English
Dne 30. září 2008 jsme si připomněli 70 let od chvíle, kdy byla Československu, demokratické první republice, k jejímž tradicím se hlásí i Česká republika, vnucena mnichovská dohoda. Šlo o jeden z nejdůležitějších, přitom však nejtragičtějších momentů naší i evropské moderní historie. Znamenal počátek parcelace našeho státu, konec naší první moderní demokracie, definitivní rozchod Čechů s německou menšinou a též první skutečné vykročení k nové světové válce, která předznamenala definitivní konec „staré“ Evropy.
Na fenomén Mnichova se lze dívat z řady rovin. Jako zásadní událost s dlouhodobými a často fatálními důsledky byl také posuzován často ostře kontrastujícími názory, které vypovídají spíše o jejich autorech než o předmětu diskuse. V mnoha ohledech se většina historiků shoduje, že Mnichov byl nepochybným selháním velké části západoevropských vůdců v jejich počáteční konfrontaci s německou nacistickou expanzivností, pochybením, které zavinil spíše předcházející dlouhodobější přístup demokracií k diktaturám než momentální kroky neinformovaného britského ministerského předsedy. Nepochybně byl i výslednicí často existujících, ale ještě častěji přeháněných nedostatků postversailleské evropské struktury, jejíž nedílnou součástí bylo – a s níž také padalo – tehdejší Československo. V řadě jiných otázek ovšem shoda nepanuje a v širším vědomí jsou historické skutečnosti spíše zastiňovány různými stereotypy a mýty. Patří k nim i představy o možnostech tehdejší československé reprezentace v čele s prezidentem Edvardem Benešem.
Připomeňme zdánlivě banální skutečnost, že Československo bylo ve druhé polovině 30. let demokratickým státem. Jeho politický systém měl své slabosti, avšak byl nesen duchem liberální demokracie, jež dávala svým občanům v zásadě stejná práva. V tehdejší Evropě, zvláště v její střední, východní a jižní části, to byla ryzí výjimka. Stejně jako fakt, že v pražské vládě seděli až do jara osmatřicátého roku ministři německé menšiny, jejíž většina (obecní volby v květnu a červnu 1938 ukázaly, že dokonce zdrcující většina) se spíše než s „českou“ demokracií ztotožňovala se sousedním šovinisticko-totalitním systémem.
Řada autorů dodnes píše o tzv. mnichovském traumatu, syndromu nebo komplexu, který vyvolala kapitulace po vnucení mnichovské dohody. To je přinejmenším zčásti neporozumění situace. Československá demokracie byla ve druhé polovině 30. let do značné míry systémem „spartánským“. Republika se pod vedením nového prezidenta E. Beneše od r. 1935 chystala na pravděpodobnou obrannou válku s nacistickým Německem jako málokterý stát tehdejší Evropy. A zdaleka ne bez výsledků. Ačkoli projekt rozšíření ozbrojených sil nemohl být zdaleka dokončen, československá armáda byla r. 1938 šestou nejsilnější na kontinentu. Republika se ovšem připravovala – a sotva tomu mohlo být jinak – „jen“ na obranu po boku spojenců, především Francie a také SSSR. Tento základní předpoklad, stejně jako i jiné (např. minimálně neutrální postoj sousedního Polska), se v září 1938 z mnoha důvodů nenaplnil. Stát byl jistě připraven jít do války s Hitlerovou velmocí v rámci velké koalice, o kterou roky prezident E. Beneš usiloval ještě jako ministr zahraničí. Nyní čelil hrozbě izolovaného boje se sedmdesátimilionovou velmocí podporovanou dvěma dalšími sousedy, z nichž Maďarsko chtělo využít příležitosti k destrukci nenáviděného posttrianonského systému.
Někteří historikové Benešovi zazlívají, že neriskoval válku – Západ by prý nemohl mlčet. To je další vážný omyl. Výzkum fenoménu zvaného appeasement již před čtvrt stoletím prokázal, že západní demokracie v čele s Británií byly na válku r. 1938 totálně nepřipravené nejen vojensky, ale i politicky. Reagovaly snad na přímou intervenci v mnohem bližší španělské občanské válce, v níž na straně frankistických povstalců bojovaly regulérní italské divize? Postavily se v čele s Rooseveltovou Amerikou na odpor proti Japonsku, jehož vojáci na podzim r. 1937 vyvraždili několik set tisíc obyvatel čínské metropole Nankingu? Československo koneckonců leželo mimo sféru hlavních zájmů Británie, bez níž se nebyla francouzská politika ochotna (z pohledu z Paříže právem) pohnout. Velká část západního veřejného mínění byla navíc přesvědčena, že Hitlerovi jde přece „jenom“ o Němce v Československu. To, že by usiloval o zničení této republiky, likvidaci Čechů jako politického národa (což byla nedílná součást jeho politického konceptu) a ovládnutí celé středovýchodní Evropy, tomu Neville Chamberlain, obchodník a politik z Birminghamu, zkrátka nevěřil.
Pohlednice vydaná ve prospěch sbírky na obranu státu.
Mimořádná vojenská opatření v květnu 1938 v Podbořanech.
REPROFOTO: Mnichovské dny, SVOBODA 1968
Komunističtí historikové samozřejmě po desetiletí fabulovali o ochotě SSSR přijít Československu na pomoc i bez Francouzů. Odmyslíme-li si praktickou otázku kudy (snad po jediné existující železnici na severu Rumunska za odporu jeho vojsk?), musíme konstatovat, že Stalin ke vstupu do případné izolované války mezi Německem a jeho menším sousedem ochoten nebyl. Edvard Beneš ho ostatně v momentu, kdy se zdálo, že appeasement na summitu Nevilla Chamberlaina s Adolfem Hitlerem v Godesbergu utrpěl debakl, žádal o leteckou pomoc. Žádnou odpověď nedostal. Naopak se dva nejvýraznější státníci evropského západu, britský premiér a ministerský předseda Francie, během následujících dnů vypravili za dvěma krvavými diktátory do Mnichova, aby se dohodli nejen o „praktických“ otázkách „převodu“ českého pohraničí. Britskoněmecká deklarace, kterou Neville Chamberlain předložil Adolfu Hitlerovi k podpisu při jejich neoficiálním setkání už po vlastní mnichovské konferenci, jasně deklarovala, že šéf britské vlády prosazuje politiku koexistence s nacistickou diktaturou. Ostatně perspektiva, podle níž by Německo přinejmenším ekonomicky a nepřímo i politicky ovládalo velkou část střední a jihovýchodní Evropy, nebyla pro velkou část Britů ničím nepřijatelným.
Onoho strašného rána 30. září 1938 měl Edvard Beneš a „jeho“ ministři na vybranou buď jít do „čestné“, izolované – a nepochybně ze strany Německa brutálně vedené – války s téměř třemi miliony zfanatizovaných německých spoluobčanů v zádech, nebo přijmout mnichovskou dohodu (která mimochodem v tu dobu neřešila velikost finálního záboru) jako celek, počítaje v to slavnostně přislíbené mezinárodní garance, finanční půjčky na rekonstrukci okleštěného státu atd. Edvard Beneš si na rozdíl od Nevilla Chamberlaina i řady dalších evropských politiků nedělal
o Adolfu Hitlerovi a jeho režimu nejmenší iluze, ale „diktát“ přijal, aby zachránil jádro státu. Podobně jako jiní věřil, že západní diplomaté v mezinárodní komisi, která měla stanovovat konečné hranice příští republiky, zabrání nejhoršímu. Věřil také, že Británie a Francie dodrží slib a budou okleštěný stát garantovat. Navíc – zdánlivě paradoxně – předpokládal, že se Německo dříve či později díky své expanzivní politice dostane se Západem i Ruskem do války a v ní bude eventuálně obsazené Československo obnoveno. Ten poslední předpoklad mu vyšel. Ještě předtím však tanky a kanóny z českých zbrojovek skutečně pomáhaly Němcům dobýt Francii a bojovat s Rusy, jak je 1. října 1938 varoval v depeši prostřednictvím svého ministra zahraničí.
Mnoho národů má svá dějinná traumata. Maďaři Trianon, Poláci rozbití jejich Rzeczypospolité Němci a Rusy v září 1939, Francouzi rychlou porážku v červnu 1940 atd. Značná část Čechů za takové trauma považuje právě „Mnichov“. Málokdo si však uvědomuje, že nacistický atak na Československo v září 1938, završený v březnu následujícího roku, byl jen jedním z mnoha článků evropského a světového konfliktu, který podobným způsobem rozdrtil velkou část Evropy. Mimo jiné i většinu jejích středních a menších zemí. Mezi březnem r. 1938 a květnem r. 1941 bylo nacistickým Německem, fašistickou Itálií a Stalinovým Sovětským svazem okupováno, dobyto či alespoň zmrzačeno šestnáct menších evropských států, většinou zemí s mnohasetletou historií a kulturou. Jen vlády sedmi z nich v čele s Polskem (ovšem za odlišných mezinárodních podmínek) si troufly čelit velmocenské výzvě vlastní silou. Uspěli jen Finové – nepochybně i s pomocí své zeměpisné a klimatické situace a za cenu ztráty sedminy svého území. Ostatní, ať už s (často jen symbolickým) odporem či bez něj, velmocenský maelström převálcoval. Bylo vinou polských, norských nebo holandských politiků, že se jejich státy neubránily německé invazi? Změnil by se snad osud Lotyšů nebo Estonců, kdyby se byli postavili v říjnu r. 1939 nebo v červnu r. 1940 Stalinovi na odpor?
Ostatně dobře víme, jak často v historii určovali osudy menších států a jejich obyvatel politici velmocí (a to nejen diktátoři), jejichž ministři zahraničí si se slávou dělili sféry vlivu i konkrétní země. Britská a francouzská vláda, které v září r. 1938 obětovaly Československo, nesplnily písemně fixované závazky ani o rok později vůči Polsku, i když válku Hitlerovi formálně vyhlásily. V době, kdy byla Varšava a další polská města ničena německými pumami, britské bombardéry shazovaly nad západoněmeckými městy letáky a Francouzi seděli v kasematech své údajně nedobytné Maginotovy linie. Teprve další hypertrofie konfliktu, mj. pád Paříže, ničení Londýna a samozřejmě i „den hanby“ v Pearl Harboru, přesvědčily demokratické vůdce velmocí, že s gangstery Hitlerova formátu nelze dlouhodobě koexistovat. Byla-li „lekce z Mnichova“ a jeho důsledků v něčem pozitivní, pak v tomto poznání. V poznání, že svoboda a bezpečnost jsou nedělitelné.
JINDŘICH DEJMEK,
Historický ústav AV ČR, v. v. i.
Na fenomén Mnichova se lze dívat z řady rovin. Jako zásadní událost s dlouhodobými a často fatálními důsledky byl také posuzován často ostře kontrastujícími názory, které vypovídají spíše o jejich autorech než o předmětu diskuse. V mnoha ohledech se většina historiků shoduje, že Mnichov byl nepochybným selháním velké části západoevropských vůdců v jejich počáteční konfrontaci s německou nacistickou expanzivností, pochybením, které zavinil spíše předcházející dlouhodobější přístup demokracií k diktaturám než momentální kroky neinformovaného britského ministerského předsedy. Nepochybně byl i výslednicí často existujících, ale ještě častěji přeháněných nedostatků postversailleské evropské struktury, jejíž nedílnou součástí bylo – a s níž také padalo – tehdejší Československo. V řadě jiných otázek ovšem shoda nepanuje a v širším vědomí jsou historické skutečnosti spíše zastiňovány různými stereotypy a mýty. Patří k nim i představy o možnostech tehdejší československé reprezentace v čele s prezidentem Edvardem Benešem.
Připomeňme zdánlivě banální skutečnost, že Československo bylo ve druhé polovině 30. let demokratickým státem. Jeho politický systém měl své slabosti, avšak byl nesen duchem liberální demokracie, jež dávala svým občanům v zásadě stejná práva. V tehdejší Evropě, zvláště v její střední, východní a jižní části, to byla ryzí výjimka. Stejně jako fakt, že v pražské vládě seděli až do jara osmatřicátého roku ministři německé menšiny, jejíž většina (obecní volby v květnu a červnu 1938 ukázaly, že dokonce zdrcující většina) se spíše než s „českou“ demokracií ztotožňovala se sousedním šovinisticko-totalitním systémem.
Řada autorů dodnes píše o tzv. mnichovském traumatu, syndromu nebo komplexu, který vyvolala kapitulace po vnucení mnichovské dohody. To je přinejmenším zčásti neporozumění situace. Československá demokracie byla ve druhé polovině 30. let do značné míry systémem „spartánským“. Republika se pod vedením nového prezidenta E. Beneše od r. 1935 chystala na pravděpodobnou obrannou válku s nacistickým Německem jako málokterý stát tehdejší Evropy. A zdaleka ne bez výsledků. Ačkoli projekt rozšíření ozbrojených sil nemohl být zdaleka dokončen, československá armáda byla r. 1938 šestou nejsilnější na kontinentu. Republika se ovšem připravovala – a sotva tomu mohlo být jinak – „jen“ na obranu po boku spojenců, především Francie a také SSSR. Tento základní předpoklad, stejně jako i jiné (např. minimálně neutrální postoj sousedního Polska), se v září 1938 z mnoha důvodů nenaplnil. Stát byl jistě připraven jít do války s Hitlerovou velmocí v rámci velké koalice, o kterou roky prezident E. Beneš usiloval ještě jako ministr zahraničí. Nyní čelil hrozbě izolovaného boje se sedmdesátimilionovou velmocí podporovanou dvěma dalšími sousedy, z nichž Maďarsko chtělo využít příležitosti k destrukci nenáviděného posttrianonského systému.
Někteří historikové Benešovi zazlívají, že neriskoval válku – Západ by prý nemohl mlčet. To je další vážný omyl. Výzkum fenoménu zvaného appeasement již před čtvrt stoletím prokázal, že západní demokracie v čele s Británií byly na válku r. 1938 totálně nepřipravené nejen vojensky, ale i politicky. Reagovaly snad na přímou intervenci v mnohem bližší španělské občanské válce, v níž na straně frankistických povstalců bojovaly regulérní italské divize? Postavily se v čele s Rooseveltovou Amerikou na odpor proti Japonsku, jehož vojáci na podzim r. 1937 vyvraždili několik set tisíc obyvatel čínské metropole Nankingu? Československo koneckonců leželo mimo sféru hlavních zájmů Británie, bez níž se nebyla francouzská politika ochotna (z pohledu z Paříže právem) pohnout. Velká část západního veřejného mínění byla navíc přesvědčena, že Hitlerovi jde přece „jenom“ o Němce v Československu. To, že by usiloval o zničení této republiky, likvidaci Čechů jako politického národa (což byla nedílná součást jeho politického konceptu) a ovládnutí celé středovýchodní Evropy, tomu Neville Chamberlain, obchodník a politik z Birminghamu, zkrátka nevěřil.
Pohlednice vydaná ve prospěch sbírky na obranu státu.
Mimořádná vojenská opatření v květnu 1938 v Podbořanech.
REPROFOTO: Mnichovské dny, SVOBODA 1968
Komunističtí historikové samozřejmě po desetiletí fabulovali o ochotě SSSR přijít Československu na pomoc i bez Francouzů. Odmyslíme-li si praktickou otázku kudy (snad po jediné existující železnici na severu Rumunska za odporu jeho vojsk?), musíme konstatovat, že Stalin ke vstupu do případné izolované války mezi Německem a jeho menším sousedem ochoten nebyl. Edvard Beneš ho ostatně v momentu, kdy se zdálo, že appeasement na summitu Nevilla Chamberlaina s Adolfem Hitlerem v Godesbergu utrpěl debakl, žádal o leteckou pomoc. Žádnou odpověď nedostal. Naopak se dva nejvýraznější státníci evropského západu, britský premiér a ministerský předseda Francie, během následujících dnů vypravili za dvěma krvavými diktátory do Mnichova, aby se dohodli nejen o „praktických“ otázkách „převodu“ českého pohraničí. Britskoněmecká deklarace, kterou Neville Chamberlain předložil Adolfu Hitlerovi k podpisu při jejich neoficiálním setkání už po vlastní mnichovské konferenci, jasně deklarovala, že šéf britské vlády prosazuje politiku koexistence s nacistickou diktaturou. Ostatně perspektiva, podle níž by Německo přinejmenším ekonomicky a nepřímo i politicky ovládalo velkou část střední a jihovýchodní Evropy, nebyla pro velkou část Britů ničím nepřijatelným.
Onoho strašného rána 30. září 1938 měl Edvard Beneš a „jeho“ ministři na vybranou buď jít do „čestné“, izolované – a nepochybně ze strany Německa brutálně vedené – války s téměř třemi miliony zfanatizovaných německých spoluobčanů v zádech, nebo přijmout mnichovskou dohodu (která mimochodem v tu dobu neřešila velikost finálního záboru) jako celek, počítaje v to slavnostně přislíbené mezinárodní garance, finanční půjčky na rekonstrukci okleštěného státu atd. Edvard Beneš si na rozdíl od Nevilla Chamberlaina i řady dalších evropských politiků nedělal
o Adolfu Hitlerovi a jeho režimu nejmenší iluze, ale „diktát“ přijal, aby zachránil jádro státu. Podobně jako jiní věřil, že západní diplomaté v mezinárodní komisi, která měla stanovovat konečné hranice příští republiky, zabrání nejhoršímu. Věřil také, že Británie a Francie dodrží slib a budou okleštěný stát garantovat. Navíc – zdánlivě paradoxně – předpokládal, že se Německo dříve či později díky své expanzivní politice dostane se Západem i Ruskem do války a v ní bude eventuálně obsazené Československo obnoveno. Ten poslední předpoklad mu vyšel. Ještě předtím však tanky a kanóny z českých zbrojovek skutečně pomáhaly Němcům dobýt Francii a bojovat s Rusy, jak je 1. října 1938 varoval v depeši prostřednictvím svého ministra zahraničí.
Mnoho národů má svá dějinná traumata. Maďaři Trianon, Poláci rozbití jejich Rzeczypospolité Němci a Rusy v září 1939, Francouzi rychlou porážku v červnu 1940 atd. Značná část Čechů za takové trauma považuje právě „Mnichov“. Málokdo si však uvědomuje, že nacistický atak na Československo v září 1938, završený v březnu následujícího roku, byl jen jedním z mnoha článků evropského a světového konfliktu, který podobným způsobem rozdrtil velkou část Evropy. Mimo jiné i většinu jejích středních a menších zemí. Mezi březnem r. 1938 a květnem r. 1941 bylo nacistickým Německem, fašistickou Itálií a Stalinovým Sovětským svazem okupováno, dobyto či alespoň zmrzačeno šestnáct menších evropských států, většinou zemí s mnohasetletou historií a kulturou. Jen vlády sedmi z nich v čele s Polskem (ovšem za odlišných mezinárodních podmínek) si troufly čelit velmocenské výzvě vlastní silou. Uspěli jen Finové – nepochybně i s pomocí své zeměpisné a klimatické situace a za cenu ztráty sedminy svého území. Ostatní, ať už s (často jen symbolickým) odporem či bez něj, velmocenský maelström převálcoval. Bylo vinou polských, norských nebo holandských politiků, že se jejich státy neubránily německé invazi? Změnil by se snad osud Lotyšů nebo Estonců, kdyby se byli postavili v říjnu r. 1939 nebo v červnu r. 1940 Stalinovi na odpor?
Ostatně dobře víme, jak často v historii určovali osudy menších států a jejich obyvatel politici velmocí (a to nejen diktátoři), jejichž ministři zahraničí si se slávou dělili sféry vlivu i konkrétní země. Britská a francouzská vláda, které v září r. 1938 obětovaly Československo, nesplnily písemně fixované závazky ani o rok později vůči Polsku, i když válku Hitlerovi formálně vyhlásily. V době, kdy byla Varšava a další polská města ničena německými pumami, britské bombardéry shazovaly nad západoněmeckými městy letáky a Francouzi seděli v kasematech své údajně nedobytné Maginotovy linie. Teprve další hypertrofie konfliktu, mj. pád Paříže, ničení Londýna a samozřejmě i „den hanby“ v Pearl Harboru, přesvědčily demokratické vůdce velmocí, že s gangstery Hitlerova formátu nelze dlouhodobě koexistovat. Byla-li „lekce z Mnichova“ a jeho důsledků v něčem pozitivní, pak v tomto poznání. V poznání, že svoboda a bezpečnost jsou nedělitelné.
JINDŘICH DEJMEK,
Historický ústav AV ČR, v. v. i.