English
Často jsem slýchával o potřebnosti elit i o našich elitách aristokratických a finančních. V České televizi jsem náhodně zachytil snímek o našich aristokratických elitách, které údajně mají kapku krve od Karla zvaného Veliký, od něhož odvozují svůj původ. My starší pamatujeme, že přesvědčení o krvi a půdě (Blut und Boden) tu již bylo, i k jakým koncům vedlo.
S krví je to jako s genetickou výbavou – z otce na potomky se přenáší jen z poloviny. Jaký výsledek těchto přenosů a dalších záměn se projeví po 1200 letech? Ale pány aristokraty mohu ujistit, že mají – stejně jako my ostatní Evropané – okolo 2 % „krve“ našich neandrtálských příbuzných.
Bez ohledu na „krev“ jsou ovšem nejdůležitějšími elitami miliardáři. Jak nás poučil prof. Václav Klaus, pro úspěšnou privatizaci je třeba vytvořit i národní kapitálovou vrchnost. To se podařilo, i když nikdo neví nebo nepoví jak. Není pochyb, že silný, zvláště nadnárodní kapitál má rozhodující slovo o tom, co se s námi děje nebo dít bude. Dějí se ovšem i věci, které udivují. Například praní peněz a obcházení zdanění, které stálo na pokutách HSBC banku přes pět miliard dolarů. Třeba neveřejné zasedání představitelů světových bank a nadnárodních společností v Bilderbergu je pro naše osudy významnější než úsměvy a deklarace předváděné na G8. Z pohledu elit mi navíc vůbec není jasno, jak jsou naše tzv. kapitálové elity respektovány nebo ovlivňují mezinárodní rozhodování. Jestliže se v takových aktivitách přínosně neuplatňují, pak elitami nejsou.
Bezpochyby máme elity sportovní, vyrostlé z úsilí jednotlivců, často navzdory nepříznivým podmínkám. U populárních kolektivních sportů je situace horší, neboť nejlepší hráči odcházejí do ciziny za lepším výdělkem. Je až zábavné sledovat, jak dobře hrají Bavoráci českou uličku v kopané nebo že posila národního hokejového týmu přiletí až večer těsně před zápasem.
Máme mít elity také v některých, řekněme marginálních oblastech, které nenesou peníze ani nevzbuzují jásot davů? Je vůbec potřeba zabývat se vědou jako úsilím o nové, hlubší poznání, když korunová investice nepřinese okamžitě koruny dvě? Mimochodem tento požadavek vyslovil člen ekonomického výboru Poslanecké sněmovny za sociální demokracii. Mám snad s takovými názory polemizovat a psát nějakou Dissertatio apologetica? To na mně nechtějte.
Ve skutečnosti máme ve vědě řadu zkušených odborníků, zvláště těch, kteří nejsou vidět v mediálním kabaretu. Problémem zůstává, jaké je jejich postavení. Většinou pracují na časově omezenou smlouvu, čili mohou být kdykoli termínováni. Že by existovala jakási definitiva zajišťující nezávislost, asi nepřipadá v úvahu. Bude snad součástí státní správy, ale že by se o ní uvažovalo pro vědu, opravdu nevím. Jen doplňuji, že časové omezení pracovní smlouvy zavedl v Československé akademii věd velký manažer vědy František Šorm a této klauzule bylo nakonec použito pro jeho vyhození po srpnu 1968.
Máme tedy odborníky, kteří se posunují na žebřících funkcí, politiky, správních rad nebo médií. Jsou to odborníci nezávislí? Na základě paradigmatu Jaroslava Haška o Ladislavu Hájkovi Domažlickém, redaktoru „časopejsku“ Nezávislost, „ve kterým von byl vodvislej“. Kde tedy ty nezávislé brát, zvláště když exekutivní moc rozhoduje často o miliardách, přestože takováto rozhodnutí bezpodmínečně vyžadují nezávislá posouzení? Asi bychom se měli rozhlédnout i mimo mediální vody a ke spolupráci aktivně i jmenovitě vyzývat také osobnosti jakoby skryté, které se nezavázaly ke službě nějaké organizaci nebo instituci.
Máme elitu – nebo pseudoelitu – finanční, politickou i mediální. Splňujeme tedy požadavky na rozvinutou zemi. A co ten plebs charakterizovaný pěkným latinským úslovím misera plebs contribuens – to jest lidi, kteří přímo přispívají k fungování společnosti? Nevidím kolem sebe moc zájmu o to, co se opravdu děje. Jen zaznamenávám, že se lidé vlastně bojí cokoli komentovat. Od čerstvého doktora slyším spoustu dobře míněné kritiky ke způsobu, jak funguje rozdělování prostředků na vědu. Jenže má strach to někde říci, aby mu příště znovu udělili grant. I u výše postavených se setkávám s konstatováním, že se raději k ničemu nevyjadřují, poněvadž by to mohlo ohrozit jejich postavení i reputaci instituce, kterou reprezentují. A tak vzpomínám, jak bylo po roce 1989 předmětem otevřené kritiky všechno, včetně existence institucí. A přece jsme obstáli!
Kladu si tedy otázky, zda ideály otevřené demokratické společnosti, zdůrazněné v listopadu 1989, někam nevyšuměly nebo zda nebyly úmyslně převedeny na korunky, eura či dolárky. Chtěl bych varovat, že demokracie bez nezávislé kritiky skončí hrůzovládou a následně diktaturou podprůměru. Obojí jsem dvakrát zažil a snad si to již nezopakuji. Přesto končím optimisticky zásluhou vyjádření dr. Pavla Bělobrádka, který položil zásadní a u nás neobvyklý důraz na to, že hlavním přínosem vědy je její kritičnost, tak potřebná v naší současné společnosti.
JAN SVOBODA,
Ústav molekulární genetiky AV ČR, v. v. i.
Autor se zabývá výzkumem retrovirů a jejich vztahy s hostitelskými buňkami. V letech 1991–1999 byl ředitelem Ústavu molekulární genetiky AV ČR. Je držitelem mnoha poct a ocenění – mj. České hlavy (2010).
Další články autora v Akademickém bulletinu:
AB 1/2015 – Asijští tygři a věda
AB 9/2013 – Mea culpa? Tua culpa, eia culpa, nostra culpa, omnia culpa!