Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > 2010  > březen  > Tribuna

Nepolitická věda aneb Můžeme se obejít bez politického rozhodnutí?

V úvodu svého příspěvku chci vysvětlit, že ač ze svazku univerzity, je instituce, již vedu, čistě výzkumná a sdílí všechny finanční radosti i starosti s ústavy Akademie věd ČR. O tom však psát nebudu. Rád bych, čistě technicky, položil otázku, zda je skutečně věda udržitelná a řiditelná vědci samotnými (nebo alespoň těmi, kdo se za její zástupce v realitě současné České republiky prohlašují). Omlouvám se, že používám jako zdroj informací i tabulky hodnocení a metodiku hodnocení Rady pro výzkum vývoj a inovace. Jiná data bohužel v potřebné šíři dostupná nejsou a doufám, že čtenáři pochopí, že pro mou kvalitativní argumentaci vcelku postačí.

Především je tu otázka finanční. O příspěvek na provozování vědy žádá 373 institucí. Při bližším pohledu se ukáže, že z valné části (alespoň 90 %) spadají do jedné z kategorií „humboldtovské“ vědy. Jsou to akademie (v širším smyslu včetně jiných státem zřízených výzkumných institucí dnes různého právního postavení), univerzity a jejich fakulty a „neživé instituce“ jako muzea a archivy. Naše vědecká obec se stále i po více než 200 letech snaží poměřovat právě s tímto pruským systémem. (Odrazem toho je například snaha univerzit mít pokud možno filozofickou, přírodovědeckou, teologickou, lékařskou a právnickou fakultu.) Neboli, výše zmíněné instituce mají na přípěvek nárok, přiznejme jim statut členů výzkumné obce. Pokud bychom se chtěli úplně vyhnout politickému rozhodnutí, musíme všem jejich zaměstnancům platit státní výplatu. Právě absencí státem garantovaného zaměstnání se česká věda výrazně odchyluje od humboldtovského ideálu. V řekněme 300 institucích v naší zemi se zaměstnanci zabývají výzkumem a měli by mít v řízení vědecké obce svůj demokratický hlas. Pokud by chtěli a odhlasovali si to, měli by být placeni jen za svůj výzkum. Myslím, že je zřejmé, že toto není možné už jen z finančních důvodů.

Držme se stále teze, že výzkumníci se mají řídit sami. Další možností je, že hlas každého výzkumníka by měl být vážen. Tato teze je v pozadí scientometrického hodnocení i všech ostatních mechanických hodnocení. Scientometrické či na scientometrii se vážící hodnocení prosazovali zejména protagonisté Akademie věd (československé, poté ČR) od začátku 90. let 20. století. Každý ústav měl svůj žebříček, který se s novým vedením a novou vědeckou radou vždy maličko pozměnil.

Současná metodika hodnocení VaV je jedním takovým odvozeným scientometrickým žebříčkem. Předem svého dovozování chci upozornit, že tak vehementně diskutované „nedoložitelné“ aplikované výsledky tvoří asi 15 % bodového ohodnocení. Takovou váhu je možno státem dotovanému aplikovanému výzkumu snad přece přiznat. Ve valné většině se tedy hodnotí prostřednictvím publikací – převážně impaktovaných (65 %). Domnívám se, že 20 % knihám a jiným sdělením náleží, zvláště v humanitních vědách. V disciplínách, jako je chemie a biologie, se impakt faktorem stále šermuje, a to vcelku po celém světě. Pro ilustraci cituji z nedávného rozhovoru: „[…] Co je v našem oboru nad impaktem 5, je určitě dobře […].“ Jde o větu, která následovala těsně po stížnostech na chybnou interpretaci v (slušně impaktovaném) článku jednoho kolegy a unfair hodnocení jiného rukopisu dvojicí hodnotitelů.

Se zvětšující se skutečně politickou zátěží vedoucích vědeckých pracovníků – při získávání grantů, prosazování vlastních názorů na rozličné žebříčky apod. – přináší radost, je-li publikace správná alespoň v tom smyslu, že předpoklady modelu používaného k interpretaci jsou při měření co nejvíce naplněny a testovány a jsou popsány jejich limity. Nebývá to ovšem zvykem, protože valná většina vedoucích pracovníků a už vůbec ne postdoků a doktorandů, kteří články vesměs píší, si není existence modelu ve své disciplíně vůbec vědoma, považují ho za fakt.1 Jako příklad uvedu publikaci v kvalitním fyzikálním časopise, v níž bylo spektrum složené z 32 pěkných Gaussovských peaků. Krásný výsledek, dokud se člověk nedočetl, že detektor měl 32 měřicích prvků. Nebo: valná většina výzkumníků v biologii používá mikroskop a posuzuje rozlišení podle vzorce Ernsta Abbého z roku 1873, o němž již sám tvůrce věděl, že je jen nejjednodušším přiblížením. Věřím, že tvůrce 32 Gaussových křivek z 32 naměřených bodů, jistě postdok či Ph.D. student, prodává, jak nakoupil, prostě použil výstup z přístrojového software. Stejně tak mikroskopik do publikace s lehkým srdcem vloží obrázek ve formátu JPG a neví nic o transformacích, které obrázek podstoupil, neměřil odezvu čipu kamery ani se nesnažil objektivně nastavit zaostření. V 21. století jsou modely experimentální vědě vesměs skryty v přístrojovém software, v teoretické v mnoha případech zas ve všeobecně používaných výpočetních software. 

Každý, kdo si na happening Vážení vědy (20. 10. 2009, piazzetta Národního divadla) přinesl vlastní články, monografie nebo patenty, mohl své výsledky definitivně zvážit na dřevěné váze.
Každý, kdo si na happening Vážení vědy (20. 10. 2009, piazzetta Národního divadla) přinesl vlastní články, monografie nebo patenty, mohl své výsledky definitivně zvážit na dřevěné váze.

Vyjděme ale z tvrzení, že vysoký impakt faktor je zárukou kvality. Metodika RVVI tomu říká „článek v prestižním impaktovaném časopise“ a přisuzuje mu 500 bodů. Ostatní časopisy se pohybují mezi 10 až 300 body. Dříve to bylo 5 až 140 bodů. Body se tak tím nebo oním způsobem vypočítávají z pořadí časopisů podle bezprostřední citovanosti. Na tomto místě promiňte, následující věta není provokace. Jsou minimálně dvě součásti univerzity, u nichž se převážná část publikací překrývá se spolupracujícími pracovišti Akademie věd. A obě tyto součásti univerzit mají průměrné bodové hodnocení impaktované publikace vyšší než všechny partnerské ústavy Akademie věd. Tím nechci demonstrovat nic jiného, než že pokud si nastavíme žebříček a řídíme se jím, vždy lze z nějaké skupiny pracovníků určitého rozdělení výsledků vybrat ty, jejichž práce se lépe umístí v daném žebříčku než průměr původní skupiny. I v lehké atletice je někdo lepší na maraton a jiný na vrh koulí. V tomto případě byl výběr součástí univerzity zjevně konformnější s žebříčkem RVVI než u partnerských ústavů AV ČR. V první desítce podle tohoto měřítka kvality (a tudíž fakticky hodnocení RVVI) samozřejmě ústavy Akademie naprosto převažují; vede ÚACH AV ČR, v. v. i., v Brně. Ovšem na dalších místech se již ústavy Akademie a univerzitní součásti mísí.

Proč se o tom tak šířím? Pokud totiž není vědec každý, kdo pracuje na „humboldtovské“ instituci, musíme najít jiné kritérium pro toho, kdo jím je. Tak třeba ten, kdo pracuje v instituci určité kvality, například s průměrným bodovým hodnocením publikace podle RVVI 30? To je pod polovinou škály mezi 0 a 63 nejlepšího ÚACH AV ČR, maximum je nad 145. Neboli: troufám si tvrdit, že všechny instituce publikující převážně v časopisech v horní polovině IF by měly v tomto měřítku bez problémů obstát, zejména ústavy AV ČR. Nebo jinak: chyba zařazení časopisu 50 % (např. z prvního do třetího kvartilu dle WoS) by neměla hrát roli. Mnozí ovšem propadnou i tak; a to i ti, které řada občanů tohoto státu pociťuje jako potřebné a k nimž se skutečně chodí ptát a učit, nemocnice, ústavy aplikovaného výzkumu, některé fakulty. Taková cesta bude jistě – a právem – politicky neprůchodná. Jenže se k ní de facto schyluje. Jen nemnozí pracují v oboru, kde lze poctivě vytvořit deset a více impaktovaných publikací do roka nebo jsou schopni bez cizího spoluautorství každoročně publikovat v Nature či PNAS. To je ale nutné k přežití v prostředí, kde výzkumník je každý, kdo přispívá do RIV. Bude to nakonec veřejnost, kdo nás vyléčí z představy, že vědci se dovedou řídit sami.

Česká republika není až tak výjimečná. Jen se v plné míře pustila do aplikace právě toho modelu vědy, který si vypracovali vědci sami (a který je svého druhu sportovním kláním). Ve dnech 14.–15. ledna 2010 jsem se v Bruselu zúčastnil konference evropské technologické platformy Photonics 21. Jde o profesní sdružení, jehož členy jsou právě ti, kdo dodávají hardware i software používané i ve vědeckých laboratořích – vývojáři Philips, Carl Zeiss, Leica apod. Při jednání hned několikrát zaznělo: tuto věc (např. přístroj na včasnou diagnostiku rakoviny) můžeme vyvinout, ale univerzity nejsou dobrými partnery, protože takový vývoj nepřinese články v Nature nebo Science.

Photonics21
Obě fota: © Stanislava Kyselová, Akademický bulletin

Ve vší úctě, v článcích je poznání jen zčásti. Je v nich též snaha se zviditelnit – reklama, odraz politických schopností autorů, nepřesvědčený kompromis dosažený v dialogu s hodnotitelem, aby už byl článek konečně přijat atd. V horní polovině tabulky často platí, že čím vyšší IF a čím horší adresa (např. většina českých), tím větší váha mimovědeckých kritérií. Navíc články vycházejí mnohdy s až dvouletým zpožděním za aktuálním stavem výzkumu. Opravdové poznání se jako vždy předtím, neboť tak funguje lidský mozek, předává společnou prací učitele a žáka. Se vší pracností při základní výuce, selháními na půli cesty a hořkostí rozchodů, když žák učitele překoná. To, co společnosti něco přináší, jsou především stále noví žáci, z nichž se pravidelně stávají noví učitelé, noví výzkumníci či jen vedoucí pracovníci z praxe. Pokud si musí vývojové laboratoře firem vychovávat pracovníky samy, není divu, že jsou nespokojeny. A předávají své názory jak politikům, tak svému okolí. Pokud se tedy chceme vyhnout tomu, aby lidé neznalí rozhodovali o tom, co my vědci budeme dělat, musíme si především vychovávat žáky. Z jejich politického dialogu a ekonomické váhy po odchodu do praxe vyplyne, jaké obory jsou potřebné a je nutno podpořit. A celkem s jistotou přitom tam, kde je to na místě, vzniknou články v časopisech s IF v horní polovině tabulky daného oboru k uspokojení našeho soutěživého ducha. Vždyť i atletické rekordy vznikají často v klidu na domácím mítinku a ne zrovna na olympiádě.

Posledních 20 let bylo ovšem – bohužel – v tomto směru nevyužito ke škodě všech. Takže nás, co se dnes o financování vědy sváříme, se nejspíš už ona ideální budoucnost nedotkne. Jistě by nás mohla společnost oceňovat za naše vědecké výkony tak jako sportovce, v rámci národní hrdosti. K tomu by však byly třeba mezinárodně uznávané medaile. Těch se ale ve vědě uděluje po čertech málo a žádný Čech na ni už padesát let reálně neaspiroval.

DALIBOR ŠTYS,
Akademické a univerzitní centrum Nové Hrady


1 Důvodem (v celém západním světě) je nedostatečně náročné vzdělávání zejména v matematice a dalších přírodních vědách, ale třeba i historii nebo rodném jazyce. V ČR je alespoň na řadě gymnázií a některých středních průmyslových školách zachováno povědomí o možné vyšší náročnosti studia, na vyšších stupních studia od bakalářské úrovně se však i u nás zcela rozpadá a nadaní studenti se rozplynou v průměru ostatních. Úroveň studia se přizpůsobí méně nadaným a vytvoří se pocit, že zvládnutím zkoušky (a případných několika dalších) byl zvládnut i obor. Povědomí o objektivitě nekonečnosti hranic poznání je to, co se vytrácí především. Z toho, koneckonců, pramení i scientometrie, která je ve velké míře i neúctou ke skutečnému a pracnému poznání v nepopulárních, a tudíž neimpaktovaných a pozdě citovaných oborech.