Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > 2010  > březen  > Tribuna

Bezpečnost energetické politiky

V poslední době se otevřela diskuse o jaderné energetice. V jednom z komentářů nešikovně zaznělo, že si naši potomci během 50 let s jaderným odpadem poradí. Již před více než 30 lety napsal Andrej Sacharov v článku Jaderná energetika a svoboda Západu, že jaderný odpad není technologický problém, ale nejoptimálnější a nejhospodárnější volba.

V průběhu posledních dvaceti let jsem několikrát navštívil impozantní laboratoř Oskarshamn a viděl pokroky ve vývoji technologií ukládání paliva. O bezpečnosti uložení v žulových horninách stovky metrů pod zemí nikdo nepochybuje – poslední švédské úvahy však naznačují, že pokud k uložení vyhořelého paliva nakonec dojde, musí být skladiště lehce přístupné, protože pravděpodobně při dalším rozvoji jaderné energetiky a vzhledem k prohlubování energetické krize poslouží tyto již jednou použité palivové články jako nový zdroj energie. Vždyť dnešní jaderné elektrárny v uranových peletách nechaly kolem 95 % energie! Ani Finové si s ukládáním vyhořelého paliva nedělají starosti.

Srovnávat moderní tlakové či varné reaktory západní provenience s Černobylem je nezodpovědné matení veřejnosti.
Srovnávat moderní tlakové či varné reaktory západní provenience s Černobylem je nezodpovědné matení veřejnosti.
Foto: Archiv autora

Nezbytnou podmínkou jaderné energetiky je její bezpečnost a transparentnost. Srovnávat moderní tlakové či varné reaktory západní provenience s Černobylem je nezodpovědné matení veřejnosti. Sovětský svaz začal koncem padesátých let budovat grafitové reaktory RBMK jako východisko z hospodářské krize, do níž ho uvedly kolchozy. Země trpěla akutním nedostatkem potravin a do bývalé obilnice Evropy bylo nutno dovážet m. j. miliony tun obilí. Financovat tyto nákupy mohl pouze export fosilních paliv. Aby Rusko nezmrzlo, rozhodlo politbyro, že energii pro vnitřní trh budou dodávat elektrárny jaderné. Protože však ruský průmysl nebyl schopen vyrábět projektované moderní velké bloky VVER, začal z nouze používat bývalý vojenský grafitový reaktor na výrobu plutonia, jehož výkon byl ztroj- až zpětinásoben. Zatímco ředitel jaderné elektrárny v Sosnovém Boru se postavil proti moskevskému příkazu k provedení nesmyslného a nebezpečného experimentu na reaktoru RBMK, ukrajinský ředitel se vzepřít neodvážil. To spolu se špatnou přípravou operátorů způsobilo černobylskou katastrofu, která dnes slouží jako hlavní argument proti jaderné energetice. Mimochodem, o technologické neschopnosti SSSR vyrábět moderní reaktory typu VVER svědčí i to, že československý průmysl zvládl celých 24 jaderných bloků.

Nedávno jsem nazval naši energetickou politiku Kocourkovem. Dívám-li se na dnešní boom slunečních panelů, které však budou dodávat elektřinu až o 1400 % dráž než Temelín, jsem trochu na rozpacích, zda ve skutečnosti nejde o velkolepý tunel. Strategii přežití lidstva je nutno budovat na úsporných energetických technologiích, racionálním využití obnovitelných zdrojů, energie jádra – a to nejen štěpení, ale i fúze – a také na rozumném omezení růstu spotřeby a zákonitě tedy i zisků.

Nebetyčná hloupost či největší tunel?
Snaha podpořit „čistou“ energii však přináší jiná úskalí, na něž již 15 let marně upozorňuji. Nestabilnost elektrické převodové soustavy napájené větrnými elek­trárnami či fotovoltaickými panely se najednou stala hlavním tématem a energetici varují před kolapsem. Počítejte se mnou: většinu naší elektřiny zatím vyrobí uhelné a jaderné elektrárny. Výrobní cena jedné kilowatthodiny je zhruba jedna koruna. Celkově se vyrobí kolem 70 TWh elektřiny, což stojí přibližně 70 miliard korun. Připomenu, že rekordní rozpočtový deficit v ČR je kolem 160 miliard Kč. Naši zákonodárci i vláda se dohodli, že 1 KWh z větrných elektráren bude vykupována (přednostně) zhruba za 3,50 Kč. Kdybychom chtěli všechnu elektřinu získat z větrných elektráren, zaplatili bychom za ni 245 miliard. Stejně tak byla stanovena výkupní cena za 1 KWh ze solárních panelů na 14 Kč (zase přednostní výkup) a tato cena je garantována na 13 let. Kdybychom za těchto podmínek chtěli vyrobit veškerou elektřinu ze slunečních panelů, stála by nás ročně místo 70 miliard přes jeden bilion – tedy více než 1000 miliard. Jinými slovy přes šest našich rekordních deficitů.

Snadno se dá spočítat, o kolik víc budeme platit za elektřinu při 10% , 20% či 30% podílu obnovitelné elektřiny. Při 30% podílu solárních panelů by nás výroba elektřiny stála skoro 380 miliard Kč. Navíc vítr nemusí vždy foukat – vždyť i současné katastrofální znečištění našeho ovzduší je způsobeno dlouhodobým bezvětřím. Nejvíce elektřiny se spotřebovává večer a v noci, kdy solární panely odpočívají. Takže stejně musí nastupovat náhradní zdroje: tedy uhlí, jádro a snad, budeme-li dosti hloupí, i plyn. Již dnes mají domácnosti problémy s placením účtů za elektřinu. Tony Blair před osmi lety varoval před „energetickou chudobou“. Co na to naši politici? Když o energetické politice nebudou rozhodovat osoby kompetentnější, ani my, ani naše děti se účtů za elektřinu nedoplatíme.

František Janouch