Okupací nezlomeni…

Tak zněl název konference, která se konala 18. března 2014 v jednacím sále Senátu PČR při příležitosti výročí 75 let od mrazivého 15. března 1939, kdy nacistická vojska okupovala české země. Původně komorně koncipovaná akce připravovaná péčí Historického ústavu AV ČR spolu s předsedou Senátu Milanem Štěchem a Masarykovou demokratickou akademií se rozrostla svými 170 účastníky do neplánovaných rozměrů, zvláště když dalších 50 zájemců muselo být odmítnuto. Poukazuje to na pozornost, kterou palčivé téma našich národních dějin poutá, má stále co říci a rezonuje nejen v české historiografii, ale kontinuálně i v politice a publicistice.

Foto: Luděk Svoboda, Akademický bulletin
Konference se uskutečnila ve spolupráci s předsedou Senátu PČR Milanem Štěchem (v popředí); zprava na snímku dále: ředitelka Historického ústavu AV ČR Eva Semotanová, Jan Němeček z téže instituce, předseda Akademie věd ČR Jiří Drahoš a předseda Českého svazu bojovníků za svobodu Jaroslav Vodička.

Paralely a reminiscence tak tragické události pro české dějiny se permanentně objevují na nejrůz­nějších úrovních ať už v mezinárodní politice (i když většinou nepříliš šťastně aplikované na oblasti s odlišným historickým vývojem) či v politice vnitřní (kde v současné české společnosti negativně rezonuje vyjádření ministryně spravedlnosti o protektorátu, v němž se toho „zas tolik nedělo“).
Již úvodní slova reprezentantů pořádajících institucí poukázala na aktuálnost tématu. Podle předsedy Senátu Milana Štěcha nás okupace v letech 1939 a 1968 zavazují, abychom byli pozorní ke všem podobným agresím, a to především v evropském pros­toru, i když zdůraznil ošidnosti a nepřesnosti srovnání s vývojem na Ukrajině a Krymu. Obdobně též předseda Akademie věd prof. Jiří Drahoš uvedl, že při vzpomínce na dramatické události před 75 lety a při pohledu na současnou napjatou situaci v některých evropských regionech není nadsazené tvrdit, že události z let 1938–1939 získávají nečekaně aktuální přesah. Ředitelka HÚ prof. Eva Semotanová poukázala na neblahý význam 15. března 1939 pro dějiny a vývoj československého, a především českého národa. Současně připomněla, jak je tato otázka stále aktuální i z badatelského a vědeckého pohledu, a to zejména pro oddělení dějin 20. století HÚ, jež se obdobím a jeho problematikou soustavně zabývá. Jako poslední při zahájení promluvil předseda Českého svazu bojovníků za svobodu Jaroslav Vodička, který zdůraznil pietnost akce a nutnost připomínat si nejen toto výročí, ale klíčové historické události obecně, abychom jejich památku uchovali pro budoucí generace.
V úvodu sympozia byla v Mytologické chodbě Valdštejnského paláce též otevřena komorní výstava Konec Česko-Slovenska 14.–16. 3. 1939, kterou připravili pracovníci oddělení dějin 20. století HÚ, doplněná příležitostnou výstavkou německé Capek Gesellschaft Josef Čapek. Maler, Dichter, Schriftsteller.

Konference měla dva cíle: připomenout události onoho sychravého a smutného 15. března 1939 a předložit aktuální výsledky historického výzkumu významných českých historiků od nejstarší generace až po tu nejmladší.
Úvodní blok zahájil emeritní pracovník HÚ dr. Jan Gebhart, který se věnoval problémům druhé Česko-Slovenské republiky; zdůraznil, jaké důsledky mělo odstoupení pohraničí po Mnichovu 1938 na hospodářství, ale především na československou mnohonárodnostní společnost, jež se s touto situací snažila vyrovnat. Přetransformovala se i politická sféra, kterou záhy ovládly národně konzervativní strany s heslem „Republika malá, ale naše“. Jak dlouho ale bylo toto tvrzení pravdivé? I toho se dotkl zástupce ředitelky HÚ doc. Jan Němeček, který připomenul nacistickou okupaci, její odmítnutí ze strany mezinárodních mocností v čele se Spojenými státy americkými, Velkou Británií, Francií a Sovětským svazem a argumentaci Německa, jež v rukou drželo dohodu podepsanou prezidentem Emilem Háchou v Berlíně. Především se ale věnoval formování československého zahraničního odboje a podtrhl i rozpory, které v česko­slovenské emigraci panovaly. Naopak na formování domácího odboje se zaměřil dr. Stanislav Kokoška z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR; připomněl fungování konkrétních odbojových skupin, jakými byly například Politické ústředí, Petiční výbor Věrni zůstaneme nebo Obrana národa a odboj komunistický, i skutečnost, že se odbojová činnost odehrávala také v ryze občanské rovině. Příspěvky uzavřela diskuse, v níž vystoupil mj. válečný letec a veterán od Tobrúku plk. Pavel Vranský se vzpomínkou na vlastenectví a sílu národa.

Foto: Luděk Svoboda, Akademický bulletin

Druhý blok vědeckého setkání, ve kterém se prezentovali vědečtí pracovníci HÚ, se zaměřil na sledování reakcí politické sféry a také na kroky a vliv československé armády. Vývojem levice, a to jak socialistické, tak komunistické, se zabýval dr. Emil Voráček; nevěnoval se pouze vlivu sociálně demokratické strany a Národní strany práce, ale předestřel i problém se studiem archivů, kde nejvíce komplikací nalezl v ruských archivech. Doc. Jaroslav Šebek hovořil o politickém katolicismu, který podle jeho tvrzení sehrál v březnových dnech roku 1939 velkou úlohu, když podstatně ovlivnil veřejné mínění. Jednání Vatikánu, který na jaře 1939 neustále ustupoval nacistické agresi a obětoval demokratický stát ležící ve středu Evropy, nevedlo k urovnání situace a k zachování klidu, ale naopak přispělo k eskalaci konfliktu. Také doc. Šebek se vyjádřil k současným možnostem archivního bádání, když upozornil na existenci důležitých materiálů ve vatikánském archivu. Se stále živým tématem uzav­řela druhý blok doc. Zlatica Zudová-Lešková, která podrobně přiblížila stav, bojeschopnost a ideje československé armády v období druhé republiky a připo-mněla některé bojové akce z tohoto období, stejně jako reakce, jež vyvolal vstup německé armády na naše území po Háchově jednání v Berlíně, kdy generál Jan Syrový nařídil vojákům neklást příchozím vojskům wehrmachtu odpor. V navazující diskusi se aktéři shodli, že ani v nejmenším nelze na tehdejší československé společnosti pozorovat známky rezignace.

Foto: Blanka Šubecová, Archiv HÚ AV ČR
Závěrečné slovo patřilo významnému historikovi Robertu Kvačkovi.

V závěrečném bloku se Mgr. Blanka Jedličková z HÚ věnovala otázce paměti a vzpomínání na dobu nacistické okupace; charakterizovala současný stav bádání k tomuto tématu v orální historii a dospěla k závěru, že nastupující generace na téma nevzpomíná. Nastínila i otázku využití tzv. kolektivní paměti, která poskytuje teoretický prostor pro empirické zkoumání nastoleného problému. Zdůraznila, že studium vzpomínek a paměti by mělo tvořit základní rovinu vědeckého bádání o národním historickém vědomí. V posledním příspěvku jednání prof. Drahomír Jančík z Ústavu hospodářských a sociálních dějin Filozofické fakulty UK sledoval dlouhý vývoj představ německých hospodářských odborníků na ovládnutí Československa; prvkem, který měl sjednotit střední Evropu, měla být idea propojení československého a německého trhu do hospodářské unie podobné té, jež v roce 1931 vznikla mezi Německem a Rakouskem. Dále se věnoval začlenění české ekonomiky do německé ekonomické sféry po 15. březnu 1939 a tzv. nedobrovolné integraci „zbytkového“ českého hospodářství.

Velký ohlas jako vždy sklidilo do širokých konsekvencí zasazené závěrečné slovo nestora moderní české historiografie prof. Roberta Kvačka upozorňující na jistou přeexponovanost kritiky marasmu společenských poměrů druhé republiky, ale – vedle vlastních reminiscencí coby malého školáka na 15. březen – i na téma více než aktuální – hledání podoby Německa a vztahu (nejen) ke střední Evropě v moderních dějinách vůbec: „Jaké bude Německo? Jaké bude ve střední Evropě, a to v té Evropě od Ukrajiny až po Belgii?“ Otázka právě nyní pro současnou evropskou situaci navýsost naléhavá.

BLANKA JEDLIČKOVÁ,
Historický ústav AV ČR, v. v. i.