English
Evropská společnost pro dějiny vědy určila po Maastrichtu, Krakově, Vídni, Barceloně, Aténách a Lisabonu za místo konání své sedmé mezinárodní konference Prahu. Uskuteční se 22. až 24. září 2016 a její hlavní téma zní „Věda a moc, věda jako moc“. Jak přesně toto téma uchopit, o tom se nyní diskutuje mezi těmi, kteří konferenci připravují – předkládaný text o vztahu vědy a politiky vznikl jako podklad pro tyto diskuse.
Antonín Kostlán patří do plejády vědců, kteří se mimo svůj odborný zájem věnují také výtvarné činnosti. Ambivalence historie a politiky se v jeho tvorbě objevuje často.
V centru našeho zájmu jsou jako hlavní téma proměny vzájemného vztahu dvou významných proudů lidského snažení, které se v průběhu dějin s různou intenzitou a různým způsobem prolínají a ovlivňují, totiž vědy a politiky. Vědou přitom rozumíme proces systematického a metodického poznávání, založeného především na racionalitě a exaktnosti; jsme si vědomi jejího úzkého propojení a částečného překrývání s technikou a zařazujeme pod tento pojem řadu konkrétních oborů v širokém spektru od astronomie, fyziky a dalších „tvrdých věd“ přes chemické a biologické obory až po společenské vědy a humanitní obory. Politikou obvykle rozumíme proces mocenského zasahování do uspořádání a chodu společenského celku (zpravidla stát či národ, vedle toho však i celky s regionálním a lokálním horizontem), které využívá relativně širokého spektra prostředků – od demokratických mechanismů (volby a parlament) přes administrativní a byrokratické zásahy a mediální ovlivňování až po uplatnění hrubé síly (policie, armáda aj.).
Vztah vědy a politiky je proměnlivý a často spojený s větším či menším napětím mezi nimi, což vyplývá především z faktu, že se obě aktivity odlišují cíli, jejichž dosažení si vytyčily. Vědu charakterizuje snaha o stále intenzivnější rozšiřování a prohlubování poznání a o co největší přiblížení k pravdě; cílem politiky je zase nastolit či udržet takové společenské zřízení, které je v souladu se zájmy vrstev či skupin, jež ve svých rukou drží reálnou moc nebo o ni usilují. V reálném světě není možné, aby se věda a politika vyvíjely nezávisle, a tak se v dějinách jejich vzájemného vztahu objevují klidová období, ustupování jedné straně, poctivé hledání vzájemných kompromisů i tvrdé střety a vzpoury jedné ze stran vůči druhé.
Neutuchající inovace ve vzájemném vztahu vědy a politiky jsou důsledkem faktu, že se obě dvě tyto lidské aktivity navzájem potřebují. Politika využívá pro blaho společnosti nebo pro své potřeby různé výsledky vědecké činnosti, a pokud má pocit, že se jich jí dostává méně, než očekávala, pokouší se je různými měkkými či tvrdšími formami pobízení či nátlaku vynutit. Věda se zase při svém rozvíjení opírá již od svého počátku o podporu mocných příznivců a mecenášů a již v průběhu novověku si zvykala na myšlenku, že je ve svém hlavním proudu financována ze státních či veřejných prostředků. Pokud má pocit, že není dostatečně oceněna, vyjednává s politickou sférou a snaží se různými prostředky ji i veřejnost přesvědčit o své nepostradatelnosti. Z tohoto ambivalentního vztahu vyplývají i hlavní tematické okruhy, kterým se dosavadní bádání o této problematice věnovalo a nepochybně i nadále bude věnovat. Patří mezi ně následující:
Proměny politiky jakožto reakce na vědecký pokrok
Když v roce 1814 předvedl George Stephenson veřejnosti parní lokomotivu, byla to pro ni především zábavná kuriozita; když však začala být v následujících desetiletích budována železniční síť za účelem přepravy nákladů i cestujících v dosud nebývalém rozsahu, byla tehdejší politika postavena před nutnost vyrovnat se s řadou dosud neznámých úkolů: jak reglementovat tento nový způsob komunikace, aby nedocházelo ke katastrofám a neštěstím, jak právně ošetřit masové vykupování půdy pro její stavbu, jak zajistit svou kontrolu nad ní a kde na to vzít finanční krytí, jak se vyrovnat s fenoménem masového cestování a nových hromadných způsobů emigrace a imigrace do země atd.
Podobné redefinice úkolů politiky si vyžádal každý velký objev či vynález. Stále výraznější vědeckotechnický pokrok, který se uplatňoval v životě novověké a moderní společnosti, výrazně proměňoval prostředí, v němž lidstvo žije, samu společnost, její životní styl i způsob prožívání času, což jsou všechno fenomény, na které politika musí reagovat. Obecně vzato jsou důsledkem vědeckého pokroku i vytvoření fenoménu volného času a prodlužování délky života, což jsou opět jevy, na které stát odpovídá nejen svou ekonomickou, ale i sociální a kulturní politikou.
Reakce politiky na negativní efekty vědy
Rozvoj vědy nemá však pro lidskou společnost jednoznačně pozitivní přínos. Při uplatňování jejích výsledků se totiž často projevují škodlivé vedlejší efekty, které zhoršují životní prostředí či poškozují vztahy mezi lidmi. Většina z vědeckých výsledků má navíc pro lidskou společnost ambivalentní dopad, protože mohou pomáhat, ale i škodit, ať již neopatrnou manipulací nebo v důsledku výroby zbraní a nástrojů dohledu a kontroly. To opět vytváří nové úkoly pro politiku, která se obvykle snaží dostat negativní efekty pod svou kontrolu.
Protože šíření výsledků vědy a techniky má supranacionální charakter a nedá se omezit ani hranicemi států, bývá možnost válečného zneužití výsledků vědy jedním z častých impulzů i v oblasti mezinárodní politiky (účast v obranných či útočných paktech aj.). Sám fakt, že některé skupiny na politické scéně mohou k negativním efektům vědy přistupovat pragmaticky, tj. snažit se je využít pro vlastní mocenský vzestup či agresi, a z toho důvodu třeba také podněcovat či financovat výzkum např. i zbraní hromadného ničení, otevírá nově otázku osobní etické zodpovědnosti vědce. Z témat řešených historiky vědy tedy nelze vyloučit ani pověstného „šíleného vědce“ („evil genius“), jakkoli jde od vydání knihy Julesa Verna Vynález zkázy (1896) spíše o beletristický a filmový stereotyp.
Patronát politiky nad vědou
Již v dřívějším vývoji se vztah politiky a vědy vyvíjel jako vztah patrona a na něm materiálně závislého klienta. Tato jeho podoba se nevytrácí ani v moderní době, kdy však získává komplikovanější a sofistikovanější podobu tzv. vědecké politiky. Její proklamovaná podoba spočívá v představě kontraktu, který s vědou uzavírá zpravidla stát; zavazuje se v něm k výstavbě a k pravidelné dostatečné podpoře jejích institucí a vyžaduje za to od ní, aby dodávala výsledky, které budou sloužit blahu společnosti. Ve skutečnosti ovšem bývá reálná vědní politika dosti odlišná od proklamací, a to nejen ve společnostech, které zápasí s nedostatečností svých veřejných rozpočtů. Politika totiž často nemíří k obecnému blahu, ale je zaměřena na vzestup některých politických seskupení a hospodářských lobby; podobně však ani věda sama nesleduje vždy jen úspěch výzkumných projektů, ale svou roli hraje i zbyrokratizování a „profanace“ vědeckých institucí.
Koridor, v němž se utváří vědní politika, je ohraničen dvěma krajními mantinely. Jeden z nich představuje delegace veškerých pravomocí politiky spojených s určováním úkolů vědy vědě samé. To byl princip, na jehož základě byla v souladu s idejemi Wilhelma von Humboldta budována od 19. století univerzitní autonomie a ve vyspělých demokratických zemích koncipována po téměř celou druhou polovinu 20. století vědní politika (v souladu s tzv. „Vannevar Bush doctrine“ z roku 1945). Druhý krajní mantinel představuje úplné podřízení vědy politice, jež se obvykle pojí s představou jejího okamžitého využití jako výrobní síly. Tak se dělo například při někdejším absurdním způsobu plánování vědy v komunistických státech. Tímto směrem se začíná obracet i současný New Public Management, který s sebou navíc přináší i podstatné rozšiřování evalvačních mechanismů vědy o mimovědecká kritéria (economic impact, societal impact atd.).
Stupňování nátlaku politiky na vědu v období přípravy a průběhu válečných konfliktů
Inter arma silent Musae praví staré latinské přísloví a pro oblast umělecké tvorby ve válečné době lze skutečně vysledovat utlumení špičkové tvorby, což však neplatí pro oblast vědy, pro kterou je taková doba spojena s horečným výzkumem vedoucím k novým objevům a vynálezům. První světová válka silně ovlivnila vývoj chemického průmyslu (v souvislosti s výrobou chemických zbraní i s přípravou náhražkových potravin) a přispěla k rozvoji letecké a radiokomunikační techniky. Druhá světová válka přinesla nebo rozvinula řadu objevů, z nichž do značné míry žijeme dodnes (v oblasti polovodičů, radarové a televizní techniky, letecké techniky a protiletecké obrany, kybernetiky aj.) a postavila na zcela nové základy atomový výzkum.
Nutnost obrany nebo odhodlání k agresi tudíž politiku v období přípravy a průběhu válečných konfliktů nutí, aby vědu postavila pod zvláštní režim za účelem dosažení technické převahy nad nepřítelem ve způsobech hromadného vraždění i získávání a předávání informací. Intenzifikační tlak vyvíjený politikou na vědu má jednak podobu zvýšených apelů na prokázání loajality, dále však i nasazení různých donucovacích mimoekonomických prostředků či tajně prováděné špionáže na nepřátelské straně. Existence americko-sovětského soupeření při dobývání vesmírného prostoru v období tzv. studené války naznačuje, že eskalace výzkumu může být stimulována i předpokládaným přenesením budoucího konfliktu do vojensky dosud nepoznamenaných sfér.
Dominance politiky nad vědou v autoritářských a totalitních režimech
I když vztah politiky a vědy může probíhat i v demokratických režimech někdy až výrazně konfrontačním způsobem, stále je založen na dialogu. Ten však končí všude tam, kde se chopí moci autoritářské a totalitní režimy. Jejich politika podrobuje vědu obvykle tvrdému ideologickému nátlaku, který nepoznamenává jen humanitní a společenskovědní obory, ale proniká často i do medicínských a biologických oborů (viz například tzv. nacistická „Rassenlehre“ nebo lysenkismus v Sovětském svazu), ba i do tzv. tvrdých věd (například nositelé Nobelovy ceny Philippe Lenard a Johannes Stark neváhali označit teoretickou fyziku spojenou se jménem Alberta Einsteina za „židovský výmysl“).
Vědecká obec bývala těmito režimy pro své spojení se svobodným myšlením chápána již apriorně jako nepřítel a patřila pravidelně ke skupinám, které byly z jejich strany podrobovány perzekuci; ta byla vůči mnohým vědcům uplatňována i na základě zrůdných ideologických konstrukcí („příslušníci nižší rasy“ za nacismu, „příslušníci nebo přisluhovači buržoazie“ v komunistickém režimu). Značná část vědecké obce se snažila předejít kontrole či očekávané perzekuci ze strany těchto režimů svým odchodem do exilu, někteří vědci se stavěli do služeb odporu a odboje proti nim. Badatelé, kteří se snažili zůstat vůči těmto režimům loajální, byli často vystaveni tvrdé zkoušce ohledně své profesní etiky, když se výsledky jejich odborné práce využívaly nejen vojensky k agresi vůči jiným státům, ale i k postihu a likvidaci civilního obyvatelstva.
Vstup vědců a vědy na politickou scénu
Je známo, že politika sama se stala předmětem zájmu samostatného společenskovědního oboru (politologie, politická věda), seznamování s jeho výsledky má však svá fóra jinde, mimo oblast dějin vědy. Přitažlivost politiky pro vědeckou obec tím však nekončí, jak dosvědčují četné případy špičkových vědců, kteří se v určitých fázích svého života ocitli rovněž v roli řadových či špičkových politiků. Ve starších dobách většinou šlo o urozené aristokraty ve státní či vojenské službě, pro něž vědecký výzkum představoval paralelní platformu pro rozvíjení jejich schopností. V novější době je průnik dvou typů elit, totiž politické a intelektuální, zřetelným jevem zejména u početně menších nebo dosud plně nerozvinutých národních komunit.
Věda ovšem na politickou scénu vstupuje i institucionálně. Velké vědecké instituce poskytují své expertizy vládám a dalším politickým subjektům, což je někdy staví před nelehkou volbu kompromisu mezi odbornými zjištěními a očekávaným stanoviskem. Kolem státu a dalších aktérů na politické scéně se kromě toho pravidelně vytvářejí různé neformální i institucionalizované expertní skupiny, jež v některých případech nemají jen poradní hlas, ale v okruhu své působnosti přejímají i určité rozhodovací pravomoci a vytvářejí si prostor pro vyhlášení jisté „expertní“ nezávislosti na politice – také na ně se v poslední době soustředí pozornost historického bádání.
Role vědy jako potencionálního konkurenta politiky při řízení společnosti
Již v antice vykrystalizovala představa, že politici ne-jsou dostatečně důvěryhodné osoby, aby mohli rozhodovat o vývoji lidského společenství, a měli by tudíž předat řízení společnosti filozofům či vzdělancům (například Platónova Ústava). V raném novověku nabízela některá utopická díla podobnou roli fiktivním vědeckým společnostem, jako byla například Salomon’s House (v knize Francise Bacona New Atlantis, 1627) nebo Collegium lucis (v díle Jana Amose Komenského Via lucis, 1641), a z ostražitého vztahu raně novověkých států vůči prvním evropským akademiím věd je zřejmé, že se představitelé tehdejší politiky skutečně konkurence z této strany obávali.
Pozitivistické nadšení nad možnostmi vědy, které bylo příznačné pro 19. století, přispělo k prosazování představy, že aplikace vědeckých metod na výkonnou moc může zaručit optimální řízení společnosti. Tuto představu ve 20. století vyjádřila řada technokratických konceptů, které se uplatňovaly po celém světě, od USA přes Evropu až do Sovětského svazu. Komunistická velmoc i její satelity o sobě dokonce pod vlivem marxisticko-leninské ideologie vyhlašovaly, že dospěly do stadia „vědeckého řízení společnosti“. Ani po pádu komunismu v roce 1989 myšlenka na možnost experty zajišťované administrace společnosti nevymizela, byť je v podmínkách dnešní „informační společnosti“ a „digitálního věku“ spojována spíše s komputerovou vědou a manažerským školením. Do jaké míry byly či jsou některé z těchto konceptů při ovlivňování vývoje společnosti úspěšné a do jaké míry byl jejich vliv jen fikcí – to je další okruh otázek, o jejichž zodpovězení se může badatel na poli dějin vědy pokusit. n
ANTONÍN KOSTLÁN,
Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i.
PhDr. Antonín Kostlán, CSc.
Od roku 2002 působí v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, v současnosti jako vedoucí Kabinetu pro dějiny vědy. Odborně se specializuje na sociální, hospodářské a intelektuální dějiny raného novověku a dějiny vědy a vědeckých institucí (od raného novověku až po současnost včetně dějin společenských věd a humanitních oborů a působení totalitních režimů na vědecký a intelektuální vývoj v českých zemích). Je členem redakční rady Akademického bulletinu.