzím. Byly to „krásné“, jednoduché rovnice. Když se v roce 1957 experimentálně prokázalo, že parita je v některých reakcích v přírodě narušována, byly Weylovy rovnice přijaty.
Kromě jednoduchosti mají krásné vědecké teorie a umělecká díla ještě jednu vlastnost společnou – jistý aspekt „nevyhnutelnosti“, kdy pojmy, prvky a vztahy mezi nimi do sebe tak dobře zapadají, že si uvědomujete, že na díle nic nemůžete změnit, aniž byste krásu porušili. Když posloucháte Bachovo Umění fugy anebo Beethovenovy pozdní kvartety, cítíte, že je každá nota na svém místě, když čtete Březinovu báseň nebo esej, cítíte, že je každé slovo na svém místě, když se díváte na krásný obraz, vidíte, že by každý posun nějaké postavy či objektu dílu uškodil. Před dvěma dny jsem stál v Kunsthistorisches Museum ve Vídni před nepříliš známým Raffaelovým obrazem svaté rodiny s malým Janem Křtitelem. Každý z rodiny hledí směrem k Janovi, sklánějící se Josef tvoří pevné pozadí scény. Drží jemně Janovu levou ruku snažící se přiblížit k Ježíškovi, Ježíšek vstřícně natahuje pravou ruku k Janovi. Žádná změna perfektně situovaných postav, jejich hlav, rukou by obraz nevylepšila. Podobně je velmi obtížné modifikovat základní zákony a pojmy obecné relativity. A. Einstein se tak vyjádřil brzo po jejím dokončení před 100 lety: „Hlavním přitažlivým bodem této teorie je její logická uzavřenost. Pokud se jediný její důsledek ukáže být špatným, je nutno od ní upustit. Zdá se být nemožné ji upravit tak, aby celá její výstavba nebyla zničena.“
Když anglický sochař Henry Moore, proslulý velkými působivými díly umístěnými v přírodě, navštívil univerzitu v Chicagu, tamější profesor S. Chandrasekhar, jeden z nejznámějších astrofyziků druhé poloviny 20. století a nositel Nobelovy ceny, se ho ptal, zda se mají sochy pozorovat zblízka či zdálky. Dle H. Moora by krásné sochy měly být krásné zdálky i zblízka. Chandrasekhar dodává, že podobně je tomu s „krásnými“ teoriemi. Obecná teorie relativity je dle mínění většiny fyziků jednou z nejkrásnějších fyzikálních teorií. Neobsahuje žádné absolutní prvky, jako jsou prostor a čas v Newtonově teorii. Vlastnosti prostoru a času jsou ovlivňovány hmotou, naopak prostor a čas „říkají hmotě“, jak se pohybovat. Ale tato teorie je krásná i v detailech. Když například počítáte konverzi gravitačních vln na elektromagnetické vlny při rozptylu na nabité černé díře a naopak konverzi elektromagnetických na gravitační na stejné černé díře, nacházíte pěkně jednoduché vztahy mezi rozptylovými koeficienty v prvním a druhém případě.
Patrně největší génius renesance, umělec a zároveň vědec, vynálezce a také vlastně lékař se narodil mezi Pisou a Florencií v městečku Vinci. Zmíním se jen o jednom aspektu jeho díla. Leonardo da Vinci vytvořil korpus anatomických kreseb, který obsahuje asi dvě stovky listů. Podle kolektivu italských kunsthistoriků, autorů knihy Leonardo – umělec a vědec, jsou to fascinující kresby, svědčící o obdivuhodné rovnováze mezi uměním a vědou. Leonardo se věnoval pozorování lidského těla s mimořádným zanícením, spojoval anatomii s malířským uměním jak nikdo před ním. Když ho, již starého, navštívil v ateliéru ve Francii kardinál Ludvík Aragonský se sekretářem kaplanem Antoniem De Beatis, Leonardo jim prozradil, že „provedl pitvu více než třiceti těl mužských i ženských, každého věku“.
Mnoho umělců vyobrazovalo motýly a přírodní objekty. Nám obzvláště blízký je Václav Hollar, český pobělohorský emigrant, většinou jediný Čech zařazovaný do celosvětových encyklopedií grafiky. S takřka vědeckou přesností a přitom výtvarnou dokonalostí dokázal vystihnout podivuhodnou stavbu organismů, složitost tvarů i barevnost a dokázal je přenést do dvojrozměrného černobílého obrazu. Kunsthistorici považují Hollarův hmyzí cyklus zahrnující motýly a vážky za jedno z jeho nejzdařilejších děl.
Vděčným tématem zobrazení byla odedávna rostlina. Podle známého českého botanika prof. Bohumila Němce, v letech 1921–1922 rektora Univerzity Karlovy, vznikal vědecký zájem o rostliny spolu s jejich zobrazováním již za Karla IV., kdy se Praha stala architektonicky jedním z nejhezčích evropských měst. Málo se ale ví, že v Karlově době vznikla v Praze i první botanická zahrada.
Sborník O hvězdách, oceánech a lidstvu, který je založen na loňských přednáškách lorda Martina Reese, sira Briana Heapa a Geoffreyho Boultona vydala Učená společnost ČR.
Na závěr se vrátím k oblasti mně bližší, k astronomii. Ta je ve svých počátcích neoddělitelná od astrologie, ale brzy se stává samostatným oborem, o čemž svědčí například to, že se vyučuje už od založení Univerzity Karlovy. Její význam pro duchovní život ve středověku dokresluje půvabný citát z projevu Mistra Jana Husa při determinaci Jakoubka ze Stříbra: „Ve veškeré rozmanitosti věcí je trojí, co je jedinečné: pohrdání nadbytkem, úsilí o budoucí blaženost a osvícení mysli […]. Dobře také odpověděl Empedoklés na otázku, proč žije: prohlásil, že proto, aby pozoroval hvězdy. Odejmi mi nebe a nebudu nic.“ Astronomie se stala brzy inspirací výtvarných, literárních i hudebních děl. Její pozoruhodný vliv na výtvarné umění v našich zemích již od středověku můžeme vidět například v nádherném Pasionálu abatyše Kunhuty, dcery Přemysla Otakara II., z rozhraní 13. a 14. století, anebo v rukopisech Václava IV. z druhé poloviny 14. století.
Letos slavíme nejen 700 let od narození Karla IV., ale také si připomínáme 400 let od smrti Williama Shakespeara. Je podivuhodné, že v Shakespearově konkordanci je 128 odkazů ke hvězdám! V jeho době byla Anglie plna kopernikanismu. Zatímco v kontinentální Evropě odsoudila Koperníkovo De Revolutionibus brzy po vydání v roce 1543 jak katolická církev, tak M. Luther, v Anglii byl rádcem královny Alžběty John Dee, matematik se zájmem o astronomii. Díky němu a také matematikovi Thomasu Diggesovi se W. Shakespeare dozvěděl o koperníkovské revoluci, většinou však ve hrách zůstává u původního aristotelovského pohledu na svět. Ale na rozdíl od svých literárních současníků ví o kometách, konstelacích, rotaci nebeské sféry vůči Zemi, o sprškách meteorů. Třeba v Králi Janovi princ Ludvík hraběti ze Salisbury praví: „Ty tvoje proudy vzácných, mužných slz …udivují moje oči stejně jako by klenutou nebeskou báň zbrázdily roje žhavých meteorů“. V první scéně v Hamletovi voják hradní stráže říká: „Když včera v noci tamhleta hvězda vlevo od Polárky už na nebi se posunula tam, kde plane teď…“ To nejen dosvědčuje, že Shakespeare věděl o pohybu noční oblohy, ale spekuluje se dokonce, zda planoucí hvězda nebyla supernova, kterou pozoroval Tycho Brahe, pravda, když bylo Shakespearovi osm let. Kouzelné je, jak v Timonu Athénském mluví Timon k zlodějům a mj. jim říká: „Být zlodějem je ctnostné povolání, a v těch počestných se bezostyšně krade… Vzory jsou všude, kam se podíváte. Slunce je zloděj – saje moři vodu. Měsíc je zloděj – krade Slunci světlo…“ Shakespeare evidentně věděl, že Měsíc září odraženým světlem od Slunce.
Vtipně mluví o vědě Tranio ke svému pánu Lucentiovi ve Zkrocení zlé ženy: „Jen, dobrý pane, pěstujme svou Ctnost a všechnu mravní vědu umírněně, aby z nás nebyl suchý špalek Ctností, co Aristotela zná nazpaměť, leč Ovidia hloupě zapírá. Logické soudy bruste na svých známých a rétoriku v každodenní řeči, poezií, hudbou bystřete si rozum, matematiku, metafyziku si uždibujte podle chuti. K ničemu není věda bez radosti, dělejte jenom to, co máte rád.“
A tak se čiňme s radostí a chutí.