English
Ozvuky šestistého výročí upálení českého reformátora Jana Husa naznačují, že jeho smrt za svobodu vlastního názoru zůstává živou součástí domácí historie. Naleznou se sice ti, kteří podobně jako kostničtí soudci dávají najevo podiv, proč Hus raději neodvolal. Jiní by zase do Kostnice nešli, podobně jako o sto let později Martin Luther. Konfesně, nacionálně i jinak zabarvené spory o povahu Husova učení budou asi dále pokračovat, jeho smrt však postupně nabývá podoby nadčasově platného metahistorického mementa, které se nesluší zpochybňovat.
Reprofoto: O šesti bludiech
Jan Hus ve své pracovně. Titulní list Husova spisu O šesti bludiech z r. 1510.
O Husovi se v těchto dnech mluví, více však o jeho druhém životě než o jeho spisech. Ty se nečtou, ani ty české, stále se jen opakuje klasobraní jeho výroků a několika citací z kostnických listů. Není divu, že tomu tak je. Husovy české spisy jsou již sice v plném rozsahu zpřístupněny, jejich kritické edice jsou však pro širší čtenářský okruh málo vhodné. Stará čeština raného 15. století je již málo srozumitelná, a proto dozrál čas k úvahám o jejím převodu do soudobé češtiny. Díla Dantova, Petrarkova, Villonova i Shakespearova rovněž vnímáme v jazyku naší doby. O to mi však v prvé řadě nejde. Chtěl bych pouze naznačit, jak důležitou roli v Husově působení hrála nejen mluvená čeština v ústech kazatele, ale i její písemná podoba.
Hus si zvláště při pobytu na jihočeském venkově uvědomil, že nábožensky nevzdělaný a nepřipravený lid nebyl s to pochopit zásady jeho reformních snah. K nápravě v tomto ohledu nemohlo dojít okamžitě, neboť znalost čtení a psaní byla ve venkovských oblastech, zvláště na vsích, stále dosti výjimečná. Hus sám na vše nestačil, všude kázat nemohl. Jeho prostředníky tak měli být kněží, kteří se hlásili k jeho hnutí nebo které chtěl pro ně získat. Na ně především se začal obracet ve svých českých spisech. „Ó, běda nám kněžím“, apeluje na čtenáře, jindy jim připomíná nebezpečí, které je čeká na každém kroku: „Milý brachu, varuj se ženy!“. Do třetice stačí uvést další jeho přímou řeč ve spisku O šestie bludiech: „Protož, kněže, měj na tom dosti!“ V témže českém spisu Hus také výslovně uvádí, že jej sepsal krátce „pro kněžie a žáky“, aby se vystříhali svatokupeckého kacířství. Neustále jako by k nim z textu promlouval slůvky „věz“, která se objevují téměř na každé straně jeho Výkladů. Místy se dokonce zdá, že nezapomínal na šíření svých nabádavých výzev od úst k uchu. Proto se tu a tam v textu vynořuje příkaz „slyš“. Se ženami-čtenářkami ještě nepočítal. Ve svém staročeském zpracování meditací chybně připisovaných sv. Bernardovi proto začal oslovením „Slyš, dcerko, a viz a přichyl ucho své…“
Reprofoto: Martinická bible, KNAV ČR
Nejstarší známé vyobrazení Jana Husa v tzv. Martinické bibli, která je uložena v Knihovně AV ČR
Zvláště ve Výkladech Desatera Božích přikázání Hus dbal na to, aby on sám i jeho následovníci volili vyjádření srozumitelné „sprostným (= prostým) lidičkám“. Některá cizí, složitá nebo dokonce jinotajná slova nejsou s to pochopit. Lidé také neradi poslouchají dlouhé řeči, a proto je někdy vhodné mluvit k nim „kratičce“. Nejen prostým, ale i tvrdě pracujícím věřícím určil svůj kratší výklad modlitby Pater noster (staročesky. „páteř)“. Husovi přitom nešlo jen o náboženskou vzdělavatelnou literaturu pro široké vrstvy, takových knížek v němčině i v češtině přece jen už v jeho době bylo více. Zatímco však Tomáš ze Štítného, který si v tomto ohledu získal nepominutelné zásluhy, překládal pro gramotné laiky, Husovi záleželo na systematickém, široce dostupném poučení o základech věrouky, na nějž by časem bylo možné navázat náročnější katechizací.
Bez pomoci jemu oddaných kněží by na vsích nic nepořídil. Své žáky a bratry v sutaně nechtěl jen využít pro misijní působení. I je mínil vzdělat a současně češtinu povýšit na spisovný jazyk bohovědné nauky. Bez náležitých citací bible se podle něho ani latinsky nevzdělaný teolog nemohl obejít. Jedno souviselo s druhým. Pro vnitřní christianizaci byla bible v národním jazyce naprostou nezbytností. Vše nasvědčuje, že v Husově okruhu byla již k dispozici její druhá redakce. Na Husovi nyní bylo, aby v ní venkovští kněží a gramotní laici mohli vyhledat potřebná místa a řádně je citovat. Toto propedeutické poučení Hus předeslal svým Výkladům, které tak právem můžeme považovat za počátek teologie v českém národním jazyce.
V úvodu k českým Výkladům Hus vysvětluje, proč nechce uvádět přímo do textu „co kde který svatý píše“. Nebylo by podle něho moudré rozepisovat jména, názvy knih, díly a kapitoly. Znát toto vše je ovšem třeba, vždyť jde o nejvyšší autority. Hus to vyřešil tak, že po vzoru latiníků přesunul odkazy na okraje řádků a v úvodu podal návod, jak odkazy v bibli vyhledat. Hned pak čtenářům vysvětlil, jak mají odkazům rozumět: „U příkladě. Nalezeš takto psáno: ‘Gen 1o’; to se mieni Genezis, prvé knihy Mojžiešovy u biblí v prvé kapitule.“ (Příkladně nalezneš napsáno ‘Gen 1’, tím se míní Genesis, první kapitola první Mojžíšovy biblické knihy.“)
Aby měli uživatelé jeho Výkladu po ruce potřebnou pomůcku, sestavil jim v tabulce přehled úplných názvů všech knih Starého a Nového zákona a jejich zkratek. Z obavy, že čtenáři neporozumějí názvům řeckých a latinských knih, k tabulce připojil stručný návod, jak jim rozumět. Příklad opět řekne více: „Pak že svatého Pavla epištoly, to věz listové, latíně se jmenují, protož takto píše k Římenínóm: ‘ad Romanos’, krátcě takto: ‘Ad Ro’ neb takto: ‘Ro’; pak když nalezneš takto psáno ‘Ro 8o’, tj. Římenínóm v osmé kapitole.“
Reprofoto: Česká nedělní postila
Rejstřík (ukazovadlo) k České nedělní postile Mistra Jana Husa
Teprve nyní Hus osvětlil praktický smysl předchozích pokynů. Jejich účelem bylo čtenářům ukázat, jak vyhledat příslušné citace v bibli nebo v její části. Jelikož však v českých překladech bible se stále ještě používaly římské číslice, Hus pro své čtenáře připojil další tabulku, v níž je převedl na arabské.
U Husa také nalezneme působivé přirovnání knihy ke komoře a k rybníku. Tak jako může být nesnadné zjistit, kde jsou v komoře uloženy peníze, může být obtížné bez sítě, saku a nevodu chytit rybu k jídlu. Z tohoto důvodu, jak sám říká, „připravil sem sieti, to věz zpravidlo nebo ukazovadlo, jenž tě zpraví a ukáže tobě, kde co stojí v knihách. Protož věz, že počet položený v tom zpravidle ukazuje kapitolu v knihách a čtena, latíně littera, ta ukazuje v té kapitole to, co ty chceš jmieti“. Jinými slovy, Hus zavedl do česky psané literatury rejstřík (zpravidlo neb ukazadlo) sloužící k obsahové orientaci v příslušném díle. Abecedně uspořádaná hesla kombinují osobní jména s věcmi a pojmy, přičemž podávají tu větší, tu menší vysvětlení. Na ukázku postačí hesla písmena A:
Adam na dřevě ztratil a Kristus získal 53 E
Allexander král marnost ukazuje 78 G
Amen co jest 25 A
Anjel boží zbil sto tisícóv a osmdesát a pět tisícóv 46 D
Antikristovy sluhy 63 B
Zatím jsem nezmínil, co čtenář asi především očekává: Husovu úpravu českého pravopisu. Svůj záměr zavést „znameníčka“ či „nabodeníčka“, která měla v česky psaných projevech usnadnit psaní „spřežek“, tj. spojení dvou souhlásek, jimiž se v latinské abecedě nahrazovaly některé chybějící hlásky, Hus poprvé vysvětlil roku 1412. Učinil tak téměř shodnými důvody, které nalezneme i v latinském pojednání Český pravopis: „Poněvadž latinská abeceda nemůže postačit pro písemné zaznamenávání českého jazyka – pročež ti, kdo píší česky, navzájem se různí, špatně slabikují a tím ztěžují zvuky i při četbě –, z těchto důvodů jsem se rozhodl, a jak se domnívám užitečně, latinskou abecedu pro potřebu českého psaní poněkud zjednodušit, její nedostatky doplnit a rozdílnost liter objasnit.“
Trvalo delší dobu, než se Husova reforma českého pravopisu s čárkami a háčky prosadila. Používáme ji dodnes, což však neplatí v případě mnoha přírodovědců, matematiků, fyziků i jiných stoupenců rychlé komunikace, kteří v elektronické korespondenci zašli ještě dále a odstranili i „znameníčka“. Měli by se nad tím ve dnech Husova jubilea zamyslet.
FRANTIŠEK ŠMAHEL,
Filosofický ústav AV ČR, v. v. i.