Mistr třeboňského oltáře

Profesor Jan Royt je kmenovým pedagogickým a vědeckým pracovníkem Ústavu dějin umění Filozofické fakulty UK a Ústavu dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty UK. Disertaci „Mistr třeboňského oltáře“ obhájil před komisí Dějiny a teorie umění a získal titul „doktor historických věd“. Zabývá se křesťanskou ikonografií a uměním středověku, a to zejména malířstvím. Na toto téma publikoval monografie a odborné studie doma i v zahraničí.

Foto: Archiv autora

Jako doktorskou práci jsem předložil původní monografii věnovanou malířské tvorbě Mistra třeboňského oltáře, publikovanou v nakladatelství Karolinum v českém (2013) i anglickém jazyce (2014). Tento anonymní umělec tvořící v letech 1380–1390, je jednou z nejvýznamnějších uměleckých osobností gotického malířství internacionálního stylu v evropském kontextu. Můj badatelský zájem o jeho dílo byl motivován osobně, neboť pocházím z Roudnice nad Labem, kde byla nalezena Madona Roudnická, deskový obraz připisovaný přímo Mistru třeboňského oltáře. Když jsem při studiu dějin umění na Filozofické fakultě UK přemýšlel, jaké téma diplomové práce si zvolit, uvažoval jsem právě o tvorbě Mistra třeboňského oltáře. Byl jsem si však tehdy vědom, že moje znalosti k objektivnímu zhodnocení díla nestačí a zvolil jsem další, neméně podnětné „roudnické“ středověké téma – nástěnnou malbu s Kristem ukřižovaným na vinném keři, inspirovanou spisem Pseudo-Bonaventury Lignum vitae dicitur. V průběhu dalších let jsem si kladl otázky, z jakých duchovních a výtvarných zdrojů malíř čerpal a v čem tkví tajemství formy jeho děl. V roce 1991 jsem začal působit v Ústavu pro dějiny umění FF UK (tehdy katedra dějin umění a estetiky FF UK); věnoval jsem se křesťanské ikonografii a středověké deskové a nástěnné malbě. Podílel jsem se na přípravě velkých výstav věnovaných středověkému umění, zejména pak Mistra Theodorika, čímž jsem získal důležité poznatky o vývoji středověké malby. Přímým impulzem k sepsání monografie o Mistru třeboňského oltáře byla studijní cesta do Francie (2004), kde se v té době konaly rozsáhlé výstavy věnované umění ve Francii za vlády krále Karla VI., vládnoucího v poslední čtvrtině 14. století, tedy v době, kdy v Čechách působil Mistr třeboňského oltáře. Jeho dílo navíc nebylo v odborné literatuře komplexně zpracováno (poslední monografie vyšla v roce 1937) a v odborné literatuře české i zahraniční se objevovaly rozporuplné názory na připsání konkrétních děl této anonymní osobnosti, jejich dataci, chronologii, výtvarná i ideová východiska či na rekonstrukci a původ tzv. Třeboňského oltáře. K rozhodnutí napsat monografii o Mistru třeboňského oltáře přispělo i to, že pokročil restaurátorský průzkum všech děl, jimiž jsem se zabýval.

Většina autorů v literatuře spojuje tvorbu Mistra Třeboňského oltáře s následujícími díly: tři oboustranně malované desky s pašijovými náměty, světci a světicemi (v současnosti ve fondech Národní galerie v Praze), Adorace Krista z Hluboké (Alšova jihočeská galerie na Hluboké), Madona Roudnická (Národní galerie v Praze), Církvická deska (Národní galerie v Praze), světice a proroci na rámu Madony Ara coeli (Národní galerie v Praze); s dílnou Mistra třeboňského oltáře Ukřižování ze Svaté Barbory; s okruhem Mistra třeboňského oltáře Ukřižování z Vyššího Brodu, Madona mezi sv. Bartolomějem a sv. Markétou a tzv. Cibulkův triptych, ze zahraničí pak oltář z Grudziadz (Graudenz), oltář z Pählu či desky od augustiniánů v Mnichově.

Téměř veškerá recentní literatura spojuje stěžejní dílo Mistra třeboňského oltáře s následujícím: tři oboustranně malované desky s pašijovými výjevy a hierarchiemi světců (Hora olivetská/sv. Kateřina, sv. Máří Magdaléna, sv. Markéta; Zmrtvýchvstání Krista/sv. Jakub ml., sv. Bartoloměj, sv. Filip; Kladení Krista do hrobu/sv. Jiljí, sv. Augustin, sv. Jeroným, s oltářním retáblem, jenž zdobil patrně hlavní oltář klášterního kostela sv. Jiljí v Třeboni založeného Rožmberky v roce 1367. Všechny pašijové scény na deskách třeboňského retáblu mají výrazně devoční charakter. Jejich červené pozadí hraje daleko důležitější roli než jen jako prvek pouhého odlišení „slavnostních“ a „všedních“ stran retáblu. Umocňuje – v souvis-losti s dobovým myšlením označovaným jako devotio moderna – meditativní charakter jednotlivých pašijových scén. Mistru třeboňského oltáře šlo o potlačení časoprostorových vztahů v obraze ve prospěch obsahové duchovní komponenty. Postavy jsou v maximální míře odhmotněny, čehož bylo dosaženo popřením tělesného jádra postavy a znejasněním její existence v prostoru (téměř absence nohou ukotvujících postavy v prostoru). Dominantní, také svým umístěním, se stává lidská figura – hlavní nositelka významu, na nějž je logicky soustředěna pozornost vnímatele. Napětí mezi naturalistickým a duchovním je dosaženo použitím vržených stínů, jak je tomu například u postavy zmrtvýchvstalého Krista. Výrazy tváří vyjadřují osobní prožitek, každá osoba existuje sama bez závislosti na druhých. Důležitá je také kompozice děl Mistra Třeboňského oltáře. Malíř pracoval s výraznými diagonálami, a to na všech třech pašijových scénách, které opticky vedou diváka vzhůru či k centru oltáře, kde jistě dominoval ukřižovaný Kristus. Líbezná potemnělá krajina, v níž se děj odehrává, je souborem jednotlivin kombinujících abstraktní prvky (hůrky) s prvky realistickými (stromy s ptáky). Co by mohlo být na první pohled pouhou kulisou duchovních jevů, vytváří svým klidným a harmonickým pojetím velice poetické pozadí dramatickým náboženským dějům.

JAN ROYT,
Ústav dějin umění Filozofické fakulty UK, Ústav dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty UK