English
Před deseti lety jsem v Akademickém bulletinu publikoval článek Hodnocení vědeckých výkonů v humanitních a společenských vědách (AB 7–8/2006), ve kterém jsem si zoufal nad tehdejším kafemlejnkem, protože se mi jevil jako pro humanitní vědy téměř likvidační. (Nápad hodnotit veškerou vědu čistě podle impakt faktorů časopisů, v nichž jsou publikovány výsledky, když v databázi Web of Science, ze které se impakt faktory časopisů berou, cíleně nejsou zveřejňovány impakt faktory časopisů z oborů klasifikovaných jako „arts & humanities“, mi připadal skutečně neuvěřitelný.)
Článek Terezy Stöckelové a Filipa Vostala Texty bez čtenářů aneb Horečná nehybnost vědy, který vyšel v AB 7–8/2015, kritizuje obecně kvantitativní hodnocení a poukazuje na jeho problematické důsledky. Pokud jde čistě o kritiku současného stavu, s většinou věcí, o kterých píší, zdá se mi, nelze než zcela souhlasit. Jsem tedy s autory naprosto zajedno, že český kafemlejnek má mnohé podstatné chyby (jak proto, že každé takové čistě kvantitativní hodnocení je problematické, tak i proto, že v české verzi byla spousta věcí nedomyšlená), že v humanitních oborech kafemlejnek mnohdy vedl k „nahrazování kvality kvantitou“ (a že mnoho věcí se píše jenom proto, aby byly napsány a obodovány, nikoli proto, aby je někdo četl), že základní výzkum je v očích našich vlád často degradován na „výrobní prostředek“ a tak dále.
Přes všechny závažné problémy, k nimž kafemlejnek vede (jakkoli se během deseti let, které uplynuly od doby, kdy jsem psal předchozí článek, stal k humanitním vědám vstřícnější), mi ale připadá nebezpečná představa, že jde tedy především o to zbavit se kvantitativních či scientometrických metod – že jenom tak můžeme konečně volně vydechnout. V textu T. Stöckelové a F. Vostala totiž něco zásadního chybí: úvaha, jaké jsou alternativy současného stavu. Podle mne je třeba přemýšlet i o tom, že jakkoli má současný „tržní“ nebo (jak autoři říkají) „kapitalistický“ systém hodnocení mnoho dramatických nedostatků (a já bych byl poslední, kdo by je chtěl zakrývat), je otázkou, zda jeho alternativy nejsou třeba ještě horší. Ačkoli bychom neměli ustat v úsilí zlepšovat kvantitativní formy hodnocení vědecké výkonnosti, jejich kompletní odvržení by nás mohlo vést z deště pod okap.
Zdá se, že základní alternativa „kapitalistického“ kvantitativního hodnocení je hodnocení kvalitativní – z důvodů, které snad vyjdou najevo níže, mu říkejme „socialistické“. Namísto toho, abychom mechanicky počítali, kolik toho kdo publikoval a kolik lidí ho cituje, zapojme rozum a posuďme, jak chytré věci vymyslel a k čemu nám jeho výsledky skutečně jsou. Na první pohled jde o výborný nápad – má ale „drobný“ nedostatek. Někdo totiž musí posouzení reálně provést. Kdo? Samozřejmě nějací skuteční odborníci. Kdo ale posoudí, kdo je skutečný odborník? Abychom se vyhnuli nekonečnému regresu, budeme muset říci, že skutečným odborníkem je ten, kdo už se kvalifikoval k tomu, že zastává nějakou významnou pozici ve světě vědy. Jinými slovy: rozhodovat, kdo je jak dobrý vědec, bude současný vědecký establishment.
Mám pocit, že jakkoli má současný systém vycházející ze scientometrických dat nedostatky, systém založený na takové neomezené moci establishmentu může být nesrovnatelně horší. Nemyslím si ovšem, že etablovaní vědci by byli nutně zlovolní, jsou však často příliš ponořeni do svých způsobů vidění věcí a zdaleka ne vždy dokážou ocenit něco skutečně nového, co se nevejde do zažitých kánonů. Navíc věda, zdá se mi, nutně potřebuje konkurenci, a někdy i docela tvrdou – jedině tak se v ní odděluje zrno od plev. Jakmile dopustíme, aby o tom, kdo je a kdo není dobrý vědec, rozhodovali pouze ti, kdo aktuálně ovládají vědecké instituce, povede to k výsledku, že lidé se skutečně novými a převratnými nápady budou živořit na okraji vědeckého světa a v jeho centru budou ti, jejichž hlavní vlastností bude schopnost konvenovat svým učitelům. Nemám samozřejmě přehled o celém spektru vědních oborů a připouštím, že v některých tomu může být jinak; ale v humanitních oborech, kde se orientuji, je podle mne naprosto zásadní umožnit vzestup i těm, kdo se vzpírají současné ortodoxii. A nynější kvantitativní systém jim dává šanci se prosadit v mezinárodním měřítku, aniž by museli brát takový ohled na lokální koryfeje. (Je jasné, že i kvantifikace, jako je třeba počet citací, nějak odráží soudobou ortodoxii; nicméně podstatné mi připadá, že tak alespoň činí v mezinárodním měřítku a není moc ovlivnitelný lokálními, provinčními bratrstvy.)
Potřebujeme ale, může se někdo ptát, vůbec nějaké hodnocení vědy? Nemůžeme se vyhnout jak „kapitalistickému“, tak „socialistickému“ extrému způsobem, že vědu hodnotit prostě nebudeme a necháme ji, ať se ta dobrá sama prosadí a ta špatná odumře? Problém je, že špatná věda sama od sebe neodumře, alespoň pokud na ni stát bude dávat peníze. Takže se zdá být potřebné, aby stát nefinancoval všechno, co se samo jako věda prezentuje, což ostatně stát ani nemůže – jak potenciálních vědců, tak potenciálních vědeckých institucí vždy bude mnohem více, než jich lze – a než by bylo rozumné – ze státních peněz podporovat. (Myslím, že kdyby bylo neomezeně peněz, bylo by téměř neomezeně i vědců. Je totiž třeba si uvědomit, že možnost pracovat jako vědec, jakkoli je to někdy velmi náročné, je i velké privilegium – zvláště podíváme-li se na to z perspektivy pokladní v supermarketu či dělníka u pásu.) Takže stát se musí rozhodnout, kam peníze dávat a kam už ne. Může se rozhodovat „kapitalisticky“ (přidělovat peníze na základě nějakých těch kvantitativních kritérií) nebo „socialisticky“ (prostě udržovat v chodu současné instituce), ale nějaké rozhodování je nevyhnutelné.
V tomto ohledu ve mně závěr textu T. Stöckelové a F. Vostala vyvolává značné rozpaky. Píší: „Nejpodstatnější je přitom obnovit veřejný charakter akademických institucí a jejich celospolečenskou užitečnost, která nebude redukovaná na kvantitativní indikátory či ekonomické ukazatele. Ta musí mít podobu dlouhodobého procesu (ne jednorázového vykazování akademických produktů) a předpokládá odvahu akademiků vystavovat se otázkám, názorům a hlediskům mimo pro ně relativně bezpečnou půdu akademických debat.“
Tomu, co je „veřejný charakter akademických institucí“, skutečně nerozumím (předpokládám, že to nemá znamenat, že tyto instituce budou nezávislé ve smyslu, že nebudou muset vykazovat žádné výsledky); a požadavky, aby byly tyto instituce „celospolečensky užitečné“ a aby se akademici dokázali „vystavovat otázkám, názorům a hlediskům mimo pro ně relativně bezpečnou půdu akademických debat“ zní sice velmi hezky, ale bez realistického návodu, jak toho dosáhnout, se mi zdají být jenom prázdnými klišé.
Musím říci, že pokud bychom museli volit mezi „kapitalismem“ a „socialismem“ ve výše uvedeném smyslu, osobně bych měl ještě větší obavy ze „socialismu“ než z „kapitalismu“. (Situace naštěstí není takto vyhrocená a lze uvažovat o různých kompromisech.) Myslím si tedy, že jakkoli musíme napínat všechny síly, abychom zmírňovali všechny neblahé důsledky kvantitativního hodnocení, které tu nepochybně jsou, snít sen (jenž je, zdá se mi, bohužel zejména mezi humanitními vědci značně rozšířen), že kdybychom se ho úplně zbavili, bude věda fungovat mnohem lépe, bychom neměli.
JAROSLAV PEREGRIN,
Filosofický ústav AV ČR, v. v. i.
Autor vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu UK. Působí ve Filosofickém ústavu AV ČR, kde se zabývá logikou, sémantikou a analytickou filozofií. Je jedním z průkopníků propagace analytické filosofie a filosofie jazyka v českém prostředí.