Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > 2015  > listopad  > Tribuna

O hodnocení…

Rád bych drobně, avšak razantně, zareagoval na články dr. Terezy Stöckelové ze Sociologického ústavu AV ČR a dr. Filipa Vostala z Filosofického ústavu AV ČR, jakož i na následnou odezvu prof. Jaroslava Peregrina z téhož pracoviště týkající se hodnocení výkonů v humanitních a společenských vědách (viz AB 7–8/2015, respektive AB 9/2015).

Doktorku T. Stöckelovou jsem už upozornil, že větou „[…] patří mezi ně třeba princip, že se všichni akademici věnují jak výzkumu, tak výuce […]“ fakticky volá po zrušení Akademie věd ČR. Profesor J. Peregrin zase neví, co to je „veřejný charakter akademických institucí“. Možná by v této souvislosti stálo za to se podívat do konstitutivních dokumentů institucí, jako je Společnost Maxe Plancka, Medical Research Council a podobně.

Jsem známý jako kritik toho, že Akademie věd nevyslyšela krátce po roce 1989 výzvy prof. Petra Vopěnky a nesloučila se s vysokými školami. Výsledkem je již třetí generace studentů, která se nesetkala se špičkami svého oboru. Ano, jsem pro postup podle návrhu dr. T. Stöckelové a redukci Akademie věd na ústavy, které plní jedinečnou funkci, například unikátní výzkumné infrastruktury. Ostatně to jednou uvedl i předseda AV ČR prof. Jiří Drahoš, když přirovnával Akademii věd spíše k Helmholtzově společnosti než ke Společnosti Maxe Plancka. Jistě, ani dr. T. Stöckelová ani prof. J. Drahoš to tak nemysleli… jde jen o drobnou provokaci na začátek…

Samozřejmě spatřuji, a to celosvětově, důsledky kvantitativního hodnocení. Mezi jinými je to až 80% neopakovatelnost výsledků v některých přírodovědných oborech, potlačování unikátních výsledků „mimo hlavní proud“ atd. Ovšem pamatuji i předcházející rozdělování financí, kdy někteří dostávali finance, protože se o nich „přece vědělo, že jsou výborní vědci“ a dovedli si je vyjednat. Vzniklo proto kvantitativní hodnocení, aby bylo vůbec nutné nějaké výsledky odevzdávat. Pozoruhodné je, že o kvantitativním hodnocení se diskutuje na Akademii věd, která se ani zdaleka „kafemlejnkem“ neřídila a neřídí tak jako vysoké školy. Mnoho ústavů stále dostává finance, aniž by adekvátně publikovaly, a za jeden RIV bod dostává AV ČR, podle jednoho možného přepočtu, až 1,6krát více než univerzity.

Profesor J. Peregrin se táže na alternativy. Z jednoho pohledu skutečně nejsou. „Slavný“ audit českého výzkumu firmy Technopolis sice tak trošku nabádá, že by možná bylo vhodné užívat i jiné metody, zároveň ale scientometrii využívá jako téměř jediný argument ke srovnání institucí a k mezinárodnímu srovnávání. Takto funguje svět na úrovni odpovídající průměrné mezinárodní reputaci naší vědy, tedy nižší střední úrovni – smiřme se s tím.

O alternativách se můžeme poučit například čtením konstitutivních dokumentů Společnosti Maxe Plancka. K hrůze všech českých akademiků zjistíme, že výhradně vědecké hodnocení se uskutečňuje až na úrovni mezinárodních vědeckých rad jednotlivých ústavů. Ve všech ostatních orgánech zasedají i politici a průmyslníci, kteří schvalují procesní pravidla ústavů včetně složení vědecké rady a způsobu hodnocení. Nechci se rozepisovat o konkrétních pravidlech. Ostatně každý, koho má smysl jako vědce financovat, si je jistě může přečíst na webových stránkách různých vědeckých společností. Odpověď na otázku prof. J. Peregrina zní, že veřejné akademické instituce řídí zástupci veřejnosti – nikoli vědci sami.

Co tedy s tím? Je třeba především říci, že cílem vědeckého publikování je předávání nových poznatků. Hodnocení a rozdělování prostředků podle něj tuto jeho roli deformuje téměř až k anihilaci. Svět vědeckého publikování se, i pod tímto tlakem, radikálně proměňuje. Vedle matematicko-fyzikálního preprintového serveru arXiv funguje již i biologický bioRxiv a možná i další podobné, které neznám. Na konferencích se citují též články, které se nikde jinde než na preprintovém serveru neobjevily. V matematických a technických oborech vznikají mnohé články v konferenčních sbornících a i ty bývají hojně citovány. Platformy jako Research Gate zprostředkovávají vědeckou komunikaci mnohem cíleněji, než to může dokázat jakýkoli komunitní časopis. Bariéra spřátelených klubů na těchto médiích není žádná. Mnohé halasně propagované výsledky neobstály při pokusu o přenos do praxe, na mnohé manipulace se přišlo a informace se rychle rozšířila. Takže odborná veřejnost mimo hlavní proud akademické politiky nebere oficiálně publikované výsledky až zas tak moc vážně.

Současná debata je nejspíše nostalgickým vzpomínáním na staré časy. Mnohem důležitější otázkou je, jak se budou rozdělovat finance a kdo bude jejich užití kontrolovat. V nových výzkumných infrastrukturách financovaných z fondů Evropské unie byly zavedeny mezinárodní vědecké rady a „nevědecké“ kontrolní rady, které by měly věcně zhodnotit výsledky i přínosy. Nemají vcelku žádné pravomoci, neboť tyto infrastruktury nemají právní subjektivitu, mohou jen doufat ve svou „měkkou“ autoritu vůči rektorům a ředitelům ústavů. Nový systém hodnocení, který neznáme a jenž vzniká pod přísným dozorem stávajících institucí, může veškerou jejich snahu zcela negovat. Mimo jiné i proto, že bude ignorovat současný technický a společenský vývoj v oblasti vědeckého publikování.

DALIBOR ŠTYS,
Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích

 


Dalibor Štys je vedoucím laboratoře experimentálních komplexních systémů v ústavu komplexních systémů Fakulty rybářství a ochrany vod Jihočeské univerzity v Nových Hradech. V letech 2001–2011 byl ředitelem Ústavu fyzikální biologie JÚ, který byl z jeho iniciativy zrušen (průměrná citovanost článků s adresou Nové Hrady je 13,8). Od července 2013 do ledna 2014 byl ministrem školství, mládeže a tělovýchovy. Laboratoř D. Štyse se zaměřuje na různé měřitelné projevy komplexity, jako jsou chemická samoorganizace, dynamika živých buněk, rybích hejn apod. Zabývá se též lidským vnímáním komplexních systémů, filozofií přírodních věd se zaměřením na principy měření a přenosem výsledků do praxe. Je autorem více než 60 publikací evidovaných ve WOS, jeho práce byly citovány téměř 500krát (bez autocitací) a jeho h-index je 14.