Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Listopadové plénum ÚV KSČ

Zasedání Ústředního výboru KSČ ve dnech 14.–17. listopadu 1968 lze označit za klíčový předěl v těsně pookupačním vývoji Československa. Po čtyřiceti letech si tuto událost připomínáme.

Vojenská intervence pěti států Varšavské smlouvy do Československa v noci z 20. na 21. srpna 1968 neznamenala jen konec dějinného procesu, jemuž se říká Pražské jaro, ale i podstatný zásah do suverenity československého státu a narušení jeho územní integrity. Ačkoli větší část intervenčních vojsk záhy teritorium Československa opustila, v zemi zůstal sovětský armádní kontingent o síle 75 000 mužů (na konci roku 1989 to bylo až 90 000 vojáků a 44 000 civilistů rozmístěných na 93 místech). Kontingent, nazývaný od 25. října 1968 Střední skupina sovětských vojsk, měl s patřičným důrazem dohlížet, aby byl plněn tzv. moskevský protokol, který zavazoval československou politickou garnituru k „obnovení pořádku“. Šlo především o to, aby se Československo stalo opět příkladným sovětským satelitem a aby skončily všechny reformní experimenty se „socialismem s lidskou tváří“, který měl být do značné míry nezávislý na Sovětském svazu. Sovětští lídři otevřeně hrozili, že pokud českoslovenští politici neudusí nadějné výhonky Pražského jara vlastníma rukama, bude „občanská válka“, což bylo svérázné označení pro masakr civilního obyvatelstva. Toho se přirozeně Dubčekovo vedení komunistické strany obávalo a také mělo proč: do konce roku 1968 zahynulo vinou sovětských vojsk 108 československých občanů.
Alexander Dubček se Zdeňkem Mlynářem
Alexander Dubček se Zdeňkem Mlynářem 1. dubna 1968 na zasedání ÚV KSČ

Katastrofální vyústění Pražského jara kupodivu nepřimělo československé lídry k dobrovolné abdikaci. Z funkcí v KSČ, ve vládě a v médiích muselo odejít jen několik pro Moskvu nepřijatelných lidí (např. František Kriegel, Čestmír Císař, Josef Pavel, Jiří Hájek, Zdeněk Hejzlar a Jiří Pelikán). Dubčekovo vedení pod přímým sovětským nátlakem začalo praktikovat politiku „normalizace“, která měla v této rané fázi dvojí cíl: vyhovět Moskvě podle jejích přání a zároveň se pokusit zachránit maximum možného z reformního programu, zvláště co se týče předpokládaných (a více než opatrných) změn v komunistické straně, ekonomické reformy a státoprávního uspořádání Československa. Tento plán však neměl naději na úspěch i přesto, že na zářijovém zasedání parlamentu byly v souladu s dikcí moskevského protokolu schváleny tři zákony podstatně omezující svobodu slova a svobodu shromažďovací a slučovací. Už na začátku října se nevyplnil původní předpoklad, že totiž sovětská vojska bezezbytku odejdou z československého území. Československé vedení bylo přinuceno poměrně rychle, během čtrnácti dnů, podepsat a ratifikovat Smlouvu o dočasném pobytu sovětských vojsk na československém území. Kremelští vůdci také znemožnili svolat ustavující sjezd české části komunistické strany a zakázali konání mimořádného sjezdu KSČ. Sporným úspěchem zůstala jen federalizace státu, která ale skutečnou rovnoprávnost slovenskému národu v daném systému přinést nemohla. Zprvu se také zdálo, že Moskva nic nenamítá proti tomu, aby tým odborníků pokračoval v pracích na ekonomické reformě, především na klíčovém Zákonu o socialistickém podniku.
PRAVDA VÍTĚZÍ

Před Dubčekovým vedením nyní stál úkol narýsovat novou politickou linii komunistické strany, která by revidovala dosud oficiálně platný, ale moskevským protokolem zpochybněný Akční program KSČ. Přitom bylo jasné, že Sovětský svaz bude i nadále zasahovat do vnitřních československých záležitostí. Na opačném pólu stála revoltující občanská společnost, která prostřednictvím tisku a demonstrací studentstva dávala najevo odpor vůči kapitulantské politice. To ale nebylo všechno. Dubček se musel vyrovnat i s tím, že širší vedení komunistické strany nebylo jednotné, štěpilo se a nově dělilo do zájmových skupin. Intervence zaktivizovala sympatizanty či přímé agenty Moskvy uvnitř komunistického aparátu (např. Alois Indra, Drahomír Kolder, Vasil Biľak), kteří nadto provokovali zraněnou veřejnost pořádáním mítinků, jako byl ten v libeňské Čechii dne 9. října 1968. K promoskevským silám se přiřazovali tzv. realisté, kteří po intervenci rychle pochopili, že se „socialismem s lidskou tváří“ je konec (např. Gustáv Husák, Lubomír Štrougal). Proti nim se zformovali radikální reformátoři, jejichž cíle v mnoha ohledech souzněly s cíli občanské společnosti (např. František Kriegel, Josef Pavel, Jiří Hájek), a také rychle se rozkládající skupina tzv. centristů, do níž patřili nejznámější figury Pražského jara (např. Alexander Dubček, Oldřich Černík, Josef Smrkovský).
Za těchto složitých podmínek bylo sestavení jakéhokoli konsenzuálního programu vlastně nemožné, ale Dubčekovo vedení se o to pokusilo. Na 14.–17. listopad 1968 svolalo zasedání ÚV KSČ, aby mu předložilo návrh programové rezoluce. Podstatou návrhu rezoluce měla být „reforma bez extrémů“, přičemž za „extrémy“ se považovaly zárodky opozičních politických sil (sociální demokracie, Klub angažovaných nestraníků, K 231) a svobodná média. Dubček kýženou linii komunistické strany charakterizoval jako „syntézu pozitivních rysů polednové politiky s obsahově plným a upřímným plněním závazků vyplývajících z bratislavské deklarace a moskevského protokolu“. Listopadová rezoluce měla v Dubčekově vidění ukončit období nejistoty a tápání a nastolit vnitropolitickou stabilitu.
Alexander Dubček, Vasil Biľak a Oldřich Černík
Alexander Dubček, Vasil Biľak a Oldřich Černík na zasedání ÚV KSČ 19. července 1968

Návrh rezoluce však způsobil pravý opak. Místo stability přinesl otevřený politický boj, jehož cílem bylo „odstranit to, co nejvíce znepokojuje“, tedy radikální reformátory a centristy z vrcholu mocenské pyramidy. Už první den se do diskuze přihlásilo 138 řečníků a na návrh koordinovaně zaútočili přívrženci promoskevské menšiny uvnitř ústředního výboru. V tomto směru se zvlášť angažoval Vilém Nový, který šel přímo k jádru věci: „Do krize, která vyvrcholila srpnovým otřesem, vehnaly naši stranu, náš stát, naši společnost síly pravicové, reakční, protisocialistické a protisovětské, jimž k tomu vedení strany v polednovém vývoji poskytlo dík své slabosti a nerozhodnosti prostor a legální možnosti. A za to odpovídáme my, nikdo jiný než my, a z toho musíme vyvodit všechny důsledky zase jenom my a nikdo jiný než my.“
Tváří v tvář ostré kritice a očekávanému řečnickému maratónu se Dubček a s ním Černík a Husák sebrali a v noci 15. listopadu 1968 tajně odletěli do Varšavy, aby si návrh rezoluce nechali schválit přímo od Brežněva, který zrovna v polském hlavním městě sledoval sjezd tamních komunistů. Brežněv návrh zprvu odmítl s tím, že je to dokument „sociálnědemokratického druhu“, a požadoval podstatné úpravy. Na to Dubček a jeho kolegové přistoupili, neboť požehnání od vládce Kremlu by vyřešilo nastávající konflikt na zasedání ÚV KSČ. Do (nakonec) schválené rezoluce byly podle Brežněvova přání včleněny pasáže o trvalém boji proti „pravicovému nebezpečí“, zmínky o nutnosti důsledně plnit moskevský protokol a o „upevňování vedoucí úlohy strany“ ve všech klíčových sektorech, včetně médií. Rezoluce se výslovně stavěla za ty „čestné soudruhy“, kteří v uplynulém období vystupovali „za otevřený internacionalistický vztah k SSSR“. Za jediné pozitivum rezoluce lze snad považovat proklamaci, že rehabilitace bývalých politických vězňů budou pokračovat. Brežněvův konečný souhlas pak přiměl rozhádané členy ÚV KSČ k tomu, aby rezoluci schválili.
1968
Všechna fota: Archiv ÚSD AV ČR

Rezoluci z listopadového zasedání ÚV KSČ je nutné považovat za jednoznačné vítězství „obnovovatelů pořádku“. Byla prvním „oficiálním“ normalizačním dokumentem. V mnoha bodech přímo negovala Akční program KSČ a zapírala nadějný vývoj Pražského jara, zvláště pokud jde o občanská práva a svobody. Radikální reformátoři a rychle ustupující centristé se schválením rezoluce dostali do defenzivy a na spornou cestu cyklicky se opakujících ústupků. Do funkcí nastupovali přímí exponenti Moskvy a kolaborující „realisté“. To prozíravě předvídal jeden z hlavních tvůrců Akčního programu Zdeněk Mlynář a již v předvečer zasedání odešel ze všech svých funkcí ve vedení KSČ.
Po zveřejnění rezoluce následovala reakce občanské společnosti, jež se odmítala bez boje vzdát vydobytých práv a svobod. V jejím čele se znovu ocitli studenti, kteří 18. listopadu 1968 vyhlásili třídenní okupační stávku vysokých škol. Své požadavky zformulovali do tzv. deseti bodů, v nichž se vyslovili pro zachování Akčního programu KSČ, proti kabinetní politice a za omezení cenzury na půl roku. Dále žádali svobodu shromažďování, spolčování, vědeckého bádání a kulturní tvorby a trvali na odchodu nedůvěryhodných politiků. Jelikož vystoupili na obranu celospolečenských a nikoli jen úzce stavovských zájmů, podpořili je mnohé sociální skupiny. Solidárně se ke stávce postavili učitelé, středoškoláci a mimořádný význam měla podpora dělníků. Vláda nakonec proti studentům nezasáhla, protože stávka proběhla pokojně a důstojně. Přestože stávka znovu sjednotila široké vrstvy občanské společnosti, neměla kladný výsledek: ani jeden z požadavků nebyl splněn. Ke slovu se naopak stále více a více dostávaly síly, které s pomocí Kremlu zvítězily na listopadovém zasedání ÚV KSČ a které v Československu obnovovaly totalitní režim sovětského typu.

Jiří Hoppe,
Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i.