Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > 2009  > červen  > Osobnost

Před 80 lety zemřel český historik František Hýbl (1875–1929)

Rodák z Plumlova na Moravě odešel studovat na Karlovu univerzitu do Prahy, kde na filozofické fakultě patřil k jednomu z nejlepších studentů prof. Jaroslava Golla, z jehož přednášek a seminářů si odnesl základy pozitivistického historického myšlení. V roce 1898 získal titul doktora filozofie a po vysokoškolských studiích se vrátil na rodnou Moravu a zahájil dráhu středoškolského profesora.

František Hýbl (1875–1929)
František Hýbl (1875–1929)
Foto: Archiv MÚA, Fotosbírka B. Vavrouška

Nejprve vyučoval v Olomouci, poté v Boskovicích a v roce 1902 se vrátil do Prahy, kde působil jako profesor na žižkovské reálce a na českém státním akademickém gymnáziu. Po vzniku samostatného československého státu byl několikrát vyzván, aby přijal některou ze stolic dějin východní Evropy na nových univerzitách v Brně a v Bratislavě, ale kvůli zdravotním problémům nabízené možnosti odmítl. Ze života odešel dobrovolně po příkladu svého druha, malíře K. Myslbeka, po letech vážné choroby.
Při svém bádání se F. Hýbl zajímal nejen o starověkou řeckou a římskou historii, ale velkou část své vědecké práce věnoval studiu historie slovanských národů, historii (velko)moravské, české a zejména bulharské. Středoškolské odborné veřejnosti byl znám jako autor velmi úspěšných a rozšířených středoškolských učebnic světových dějin (Všeobecný dějepis pro vyšší třídy škol středních), na nichž se podílel společně s J. Bidlem a J. Šustou, které vyšly v řadě vydání a v nichž zpracoval starověké dějiny (Dějiny starého věku: vydání pro gymnasia a reálná gymnasia, Praha 1911). Jako znalce starověkých dějin jej velmi oceňoval také profesor J. Dobiáš. Na příspěvcích o středoevropském prostředí a Rakousku-Uhersku, které se objevily v České politice, spolupracoval F. Hýbl s L. Niederlem. Napsal také řadu hesel pro Ottův slovník naučný a publikoval rovněž recenze a zprávy.
Po příchodu do Prahy bylo Hýblovým snem napsat knihu o středověkých dějinách Slovanů. Už ve svých nejstarších pracích se zaměřil na osobnost sv. Vojtěcha, věnoval se dějinám staré Moravy a historii středověkého bulharského státu. Zkoumal v prvé řadě slovanské aspekty českých a moravských středověkých dějin a studoval souvislosti mezi kulturně politickým vývojem slovanských národů a byzantskou civilizací. Své práce publikoval především v Československém časopise historickém a ve Slovanském přehledu.

Dějiny národa bulharského I Dějiny národa bulharského II
Hýblovo celoživotní vědecké dílo vyústilo ve dvousvazkové bulharské dějiny – Dějiny národa bulharského I–II (Praha 1930), na nichž pracoval tři roky a které vyšly až po jeho smrti nákladem Historického klubu díky péči J. Slavíka. František Hýbl v nich prokázal nejen hluboké znalosti bulharistické problematiky, ale rovněž své neobyčejné schopnosti kombinační; nechyběl ani jeho skeptický pohled a kritické názory. Podle J. Slavíka byl rukopis knihy „k tisku dokonale připraven“ a „nepotřeboval žádných doplňků a oprav“. Také v textu J. Slavík po obsahové stránce „zásadně nic nezměnil a nepřidal“ – pouze opravoval bibliografii, poněvadž zkrácená „brachyologická forma bibliografických údajů žádala některou úpravu“. Hýblova práce navázala na stejnojmenné Dějiny národa bulharského (Praha 1876), které napsal před padesáti lety K. Jireček, přinášela ovšem nový pohled na bulharskou historii a nový obraz bulharské minulosti. Jak J. Slavík poznamenal, „prohloubil jej rozkvět bulharského historického bádání i pokrok byzantologie, jež v době, kdy třiadvacetiletý Jireček překvapil svou knihou svět, byla ještě v plenkách”. Hýblovy Dějiny získaly doma i v zahraničí kladný ohlas (J. Bidlo, J. Pekař, J. Fiala, N. A. Kotljarevskij, Ju. Trifonov); sžíravé kritice je podrobil L. Miletič.
Přestože F. Hýbl tvořil a pracoval za složitých životních podmínek a netěšil se přízni oficiálních politických a vědeckých kruhů, nekonformní historik J. Slavík ocenil jeho práci více než dílo Bidlovo slovy: „hodně výše nad prací Bidlovou Dějiny Slovanstva a vůbec nade vším, co prof. Bidlo za pracovních podmínek nesrovnatelně výhodnějších napsal, stojí Dějiny národa bulharského od F. Hýbla”. Dílo historika F. Hýbla – ačkoli žil ve stínu svých slavnějších kolegů – se natrvalo zapsalo do dějin československé a české balkanistické historiografie.
(Podrobněji viz L. Havlíková: Polozapomenutý český historik střední a jihovýchodní Evropy František Hýbl, in: Slovanské historické studie 32, Praha–Brno: HÚ AV ČR 2007, 293–306.)

LUBOMÍRA HAVLÍKOVÁ,
Slovanský ústav AV ČR, v. v. i.