Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Jsme všichni v Evropě na jedné lodi

Kam v pestrém a mnohotvárném světě směřuje evropská civilizace?
Kam v pestrém a mnohotvárném světě směřuje evropská civilizace?
REPROFOTO: WIKIPEDIA.ORG

(Evropa na rozcestí mezi minulostí a budoucností)
Promoční projev na Univerzitě Pardubice 18. ledna 2010

Před několika měsíci se podařilo pod záštitou České komise pro UNESCO dokončit první stálou expozici věnovanou dějinám české vzdělanosti. S pořadatelským Pedagogickým muzeem J. A. Komenského v Praze na tomto díle spolupracovala vedle Akademie věd ČR především Univerzita Pardubice. Tato poměrně ještě mladá, ale o to dynamičtěji se rozvíjející univerzita vyslala k účasti na společné prezentaci naší vzdělanosti nejlepší síly své Fakulty filozofické, počínaje bývalou paní děkankou a nynějším děkanem a konče představitelkou svých úspěšných doktorandů.

Obecná porada o nápravě věcí lidských patří mezi vrcholná díla J. A. Komenského.
Obecná porada o nápravě věcí lidských patří mezi vrcholná díla J. A. Komenského.

Expozice dostala příznačný název – Odkaz J. A. Komenského. Tradice a výzvy české vzdělanosti Evropě. Nebylo to jen proto, že šlo o jednu z reprezentativních akcí k českému předsednictví v Evropské unii, ale především z důvodu, že se tvůrci expozice shodli na základním kritériu pro posuzování české vzdělanosti minulé, současné i budoucí – tímto měřítkem je důstojné místo českých zemí v Evropě a ve světě.
Také proto se nová formulace dějin české vzdělanosti soustředila na dominanty, které nás těsně spojují s evropskou kulturou, a zvláště na vrcholné výtvory a projevy, které dokázaly oslovit celou Evropu, někdy i ostatní kontinenty. Od vstupu do evropského civilizačního okruhu prostřednictvím christianizace přes vrcholná období pražské univerzity a jedinečný rozmach českého pedagogického myšlení až po vznik technického a speciálního školství, úlohu studentstva v boji proti totalitním režimům a demokratizaci vzdělávání prostřednictvím nové sítě českých vysokých škol v nedávné době.
Nad dvanácti zvolenými dominantami ční jedinečné dílo Jana Amose Komenského, patrně nejpronikavějšího génia, který kdy vzešel z českého a moravského prostředí. Jeho velikost nespočívá jen v rozhodujícím podílu na vytvoření moderní didaktiky a pedagogiky, ale také ve výjimečné schopnosti porozumět světu své doby, předvídat možnosti jeho vývoje v příštích staletích a předložit mu svou komplexní reformní představu. Obecná porada o nápravě věcí lidských, Komenského vrcholné dílo, je přístavem, do něhož se můžeme uchýlit, chceme-li v odstupu od hektické každodennosti přemýšlet o Evropě a o sobě, a zároveň zůstává nepřeberným zdrojem podnětů a obrazů, které pomáhají formulovat představy o Evropě i ve 21. století. „Jsme všichni v Evropě na jedné lodi, a díváme se na ostatní světadíly, jak se na svých lodích potácejí v oceánu lidských pohrom,“ napsal Komenský, když mluvil o své i o naší době.
Komenského všenápravné dílo se stalo výzvou k přemýšlení, poznávání a odpovědnému konání v každé škole a v každém městě, v každé zemi i v celé Evropě; stalo se podnětem k vědomí, že žádný velký problém nelze trvaleji řešit bez dostatečného zřetele k širším mezinárodním souvislostem, ale také že žádné lidské řešení nemůže začít jinde než ve vědomí, svědomí a vzdělání jednotlivých myslících lidí. Právě proto, že to byli badatelé a učitelé Univerzity Pardubice, kteří obětavě přistoupili k prezentaci odkazu a výzev velkého českého humanisty, opovažuji se předstoupit na půdě Univerzity Pardubice se skromnou úvahou o jedné z naléhavých výzev, které stojí před námi i před naším – evropským – kouskem světa.

Jaroslav Pánek, místopředseda AV ČR představuje Heleně Illnerové, bývalé předsedkyni Akademie věd ČR, expozici Odkaz J. A. Komenského. Tradice a výzvy české vzdělanosti Evropě.
Jaroslav Pánek, místopředseda AV ČR představuje Heleně Illnerové, bývalé předsedkyni Akademie věd ČR, expozici Odkaz J. A. Komenského. Tradice a výzvy české vzdělanosti Evropě.
Foto: Petr Šolar, Archiv Pedagogického muzea J. A. Komenského v Praze

Jak se tedy cítíme my Evropané? Kdyby nebylo světové finanční krize a kdybychom si odmysleli více či méně oprávněné nářky nad politickými reprezentacemi, pak snad docela dobře. Sociologické výzkumy dokládají, že stále více Čechů i příslušníků jiných národů v nových zemích Evropské unie si zvyká na toto společenství a projevuje spokojenost s růstem životní úrovně. Dlouhodobý mír a poměrně blahobytný klid nás ukolébávají v přesvědčení, že nemá smysl zabývat se otázkami širšího dosahu, protože je beztak za nás zodpoví někdo jiný, možná i za hranicemi naší země. Pokud nás z tohoto poklidu vyruší teroristický útok, cítíme jen, že je to kdesi daleko; když nás někdo straší klimatickými změnami, můžeme si říci, že asi nastanou, ale ještě to dlouho potrvá; a jestliže někdo pohrozí důsledky předlužení, můžeme doufat, že my už se finančního zhroucení nedožijeme. Jak dlouho si budeme moci tento poklid dopřávat, ukáže čas.
Na evropské lodi se však ozývají i jiné postoje, které vycházejí z nově získávaných zkušeností. Uvědomují si to Pařížané, když jejich ulice vypalují přistěhovalci z předměstí, kteří odmítli přijmout francouzský způsob života a respektovat platné právo. Poznávají to Angličané, když v některých jejich městech navrhují imigranti zatím lokální zavedení islámského práva. Všímají si toho Němci, když turecký premiér vyzve tamní tureckou menšinu, aby nepřijímala zvyklosti většinového německého obyvatelstva. Pociťují to Švýcaři, když se bouří proti pozvolné islamizaci symbolizované minarety, Nizozemci, šokovaní rituální vraždou režiséra van Gogha, či Dánové udivení muslimským bojkotem v důsledku zveřejnění několika zdánlivě nicotných karikatur. A navíc se celý svět třese před masovými vraždami a projevy nenávisti, jež vycházejí z prostředí islámského fundamentalismu. Svět čeká na to, až se mlčící muslimská většina bude od těchto projevů důrazně distancovat, čeká a čeká…
Britský historik Niall Ferguson nedávno prohlásil, že politici blahosklonně přihlížejí, jak „skoro po celé Evropě volně působí islamistické radikální skupiny, někde se dokonce nechávají vydržovat ze státních peněz. Teroristické skupiny se organizují víceméně na veřejnosti. Přistěhovalecké komunity slouží jako podhoubí terorismu… Nevím,“ pokračuje Ferguson, „co se ještě musí stát, aby se politická elita probudila a znemožnila islamistické operace ve svých zemích.“ Fergusonovo vysvětlení zní: je to důsledek politické korektnosti čili strachu přiznat si pravdu a cynismu, s nímž politici sbírají hlasy i těch voličů, kteří vítají toleranci vůči islámským fundamentalistům. „Tohle je kriminální nedbalost našich politiků. A ohromný problém celé Evropy,“ dodává se smyslem pro vyhrocení tématu tento britský kritik.
Obavy z muslimů a z islamizace, ale hlavně strach z terorismu přiživují události, které se před očima Evropanů odvíjejí na ostatních kontinentech. Takové země jako Libanon či Kosovo se stávají laboratořemi, v nichž se procesy islamizace odehrávají takřka „v přímém přenosu“. Narůstající strach Evropanů už přináší první hysterické reakce. Nejnápadnější z nich je nedávné obnovení irského zákona o přísném postihu těch, kdo se rouhají. Pod trestní sankci byly v katolickém státě postaveny všechny projevy, které mohou vzbuzovat pohoršení věřících. Na jedné straně je to pokus o ochranu víry, na druhé straně nesplnitelná snaha zajistit ničím neproblematizované soužití vyznavačům různých náboženství. Avšak z povahy různých konfesí plyne, že leccos z toho, čemu jedni pevně věří, druzí odmítají, neboť je to v rozporu s jejich vírou. Nejde tedy jen o urážky jinověrců, ale také o kritické uvažování, ať již z hlediska konkrétního náboženství, či z pohledu agnostiků a ateistů. V důsledku znamená takový zákon vážný zásah proti svobodě kritického myšlení, na němž byla budována moderní Evropa.

Dnes už některé kritické reakce zaznívají také od nás. Sociolog Ivo Možný sice varuje před „paranoickým pocitem všeobecného ohrožení“, ale zároveň charakterizuje naši civilizaci jako „zlenivělou, poživačnou a rapidně degenerující“. Filozof Erazim Kohák nabádá k zachování základních hodnot naší civilizace – svobody, spravedlnosti a solidarity, ale dodává, že pokud je evropská civilizace natolik okoralá, že nebude schopna hájit vlastní hodnoty, pak zanikne, ať již k nám budou přicházet muslimové nebo ne. A konečně teolog, odstupující pražský arcibiskup Miloslav Vlk, přímo varuje před islamizací Evropy, která – pokud nevyužije poslední příležitosti – „bude pykat za opuštění svých duchovních základů“. Kardinál Vlk shledává slabost Evropy nejen v rychlém početním růstu muslimských přistěhovalců a v jejich vysoké porodnosti, ale také a především v jejich „duchovní výzbroji“ oproti bezbranné, ideově vyprázdněné Evropě. Tři uvedené příklady naznačují, jakým způsobem uznávané autority hodnotí naši nynější situaci. Jak jsme se však do této vážné situace dostali?
V uplynulých dvou tisíciletích prošla Evropa velmi složitým vývojem, který vedl v polovině 11. století k definitivnímu rozdělení na západní a východní křesťanský okruh a od 15. století – počínaje českou a později německou a švýcarskou reformací – k rozpadu západního křesťanstva do několika soupeřících proudů. Evropa zažila dlouhá období náboženských válek, které nakonec vedly k poznání, že mocenskými prostředky nelze nastolit konfesijní jednotu. Evropské národy si po trpkých zkušenostech postupně osvojily nesmírně důležité umění tolerance ve vlastních zemích i mezi sebou navzájem. Osvícenství 18. století a revoluce vycházející z jeho idejí podstatně oslabily vliv církví na veřejný život, ale nepopřely křesťanské, přesněji řečeno křesťansko-židovsko-antické základy evropské civilizace. Otevřely cestu k sekularizaci a zároveň i ke snazšímu dorozumění mezi zeměmi, které v předchozích staletích vyrůstaly pod konkurenčními vlivy katolicismu, pravoslaví či různých forem protestantismu. Tato nová situace konečně přinesla plné zrovnoprávnění židovské menšiny, bez jejíhož intelektuálního vkladu si vůbec nelze představit kulturní a vědecký vzestup moderní Evropy. Ve 20. století, v jehož průběhu sekularizace výrazně pokročila, ale kdy se také projevila strašlivá podoba ideologické nenávisti a holocaustu, se stalo osudem Evropy soužití praktikujících a věřících křesťanů a židů s těmi, kdo sice náboženskou víru nevyznávají, ale přesto – vědomě či bezděky – na křesťanské a židovské kořeny navazují.

Je to vaše volba!, proklamují plakáty před sídlem Evropského parlamentu v Bruselu.
Je to vaše volba!, proklamují plakáty před sídlem Evropského parlamentu v Bruselu.
© Stanislava Kyselová, Akademický bulletin

V posledních desetiletích 20. a na počátku 21. století si začali Evropané silně uvědomovat nový fenomén – mimořádně rychlý růst počtu cizinců přicházejících z jiných kontinentů. Byl to jev starý i nový zároveň. Cizinci, byť v menším počtu, byli v Evropě přítomni vždy, ani nemluvě o tom, že etnogeneze dnes existujících evropských národů byla ve středověku významně ovlivněna posunem asijských etnik z východu na západ eurasijského prostoru. Bylo tu však i cosi převratného. Evropa, jež měla od 16. až do počátku 20. století obrovské populační přebytky a která byla schopna osídlit Ameriku a Austrálii, dokonce zakotvit i v Africe a Asii, tuto sílu ztratila a sama se stala předmětem hromadného při­­stěhovalectví. Dvě světové války zdecimovaly několik generací mladých fertilních Evropanů a dalekosáhlá proměna rodiny, spjatá se zavedením antikoncepce, zpečetila fakt, že Evropa začíná vymírat. To vše přicházelo v době, kdy bylo zapotřebí pracovních sil k poválečné rekonstrukci a k nastartování německého hospodářského zázraku a kdy se rozpadaly staré koloniální říše. Migrace Turků, Alžířanů, Pákistánců a příslušníků jiných národů do západní Evropy začala měnit její etnickou, ale i náboženskou a s tím spjatou civilizační strukturu.
Zatímco příchod nových, podnikatelsky zdatných obyvatel z Dálného východu nevytvářel zvláštní obtíže, masové přistěhovalectví z muslimských zemí se projevilo jako vážný problém. Zapůsobila tu jak stará historická zátěž, tak i aktuálně probíhající vývoj. Dějiny středověké a novověké Evropy byly totiž poznamenány existenčním zápasem mezi křesťanskou Evropou a jejími muslimskými sousedy. Od 8. do 15. století probíhalo válečné soupeření s Araby na jihozápadě, od 14. do počátku 20. století s osmanskými Turky na jihovýchodě starého kontinentu. Po více než tisíc let se utvářel obraz úhlavního nepřítele na půdorysu muslimských výbojů do Evropy na jedné straně a křížových výprav do Levanty a koloniálního panství v severní Africe a na Blízkém východě na straně druhé. Řeky prolité krve vytvořily na obou stranách stereotypy nepřátel na smrt.
Evropané až do druhé světové války zakládali své výsadní postavení na jednoznačné technologické a mocenské převaze. Následný rozpad koloniální soustavy uvedl ovšem islámský svět do pohybu. Jeho početně a teritoriálně nejvlivnější – arabská – složka pociťovala potřebu překonat dlouhodobou zaostalost za Evropou a v bipolárním světě druhé poloviny 20. století experimentovala se socialismem pod sovětskou patronací i s nacionalismem, který měl vést ke sjednocení (alespoň podstatné části) Arabů rozdělených do řady států Afriky a Asie. Oba projekty ztroskotaly a jako jediný skutečně využitelný integrační prvek se začalo osvědčovat náboženství. Zpolitizovaný islám (jakkoli oslabovaný vnitřními rozpory) se stal ideologií, která dodala muslimskému – nikoli jen arabskému – světu sebevědomí síly a ofenzivnosti více než miliardového společenství národů, sahajícího od Maroka po Indonésii. Znovu ožily dávné představy o tom, že „svět míru“ čili „svět islámu“ je předurčen k tomu, aby ovládl i další kontinenty, především Evropu. Islámská revoluce v Íránu, porážka sovětských vojsk v Afghánistánu a nakonec i úspěšné přenesení války na území USA propůjčily tomuto úsilí novou dynamiku a průraznost. Islám se znovu stal silným politickým – integračním i ofenzivním – činitelem.
Evropský vývoj se ubíral v téže době zcela opačným směrem. Náboženství už bylo odděleno od politické moci, stalo se převážně soukromou záležitostí věřících, evropská společnost prošla ve většině států sekularizací a snášenlivost vůči jinověrcům přerostla mnohde až k vzájemné lhostejnosti. Respektování lidských práv včetně svobody vyznání v zásadě vycházelo z představy, že náboženské spory patří minulosti a že stejnou míru apolitické tolerance budou vykazovat stoupenci všech náboženství. I když tohoto cíle nebylo dosaženo beze zbytku ani v celé Evropě, teprve radikální politizace islámu tuto koncepci rozvrátila. Sekularizované křesťanství se v novém světle začalo jevit jako slabé a bezbranné a přesycená evropská společnost, která položila jednostranný důraz na zajištění svého blahobytu, se možné konfrontace zalekla.

Nejen odlišný přístup k náboženství a jeho politizaci, ale i způsob politického myšlení Evropu oslabovaly. Reálná politika mocenských zájmů byla totiž ovlivňována „politickou korektností“, snahou skutečně nebo alespoň verbálně otupit problémy ve vztazích mezi lidmi, sociálními skupinami a národy. Evropa a Severní Amerika musely ve druhé polovině 20. století projít očistcem politické korektnosti jako karanténou po již ukončeném období evropské převahy nad ostatním světem. Vždyť Evropa v minulosti přinesla ostatnímu světu kromě mnohostranné modernizace také těžká břemena v podobě kolonialismu a rasismu, nacismu a komunismu se všemi jejich válečnými a genocidními důsledky. Sebemrskačskou lázní politické korektnosti se Evropa časem dokázala zbavit přezíravosti vůči ostatním kontinentům a opustila nehumánní představu o nadřazenosti bílé rasy. Mezitím ovšem proběhly bouřlivé proměny světa. Mocenská převaha se přesunula přes Ameriku do pacifické oblasti; Evropa se stala cílem milionů při-stěhovalců z Asie a Afriky; Evropané a dědictví evropské kultury byli postupně vytěsňováni z řady bývalých kolonií. Otřesená a slábnoucí Evropa musí hledat záchranu v co nejširší integraci. Karanténa, kterou si „bílá“ část lidstva uložila, splnila svůj účel, ale na počátku 21. století se zjevně přežila a stala se překážkou realistického posuzování mezilidských a mezinárodních vztahů.
Zdá se, že Evropa stojí dnes na rozcestí. Málo jí pomůže, budou-li jednostranně snášeny pouze doklady o jejím úpadku. Jistě, je třeba o nich mluvit a věcně je analyzovat. Pokud však nechceme přistoupit na ode-vzdaný fatalismus a nemíníme se oddat beznaději, pak je nutno hledat i pozitivní východiska. Základní otázkou je, zda evropskou křesťansko-židovsko-antickou civilizaci pokládáme za hodnotu, která si zaslouží přežít, a zda je tu svobodná vůle něco za tímto cílem učinit. Pokud usoudíme, že tato civilizace je naším domovem a že svůj domov má každý člověk a každá společnost právo chránit před zánikem či pohlcením, měli bychom si stanovit, které jsou podstatné rysy tohoto domova v porovnání s ostatními civilizacemi světa.
Měli bychom najít takové znaky, které budou odpovídat obecné humanitě a nebudou v rozporu s existenčními zájmy Evropanů. Je třeba to učinit včas už proto, aby se této tematiky důrazněji než dosud nechopili domácí fundamentalisté a nezačali Evropu „hájit“ pod zrůdnými hesly neonacismu či jiných šovinistických ideologií. Myslím, že hned na počátku je třeba odmítnout rasové pojetí Evropy, neboť stejně dobrými dědici evropské civilizace mohou být lidé bílí, černí či žlutí. Na druhé straně by se však předmětem diskuse měly stát základní konfrontační body evropské a islámské civilizace – pojetí svobody, úcty k životu a k pluralitě jeho projevů, rovnoprávnost žen a další. Zvláštní váhu má otázka práva. Jakkoli nejsme dnes spokojeni s jeho výkonem, jeho základní rys, totiž teritorialitu, bychom měli rozhodně bránit. Je to výsledek tisíciletého evropského vývoje, který přinesl principiální rovnost občanů před zákonem. Prosazení islámského práva, byť zpočátku jen lokální, by znovu zavedlo dávno překonanou personalitu práva a celý systém evropského uspořádání by rozvrátilo. To by byl skutečně první krok k zániku dosavadní Evropy a počátek její islamizace.
Evropa by se měla ve svých základních dokumentech přihlásit ke svému duchovnímu dědictví. Pokud jde o peníze, Evropa se neostýchá to učinit – na bankovkách Evropské měnové unie nechybějí symbolické prvky románské baziliky či gotické katedrály. Jakmile však jde o formulaci ústavy, utápí se nekonečné jednání v tisíceru dílčích norem, jen aby nebylo nutné formulovat podstatu a kořeny, z nichž vyrostla Evropská unie. Místo jasné deklarace, kdo jsme, odkud přicházíme a kam chceme v pestrém a mnohotvárném světě směřovat, sdílíme zatím bezbarvé, bezpříznakové evropské občanství. Tato programová neurčitost už narazila na odpor v zemích, jejichž obyvatelé – nebo alespoň jejich intelektuální elity – mají vyhraněnou představu o své národní, náboženské a tím i civilizační zakotvenosti. Diskuse o vztahu křesťanství a evropanství, probíhající v sousedním Polsku, to jednoznačně dokládají.

Historické vyobrazení Evropy s částí Afriky a Asie pocházející ze 17. století
Historické vyobrazení Evropy s částí Afriky a Asie pocházející ze 17. století
Foto: ODDENS.GEOG.UU.NL

To vše jsou na první pohled témata pro vrcholné politiky. Ve skutečnosti ovšem jejich řešení či opomenutí dopadne na každého z nás a zvláště na generace našich žáků a potomků. Máme tedy mlčet jen proto, že nedisponujeme výkonnou a legislativní mocí a že u nás není zakotven institut referenda? Před téměř čtyřmi staletími to byl J. A. Komenský, kdo zastupoval poražené a vyhnané, a pokud mu někdy naslouchali mocní, pak především proto, že v něm viděli úspěšného školmistra či nenapravitelného snílka. Komenský se přesto nevzdával a myslel za horizont vlast-ního života, neboť věřil, že současné konflikty dokáže svět překonat a jednou se může stát lepším místem pro život. Neodmítejme malověrně tuto inspiraci a uvažujme, co lze dělat v malé zemi, jíž se víc než kdykoli dříve dokořán otevřel evropský komunikační prostor. Vyjděme od výuky a výchovy lidských bytostí, od činnosti, která je důstojným posláním všech typů škol, ale při níž největší tvůrčí prostor mají univerzity, neboť učí nejen své žáky, ale i příští učitele a budoucí politiky.
Co je tedy v našich možnostech? Pokud bychom se chtěli inspirovat Komenského přesvědčením, že cesta k nápravě vede přes vzdělávání a kultivaci ducha, pak se nabízí několik vzájemně se doplňujících možností. Žádná z nich není jednoduchá a každá klade nároky na dlouhodobou vytrvalost. Jejich podstatnou výhodou je to, že jsou alespoň zčásti, zejména v počátcích, zvládnutelné ve vysokoškolském a akademickém prostředí. Tedy:
(1) Učiňme téma evropské civilizace jedním ze závažných předmětů na vysokých a postupně i na středních a základních školách. Poskytněme nastupujícím pokolením vzdělávání v tomto směru, diskutujme s nimi o tom, co pro nás tato civilizace znamená, do jaké míry nám na ní záleží a zda máme vůli ji zachovat. Učme je toleranci a porozumění vůči jiným civilizacím, ale pěstujme jejich sebevědomí k obraně dědictví, které nám zanechaly desítky minulých pokolení.
(2) Rozviňme o tomto tématu diskusi na celospolečenské úrovni; zbavme se tabuizace závažných otázek a strachu z přemýšlení o budoucnosti; postavme téma civilizace na úroveň srovnatelnou s tématy ekologickými. Pokusme se přenést tato témata do ideově vyprázdněného politického prostoru a nabídněme je prozíravějším politickým stranám. Můžeme při tom využít konceptu „vůdčí kultury“ nabízejícího kritéria pro trvalé a pokojné začlenění menšin do většinové společnosti při jasném stanovení podmínek, jakými jsou zejména osvojení si většinového jazyka jako základního komunikačního nástroje, zvládnutí nezbytných znalostí nového prostředí, respektování platného práva a dalších civilizačních norem.
(3) V mezinárodních diskusích se snažme vyjádřit české stanovisko jako příspěvek země, která má za sebou zcela výjimečné zkušenosti, neboť se už 600 let potýká s problémem soužití různých věr, a která – ať již v dobrém či zlém – pokročila tak daleko v sekularizaci veřejného i soukromého života.
(4) Snažme se formulovat jasná, ale poučená stanoviska k přistěhovalectví do otevřeného schengenského prostoru a k jeho regulaci, k otázkám asimilace, integrace a multikulturalismu, tedy ke konceptům, s nimiž již jsou určité zkušenosti, které však čekají na nezávislé vědecké zhodnocení. V univerzitním a akademickém prostředí máme možnost – na rozdíl od nezávazných a naprosto neinformovaných prohlášení některých politiků – vést vážnou diskusi o tom, které cesty do budoucnosti jsou schůdné a které příliš riskantní; zda a v jaké podobě si přejeme rozšíření Evropské unie na východ a jihovýchod, či jaké důsledky by mělo přijetí Turecka, v němž se znovu probouzí programový islamismus, za perspektivně nejlidnatější stát Evropské unie.
(5) Navažme na dobré zkušenosti s výchovou zahraničních studentů a uplatněme je v co největším rozsahu s důrazem na ty země, v nichž je vůle sdílet s námi evropské hodnoty. Někteří z takových absolventů u nás zůstanou a obohatí český genofond, jiní se vrátí a většinou po celý život zůstanou věrnými přáteli a podporovateli společných myšlenek, které si osvojili v době studií. Uprostřed krize se takový návrh může jevit jako nesplnitelný, ale mějme na paměti, že tu nejde o program na rok či dva, nýbrž na celá desetiletí!
Dovolte mi slovo závěrem: vím, jak je nepopulární mluvit o nových povinnostech a nákladech v době, kdy máme už dosavadních starostí nad hlavu a kdy cítíme stálý nedostatek financí. Jsem však přesvědčen, že před námi stojí a narůstají vážné problémy, jejichž zvládnutí si vyžaduje pevnou vůli a dlouhodobé intelektuální úsilí. Perspektiva je stále ještě otevřená, ale neměli bychom spoléhat na to, že tomu tak bude i za deset, dvacet či padesát let. Není příliš daleká doba, kdy by i pro evropskou loď v oceánu lidských pohrom mohlo být pozdě. Mysleme tedy na dědictví evropské kultury a na civilizaci, v níž chceme žít a pro niž chceme vychovat své žáky i své potomky. Ještě je čas!

Jaroslav Pánek,
Historický ústav AV ČR, v. v. i.