Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > 2008  > listopad  > Galerie

Hlavní budova AV ČR na Národní

V rámci seriálu o uměleckých dílech v majetku Akademie věd ČR se sluší představit i její hlavní budovu, která je sama o sobě významným uměleckým dílem a architektonickou památkou. Historie tohoto objektu je spjata s jednou z našich prvních finančních institucí, Spořitelnou českou, která byla založena v roce 1825.

Prosperující spořitelna věnovala značné finanční prostředky především na charitativní účely, ale realizací svých náročných projektů přispěla i k ozdobě města. Spořitelna česká byla investorem regulace velkého úseku staroměstského nábřeží a výstavby jedinečného kulturního stánku Rudolfina, pozdějšího sídla Parlamentu, Domu umělců, Akademie múzických umění a dnešního sídla České filharmonie. Avšak dříve než získala pro realizaci tohoto projektu mezi léty 1876–1884 nejlepší architekty doby Josefa Zítka a Josefa Schulze, přikročila k výstavbě svého reprezentačního sídla na tehdejší Ferdinandově třídě. Pro objekt se získaly parcely (dnešní čp. 175, 277, 1058/I.) v záplavovém území, na němž stávala středověká lázeň, křižovnický špitál a později v sousedství pražská solnice budovy cihelny a vápenice. Tyto pozemky výrazně zhodnotila regulace, kterou byla z popudu Českých zemských stavů v r. 1841 zahájena velkolepá úprava vltavských nábřeží. V téže době a na stejném místě vyústil i druhý nejstarší řetězový most v Praze. Tím se vytvořily předpoklady k reprezentativní výstavbě u Ferdinandovy třídy, která se rozvíjela jako nová osa města, vzniklá na místě hradebního příkopu mezi Starým a Novým Městem.
Běžnému pozorovateli napoví snad jen letopočet pod sousošími na průčelí novorenesanční budovy, že se jedná o pozdější dostavbu. Atika nad průjezdem prozrazuje rok MDCCCLX, zatímco nad současným hlavním vchodem je uvedeno MDCCCLXXXXVI.
Běžnému pozorovateli napoví snad jen letopočet pod sousošími na průčelí novorenesanční budovy, že se jedná o pozdější dostavbu. Atika nad průjezdem prozrazuje rok MDCCCLX, zatímco nad současným hlavním vchodem je uvedeno MDCCCLXXXXVI.
© Stanislava Kyselová, Archiv SSČ

Na projektanta budovy byla r. 1858 vypsána architektonická soutěž. Na svou dobu byla neobvykle bohatě obeslaná a zúčastnila se jí většina nejlepších architektů. Vedle starší generace romantiků Hermana Bergmanna, Bernarda Gruebera, Vincence Kulhánka a Josefa Niklase se do ní zapojily i vídeňské hvězdy Van der Null a Siccardsburg a jejich žák, neorenesancista Ignác Vojtěch Ullmann. Jméno Josefa Zítka chybí proto, že tehdy praktikoval ve Vídni v Krannerově firmě, připravoval se na studijní cestu do Itálie a nevlastnil ještě stavitelskou koncesi. V soutěži nakonec zvítězil Ullmann (1822–1897), v té době začínající šestatřicetiletý architekt, který měl za sebou studia na vídeňské Akademii a slibný nástup v podobě realizací staveb kostela sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně a zámků v Chyši a Jirnech. V r. 1857 byly zahájeny demolice a srovnán terén. Vlastní výstavba proběhla do r. 1863 (1861 hrubá stavba). Budova spořitelny je jednou z prvních staveb v našich zemích, na níž uplatnil Ullmann již stylově čisté a vyzrálé neorenesanční tvarosloví. Souviselo to jistě i s dobovou atmosférou národní emancipace, kdy v čele správy města Praha stanul český starosta Václav Pštross. Neorenesanční sloh byl chápán v duchu humanistických ideálů jako optimální sloh reprezentující měšťanskou třídu a výstavbu reprezentativních budov určených pro kulturu, obchod a peněžnictví. Ignác Vojtěch Ullmann byl pro tento úkol plně kvalifikován jak svým studiem u stavitelů vídeňské Ringstrasse Eduarda Van der Nulla a Augusta Siccardsburga, tak i studijním pobytem v Itálii. Navázal přitom zejména na příklady vrcholné benátské renesance, konkrétně na lodžii knihovny sv. Marka od Jacopa Sansovina a palácové stavby Baltasara Longheny Ca Pesaro a Ca Rezónico. Charakteristickým způsobem Ullmann uplatnil arkádový rytmus velkých půlkruhově zaklenutých oken, osovou dispozici se sloupovým rizalitem doplněným bohatou štukovou výzdobou a výraznou rytmickou bosáží fasády na vysokém soklu. Elegantní průčelí rozvržené v táhlých horizontálách korunuje vložené mansardové polopatro a ozdobná balustráda opět s plastickou výzdobou. Ullmannova neorenesance se odlišuje od výtvarně-reprezentačního pojetí Zítkova akcentem na racionální konstruktivistické myšlení, rozvíjené v rámci tehdejšího pokusu o nový úřední styl, tzv. rundbogenstill, jehož poznávacím znakem je právě půlkruhové okno a bosáž. Pozoruhodné je zejména velkorysé prostorové členění objektu (koncipován je jako klasický trojtrakt), přehledné dispozice i umístění vertikálního rizalitového schodiště v návaznosti na vstupní vestibul. Při budování základů a suterénních prostor byl na této stavbě poprvé použit moderní materiál budoucnosti – beton. Stavbu podle Ullmannových plánů realizoval osvědčený pražský stavitel Jan Bělský.
Návrh průčelí budovy Spořitelny české, dnes hlavní budovy Akademie věd ČR na Národní třídě, jehož autorem je architekt Ignác Vojtěch Ullmann.
Návrh průčelí budovy Spořitelny české, dnes hlavní budovy Akademie věd ČR na Národní třídě, jehož autorem je architekt Ignác Vojtěch Ullmann.
Obrázek: Archiv autora

Na průčelí Spořitelny definoval Ullmann svoji interpretaci renesance, kterou rozvíjel i na dalších stavbách. Shodou okolností některé z nich vznikly v přímém sousedství jako provizorní budova Prozatímního divadla (1862) či dnešní sídlo FAMU, palác Lažanských (1861–1863).
Ullmann byl současníkem a konkurentem Josefa Zítka. Ačkoli proti němu neuspěl v soutěžích na Národní divadlo a Rudolfinum, zapsal se do vývoje české architektury jako významná tvůrčí osobnost. Jeho tvorbu charakterizovaly pádnost, robustnost, plasticita a dynamičnost a jeho realizace patří k nejcharakterističtějším a nejčistším ukázkám dobové produkce. Platí to nejenom o dnešní budově AV ČR, ale i o populární Vyšší dívčí škole ve Vodičkově ulici, staré budově ČVUT na Karlově náměstí a koneckonců i o dalším objektu ve správě AV ČR, kouzelné Lannově vile, kterou v roce 1870 navrhl ve spolupráci se svým švagrem, architektem Antonínem Barvitiem.
Na samém konci 19. století nastala akutní potřeba rozšíření budovy Spořitelny. V roce 1893 byly zakoupeny pozemky a při úvahách o realizaci bylo opět na základě soutěže navrženo pozoruhodné řešení, které je zajímavým příspěvkem k praxi památkové ochrany. Investor upustil od předkládaných vizí novostavby a přikročil k rozšíření stávající fasády o repliku přidávající západním směrem (tedy vlevo v pohledu od divadla) druhý rizalit a deset okenních os. Tento úkol naplnil v letech 1894–1896 stavitel Friedrich Schacht, opět vídeňský žák Van der Nulla a Siccardsburga a autor řady vídeňských bank. Změnil sice proporce původního objektu, ale respektoval jednotu fasády s tak dokonalou iluzí, že nezasvěcený pozorovatel si neuvědomí, že jde vlastně o dvě budovy vzniklé v rozmezí tří desetiletí.
Zdatným konkurentem Spořitelny české se na konci 19. století stala Městská spořitelna, jejíž reprezentační sídlo vzniklo mezi léty 1891–1894 v Rytířské ulici podle projektu architektů Antonína Balšánka a Osvalda Polívky, pozdějších autorů Obecního domu. V roce 1943 byly obě finanční instituce sloučeny pod názvem Spořitelna pražská a objekt na Národní třídě nadále sloužil svému původnímu účelu až do roku 1952. Hlávkou založená Česká akademie pro vědy, slovesnost a umění, která pro svůj způsob existence založený na pravidelných jednáních jednotlivých tříd s minimálním administrativním aparátem nenárokovala mnoho prostoru, sídlila od svého vzniku v budově dnešního Národního muzea. Teprve založením Československé akademie věd nastala potřeba získat pro nově vzniklou instituci a její ústavy řadu objektů. V roce 1954 byla budova spořitelny převedena do majetku Československé akademie věd a stala se sídlem jejího předsednictva. Nové využití si samozřejmě vyžádalo dislokační úpravy, při kterých vzalo za své původní interiérové zařízení, včetně dvou reprezentačních bytů. Na parcele směrem do Krocínovy ulice vznikly v roce 1956 garáže s terasou a došlo tak k zásadní změně původní situace dvora a zahrady. Postupné opravy se v posledních letech zaměřily na rehabilitaci původních prostor a zefektivnění dispozice, která vyvrcholila zejména citlivou úpravou původní peněžní haly pro potřeby knihovny. Řada uměleckých děl, jež byla součástí budovy, se tak dočkala restaurování. O nich ale bude pojednáno v závěrečném příspěvku seriálu.

JIŘÍ T. KOTALÍK,
Akademie výtvarných umění