Jaroslav Heyrovský

(1890–1967)

Na závěr 125. výročí vzniku Akademie věd připadlo i jubileum 125 let, jež uplynulo od narození fyzikálního chemika Jaroslava Heyrovského (20. 12. 1890). Podrobný životopis držitele Nobelovy ceny by nebyl účelný; je zachycen mnohými encyklopedickými hesly a články, byť na jeho moderní biografii stále čekáme. Tento příspěvek je esejem o dvou jubilantech – Heyrovském a České akademii věd a umění.

Foto: Archiv MÚA AV ČR

ČAVU provázela J. Heyrovského od mládí. Jejím členem a také předsedou I. třídy (společenské a humanitní vědy) se stal už Heyrovského otec Leopold, profesor římského práva v Praze; Jaroslav byl zvolen členem II. třídy zahrnující přírodní vědy (1924 – mimořádným, 1938 – řádným). Zároveň působil v mnoha dalších, především zahraničních vědeckých společnostech. Mezinárodní rozhled získal už v mládí. Když začal v Praze na tehdejší filozofické fakultě studovat matematiku a fyziku, zaujal ho nový obor fyzikální chemie, jenž se rozvíjel právě v zahraničí, nejvíce patrně u W. Ramsaye na University College v Londýně, kde začal J. Heyrovský v roce 1910 studovat; mezi zahraničními studenty byl jediným Evropanem z kontinentu.

Naučil se vědecky pracovat a myslet v angličtině, čehož celý život využíval. V Londýně pokračoval i v postgraduálním studiu, než jeho kariéru přerušila 1. světová válka; byl právě na letních prázdninách v Čechách a do Anglie se už vrátit nemohl. Později vzpomínal, jak byl nucen narukovat „k boji proti zemi, v níž jsem za čtyři roky poznal vynikající učitele a řadu dobrých přátel“. Sloužil u 28. pěšího pluku, ale přímo na frontě nebyl. Pokračoval v disertačním výzkumu elektrochemických vlastností hliníku (promován 1918 v Praze, 1921 v Londýně). Záhy se habilitoval v oboru fyzikální chemie na nově zřízené Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy (1920), kde o dva roky později dospěl k objevu polarografie – metody umožňující přesně určit elektrochemické složení a koncentraci různých látek.

Metoda se celosvětově rozšířila a za její objev byl J. Heyrovský opakovaně navrhován na udělení Nobelovy ceny. Ještě v roce 1947 jeho starší kolega Emil Votoček v dopise litoval: „Počítal jsem s určitostí, že uznají tou cenou Tvoji metodu polarografickou, která se rozšířila po celé zeměkouli. A ono zase nic, a to ke škodě našeho uznání vědy české. To už tedy se Tvého uznání Nobelovou cenou nedočkám.“

Foto: Archiv MÚA AV ČR

Prezentaci české vědy v zahraničí pozvedli E. Votoček a J. Heyrovský už založením anglického časopisu Collection of Czechoslovak Chemical Communication (1929). Ještě dlouho po 2. světové válce ČAVU využívala Heyrovského, aby do angličtiny překládal odborné texty mladších kolegů. Šlo nejen o chemii, ale i biologii či geometrii. Jeho široký rozhled lze doložit i tím, že ho ČAVU v roce 1950 pověřila napsáním části Votočkova nekrologu věnované jeho mezinárodním kontaktům a činnosti hudební a lexikografické.

Atmosféra ve vědecké obci se po 2. světové válce měnila. Fakultní členové revolučních národních gard J. Heyrovskému vyčetli, že směl bádat v laboratoři i po uzavření vysokých škol v roce 1939; vymohl mu to chemik Johann Böhm: budějovický rodák, jenž v roce 1935 odmítl říšské občanství a díky J. Heyrovskému přestoupil z Freiburgu na pražskou německou univerzitu.

Přestože šetření na Přírodovědecké fakultě neshledalo J. Heyrovského vinným, očistná komise ČAVU po něm požadovala omluvu, což odmítl, a v červnu 1946 se členství vzdal. To ovšem nikdo nečekal. Přestože se za něj někteří kolegové postavili a na jejich naléhání rezignaci stáhl, dostal se do sociální exkluze. Vědci stvořená a opodstatněná lustrační administrativa se stala nepříjemným aparátem. Překonat nepříjemnou zkušenost se J. Heyrovskému podařilo soustředěním na vědeckou práci. Založil samostatný Polarografický ústav (1950), který byl posléze převeden do ČSAV, a konečně se dočkal Nobelovy ceny za chemii, již převzal 10. prosince 1959. V čele Polarografického ústavu stál do roku 1963. Poté odešel ze zdravotních důvodů do penze. Zemřel 27. března ve smíchovském sanatoriu a je pochován na vyšehradském hřbitově.

Absurdita války mu zkřížila život vlastně dvakrát. Dojem deziluze po druhé válce naznačil v dopise E. Votočkovi 30. srpna 1945: „Měl jsem zde hodně příležitostí uvažovat o různých směrech na téma to be, or not to be.“ Votočkovu snahu obnovit vydávání Collection považoval za nereálnou: „Neměl bych teď už času překládat práce jiných autorů.“ Všiml si, že zahraniční recenze označovaly časopis jako neznámý. Své udělala válečná odmlka, změna politické konstelace a možná i dojem generačního vyloučení. Ačkoli nechtěl Votočkův časopis potopit, svěřil se mu se svým vlastním postojem: „Myslím, že by bylo účelnější, rovnou napsat dobrou věc ve světovém jazyce a poslat ji do světového časopisu.“

TOMÁŠ W. PAVLÍČEK,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.